Dopis rektora semináře – Zmatek v Novocírkvi zakrývá směřování k rozkladu víry (1999)
Biskup Richard Williamson
Winona, 4. října 1999
od duchovních, kteří nyní řídí katolickou Církev v Římě, nadále přichází zmatek, a jakkoliv dobré se jejich záměry někdy mohou zdát, konečným výsledkem je pokaždé ničení Církve. Na základě spravedlivého Božího soudu získali Boží nepřátelé pevnou kontrolu nad pákami církevní moci – prozatím.
Jak kdosi jednou řekl o americké zahraniční politice po druhé světové válce: kdyby k postupu komunismu přispěla jen občas, člověk by si mohl myslet, že ho podpořila náhodou nebo z hlouposti. Když však účinek té politiky byl pokaždé takový, že komunismus podporovala, pak bylo jasné, že to musí být její záměr. Kdyby tito církevní představitelé jen občas účinně bránili víru, člověk by si mohl myslet, že její zničení není jejich záměrem, ale takhle…
Toto přirovnání je trefné. Stejně jako byli liberálové, kteří propagovali komunismus, přesvědčeni, že světu prokazují službu a nikoliv „medvědí službu“ (kvůli čemuž Alger Hiss, proslulý protivník Whittakera Chamberse ze 40. let, až do smrti vzrušeně odmítal, aby byl po právu označován za „lháře a „zrádce“), tak i tito církevní představitelé nyní propagují ekumenismus a jsou přesvědčení, že Církvi prokazují službu, a budou o tom přesvědčeni i na smrtelné posteli. Proto jsou tak matoucí a zároveň zmatení. Pokusme se to vyjasnit u dvou současných případů.
První případ je mnohým z vás nepochybně známý: nedávné kroky Říma směřující k udušení Tradice v rámci Kněžského bratrstva sv. Petra. Podívejte se na přiložený leták s velmi stručným popisem těchto kroků a s obsáhlým hodnocením ve stylu knihy „Za zrcadlem a co tam Alenka našla“! Ano, více smyslu dává několik stránek z „Alenky v říši divů“ než objemné svazky, které vycházejí z tohoto Říma!
Pravdou je – jak několik římských liberálů otevřeně připustilo hned od počátku –, že Bratrstvu sv. Petra v roce 1988 poskytli oficiální status jen proto, aby dostali „tradiční“ katolíky zpět do své Novocírkve a aby rozdělili a ovládli katolický odpor. Chudáci z Bratrstva sv. Petra! Nechápali, že pokud chtějí bránit katolicismus, tento Řím by je nikdy nenechal uspět? A že kdyby uspěli, nemohli by přežít, a kdyby přežili, nemohli by uspět?
Ne, členové Bratrstva sv. Petra to nechápali. Místo toho, aby koncilní Řím soudili jako celek podle jeho stále katastrofálních plodů, chtěli ho soudit podle té či oné dosud katolické části v rámci katastrofálního celku. Ale když už celek není katolický, pak všechny ještě katolické části v rámci onoho celku slouží jen k oklamání. Bratrstvo sv. Petra nyní platí za to, že se nechalo oklamat. Možná i nyní dokáže vyvolat dostatečný katolický odpor v rámci Novocírkve, aby získalo odklad, ale rozsudek smrti nad Tradicí mezi nimi už byl jasně podepsán. Je to jen otázka času.
Druhým případem toho, jak zdánlivé zmatení v Novocírkvi jen maskuje její neúnavné směřování ke zničení katolické Víry, je v posledních dvou letech dění kolem římských dokumentů o dogmatické otázce ospravedlnění, což je otázka toho, jak je lidská duše pohnuta ze stavu hříchu do stavu milosti neboli spravedlnosti před Bohem.
