Petice papeži Benediktu XVI. za důkladnější přezkoumání Druhého vatikánského koncilu
14. 10. 2011
Nejsvětější otče,
monsignor Brunero Gherardini, kněz diecéze Prato a kanovník Svatopeterské baziliky, který je dobře znám jako bývalý profesor eklesiologie na papežské Lateránské univerzitě a jako děkan italských teologů, napsal v roce 2009 Vaší Svatosti zdvořilou a naléhavou žádost, která vyzývala k zahájení kritické debaty o dokumentech Druhého vatikánského koncilu, kritické debaty, která by se vedla rozvážně a veřejně. Tento krok v roce 2010 podpořil Roberto de Mattei, profesor církevních dějin a dějin křesťanství na Evropské univerzitě v Římě a viceprezident Národní výzkumné rady.
Ve své petici Msgr. Gherardini napsal:
„Pro dobro Církve – a především kvůli spáse duší, která je prvním a nejvyšším zákonem Církve (srovnej CIC 1983, kánon 1752) – po desetiletích liberální exegetické, teologické, historiografické a „pastorační“ tvořivosti ve jménu Druhého vatikánského koncilu, se mi zdálo jako naléhavé, aby bylo provedeno určité vyjasnění tím, že se oficiálně zodpoví otázka kontinuity tohoto koncilu s ostatními koncily (tentokrát nikoliv jen tím, že se kontinuita deklaruje, ale tím, že se bude skutečně demonstrovat), a že se zodpoví otázka věrnosti tohoto koncilu tradici Církve“...
Msgr.Gherardini
Ve prospěch pečlivé, vědecké analýzy Druhého vatikánského koncilu
„Zdá se skutečně přinejmenším velmi obtížným, ne-li nemožným, provést tuto hermeneutiku kontinuity [se vším předešlým Magisteriem], které se vy dovoláváte jako zjevné, aniž by byla nejprve provedena pečlivá, vědecká analýza koncilu obecně, všech jeho dokumentů, všech témat v těchto dokumentech, bezprostředních i vzdálených zdrojů těchto témat a zdrojů těchto dokumentů... Bylo by poměrně zbytečné dále hovořit o koncilu pouze tak, že se opakuje jeho obsah nebo tak, že se představuje jako úplná novota.
„Ale zkoumání v takovém rozsahu dalece překračuje schopnosti jedné osoby, nejen proto, že jeden a tentýž předmět si vyžaduje rozpracování na různých úrovních (historické, patristické, kanonické, filozofické, liturgické, teologické, exegetické, sociologické, vědecké), ale také proto, že se každý koncilní dokument dotýká desítek a desítek témat, ke kterým je schopen se efektivně vyjádřit pouze odborník na každé z těchto témat.
„Před dlouhou dobou jsem pojal myšlenku (a nyní se ji opovažuji předložit Vaší Svatosti) na velkolepé a, pokud možno, definitivní přeformulování posledního koncilu, které by upravovalo každý z jeho aspektů a každé z témat.
„Zdá se vskutku logické, a mně se to zdá zcela nezbytné, aby se každý z těchto aspektů a témat prostudoval sám o sobě i v kontextu všech ostatních, a aby se věnovala značná pozornost všem zdrojům, a to ve specifické perspektivě kontinuity s předešlým Magisteriem Církve, ať již mimořádným, nebo řádným. Na základě vědecké, kritické studie, která bude tak důkladná a bezchybná, jak jen je to možné, a ve spojitosti s tradičním Magisteriem Církve, bude následně možné získat materiál pro spolehlivé, objektivní zhodnocení Druhého vatikánského koncilu.
„To umožní kromě mnoha jiných zodpovědět i následující otázky:
1) Jaká je pravá povaha Druhého vatikánského koncilu?
2) Jaký je vztah mezi jeho pastorační povahou (pojem, který bude muset být vysvětlen oficiálně) a jeho dogmatickou povahou, pokud nějakou takovou má? Může být pastorační povaha uvedena do souladu s dogmatickou povahou? Nabývá této dogmatické povahy? Je s ní v rozporu? Opomíjí ji?
3) Dá se skutečně Druhý vatikánský koncil definovat jako „dogmatický“? A dá se tudíž o něm mluvit jako o dogmatickém? Dá se použít jako základ pro nová teologická tvrzení? V jakém smyslu? V jakém rozmezí?
4) Je Druhý vatikánský koncil „událostí“, jak to chápe Boloňská škola? Jinak řečeno, je koncilem, který přetíná všechny svazky s minulostí a ve všech ohledech zahajuje novou epochu? Nebo v sobě obsahuje celé dřívější eodem sensu eademque sententia [v tomtéž smyslu, v tomtéž významu]?
„Je jasné, že hermeneutika roztržky a hermeneutika kontinuity závisejí na odpovědích na tyto otázky. Ale jestliže vědecký závěr zkoumání dojde k tomu, že je hermeneutika kontinuity jediná přijatelná, jediná možná, pak bude nutné prokázat (nejen deklarovat), že je tato kontinuita skutečná, a že je zřejmá ve skryté dogmatické totožnosti.
„Jestliže se stane, že tuto kontinuitu nebude možné vědecky prokázat, jako celek nebo jako část, bude nutné to říci v odpovědi na požadavek na vyjasnění, na které se čeká více než půl století, rozvážně a otevřeně.“ (1)
Profesor de Mattei
Profesor de Mattei ve své nedávné a skvěle zdokumentované knize Dějiny Druhého vatikánského koncilu nabídnul veřejnosti přesný, realistický obrázek mučivého a dramatického vývoje koncilu a došel k závěru:
„Na závěr této knihy mi dovolte uctivě oslovit Jeho Svatost Benedikta XVI., kterého uznávám za Petrova nástupce a s nímž se cítím neoddělitelně spjat, a vyjádřit mu své hluboké díky za to, že otevřel dveře seriózní debatě o Druhém vatikánském koncilu. Opakuji, že jsem chtěl přispět k této debatě, nikoliv jako teolog, ale jako historik, a připojil jsem se k žádosti těch teologů, kteří uctivě a synovsky žádají náměstka Kristova na zemi, aby prosadil důkladné prozkoumání Druhého vatikánského koncilu v celé jeho složitosti a v jeho plném rozsahu, aby se potvrdila jeho kontinuita s dvaceti předešlými koncily a rozptýlily se stíny a pochyby, které po takřka půl století zapříčiňovaly utrpení Církve, s jistotou, že brány pekelné Ji nikdy nepřemůžou (Mt. 16:18).“ (2)
A my, níže podepsaní, se jakožto prostí věřící k těmto uctivým, oprávněným požadavkům plně připojujeme. Jsme si jistí, že nepostrádáme synovskou úctu k Vaší Svatosti a odvažujeme se (k těmto výše zmíněným čtyřem otázkám) přidat několik z mnoha dotazů, které by si dle našeho názoru zasloužily vyjasňující odpověď, jak se uvádí v analýze Msgr. Gherardiniho a teologů a intelektuálů, kteří od počátku pokoncilní doby bojují za to, aby dosáhli vyjasnění Druhého vatikánského koncilu:
5) Jaký je přesný význam, jenž se přikládá konceptu „živoucí tradice“, který se objevil v konstituci Dei Verbum o Božím zjevení? Msgr. Gherardini ve své nedávné studii o fundamentálním konceptu katolické tradice tvrdí, že během Druhého vatikánského koncilu se udála „koperníkovská revoluce“ v chápání tradice Církve, protože koncil jasně nedefinoval dogmatickou hodnotu tradice (DV 8) a v rozporu s obyčejem dokument redukuje dva zdroje Božího zjevení (Písmo sv. a tradici), které vždy byly v Církvi uznávány a byly potvrzeny dogmatickými koncily, Tridentským koncilem a Prvním vatikánským koncilem, na pouhý jeden zdroj (ad unum) (DV 9). Zdá se, že tento dokument dokonce odporuje dogmatu o neomylnosti Písma svatého (DV 11.2), protože „proč je poté, co se deklarovalo, že vše co tvrdí inspirovaní autoři pochází od Ducha Svatého, výsada neomylnosti přisouzena pouze „dobrým“ nebo „spásným pravdám“, jako části celku (veritatem, quam Deus nostrae salutis causae Litteris sacris consignari voluit)? Jestliže Duch Svatý inspiroval vše, co bibličtí autoři napsali, neomylnost by se měla vztahovat na vše a ne jen na spásné pravdy. Text se proto jeví jako nelogický.“ (3)
6) Jaký je přesný význam, který se přikládá nové definici katolické Církve obsažené v dogmatické konstituci (která nicméně nedefinuje žádné dogma) Lumen gentium o Církvi? Jestliže se shoduje se stálou definicí, jmenovitě s tou, že katolická Církev je jedinou pravou Kristovou Církví, protože jediná po staletí zachovávala poklad víry předaný jí Naším Pánem a apoštoly vedenými Duchem Svatým, pak proč se tuto definici pokusili změnit tím, že napsali způsobem, který není snadno pochopitelný prostému věřícímu a nikdy nebyl jasně vysvětlen (to je třeba říci), že „jediná“ Kristova Církev subsistuje v katolické Církvi, kterou řídí Petrův nástupce a biskupové ve společenství s ním? A že mnoho prvků posvěcení a pravdy se ovšem nacházejí i mimo její viditelné hranice. Protože jako dary vlastní Kristově Církvi vybízejí ke katolické jednotě“ (LG 8)? Nezdá se z této formulace, že se o Kristově Církvi říká, že zahrnuje – kromě katolické Církve – také „mnoho prvků posvěcení a pravdy“ nacházejících se „mimo“ katolickou Církev? To by znamenalo, že „jediné pravé náboženství [které] je uskutečněno v katolické a apoštolské církvi“ (deklarace Dignitatis humanae o náboženské svobodě, 1.2) bylo náboženstvím „Kristovy Církve“, která obsahuje „prvky“ mimo katolickou Církev. Což se dá, chcete-li, také pochopit jako „jediné pravé náboženství“, které, dle koncilu, subsistuje stejně tak i v nekatolických „prvcích“ „Kristovy Církve“?
7) Jaký je pravý význam, který se má přikládat představě Církve chápané ve svém souhrnu jako „Boží lid“ (Lumen gentium 9-17), představě, která se v minulosti vztahovala pouze k části celku, zatímco celek tvořil „Mystické tělo Kristovo“?
8) Jaký význam se má přikládat vynechání termínů „nadpřirozený“ a „transsubstanciace“ z koncilních dokumentů? Mění toto vynechání předmět těchto konceptů, jak někteří tvrdí?
Romano Amerio
Tím, že byla stanovena svého druhu kolektivní odpovědnost, nezpůsobí kolegialita to, že biskupové jako jednotlivci ztratí autoritu?
9) Jaký je přesný význam nového pojetí kolegiality? Co si ve světle stálého učení Církve máme myslet o interpretaci v Nota explicativa praevia, „úvodní vysvětlující poznámce“ v úvodu Lumen gentium (poznámce, která sem byla vložena, aby vykompenzovala debatu mezi koncilními otci)? Citujeme pochyby, které jasně představil Romano Amerio:
„Úvodní poznámka (Nota previa) zavrhuje klasickou interpretaci kolegiality, podle níž je subjektem, který má nejvyšší pravomoc v Církvi, papež sám, a který ji sdílí, chce-li, se všemi biskupy jím svolanými na koncil. Nejvyšší pravomoc se stává kolegiální pouze, když ji papež předá dle své libosti (ad nutum). ´Úvodní poznámka´ stejně tak zavrhuje názor novátorů, podle nějž je subjektem nejvyšší pravomoci v Církvi biskupské kolegium sjednocené s papežem a nevyjímaje papeže, který je jeho hlavou, ale takovým způsobem, že když papež uplatňuje nejvyšší pravomoc, byť i sám, činí tak právě jako hlava řečeného kolegia, a tudíž jako představitel tohoto kolegia, s nímž je povinen konzultovat, aby vyjadřoval jeho úsudek. To je teorie vytvořená podle teorie, která tvrdí, že všechna autorita odvozuje svou pravomoc od celého souhrnu částí: teorie, kterou lze těžko uvést do souladu s Boží konstitucí Církve (která je hierarchická a má Boží, nikoliv lidský, původ). Nota previa popírá tyto dvě teorie a trvá na tom, že nejvyšší pravomoc patří kolegiu biskupů sjednocených se svou hlavou, ale hlava ji může uplatňovat nezávisle na kolegiu, zatímco ji kolegium nemůže uplatňovat nezávisle na své hlavě (a toto je prý ústupek tradici).“ (4)
Lze tvrdit, že jurisdikční pravomoci – přesně řečeno, pravomoci skutečného kolegia – postoupené na biskupské konference vlastně překroutily roli biskupa a snížily jeho význam? V dnešní Církvi se skutečně zdá, že na biskupech, vzatých jednotlivě, prakticky opravdu vůbec nezáleží (Vaše Svatost nám promine naší upřímnost). K tomuto bodu opět Amerio říká:
„Novota, která je v pokoncilní Církvi nejvíce nápadná, je možnost, aby se nyní [na rozhodování] podílely všechny církevní pravomoci, které jsou právně definovanými orgány, jako jsou diecézní a národní synody, farní a biskupské rady atd. ... Ustanovení biskupských konferencí mělo dvojí účinek: zničilo organickou strukturu Církve a vyústilo ve ztrátu autority [jednotlivých] biskupů. Podle kanonického práva, které platilo před koncilem, jsou biskupové nástupci apoštolů a každý z nich ve své diecézi vládne řádnou pravomocí ve věcech duchovních i světských a uplatňuje zde zákonodárnou, soudní a výkonnou moc (kánon 329 a 335). Tato pravomoc byla přesně daná, individuální a kromě instituce generálního vikáře jí nebylo možné delegovat (přičemž generální vikář byl odvislý od svolnosti biskupa – ad nutum)... Dekret Christus Dominus připisuje kolegialitu sboru biskupů na základě jeho „nejvyšší, plné pravomoci nad univerzální Církví“, která je ve všech ohledech rovnocenná pravomoci papeže, byť by byla uplatňována bez jeho svolení. Tato nejvyšší pravomoc byla vždy všeobecně uznávaná v případě shromáždění biskupů svolaném na ekumenickém koncilu papežem. Vyvstává ale otázka, zda pravomoc, která může nabýt účinnost pouze skrze nadřízenou pravomoc, může být považována za nejvyšší a není čistě hypotetická, tj. taková, která existuje pouze v rozumu (ens rationis). Podle duchu Druhého vatikánského koncilu je však uplatňování biskupské pravomoci, v němž se uskutečňuje kolegialita, uplatňováním v rámci biskupských konferencí.
„Zde je ona zvláštnost: Dekret (v oddíle 37) nachází důvod pro existenci této nové instituce v potřebě biskupů dané země činit kroky v součinnosti. Dekret toto pouto spolupráce, které má od nynějška právní uspořádání, nevnímá jako změnu ve struktuře Církve, která by nahrazovala biskupa sborem biskupů a osobní odpovědnost kolektivní odpovědností, která by z tohoto důvodu byla roztříštěná... Skrze institut biskupských konferencí se Církev stala orgánem s více centry... Prvním důsledkem tohoto nového uspořádání je proto uvolnění svazku jednoty [s papežem], což bylo manifestováno ohromnými neshodami v nejzávažnějších bodech [například u učení encykliky Humanae Vitae z 25. července 1968, která zakazovala používání antikoncepce]. Druhým důsledkem nového uspořádání je ztráta autority jako takové, je-li nahlížena u každého biskupa jednotlivě. Již nejsou odpovědní vlastnímu lidu, ani Svatému stolci, protože jejich osobní odpovědnost je nahrazena kolektivní odpovědností, která, protože patří celému sboru, nemůže být přičítána různým částem, které tento sbor tvoří.“ (5)
Je dnes kněz redukován do role organizátora a předsedajícího shromáždění Božího lidu?
10) Jaký přesně význam se má dnes přikládat kněžství, autentické instituci Církve? Je pravda, že byl kněz od koncilu degradován z „sacerdos Dei“ [„kněze Božího“] na „sacerdos populi Dei“ [„kněze Božího lidu“] a byl redukován především do role „organizátora“ a „předsedajícího shromáždění Božího lidu“ a do role „sociálního pracovníka“? V tomto ohledu by měl být podroben kritice dokument Lumen gentium část 10.2, který se, jak se zdá, snaží klást na stejnou úroveň „služebné“ neboli „hierarchické“ kněžství a takzvané „všeobecné kněžství věřících“ – které bylo dříve považováno za pouhý zdvořilostní titul. Činí tak tvrzením, že tato dvě kněžství „jsou ve vzájemném vztahu, ad invincem tamen ordinantur“ (viz též LG 62.2); LG 13.3, kde je kněžství popisováno prostě jako „úkol“ nebo služba „Božího lidu“. Dále je třeba podrobit kritice skutečnost, že hlásání evangelia je vypočítáváno jako první „úkol“ kněze (Dekret Presbytorum Ordinis o službě a životě kněží, 4: „kněží jakožto spolupracovníci biskupů mají především povinnost hlásat všem Boží evangelium“, zatímco v protikladu k tomu Tridentský koncil učil, že tím, co charakterizuje kněžské poslání, je na prvním místě „moc konsekrovat, poskytovat a udílet Tělo a Krev Páně“ a na druhém místě moc „odpouštět nebo zadržovat hříchy“ (DS 957/1764). Je také pravdou, že Druhý vatikánský koncil devalvuje realitu celibátu duchovních, když říká, že Kristus doporučoval „dokonalou a trvalou zdrženlivost pro království nebeské ... a zvlášť velikou cenu jí [Církev] přikládala ve spojitosti s kněžským životem ... [ačkoliv] [p]odstata kněžství ji..nevyžaduje“ (PO 16). Lze toto poslední tvrzení ospravedlnit na základě mylné interpretace 1 Tim 3:2-5 a Tit 1:6?
11) Jaký je přesný význam principu „kreativity“ v liturgii, který bezpochyby pramení ze skutečnosti, že byly biskupským konferencím v této věci zaručeny široké kompetence, včetně možnosti experimentovat s novými formami bohoslužby, které by byly uzpůsobeny povaze a tradicím národa, a byly tak zjednodušené, jak jen je to možné? To vše se nabízí v konstituci Sacrosanctum Concilium o posvátné liturgii: čl. 22.2 o nových kompetencích biskupských konferencí; 37, 39 a 40 o přizpůsobení svérázu a tradicím národů a o kritériích liturgického přizpůsobení obecně; články 21 a 34 o liturgickém zjednodušení. Nebyly podobné možnosti inovací v liturgických záležitostech Magisteriem Církve ve všech dobách zavrhovány? Je pravdou, že konstituce Sacrosanctum Concilium ještě požaduje dozor ze strany Svatého stolce nad liturgií a novotami v ní (SC 22.1, 40.1-2), ale tento dozor prokázal nezpůsobilost zabránit široce rozšířenému ničení liturgie, které věřící vypudilo z kostelů. A toto ničení pokračuje dokonce i dnes, navzdory disciplinárním krokům a úmyslu Svatého otce odstranit zneužití. Nemohly by kompetentní studie osvětlit důvod tohoto selhání?
Jaký je rozdíl mezi koncilní náboženskou svobodou a světskou svobodou svědomí?
Nemůžeme samozřejmě formulovat všechny otázky, které koncilní dokumenty vyvolávají, a které mají vztah k současné situaci Církve. V této věci se odvažujeme dodat pouze následující:
12) Princip náboženské svobody vyhlášený koncilem poprvé v dějinách Církve jako „přirozené“ nebo „lidské právo“ člověka bez rozdílu náboženství, a tudíž právo nadřazené právu jediné Zjevené Pravdy (tj. našemu katolickému náboženství), které se má vyznávat jako pravé náboženství a má přednost před jinými, která nejsou zjevená a tudíž nepocházejí od Boha. Tento princip náboženské svobody je založen na předpokladu, že všechna náboženství jsou si rovna. Uplatnění tohoto předpokladu tak v důsledku podporuje indifirentismus, agnosticismus a nakonec i ateismus. Čím se tento princip, jak jej chápe koncil, skutečně liší od světské svobody svědomí, která je uctívána mezi „právy člověka“, jež byla vyhlášena protikřesťanskou Francouzskou revolucí?
13) Nezdá se také, že současný ekumenismus vede k podobnému výsledku (indiferentismu a ztrátě víry), vzhledem k tomu, že jeho hlavním cílem se zdá být ani ne tak konverze lidstva ke Kristu (pokud je to jen možné), jako spíše jednota a dokonce sjednocení v určité světové církvi nebo náboženství, které umožní zavést mesiánskou éru míru a bratrství mezi všemi lidmi? Jestliže jsou toto cíle současného ekumenismu – a ony už se částečně nacházejí v pastorální konstituci Gaudium et spes o Církvi v dnešním světě – nezdá se pak, že se tento ekumenický dialog ubírá nebezpečně k jisté „dohodě Krista s Beliálem“ [srovnej 2 K 6:15]? (6) Neměl by se celý dialog pokoncilní Církve se současným světem znovu promyslet?
Nejsvětější otče,
otázky, které jsme měli odvahu Vám představit v této pokorné petici, jistě mohou vzbudit nelibost té části hierarchie, která již prohlásila, že nechápe petici Msgr. Gherardiniho před dvěma lety. Myslíme tím tu část hierarchie, která, jak se zdá, ještě nepochopila výjimečnou závažnost krize, která po padesát let postihuje Církev; krize, jejíž předkoncilní předpoklady vpadly na scénu během koncilu, jak to názorně ukázala kniha profesora de Matteie, a předtím stručněji kniha P. Ralpha M. Wiltgena, S.V.D. a kniha profesora Romana Ameria.
Odvažujeme se říci, že v naších duších a svědomí věřících se zdá být tato petice, psaná se vší úctou k Vám, dokonale v souladu, s dílem ozdravování, obnovování a pročišťování Církve bojující, kterého se Vaše Svatost odvážně ujala navzdory odporu a těžkostem všeho druhu, o nichž každý ví. Neodkazujeme jen na rozhodné kroky Vaší Svatosti proti zkaženosti mravů, která pronikla jistou část duchovenstva, ani na očistnou akci v dobře známých charitativních institucích a podpůrných programech, které již nejsou, s výjimkou svého jména, katolické. Odkazujeme také na „osvobození“ slavení mše ve starobylém římském ritu (nesprávně nazývané „tridentská“, vzhledem k tomu, že její kánon dle spolehlivé tradice jde zpět až do apoštolských časů) a podávání svátostí a konání obřadu exorcismu dle předkoncilního ritu. Odkazujeme také na Vaše snětí exkomunikací, které (z dobře známých kázeňských důvodů) spočívaly na biskupech Bratrstva sv. Pia X., založeného arcibiskupem Marcelem Lefebvrem a o jejichž „snětí“ byla Vaše Svatost uctivě a stále žádána, a za kterýmžto účelem bylo vyhlášeno „mezinárodní růžencové křížové tažení“, které mělo širokou odezvu mezi katolickými věřícími.
Ve všech těchto opatřeních, která zajisté mají maximální důležitost pro Církev, a která jste učinil motu proprio [z vlastního podnětu] se svou plnou pravomocí nejvyššího pontifika, která se odvozuje od Vaší potestas iurisdictionis [jurisdikční pravomoci] nad celou Církví Našeho Pána – ve všech těchto věcech náš sensus fidei prostých katolických laiků vidí zřejmé dílo Ducha Svatého. Uzavíráme proto tuto pokornou petici výzvou k Duchu Svatému o pomoc, aby do tohoto počinu znovunastolování Krista v srdci Církve, Vaše Svatost zahrnula také s nadějí očekávané přezkoumání koncilu.
S ujištěním naší synovské oddanosti a úcty,
In Domino et in corde Mariae.
24. září 2011
Následují podpisy skoro50 katolických vůdčích osobností, mezi nimi:
Prof. Paolo Pasqualucci, profesor filozofie; Msgr. Brunero Gherardini, děkan italských teologů, professor éklesiologie; Msgr. Antonio Livi, emeritní profesor epistemologie na Lateránské univerzitě; Prof. Roberto de Mattei, Università Europea di Roma; Prof. Luigi Coda Nunziante, osobně a zároveň z funkce prezidenta asociace Famiglia Domani; Dr. Paolo Deotto, předseda Riscossa Cristiana (www.riscossa cristiana.it); Prof. Piero Vassallo, profesor filozofie, spolupředseda Riscossa Cristiana; Dr. Virginia Coda Nunziante; Dr. Pucci Cipriani; Fr. Marcello Stanzione a celá Militia of St. Michael the Archangel; Prof. Dante Pastorelli, hlava Ctihodného bratrstva sv. Jeronýma a sv. Františka z Assisi v San Filippo Benizi, Florencie, a president Una Voce (Florencie); Calogero Cammarata, president Inter Multiplices Una Vox (Turín); Dr. Cristina Siccardi – Castiglione Torinese (TO); Dr. Carlo Manetti – Castiglione Torinese (TO); Alessandro Gnocchi; Mario Palmaro; Mario Crisconio, Rytíř Maltézského řádu, hlava Pio Monte della Misericordia (Neapol), president Una Voce (Neapol); Enrico Villari, Ph.D., inženýr (Neapol); Marcello Paratore, profesor filozofie (Neapol); Giuseppe De Vargas Machuca, První předseda Reale Arciconfraternità e Monte del SS. Sacramento dei Nobili Spagnoli (Neapol); Giovanni Turco, univerzitní profesor, president Mezinárodní společnosti sv. Tomáše Akvinského, divize Neapol; Giovanni Tortelli, spisovatel, výzkumný specialista v kanonickém právu a církevní historii (Florencie).
Tuto petici propagují webové stránky Riscossa cristiana , s textem v italštině.
(1) B. Gherardini, “Petition to the Holy Father”, příloha k: The Ecumenical Vatican Council II: A much needed discussion (Frigento, AV: Casa Mariana Editrice, 2009) [přeloženo z francouzštiny].
(2) R. de Mattei, Il Concilio Vaticano II: Una storia mai scritta (Turín: Lindau, 2010), 591.
(3) B. Gherardini, “Quod et tradidi vobis: La Tradizione vita e giovinezza della Chiesa,” in Divinitas, nový seriál, 2010 (53/1-2-3): 165-186.
(4) Romano Amerio, Iota Unum (Nouvelles Editions Latines, 1985), 82-83 (§44). [přeloženo z francouzštiny]
(5) tamtéž, 431-433 (§§232, 233) [přeloženo z francouzštiny]
(6) B. Gherardini, Quale accordo fra Cristo e Beliar? Osservazioni teologiche sui problemi, gli equivoci ed I compromessi del dialogo interreligioso (Verona: Fede & Cultura, 2009).
Překlad: D. Grof
