Rozpory Benedikta XVI. a Neokatechumenátní cesta (2012)
Dr. Carol Byrne
V lednu 2012 papež Benedikt XVI. opět pořádně zalomozil řehtačkou liturgické reformy, když dal schválení Neokatechumenátní cestě (dále též „NC“) a nazval tuto organizaci „zvláštním darem, který dal Duch Svatý naší době“ a „křesťanským svědectvím, které je schopno vzít na sebe znamení radikálnosti“. (1)
Máme zde papeže, který otevřeně schvaluje radikální revoluci ve slavení náboženských obřadů, čímž se stává spolupachatelem desakralizace a liturgického zmatku. Obřady NC jsou charakterizovány vysoce individualistickým experimentováním včetně vzájemného objímání, líbání, držení se za ruce, osobních „svědectví“, vřeštivého zpěvu za doprovodu kytar a to dokonce i při proměňování, tančení okolo stolu, na němž je židovský devítiramenný svícen, přičemž jsou rozdělovány kousky z obří Hostie ve tvaru palačinky sedícím příjemcům svátosti, kteří si podávají kalich z ruky do ruky.
I když vydal Benedikt XVI. mírné varování, že by liturgie NC měly odpovídat „liturgickým normám“ schváleným Svatým stolcem, odkýval velkou část „liturgie“ NC. Ta neoslabeně pokračuje jako při tomto "křtu", jehož platnost lze zpochybnit, neboť se voda nedotkla hlavy dítěte.
Při tomto „křtu” se voda nedotkne čela dítěte, jak tato svátost vyžaduje.
Mimoto je zaručena tak velká svoboda při liturgickém experimentování v Církvi, že to zeslabuje jakoukoliv možnost napomenutí. Jak to říká onen starý vtip: to, co bylo kdysi zakázáno, se nejprve začne ignorovat, pak tolerovat, později je to schváleno a nakonec nařízeno. Papežův souhlas vypadá, jako by zapomněl, že liturgie Církve je vážnou a posvátnou bohoslužbou.
Je tohle „hermeneutika kontinuity“?
Jaký existuje otevřenější důkaz o roztržce mezi předkoncilní a pokoncilní Církví, než je radikální revoluce ve vnější formě veřejné bohoslužby? Všeobecně se přijímá, že žádné náboženství se starobylým systémem bohoslužby jej nemůže změnit, aniž by to znamenalo vážné vykolejení víry jeho stoupenců. Z toho plyne, že posvátné obřady katolické Církve nemohou být podstatným způsobem změněny – jako skrze Novus Ordo Pavla VI. – aniž by nastala rozsáhlá duchovní krize mezi věřícími ústící v drastickou sekularizaci nebo protestantizaci katolické víry.
A když byly v liturgii nařízeny oficiální změny, bere to mnoho lidí jako signál k všeobecné revoluci ve věroučných, mravních a liturgických záležitostech. Myslím si tedy, že nejhlubším a nejnaléhavějším problémem Církve dneška by mělo být zhodnocení toho, do jaké míry samotní koncilní papeži přispěli ke všeobecné radikalizaci a apostazi, které vidíme kolem nás.
Samozřejmě, že si je papež velmi dobře vědom, že NC nechce tradiční formy bohoslužby a svátostné praxe, přesto toto „církevní hnutí“ podporuje – což je způsob, kterým se jejich velice neuctivé liturgické obřady stávají oficiálními.
Jan Pavel II. koncelebruje mši ve stylu NC.
Papež Benedikt XVI. od chvíle, kdy NC poznal, ji vždy obdivoval. Toto řekl při přednášce přednesené na Vatikánem sponzorovaném Světovému kongresu církevních hnutí v květnu 1998:
„Pro mě osobně to byla úžasná zkušenost, když jsem počátkem 70. let poprvé přišel do bližšího kontaktu s hnutími jako jsou Neokatechumenátní cesta, Comunione e Liberazione a Hnutí Fokoláre.“ (2)
Je znepokojivé poznamenat, že tehdejší kardinál Ratzinger, který se měl brzy stát prefektem Kongregace pro nauku víry, neprojevil u těchto hnutí žádnou starost ohledně míry věrnosti tradiční katolické víře. Místo toho byl uchvácen „energií a entuziasmem, s nimiž [jejich stoupenci] prožívali svou víru a radost ze své víry, která je přiměla sdílet s ostatními dar, který obdrželi“.
Jinak řečeno, emoční zkušenost je v životě věřících nejzásadnější. Ale tyto barvité náboženské pocity mohou lidi uvést v omyl ohledně víry, která musí především spočívat na rozumu a nikoliv na náboženských citech.
Oprávněně se ptáme, jak může někdo mít víru založenou na vnějším projevování citů „charizmatických“ komunit, když sv. Pius X. ve své encyklice Pascendi celkem jasně tento modernistický předpoklad zavrhnul:
„V náboženském citu prý nutno uznati jakési nazírání srdce. Jím člověk patří bezprostředně na realitu božskou a nabývá takového přesvědčení o jsoucnosti Boží a jeho činnosti ... že daleko převyšuje všeliké přesvědčení, jehož vědou nabýti lze. Proto mají onu zkušenost za pravdivou a daleko cennější než jakoukoliv zkušenost rozumovou... A tato zkušenost, nabyl-li ji někdo, vytváří vlastně a v pravdě člověka věřícího.“ (3)
Dlouhodobý souhlas
Obdobný modernistický důraz, který se přikládá citům, jak je očividné u NC, je také základem Světových dnů mládeže, jež koncilní papeži tolik milovali a podporovali.
V roce 2009 Benedikt XVI. napsal dopis kardinálu Josephu Cordesovi (původně z Papežské rady pro laiky), který pomáhal spustit první Světový den mládeže v roce 1985, v němž jej oceňoval za jeho práci mezi novými laickými hnutími. Papež ve svém dopise zmínil, že Neokatechumenátní cesta spolu s jinými laickými organizacemi je prosycena silou Ducha Svatého, která ukazuje nové cesty a nepředvídatelnými způsoby udržuje Církev mladou“. (4)
Ve slovech papeže nebylo nic autenticky nového. Vlastně použil tytéž otřepané fráze, které si vypůjčil od svých předchůdců, a jež již vyčerpaly slovní zásobu klišé, což je nutno poznamenat.
Kardinál Ratzinger slouží mši v kostele Neokatechumenátní cesty.
Situace se komplikuje, když zjistíme, že tím, kdo inspiroval koncilní papeže, nebyl nikdo jiný než arcibiskup Annibale Bugnini, který jako tajemník Kongregace Božského kultu spolupracoval se zakladateli Neokatechumenátní cesty při rozjezdu tohoto hnutí a výběru jeho jména. (5)
V roce 1972 Bugnini v Notitiae, oficiálním časopise této kongregace, publikoval pochvalnou poznámku o NC jakožto „daru Ducha Svatého“, který je příkladem vize Druhého vatikánského koncilu. (6) Chválil NC za to, že jde o „skutečně oddanou skupinu“, a za její „přínos“ při „formování opravdových křesťanů“ skrze katechumenát. (7)
V roce 1974 Pavel VI: tento motiv zopakoval, přičemž použil v podstatě tatáž slova chvály při svém proslovu ke členům NC shromážděným v Římě. (8)
V roce 1980 Jan Pavel II. NC ocenil za její oddanost „ke zdravé radikalizaci našeho křesťanství, naší víry, k autentickému evangelijnímu radikalismu“. (9)
Jestliže tímhle papež Benedikt XVI. míní „hermeneutiku kontinuity“, pak to vypadá vcelku nekonzistentně a podezřele, protože toho hnutí inspirované Bugninim má jen pramálo společného s předešlými katolickými hnutími před koncilem. Má co dělat pouze s protestantskou religiozitou, z níž NC okopírovala mnohé liturgické znaky.
Rozporuplný obraz Vatikánu
Až k tomuhle Církev klesla od Druhého vatikánského koncilu? Benedikt XVI. nemůže být v této krizi zproštěn vlastní odpovědnosti. Je to tentýž Ratzinger, který hovořil o strhávání bašt Církve (anglicky zde). (10)
Je to tentýž Ratzinger, který se svým učitelem Karlem Rahnerem sabotoval na Druhém vatikánském koncilu mariologii (anglicky zde).
Je to tentýž Ratzinger, který tvrdil, že papežské učení proti modernismu je překonané (anglicky zde), přestože když byl prefektem Kongregace pro nauku víry, byl mnoha katolíky považován za vzor konzervativismu.
Když se stal papežem, hrál klíčovou roli ve snaze zachránit Druhý vatikánský koncil před jeho rostoucím odmítáním tím, že mu dával „konzervativní“ vzhled, ačkoliv nikdy nepřestal propagovat smrtící fráze ohledně náboženské svobody, ekumenismu a kolegiality, které stále otravují Církev.
Byl to Benedikt XVI., který zároveň schválil (dočasný) návrat k tridentské mši a povzbudil členy NC, aby klidně pokračovali dál na své nové liturgické cestě.
Totožnost Benedikta XVI. se proto kryje s mnoha rozpory.
Hnutí vstupuje do San Diega v Kalifornii: tanec kolem stolu (vlevo), hraní na kytaru (uprostřed), velké kulaté bochníky chleba upečené speciálně jako „hostie“ (vpravo).
Poznámky:
1) Zenit, 20. ledna 2012
2) Joseph Ratzinger, ‘The Ecclesial Movements: A Theological Reflection on Their Place in the Church’, in Pontifical Council for the Laity, Movements in the Church, Vatican City, 1999, str. 46-7. Tento článek se také objevil jako ‘The Theological Locus of Ecclesial Movements’ in Communio, sv. 25, 1998, str. 480-504.
3) Sv. Pius X. Pascendi Dominici gregis, n. 14.
5) Kiko Arguello, Carmen Fernandez, Fr Mario Pezzi, Statute of the Neocatechumenal Way, Hope Publishing House, 2003, str. 108
6) Notitiae, červenec-srpen 1974
7) A. Bugnini, La Riforma Liturgica , str. 579, n. 26
8) Pavel VI., geberální audinece 5. srpna 1974 in Notitiae, červenec-srpen 1974, str. 230
9) L’Osservatore Romano, 3.- 4. listopadu 1980
10) Cardinal Ratzinger, Principles of Catholic Theology (Principy katolické teologie), str. 391, kde cituje Urse von Balthasara, který prohlásil, že Církev „musí zbořit své dlouhodobé bašty.”
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