Na tuto otázku formuloval před 1600 lety pod tlakem heretiků katolickou odpověď sv. Augustin, „učitel milosti“. Asi o 470 let později předložil Luther odpověď natolik odlišnou, že se stala jednou z hlavních rozdílností, která od té doby rozděluje pravé protestanty od pravých katolíků. Asi před 30 lety po Druhém vatikánském koncilu vyžadoval „ekumenismus“, aby se katolíci a protestanti sblížili. Začala tedy mezi nimi jednání, která mají vyvrcholit na konci tohoto měsíce (30.–31. října) společným oficiálním podpisem dokumentu, v němž katolíci v německém Augsburgu prohlásí, že katolický čtverec je kruhočtvercem, zatímco protestanté prohlásí, že protestantský kruh je kruhočtvercem! Všichni se tak shodnou a ekumenismus zaznamená další kruhočtvercové vítězství! (Augsburg je místo, kde se protestanté 25. června 1530 sešli, aby podepsali společné protestantské vyznání víry! 31. říjen je den, kdy před 482 lety Luther vyvěsil svých „95 tezí“ proti papežství!)
Ve snaze o jasnost se vraťme o krok zpět. Podívejme se – i když jen stručně – na katolickou věrouku a na protestantský omyl (i jeho závažnost), než se pustíme do tance s ekumeniky! Tak hluboká věroučná otázka, jakou je ospravedlnění, vyžaduje pro správné pojednání přesnost v podrobnostech. To, co však následuje, možná bude muset některé detaily rozostřit, aby vynikly hlavní obrysy.
Nejprve si připomeňme katolickou věrouku ohledně způsobu, účinku a plodů milosti, která ospravedlňuje duši neboli ji činí spravedlivou před Bohem. Pokud jde o způsob, katolická Církev vždy učila, že zatímco nadpřirozená milost, která pohne lidskou duši ke spravedlnosti, může pocházet pouze od Boha, člověk jako rozumné stvoření se svobodnou vůlí nemá být pohnut pouze Bohem bez své vlastní účasti, takže ve skutečnosti nebude ospravedlněn Boží milostí, pokud svobodně neprojeví souhlas k tomu, aby ho pohnula, a pokud při tom nebude spolupracovat. Pokud jde o účinek milosti, katolická Církev vždy učila, že pokud člověk takto souhlasí s působením milosti, pak jeho duše bude v podstatě očištěna od hříchu – jak od prvotního (pokud od nej ještě nebyla očištěna), tak i od všech osobních hříchů – a zůstane v duši pouze „žádostivost“ neboli ona náklonnost ke hříchu, která je slabostí, jíž nám všem zanechal Adam, která však není v pravém smyslu slova hříchem, protože náklonnost není jednáním. U katolíků tedy milost skutečně očišťuje duši a hříšník je skutečně ospravedlněn. A nakonec, co se týče plodů milosti, katolická Církev vždy učila, že jakmile je duše do tohoto stavu milosti uvedena, může konat nadpřirozené a záslužné skutky před Bohem, které by předtím konat nemohla, a skutečně takové skutky musí konat, jinak je její víra mrtvá (Jak II,14–26) a nepůsobí skrze lásku (Gal V,6).
Proti této katolické věrouce okolo roku 1520 protestoval Martin Luther a spustil tak protestantismus. Říká se, že se z osobních důvodů, neboť měl problém s plněním Božích přikázání, vzdal úsilí změnit sám sebe a rozhodl se místo toho změnit věrouku Církve. Luther pro své účely překroutil učení sv. Pavla o „ospravedlnění vírou“ (listy Galatským, Římanům), učil, že pokud jde o způsob působení milosti, ospravedlňuje člověka tím, že pohne jeho srdce k vřelému pocitu důvěry v Boha, ale při tomto procesu je lidská svobodná vůle tak slabá či prakticky neexistující, že není schopná hrát žádnou roli. Proto ospravedlňuje pouze milost. Obdobně, pokud jde o účinek, ospravedlňující milost podle Luthera neodstraňuje všechny hříchy z podstaty duše ospravedlněného člověka, ale nečistota hříchu zůstává v jeho duši, zatímco milost Kristových zásluh je položena na vrchol duše jako poklička, která zakrývá zbývající nečistotu pod ní. Podobně, pokud jde o plody milosti, Luther učí, že člověk „ospravedlněný“ tímto způsobem nemusí konat žádné dobré skutky (jak by ze stále nečisté duše mohl?) a vše, co potřebuje dělat, je „věřit“, tj. rozněcovat onen vroucí cit ve svém srdci. Odtud Lutherovo proslulé rčení: „Statečně hřeš, ale více věř“ („Pecca fortiter, sed crede fortius“).
