Stav nouze očima laika

Stav nouze očima laika

Edwin Faust

„Ani kněží se neptali: ‚Kde je Hospodin?‘ Znalci Zákona mě neznali, pastýři lidu mě zradili.“ – Jeremiáš 1:8

Většina z nás jsme obyčejní lidé. Chápeme, co je vepsáno v lidském srdci a chápeme to, co se řekne jednoduše. Chápeme lásku a věrnost a jejich temné opaky. Ne vždy však chápeme rafinovanost.

Rafinovanost žije v příšeří, odehrává se na neosvětlených chodbách a neočekávaných odbočkách, kde se skrývají dlouhá slova a komplikovaná nařízení, jež jsou výplodem rafinovaných myslí. Rafinovanost nás mate, vytváří pochyby a pochyby nás vyvádějí z rovnováhy. Když se pokoušíme znovu získat rovnováhu, můžeme se vzdálit od pravdy. Pochyby jsou nástrojem vychytralých lidí, kteří potřebují pečlivý dozor.

Náš Pán hovořil v podobenstvích, ale nebyl rafinovaný. Jeho nařízení a rady jsou jasné. Nepochybně víme, co myslí, když nám říká, že milovat Boha znamená milovat svého bližního. I nejhloupější mozek dokáže pochopit ponaučení z příběhu o milosrdném Samaritánovi. Ale nejsme si jistí, co znamená, když nám vatikánské tiskové prohlášení nebo papežská alokuce říká, že plnost spravedlnosti vyzývá celé lidstvo, aby uznalo a právem zaručilo druhým úctu, kterou si vlastní důstojnost lidské osoby vyžaduje, důstojnost, jíž nemůže být dopřán patřičný prostor k uskutečnění bez svobody, jejíž užití může být prohloubeno pouze tehdy, pokud nepřiměřené a tíživé hospodářské břemeno nebude odstraněno jako překážka a proto tedy musí vést skutečný kristocentrický náhled na společenství rozvojových národů k oprávněnému požadavku, aby byl dluh třetímu světu odpuštěn.

Pravda je prostá.

Nepotřebuje žádný překlad.

Pravda je, jak nám zdravý rozum říká, pevná nikoliv kapalná nebo plynná. Pravda se dá uchopit a podržet a předat druhým a zůstat tím, čím je.

Naše Církev donedávna myslela na naší přirozenost a vedla nás jako moudrá matka vede své dítě – s jasnými pravidly a velkou trpělivostí. Naši duchovní byli dobrými muži a my jsme jim oprávněně důvěřovali, protože nám předávali pravdu. Ale naši duchovní dnes – většina z nich – nám již nepředávají pravdu – ne úplně a ne bezvýhradně. Vzali nám z rukou pevnou susbstanci víry a vypustili na nás mlhovinu podivných nauk, které jsou neuchopitelné; nauk podobných znečištěnému vzduchu. Už ve svých farnostech nemůžeme pořádně dýchat.

Pokud...

Pokud se i my nestaneme rafinovanými.

Pokud si nepřivykneme znečištěnému ovzduší jako pracovníci v kanalizacích a neuvykneme si vdechovat zatuchlé výpary bez averze. Někteří si uvyknou.

Jiní se při pokusu bojovat za prostotu katolické pravdy dopouštějí chyby, kdy se chtějí střetnout s nepřítelem na jeho vlastní půdě a za volby zbraní, které si zvolil nepřítel... Tyto dobré duše se s nejlepšími úmysly pokouší poučit své nepoučené bratry tím, že se ohání kanonickým právem, podávají vybrané citáty církevních učitelů a otců a zahlcují tyto bratry záplavou historických precedentů. Stručně řečeno, jejich řeč zní příliš plačtivě a zbytečně upovídaně, příliš učeně a legalisticky. I oni pak zní rafinovaně a vyvolávají nedůvěru. A většina z nás obyčejných lidí, když se ocitne mezi dvěma matoucími postoji, má tendenci upřednostnit ten postoj, který je prosazován oficiálně, protože pak máme alespoň útěchu v tom, že jsme poslušní řádně ustanovené autority, i když tomu moc nerozumíme. Jen nemnozí vystoupí z kanonické oblasti Církve na základě čehosi nejistého, obskurního, oficiálně odmítaného. Jen nemnozí budou snášet těžkosti zdlouhavého cestování, aby mohli v neděli navštívit tradiční latinskou mši, jestliže budou mít nějaké pochyby, že tím mohou riskovat svůj dobrý postoj k Církvi. Nemnozí se nechají přesvědčit argumenty.

Samozřejmě musíme pochválit svědomité katolíky, jejichž studium a znalosti jim umožňují předestřít nám argumenty pro pravověrnost, podepřené Zjevením a tradicí a přirozeným právem. Je důležité, abychom věděli, že máme pravdu, ačkoliv nám celý svět a hierarchie tvrdí, že se mýlíme. Je důležité vědět, že žádný papežský zákon nezrušil věčné povolení, které umožňuje sloužit tridentskou mši. Je důležité vědět, že poslušnost není ctností sama o sobě, ale pouze tehdy, slouží-li pro dobro duší. (Nacističtí váleční zločinci se pokoušeli omluvit své činy jménem poslušnosti, stejně jako mnoho dnešních duchovních se bude snažit ospravedlnit své selhání ve věci toho, že neodporovali katastrofálním novotám, jménem poslušnosti.) Je důležité si uvědomit, že kanonický zákon je v případech nouze potlačen, je-li v sázce spása věřících, protože spása je prvním a nejvyšším zákonem Církve. Je důležité mít tyto věci na paměti, abychom uklidnili své svědomí.

Musíme však, když jsme získali tuto informaci, být velmi rozvážní, abychom ji neužívali automaticky. Sv. Tomáš Akvinský nám takřka hned v úvodu svého díla Summa Theologica říká, že ačkoliv lidský rozum může dojít poznání Stvořitele a některých jeho vlastností, jen někteří jednotlivci mají rozumové vybavení nebo povahové dispozice zabývat se takovým věděním. Proto nám milosrdný Bůh vždy pamětlivý našich slabostí dal Zjevení. Obdobně za současné krize v Církvi je jen relativně málo z nás schopno reprodukovat jasným a přesvědčivým způsobem argumenty, které jsme nastudovali, a které jsou často velmi složité. Obecným pravidlem pro případ, kdy je rozumné argumentovat, je, že uděláme nejlépe, když se spolehneme na tzv. sensus catholicus, pomocí něhož nasměrujeme pozornost toho, kdo nám naslouchá, na to, o čem ví, že je to pravověrné a my položíme toto pravověrné vedle sebe s falešnými pokryteckými frázemi, které se pokoušejí maskovat jako víra. Můžeme také poukázat na zřejmou skutečnost, že mnozí z těch, kdo oficiálně reprezentují Církev buď neznají to, co Církev vždy učila, nebo tomu nevěří. Tento způsob argumentace někdy zabírá. Ale je třeba prozíravosti – nadpřirozené prozíravosti – a taková prozíravost nám říká, kdy je prospěšné mluvit a kdy mlčeti znamená zlato. A je potřeba zdravého rozumu, což je předpoklad, který je stále vzácnější. Podívejme se na některé případy...

Má sousedka, učitelka v důchodě a osaměle žijící vdova, v pozdním věku také podlehla rafinovanosti. Chodívala k nám o svátcích, protože neměla nablízku nikoho ze své rodiny. Nedávno s námi obědvala na Hod Boží Velikonoční. Poté, co jsme se pomodlili před jídlem a usedli jsme ke stolu, začala nám vykládat o báječném kázání, které ten den ráno vyslechla v presbyteriánském kostele.

„Ale já jsem myslel, že jste katolička,“ řekl jsem.

„Jsem katolička,“ odpověděla.

„Co jste tedy dělala na presbyteriánské velikonoční bohoslužbě?“

„Ach, chodívám tam často. Je to blíž, než náš farní kostel, a je to tak nyní v pořádku.“

„V pořádku?“

„Jistě. Můžete teď chodit do jakéhokoliv kostela.“

„Říká kdo?“

„Církev. Papež. Víte, že papež chodí do protestantských kostelů a modlí se s jejich duchovními. Chodí dokonce i do synagog. Bůh je tentýž. Není to jako za starých časů.“

„Když jsem vyrůstal, učili nás, že účastnit se protestantské bohoslužby je smrtelný hřích proti víře.“

„No, to mě také. Dokonce jsem se bála chodit příliš blízko kolem protestantského kostela. Myslela jsem si, že bych se mohla nakazit nebo tak něco. Je to teď o moc lepší, než to bývalo. Mnohem křesťanštější.“

Večer toho dne, když náš host odešel, jsem cítil povinnost shromáždit své děti kolem sebe a říci jim, že ta stará paní se moc mýlí, že katolická Církev je jediná pravá Církev, že máme zákaz navštěvovat protestantské bohoslužby, a že když se papež modlí s heretiky v kostelích, které byly postaveny jako konkurence a náhražka vůči kostelům jeho vlastní Církve, je to vážným omylem, možná i smrtelným hříchem. Tiše poslouchaly a já jsem je pak s obvyklými připomenutími, že si mají vyčistit zuby a pomodlit se večerní modlitbu, poslal spát. Pak jsem si o samotě sedl a rozjímal u krbu nad proslovem, který jsem právě měl. „Jak to došlo až k tomuhle?,“ pomyslel jsem si. „Proč je nutné, abych tohle musel říkat?“

Nepokusil jsem se při obědě uvádět našeho hosta na pravou míru, protože se zdálo, že je málo pravděpodobné, že ho při porcování velikonoční šunky obrátím. Zkušenost mě také naučila omezit poučení těm, kteří o něj žádali. Náš host byl nesmírně spokojený s tím, že setrvává ve svém omylu, který oceňoval jako jistý druh osvícení na konci svého života, a litoval, že jej neměl dříve a že jej Církev neměla dříve. Také vzpomínka na mnohé nešťastné argumenty v minulosti mi radila zůstat zticha. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi přijal šokovanou reakci a tvrdý odsudek od jistého člena rodiny, který zjistil, že každou neděli vozím svou ženu a děti na tradiční latinskou mši svatou 160km daleko od domova a že k tomu jde o mši, která nebyla schválená biskupem.

„To vás vylučuje z Církve,“ prohlásil rozhořčený příbuzný.

„To si nemyslím.“

„Ale nejste poslušní vašeho biskupa a to znamená, že nejste poslušní papeže a papež je náměstkem Kristovým. Nejste poslušní Boha.“

Poté jsem začal s dosti komplikovanou obhajobou, v níž jsem vysvětlil meze a správné užití pravomoci, přípustnost a v jistých případech dokonce morální požadavek odporovat kanonicky ustavené moci, pokud se odchýlila od svého určeného cíle. Sáhnul jsem do historie, udělal jsem exkurz do ariánské hereze, citoval jsem sv. Pavla a jeho vytýkání sv. Petrovi v druhé epištole Galatským, promluvil jsem o sv. Kateřině Sienské a její návštěvě papežského dvora Řehoře XI. v Avignonu. Stručně řečeno, unavil jsem všechny své posluchače a přesvědčil jsem je pouze o tom, že jsem v určitých tématech strašně nudný. Na rodinných akcích se nyní, když procházím kolem příbuzných, šeptem říká: „Nediskutujte s ním o náboženství.“

A tak jsem v případě našeho pomýleného hosta zůstal v klidu. A mám stále menší sklon holdovat polemikám. Jen málokdo, pokud vůbec někdo, byl pro Církev přemluven v polemice a většina z nás postrádá nutnou lásku a prozíravost, abychom se vyhnuli tomu, že uděláme víc škody než užitku, když se snažíme oponenta přesvědčit o jeho omylu a o tom, co je vnímáno pouze jako naše pravda. Soupeřivé ego řídí vlastní rozum a střet se pak stává osobním...

Ale nastanou případy, kdy člověk musí vysvětlit a dokonce obhájit svou víru a její správné praktikování, které je dnes známe jako tradiční katolicismus (jako by mohl existovat katolicismus, který se zakládá na něčem jiném než na tradici). Je také složitou otázkou, jak moudře a zdvořile argumentovat.

Výčet mnoha mých neúspěchů a nemnoha mých úspěchů mě přivedl k tomu, abych se především přidržoval toho, co nazývám „argumentem otce Tima“. Uvědomil jsem si prostou sílu tohoto argumentu jednoho pozdního zimního odpoledne, když předzvěst jara navštívila malé městečko na pobřeží, kde naše rodina žije. Šel jsem procházkou se svými chlapci k blízkému jezeru, čtyřhektarové ploše zářící vody rozprostřené jako zrcadlo v údolí obklopeném hustě porostlým parkem. Chlapci si vzali své první rybářské pruty, já si vzal doutník a několik sklenic báječného portského ukrytého v kávovém hrnku se zakrytým vrškem, to jen pro případ, že by se objevila „náboženská policie“. (Jeden nikdy neví, jaká různá potěšení mohou být na určitých místech zakázána na základě kalvinistických zákonů.)

Moji chlapci se potulovali po okraji jezera a nahazovali a navíjeli pruty. Já si sedl na lavičce na kopci, ze které jsem měl dobrý výhled na pobřeží i na stezku, která jde kolem. Tato stezka je dobře prošlapaná těmi, kdo jsou zdravotně uvědomělí nebo je přepadla marnivost – lidmi obvykle ve středním věku, kteří zde běhají nebo chodí velmi rychlou chůzí, na uších mají sluchátka a ruce a nohy jim energicky zabírají ve snaze zbavit je stop předešlých požitků.

Lidé na této stezce vytvořili jistý druh společenství, a jak se navzájem při sportu znovu a znovu potkávají na své dráze, vyměňují si úsměvy a pozdravy a příležitostně se zastaví na krátkou konverzaci. Seděl jsem na lavičce a vydechoval jsem hustý, modrý kouř skvělého honduraského tabáku a vychutnával jsem si svou vědomou lhostejnost, se kterou pohlížím na své nevyhnutelné chátrání, když se zpoza zatáčky objevila kolébající se masa celulitidy v propoceném elastickém dresu zuřivě máchající svýma buclatýma rukama ve snaze propracovat se ke štíhlosti rychlou chůzí. Ten člověk byl vybaven nezbytnými sluchátky propojenými drátkem s CD přehrávačem upnutým kolem pasu s pomocí suchého zipu, který stlačoval tuk a vytvářel vyboulení tukového polštáře nad a pod opaskem. Již jsem toto stvoření kdysi viděl.

„Ahoj, otče Time,“ zašvitořila jedna z dam, když jej míjela.

„Ah-oj, má drahá,“ heknul, jakoby v bolesti astmatického záchvatu.

Mávnul také na mě a řekl mi ahoj.  Odpověděl jsem ahoj, ale slovo „otče“ mi uvázlo v krku.

Díval jsem se, jak běží po cestě a jeho kachní krok posunuje tu masu vpřed a myslel jsem na kněze, jak jsem je znal jako kluk a na to, jak jsem obdivoval tyto muže a chtěl jsem být jako oni. „Kdo by chtěl být jako otec Tim?,“ pomyslel jsem si. Kdo by chtěl napodobovat tento „živý poutač“ Církve po Druhém vatikánském koncilu? Podíval jsem se starostlivě na své syny soustředěné na rybaření a slíbil jsem si, že je budu držet daleko z dosahu otců Timů. A pak mě napadlo: „Toto je nejlepší argument proč nechodit do místní farnosti – otec Tim. On poskytuje nejpřesvědčivější důvod proč jezdit na tradiční latinskou mši. Kdybych si jen vzpomněl na obraz otce Tima, když jsem debatoval s konzervativními katolíky, nemusel bych říkat nic víc. Mohl jsem prostě jen poukázat na tento marnivý a nezáživný kus zženštilosti a tím věc ukončit.“

Když jsem se do tohoto místa před třemi lety přestěhoval, cítil jsem povinnost, abych navštívil blízký katolický kostel a podíval se, co se zde děje. Jednoho sobotního večera jsem si našel místo v zadní části velkého půlkruhového sálu ve stylu divadla přepůleného vedví. Kostelní lavice se rozbíhaly z otevřeného prostoru v přímé linii se vzdálenou zdí. Uprostřed otevřeného prostoru stál hranatý stůl pokrytý bílým plátnem a obklopený dvěma silnými svícemi ve vyleštěných mosazných stojanech. Na zdi přímo za stolem bylo uchyceno to, čemu se říká „resurrexifix“, což je pokoncilní zvěrstvo, které představuje hermafroditní postavu ve splývající róbě, která stoupá z kříže do prostoru. Ukřižování bez bolesti. Vzkříšení bez oběti. Spasitel bez jednoznačného pohlaví.

Když jsem se zde objevil, malé příliš hlasitě nastavené varhany přehlušily zvuk vzájemné konverzace, s níž se věřící chystali na mši. Ve výhledu se objevil průvod, který vyšel z předsálí, který vedla pubertální dívka v sutaně a rochetě a nesla obyčejný mosazný kříž na dřevěné tyči. Byla následována dvěma velmi podobně oděnými dívkami, které nesly ministrantské svíce. Následovala žena, která nad hlavou mávala čímsi, co vypadalo jako mešní misál.  Za ní následovaly další dvě dámy, jejichž funkce nebyla nijak naznačena, protože nenesly nic. Za tímto párem následoval muž ve světlém obleku ozdobeném pektorálem, který mu visel na krku a podobal se tomu biskupskému. Nakonec se objevil sám otec Tim, který měl na sobě dlouhý splývavý ornát. Usmíval se a pokyvovalo neustále hlavou, když pomalu kráčel uličkou.

Když po zpěvu neurčité písně varhanní hudba utichla, otec Tim řekl všem dobrý večer a všichni řekli dobrý večer jemu. Otec Tim to s potěšením pozoroval a pak řekl: „Jak je naší tradicí, pozdravme se všichni se svými sousedy.“ To předznamenalo vlnu objímání a potřásání rukama doprovázenou značně hlasitým hovorem. Když byl pořádek obnoven, otec Tim odříkal Kyrie a sedl si. (Nikdy neodříkával Confiteor, jak jsem se později dozvěděl. Mluvit o hříchu je přece tak deprimující.) Následoval nějaká čtení ze strany žen, které se pohybovaly v sanktuáriu, lze-li jej tak nazvat. Kázání – jeho začátek – přednesl onen chlapík s pektorálem, kterým nebyl, jak jsem zjistil, nikdo jiný než jáhen Joe. Kázání dokončil otec Tim.

Jáhen Joe, muž ve středním věku a s monotónním hlasem, přednesl homilii, která mě zasáhla jako nesmírně podivná, a to i s ohledem na podivné poměry, které v současném katolicismu panují.

„Zítra ve dvě hodiny odpoledne budeme žehnat zvířatům na parkovišti,“ oznámil. „Je to jedna z našich nejmilovanějších tradicí.“

(Zdálo se, že tato farnost se velmi věnuje vynalézání tradic.)

„Víte, pro některé z nás se nejlepší přátelé nenacházejí mezi našimi lidskými druhy, kteří se kolem nás vyskytují vzácně (ozval se ojedinělý smích v kongregaci), ale jsou našimi nejlepšími přáteli zvířátka. Stojí při nás i tehdy, když tak často nečiní naši přátelé a příbuzní. Proto je patřičné, že žádáme pro tato vzácná stvoření Boží požehnání a že Bohu děkujeme za dar jejich přítomnosti v našich životech.“

Poté vyzval otce Tima, aby řekl pár slov. Otec Tim popošel dolů do středu uličky, takže zůstal stát několik lavic uprostřed shromáždění.

„Vždy rád kážu z tohoto místa. Připomíná mi to, že jsem skutečně jedním z vás a vám by to mělo připomínat, že jste skutečně velmi podobní mně. Jsme povoláni ke kněžství, víte. My všichni máme kněžské povolání. Jen jej vykonáváme různým způsobem. Takže bratři kněží a kněžky (zde se opět ozval místy smích), budu vám vyprávět o Toodlesovi.“

Toodles bylo jméno mourovatého kocoura otce Tima. Otec Tim zdlouhavě líčil jakýsi zřejmě vtipný příběh, který měl ilustrovat moudrost jeho kocoura, a dovolával se sv. Františka z Assisi, jehož popsal jako prvního člověka „který tančil s vlky“. Ohlásil, že on i jáhen Joe budou žehnat zvířatům a naléhal, aby se nikdo nestyděl přivést své mazlíčky bez ohledu na to, jak zvláštní zvířátko to může být. Ještěrky, hadi, krysy, pískomilové, fretky a rybičky, ti všichni byli zváni, aby obdrželi požehnání.

Jak jsem tak přemítal o pravověrnosti, co se týká žehnání zvířatům, dvě dámy v pánských kalhotách donesly dary a mše rychle dospěla k proměňování a přijímání. Při organizování velkého počtu ministrantů a pomocníků a rozdávání velkého množství kalichů a misek si dali otec Tim a jáhen Joe na čas. Nastal čas, abych odešel. Když jsem pak stál před kostelem, pozoroval jsem ty, kteří právě obdrželi to, co považovali nebo možná ani nepovažovali za Tělo Kristovo, jak opouštějí budovu. Mnozí příjemci svátosti si vzali sv. Hostii do ruky a vložili si ji do pusy při chůzi dveřmi ven. Jeden muž, stále ještě viditelně polykající Tělo Páně, se zastavil, aby si koupil noviny od podnikavého mládence, který prodával noviny u stolku u předního východu. Při polykání hledal ve své peněžence dolarovou bankovku.

„Toto je oficiálně moje farnost,“ pomyslel jsem si. „Toto mi biskup nabízí, předpokládá se, že na toto místo přivedu své děti, aby uctívali Boha a poznali víru. Očekává se, že vystavím své děti vrtochům otce Tima a jáhna Joea a budu doufat v to nejlepší.“

Pokračoval jsem v tomto duchovním cvičení, protože to čas od času považuji za dobré, jen abych si znovu předsevzal, že budu pokračovat v přinášení jakékoliv oběti, která se ukáže nutná a připomněl si, že se svou rodinou musím dále jezdit na tradiční mši, jíž slouží skutečný kněz, který učí jasnou nauku. Nijak zvlášť se nestarám, jestli má tato mše biskupské schválení, ačkoliv si samozřejmě myslím, že je dobré, že některé takové mše jsou schválené. Považuji totiž za trochu ulítlý argument, když někdo trvá na tom, že by člověk měl navštěvovat pouze ty tradiční latinské mše, které biskup neschválil.

Toto není dokonalý svět a neexistují žádná dokonalá řešení. Měli bychom vítat víru, kdekoliv ji nalezneme a nebýt zbytečně nároční. Mám-li toto na paměti, myslím si, že je dobré, abychom se dívali na vzájemné odlišnosti s velkou mírou tolerance. V centrech s tradiční latinskou mší lze najít i podivíny, ale i my sami se můžeme zdát poněkud zvláštní, proto považuji za rozumné, abychom nebyli moc kritičtí. Musíme si však dávat pozor na sedesvakantisty a příznivce feeneyismu, protože se dopouštějí slovních útoků s monomaniakálním zápalem, který může potenciální konvertity k pravověrnosti zahnat zpět do stáda otce Tima. Považuji [v jejich kaplích] za nejlepší omezit sociální styk a návštěvy pouze na mši, což je jediný důvod proč tam být. Tato mešní centra koneckonců nejsou farnostmi v pravém smyslu, ale jsou předsunutými základnami v liturgické divočině. Jsou prozatímním útočištěm, kde se můžeme modlit za návrat zdravého rozumu do oficiálních prostor Církve.

Jsem si vědom, že „argument otce Tima“ je argumentem ad hominem. To znamená, že z hlediska logiky trpí tím nedostatkem, že napadá určitý postoj nikoliv na základě jeho kvality, ale na základě kvality člověka, který je nositelem tohoto postoje. Nelze popřít, že je možné, aby špatný člověk bránil dobrou věc, ani to, že lhář tu a tam řekne i pravdu. V tom spočívá slabost tohoto argumentu. Ale Náš Pán nám všem řekl, že bychom měli rozpoznat strom podle toho, zda nese dobré nebo špatné ovoce. Otec Tim je typickým pokoncilním ovocem. Lidí jako on jsou celé legie.

Když se na mě mí katoličtí sousedi dívají s nepochopením, když se dozví, že navštěvuji mši v kapli, která je 80km daleko od mého domova, říkám jim: „Měl bych nechat své hochy vyrůstat s tím, že obrazem kněze pro ně bude otec Tim? Můžu očekávat, že budou obdivovat jáhna Joea a něco se od něj naučí? Nebo že si osvojí víru ve Svátost oltářní v této cirkusové mši?“

Zde se sousedi odmlčí.

Někdy mi poradí, abych nebral rodinu na „vystoupení“ otce Tima a jáhna Joea, a abych místo toho navštěvoval mši starého monsignora. Ale mše starého monsignora je velice podobná mši jeho kolegů duchovních, jen je nudnější. Starý monsignor, jak jsem se dozvěděl od sousedů, má dva životní zájmy: golf a pláž. Když není na golfovém hřišti, způsobuje svým farníkům trochu potíží tím, že se toulá po pobřeží a občas překvapí dámy oděné v bikinách a příležitostně s nimi pohovoří, přičemž jejich skoro nahota mu nezpůsobuje žádný zřejmý šok nebo nesouhlas. Řekli mi, že nerad diskutuje o náboženství, což je vzhledem k okolnostem jeho příležitostnou povinností. A tak přenechává řízení farnosti otci Timovi a jeho ženám „šťouralkám“, které jsou zapálené pro ekumenismus a charismatické hnutí, jejichž nauky začleňují do výuky náboženství a do přípravy dětí na první Svaté přijímání a biřmování.

Situace z mé oficiální farnosti, kterou jsem vám popsal, platí obecně ve většině farností. I když v nich sídlí sympatičtější a méně trapný kněz než je otec Tim, tam, kde vládne duch Druhého vatikánského koncilu, bude smysl pro víru chybět a co hůř, omyly, které se zde učí, mohou mít větší sílu díky úctyhodnosti svého šiřitele.

Takže, bude-li se zdát vhodné argumentovat ohledně hodnoty pravověrnosti jinému členu Mystického Těla, navrhuji činit to prostým způsobem a poukazovat na blízké věci, jako je příklad otce Tima. Samozřejmě, že ubohá duše, ke které hovoříte, možná nikdy nepoznala nic jiného než otce Tima a kostelní prostředí, které vytvořil. V takovém případě popisovat víru je tak trochu jako popisovat barvu slepému člověku. Ale Náš Pán vracel zrak slepým. A dělá to stále.

Zdroj: Catholic Family News

Překlad: D. Grof