Tato luteránská věrouka je (objektivně) hrozná. Je šita na míru k ospravedlnění člověka, který si libuje v hříchu, neboť odstraňuje všechny skutečné požadavky i pravou nadpřirozenou milost, která ho z něj vyvedla. „Osvobozuje“ ho od Desatera Božích přikázání a zakládá veškerý liberalismus, revoluci, odluku Církve od státu atd. Redukuje náboženství na pouhé emoce a pohodlné pocity, odděluje ho od skutečného života a zakládá veškerý subjektivismus, „nedělní katolicismus“ a přetváří pocity ve skutečnosti. Není divu, že od Tridentského koncilu katolická Církev vehementně a precizně odsuzovala Lutherovu doslova nečistou verzi ospravedlnění (Sezení VI).
Nakonec však přišel Druhý vatikánský koncil (1962–1965) se svým „ekumenismem“, který otevřel katolickou Církev všem ostatním „náboženstvím“ a jejich omylům, zejména protestantismu. V roce 1997 rozhovory mezi katolickými a protestantskými stoupenci kruhočtverce nakonec vedly k „společnému prohlášení k učení o ospravedlnění“, které dochází k závěru, že mezi luterány a katolíky existuje „konsensus v základních pravdách učení o ospravedlnění“!
Kruhočtvercová technika tohoto prohlášení spočívá v tom, že katolickou a protestantskou věrouku v dané věci redukuje na nejvyšší společný činitel a pak tomuto společnému činiteli dá katolický nádech, který je více či méně přijatelný pro luterány, a samostatně luteránský nádech, který je více či méně přijatelný pro katolíky. Pro ekumenické účely je to chytrá technika a Světová luterská federace toto společné prohlášení rychle schválila.
Ale v červnu minulého roku Kongregace pro nauku víry a Papežská rada pro jednotu křesťanů společně připravily a zveřejnily „katolickou reakci na společné prohlášení“, která přes všechny vady, které může mít, přesto odhaluje závažné věroučné problémy ve společném prohlášení. Pokud jde o způsob: člověk není „pouze pasivní“, když je pohnut milostí. Pokud jde o účinek: hřích v ospravedlněné duši „stále nezůstává“. Pokud jde o plody: dobré skutky jsou plodem milosti, ale také – což ze společného prohlášení není jasné – „člověka ospravedlněného a vnitřně proměněného“.
Někdo v Římě v sobě ještě má trochu katolické věrouky! Co tedy Řím udělá? 11. června tohoto roku v Ženevě generální tajemník Světové luterské federace a kardinál Cassidy, prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů, představili společný oficiální „Dodatek“ ke společnému prohlášení, který lhostejně přehlíží věroučné námitky Kongregace pro nauku víry tím, že znovu potvrzuje kruhočtvercové dvojznačnosti společného prohlášení. A „Dodatek“ tvrdí – stejně jako společné prohlášení –, že tato kruhočtvercová věrouka nepodléhá žádným katolickým odsouzením protestantského omylu (zejména ne Tridentského koncilu), ani starým protestantským „odsouzením“ katolické věrouky.
Média logicky přinášejí zprávy o zveřejnění tohoto Dodatku společného prohlášení s tvrzením, že katolická a protestantská společenství odmítají svou minulost. Katolíci se například museli vzdát dogmatických a antiprotestantských definic Tridentského koncilu. Ó ne, řekl Řím. Dne 22. června bylo vydáno tiskové prohlášení rady kardinála Cassidyho, které lze nazvat jedině ukázkou nejasné ekumenické řeči: společně prohlášení nepodléhá odsouzením Tridentského koncilu, ale tato odsouzení jsou stejně závažná jako vždy – jako „prospěšná varování“. Jak však může být „prospěšné varování“ tak závažné jako dogmatické odsouzení? Je zřejmé, že ekumenismus rozkládá katolické myšlení. Zednáři ve Vatikánu neúnavně ničí katolickou Církev.
Pro opakované ekumenické setkání ve stylu Assisi, které se v Římě plánuje na konec tohoto měsíce před podpisem Augsburgského dokumentu, vyzývá generální představený Bratrstva sv. Pia X., aby jeho kaple ve sejnou dobu konaly obřady dostiučinění. […]
Ne vše je ztraceno. Počítáme s vaší trvalou podporou a jsem za ni vždy vděčni.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof