Dopis rektora semináře – Zkoumání krize v Církvi na prahu třetího tisíciletí (1996)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. prosince 1996
jak se chýlí ke konci tento kalendářní rok, zbývají pouhé tři roky do třetího tisíciletí po Kristu. Kristus se nikdy nemění, ale doba se mění a to dramaticky. Devadesátá léta už nejsou sedmdesátá, kdy začalo působit Bratrstvo sv. Pia X., a tím méně padesátá léta, která – z pohledu před Druhým vatikánským koncilem – dnes vypadají téměř jako jiný svět. Co tedy přinesou léta dvoutisící? Zde je několik jistých věcí a několik odhadů jako odpověď na otázky, které přicházejí převážně od čtenářů:
Vykazuje krize v Církvi a ve světě nějaký náznak zlepšení?
Ne, právě naopak. A přestože je krize světa vážná, krize Církve je nesrovnatelně horší, protože katolická Církev má být solí země a světlem světa. Jakmile tato sůl ztratí chuť, je pošlapána (srov. Mt 5,13), a jakmile toto světlo zeslábne, svět upadá do temnoty. Na konci pečlivé a hluboké analýzy prof. Romana Ameria v knize „Iota Unum“, vydané v roce 1984, která se věnuje omylům vytvářejícím tuto krizi Církve, napsal, že pokud je pravda, že podstata katolické Církve je dnes rozkládána zevnitř, „pak směřujeme do beztvaré temnoty, která učiní analýzu i předpověď nemožnou a před níž nezbude než mlčet“.
Souhlasíte s tímto temným soudem ohledně naší budoucnosti?
Ne zcela. Podstatu Církve není možné změnit ani zničit, pravda nikdy nezůstane bez možnosti rozpoznat omyl a ani nebude umlčena. Profesor však dobře vystihl, jak bezprecedentní je temnota, která zaplavuje Církev.
Můžete uvést několik příkladů na různých úrovní Církve?
Od vrcholu dolů:
• Papež například nedávno znovu trval na klíčovém dogmatu sekulárního humanismu, když prohlásil, že evoluce je „víc než jen hypotéza“ či teorie. Těžce se mýlí. Teorie evoluce je dnes stále více skutečnými vědci – tedy těmi, kdo respektují realitu – zpochybňována jako neprokázaná a je diskreditována.
• O úroveň níže, uvnitř Vatikánu podle dobře informovaného Malachiho Martina „velmi mocná skupina“ vysoce postavených duchovních slaví satanistické rituály. (O obdobných hrůzách ve Starém zákoně viz Ezechiel VIII.)
• Co se týče katolických biskupů, jeden bývalý americký diecézní kněz mi sdělil na základě vlastní zkušenosti, že konzervativní biskupové, kteří nejsou ideově modernisty, narazí na přímý odpor, když se pokusí postavit proti herezi, nemorálnosti, neúctě atd., které v jejich diecézích bují. Aby mohli vést „klidný život“, činí kompromisy, což však postupně rozežírá jejich charakter a nakonec je mění v karikatury biskupů.
• Pokud jde o mladé kněze tradičního smýšlení, podle jednoho konzervativního amerického katolického časopisu z předchozího roku, drží se Víry, jak jen umí, s pocitem, jako by „čekali, až přijede [na pomoc] kavalerie“, ale pak zažijí bodnutí do zad, například schválením ministrantek ze strany Říma – což je vede k závěru, že žádná kavalerie nepřijede.
• A tak jsou laici připravováni – například pomocí letáků z arcidiecéze sv. Pavla a Petra v Minneapolisu – na „nedělní slavení v nepřítomnosti kněze“. Tímto způsobem je katolická Církev po celém světě ničena. (Žádná mše, žádná Církev – chlubil se Luther).
Jak však může Bůh dopustit, aby se Jeho vlastní Církev rozpadla na takovéto kousky?
Protože si přeje natolik ponechat Svým duchovním svobodnou vůli, že ti, kdo Církvi dobře slouží, si získají veliké zásluhy, zatímco ze zla způsobeného těmi ostatními plánoval od věčnosti způsobit ještě větší dobro. Z této současné očisty Církve, nebo spíše z konce jejího pátého věku, vzejde vítězství Neposkvrněného Srdce Panny Marie, které se zdá být posledním a největším mírovým vítězstvím katolické Církve (šestý věk) před jejím závěrečným a nejstrašnějším pronásledováním za Antikrista (sedmý a poslední věk).
Nežijeme tedy v současnosti ve dnech Antikrista?
Ne, ale žijeme v době, která je jim velmi podobá, protože tak jako dlouhý pátý věk apostaze (od Luthera až po dnešek) nyní nakonec ničí dlouhotrvající čtvrtý věk křesťanstva (tisíciletí středověku), tak rychlý sedmý věk Antikrista zničí rychlý šestý věk vítězství Panny Marie. Dnes procházíme „koncem časů“ – řecky „kairoi“, nikoliv „chronoi“ – tedy koncem dvoutisíciletého období, kdy měli pohané příležitost vstoupit do katolické Církve, ale po tomto konci časů (pátý věk) ještě zbývá kus cesty do konce světa (sedmý věk). Pokud si myslíte, že „konec časů“ je bolestivý, modlete se, abyste nemuseli zažít konec světa!
Jak dlouho se však ještě tento „konec časů“ bude táhnout?
To je Boží tajemství. Obávám se, že déle, než bychom si přáli. Některá katolická proroctví hovoří o jakémsi praktickém zatmění Církve, ale to zatím zřejmě ještě nenastalo. Její struktury jsou dosud zjevně zachovány. Tma by tedy měla být ještě temnější, než přijde svítání.
Můžeme si však být jisti, že svítání skutečně přijde?
Naprosto. Už v 17. století řeklo Nejsvětější Srdce Ježíšovo sv. Markétě Marii, že jeho nepřátelé budou svrženi právě ve chvíli, kdy si budou myslet, že už jsou na pokraji vítězství. Zednáři si dnes jistě myslí, že jsou velmi blízko k úplné světové nadvládě. Překvapující ale bude, jak moc náš Pán k jejich porážce použije obyčejné lidi. Bude to úžasné sledovat – bude to jako sv. Johanka z Arku, ale v mnohem větším měřítku. Musíme se však víc modlit, aby Bůh zasáhl.
Nemyslíte si však prozatím, že temnota je taková, že jsme přišli o papeže? Není logické si myslet, že poslední papežové byli natolik špatní, že vůbec nemůžou být papeži?
Myslím, že to dává logiku jen tehdy, pokud se přehání papežská neomylnost, tak jako to dělají liberálové i sedesvakantisté. Obě skupiny říkají, že papež je neomylný, a poslední papežové byli liberální. Sedesvakantisté z toho tedy vyvozují, že to nebyli praví papežové. Oscar Wilde řekl, že sentimentalita je prázdninová verze cynismu (dnes jsou to už pořádně dlouhé prázdniny!). Podobně je sedesvakantismus obrácenou stranou liberalismu. Je pravda, že jde o nejhorší krizi Církve v dějinách. Přesto ale dějiny Církve ukazují, jak daleko může náš Pán nechat Své náměstky chybovat, zatímco nachází cestu okolo jejich chyb, aby zabránil zničení Církve. Je pravda, že papež vede Církev. Církev je však větší než papež. Sedesvakantisté jsou jako liberálové, zužují Církev takřka jen na osobu papeže.
Pokud ale Bratrstvo sv. Pia X. odmítá sedesvakantismus a uznává, že tito liberální papežové jsou skutečně papeži, jak může jejich příkazům odporovat?
Protože katolická Církev je větší než papež. A když tedy papež svým slovem nebo skutkem (1) poškozuje Církev (2) závažným způsobem, pak – v zájmu Církve, tj. z vyšší poslušnosti vůči Bohu – katolíci mohou, a někdy dokonce musí, papeže „neuposlechnout“. Takové poškozování ale musí být (1) skutečné, tzn. „neuposlechnout“ máme právo jen tehdy, pokud máme pravdu, a (2) musí být závažné, tzn. katolíci by neměli ani zdánlivě narušovat jednotu Církve, pokud k tomu není opravdu vážný důvod. Neomodernismus je vážný důvod.
Ale když „neposloucháte“ papeže, jak ho můžete nadále uznávat za papeže?
Protože papež se může dopouštět závažných omylů, aniž by přestal být papežem. Liberálové papeže následují, když má pravdu, a následují ho i tehdy, když se vážně mýlí. Sedesvakantisté ho odmítají následovat, když se mýlí, a odmítají ho následovat (neuznávají ho) i když má pravdu. Katolický zdravý rozum papeže následuje, když má pravdu, a odmítá ho následovat, když se vážně mýlí, to ale neznamená neuznávat ho jako papeže.
Ale jak si může Bratrstvo sv. Pia X. samo určovat a vybírat, kdy poslouchá a kdy „neposlouchá“? Jak mohou obyčejní katolíci posuzovat slova a skutky papežů?
Protože i obyčejní katolíci mají k dispozici téměř 2 000 let katolické Tradice, podle níž mohou posuzovat, zda kterýkoliv katolík od papeže až po laika Církvi slouží, nebo jí závažně poškozuje. Presumpce vždy stojí na straně autority, ale jestliže mi anděl z nebe přinese nějakou novou nauku, která se liší od toho, co katolíci vždy přijímali, musím takového anděla odmítnout, jak učí sv. Pavel, slovo Boží (Gal 1,8). A pokud smím a někdy musím odmítnout anděla z nebe, o to více smím a někdy musím odmítnout papeže na zemi. A jak mohu poznat, kdy to udělat, jinak než srovnáváním jeho učení s tím, co Církev vždy učila? Jestliže mám pravdu, mám i právo.
Věříte tedy v tzv. jovitské řešení, že existuje tajně a Božsky ustanovený papež? [Názor, že existuje tajně vysvěcený papež, který je skutečným papežem katolické Církve a je skrytý nebo neznámý široké veřejnosti. – pozn. překl.]
Ne. Katolická Církev musí být viditelná. (Jak by mohl Bůh pod trestem zatracení zavazovat lidi, aby se přidržovali Církve, kterou nemohou vidět?) Biskupové mohou být z určitých důvodů vysvěceni tajně, např. při pronásledování, ale papež, na němž závisí celá Církev, nemůže být ustanoven tajně. Jeho ustanovení musí být viditelné, i když v blízké budoucnosti možná bude muset být nějakým způsobem zázračné.
Co si pak myslíte o příštím konkláve, které má zvolit papeže? Malachi Martin tvrdí, že „pokud nedojde k zázraku“, Jan Pavel II. během jednoho roku zemře, nebo bude nahrazen někým, kdo bude spolupracovat s Novým světovým řádem a s jeho agendou kontroly populace a vzdělávání.
Další konkláve určitě ještě více zatemní Církev. Jan Pavel II. mohl mít jako papež své chyby, což do jisté míry omlouvá i úzkostnou reakci sedesvakantistů, ale ať si sedesvakantisté počkají, až uvidí nástupce Jana Pavla II.! Pak si možná pomyslí, že Jan Pavel II. byl v porovnání s ním anděl! Musejí připustit, že je to zásluha Jana Pavla II., že (jak říká Malachi Martin) ho globalističtí duchovní chtějí odstranit, tlačí ho k rezignaci, pokud nezemře. I když byl jako papež nedostatečný, objektivně vzato se věci bez něj zhorší. Je možné si představit, že římský stolec skutečně zůstane uprázdněný.
Proč? Myslíte, že příští konkláve nebude platné?
Možná. Neplatné volby jsou nyní s jistotou snazší díky jedné z nedávných změn pravidel volby papeže. Od roku 1179 až do letošního roku byla potřeba dvoutřetinová většina hlasů kardinálů, ale teď může být papež zvolen i jen o jeden hlas, což činí jeho volbu potenciálně stejně pochybnou jako kterýkoliv jednotlivý hlas, který ho volí. Změnili liberálové, kteří jsou nyní u moci v Římě, tato pravidla, aby usnadnili volbu jednoho ze svých lidí? Nebo plánují podkopat vládu jednoho muže v Církvi, kterou ustanovil náš Pán, protože jeden člověk se vždy může nechat vést Boží milostí a zablokovat jejich plány, zatímco nějaká více či méně demokratická náhražka v podobě výboru kardinálů bude vždy pod jejich kontrolou? Zajímavá spekulace.
Neznamenal by však takový rozklad papežství konec Církve?
Takové zatmění papežství by jistě přineslo téměř totální zatmění Církve, které jsme zmiňovali dříve. Ale člověk míní, Bůh mění. Představme si, že na příštím konkláve bude díky nezodpovědně uvolněným pravidlům pochybně zvolen globalistický papež. Snadno si lze představit paralelu se zavedením Novus Ordo mše v roce 1969. Tehdy musel katolík milovat mši, aby si dal práci zkoumat legislativu, která měla Novus Ordo mši zavést, ale když si tu práci dal, zjistil, že legislativa byla natolik vadná, že nová mše ve skutečnosti není povinná. Podobně zítra bude muset katolík, který miluje papežství, zpochybnit nového „papeže“, kterého ničemná média chválí a kterého přijímají téměř všichni „katolíci“, ale pokud volba díky uvolněnosti nových pravidel byla podvod, Bůh zanechá dost důkazů, aby duše dobré vůle jasně viděly, že šlo o podvod.
Není to všechno ale pouhá spekulace?
Samozřejmě. Nicméně je jisté, že legislativa nové mše v roce 1969 vystavila katolíky zkoušce a většina neobstála, a toto je vzorec, který se v této krizi Církve opakuje. Liberálové jsou mistry klamu, a katolíci, kteří se spokojí jen s vnějškovým vzhledem, jsou neustále klamáni. Pán Bůh od nás chce pravou podstatu, ne pouze vnějškový vzhled. Pravdu najdou jen ti, kdo ji skutečně hledají.
Říkáte tedy, že velká část dnešních katolíků Boha opravdu nemiluje? Jak se to odvažujete říct?
Podívejte se na plody. Kolik „katolíků“ se dnes chová – skutky mluví hlasitěji než slova – jako katolíci před padesáti lety? A naopak, kolik „katolíků“ se dnes chová stejně jako jejich protestantští nebo sekulární humanističtí bližní? Nejsou například potraty statisticky stejně časté mezi katolíky jako mezi nekatolíky?
Pokud ale byli katolíci před padesáti lety tak dobří, jak je možné, že jsou dnes tak špatní?
Možná ani tehdy nebyli tak dobří. Toto mi jednou napsala jedna americká katolička o katolicismu, jaký znala před Druhým vatikánským koncilem: „Ve čtyřicátých a padesátých letech byla naším náboženstvím emocionalita nebo zbožnost. Plnila naše kostely na mši i na novény. Náš kostel na Grand Avenue měl sedm či osm novén každý den a jak jedna skončila, fronta na další sahala až na ulici. Přesto jsme ani s tím vším svou víru vlastně nepraktikovali. Protestanti dávali lepší příklad než my, zvlášť na parkovišti po mši svaté… Dnes už chápu, jak sentimentální to všechno bylo.“
Myslíte, že je to spravedlivý popis předkoncilního katolicismu?
Podle plodů se obávám, že do značné míry ano. Jak jinak by mohla Církev takto zkolabovat v šedesátých letech? Náš Pán cituje „největší přikázání zákona“ takto: „Miluj Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé duše své a z celé mysli své!“ (Mt 22,37) Katolíci si nemohou dovolit být sentimentální jako postprotestantská kultura kolem nich. Pokud ano, ďábel jim uchvátí mysl, aby zmátl jejich duše.
Vidíte dnes u takzvaných „tradičních katolíků“ nebezpečí „syndromu padesátých let“ v jejich myšlení?
Ano, bohužel. Stejné příčiny vyvolávají stejné následky. Ten samý moderní svět, který donutil tolik katolíků padesátých let věnovat Bohu pouze vnějškovou pozornost a city, zatímco svou mysl dali ďáblu, je tu s námi dodnes, dokonce v ještě větší míře. Koneckonců, od dob protestantismu je klasickým způsobem, jak řešit napětí mezi Bohem a světem, to, že člověk dává Bohu pouze vnějškovou pozornost, zatímco skutečnou podstatu ďáblu. Pokrytectví je znakem věku apostaze – „Znám tvé skutky, že jsi podle jména živ, ale jsi mrtev.“ (Zj 3,1). V nultých letech 20. století to byl modernismus, v padesátých letech neomodernismus. V devadesátých letech 20. století a nultých letech 21. století si ďábel jistě vymýšlí nové způsoby, jak nám dopřát „vnějškový vzhled“ Tradice, zatímco naše mysl a srdce tančí se světem. Nemá nouzi o triky v rukávě, odkud vzešlo Bratrstvo sv. Petra a indultní mše.
Takže by nikdo neměl chodit na indultní mši?
Indultní mše, stejně jako Bratrstvo sv. Petra, mají oficiální schválení Církve pouze za jedním účelem, držet věřící a povolání dál od Bratrstva sv. Pia X, aby je tím nakonec oddělily od jejich katolické Víry. Je to stejně riskantní věc jako kdyby myš chtěla okusovat sýr z myší pasti, aniž by past sklapla.
Ale co duše, které jsou na cestě pryč z Novus Ordo? Nemohou chodit na indultní mši?
Máte pravdu. To, co neomodernistický Řím navrhl jako mezistupeň k Novus Ordo, může sloužit i jako mezistupeň z něj ven. Pro někoho uprostřed bahna na dně studny je výklenek v její stěně cestou k světlu, ale pro někoho na světle je ten samý výklenek cestou dolů do bláta. Kdo už je na světle tridentské mše nespoutané neomodernistickým Římem a pak sestoupí do výklenku k indultní mši, tedy o kousek blíž k bahnu Novus Ordo, měl by si nechat vyšetřit hlavu.
Ale neříká Michael Davies, že účast na Novus Ordo mši naplňuje nedělní povinnost? A že to samé řekl i arcibiskup Lefebvre?
Když to říká Michael Davies, vychází z toho, že oficiálně promulgovaná Novus Ordo mše nemůže být ze své podstaty špatná, jinak by to znamenalo, že katolická Církev není neporušitelná. Když to řekl arcibiskup Lefebvre, měl tím naopak na mysli, že Novus Ordo mše je objektivně a ze své podstaty škodlivá, ale že katolíci, kteří si této škodlivosti nejsou vědomi nebo v ni nevěří – kvůli tomu, že byla oficiálně promulgována – mohou subjektivně svou nedělní povinnost splnit účastí na této nové mši. Třetí přikázání říká: „Pomni, abys den sváteční světil“, ne: „Zúčastni se poloprotestantské mše“.
Jak ale odpovíte na argument Michaela Daviese, že kdyby papež oficiálně promulgoval svátostný ritus, který je škodlivý pro Víru, pak by Církev ztratila svou neporušitelnost, což je nemožné, protože Církev je neporušitelná?
To je choulostivá otázka, ale viz odpověď asi devět otázek zpět ohledně legislativy, která „zavedla“ nový mešní ritus: vypadal jako povinný, ale povinný nebyl. Nyní věroučná nejasnost a disciplinární uvolněnost (otevřená širokým alternativám), které jsou v novém ritu obsaženy, jsou dost vážné na to, aby bylo možno jej odsoudit jako svátostný ritus ze své podstaty špatný, ale nejsou dost vážné na to, aby narušily neporušitelnost Církve, pokud nejsou katolíkům výslovně a závazně vnuceny. (Je to někdy vlastně šťastné, že liberálové alespoň teoreticky nemají ve zvyku nařizovat!)
Ale Michael Davies říká, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá žádné kompetentní teology.
Má pravdu v tom, že kněží (a biskupové) Bratrstva téměř nemají doktoráty či licenciáty z oficiálních katolických institucí v oblasti filozofie, teologie nebo kanonického práva. Nicméně mají po vzoru arcibiskupa Lefebvra smysl pro katolickou Víru, díky němuž chápou vážnost této krize v Církvi, která si vyžaduje aplikaci starých pravidel novým způsobem, přesahujícím většinu knih teologie a práva, z nichž studovali ti doktoři, které Michael Davies obdivuje. Koneckonců, kdyby tito doktoři krizi opravdu pochopili, byla by tu? Někteří z nich dodnes tvrdí, že žádná krize neexistuje! I učený člověk může být slepý.
Nemělo by ale Bratrstvo sv. Pia X. alespoň vést dialog s Římem?
Nelze vést dialog s těmi, kdo nesdílejí žádné vaše základní principy. Až do jara 1988 arcibiskup Lefebvre v dobré víře předpokládal, že římští církevní představitelé chtějí hájit katolickou Víru duší, a proto s nimi třináct let vedl přímá jednání. Když ale v létě 1988 jejich činy zcela jasně ukázaly, že jim o neměnnou Víru duší nejde, přestal s nimi vyjednávat a přistoupil k rozhodnému kroku na prozatímní obranu Víry, dokud se Řím, dá-li Pán Bůh, nevrátí ke katolickému rozumu. Ukázalo se, že neshoda je příliš zásadní na to, aby bylo možné v dialogu pokračovat.
Bratrstvo sv. Pia X. tedy chce, aby se Řím vrátil takříkajíc ke starému náboženství. A co chce Řím od Bratrstva sv. Pia X.?
Zeptejte se jich. Náš dojem je, že chtějí, abychom splynuly s novým náboženstvím Nového světového řádu.
Jeden konzervativní katolický časopis zde v USA napsal, že Bratrstvo sv. Pia X. za deset let už nebude tak pevně hájit primát papeže a že možná už ani nebude existovat jako celek.
Čas ukáže. Pokud bude Bratrstvo sv. Pia X. věrné, časopis se v obou bodech mýlí.
Časopis také uvedl, že by stačilo, aby jeden z vůdců Bratrstva sv. Pia X. přešel na stranu Říma, a rozkol mezi FSSPX a Římem by skončil.
Jak málo tomu tento časopis rozumí! Rozkol není osobní. Problém není mezi jednotlivými vůdci osobně. V roce 1988 přešel pod Řím vynikající tradiční vůdce, Dom Gérard z Barrouxu. Dohnal arcibiskupa Lefebvra k slzám, ale problém zůstal stejný. Kdyby se papež a kardinálové zítra vrátili k plnosti pravé víry, zednáři by hned druhý den začali znovu dobývat Vatikán ve prospěch globalismu. Naopak, kdyby všichni současní vůdci Bratrstva sv. Pia X., řekněme půl tuctu mužů, přešli do Říma jako Dom Gérard, nejlepší kněží a laici Bratrstva by sice plakali, ale odmítli by je následovat. A kdyby, což je nesmírně nepravděpodobné, všichni lidé opustili Pravdu, pak podle našeho Pána „by kameny na ulici volaly“ (Lk 19,40). Problémem nejsou ani vůdci, ani politika, ani ega, ani kanonické právo, ani osobnosti, ani diplomacie, ani nedorozumění, ani nedostatek dialogu, ale střet na jedné straně Cesty, Pravdy a Života a na druhé straně Otce lži, Satana. Lidé se mohou v tomto střetu přesouvat z jedné strany na druhou, ale střet je věčný a není věcí žádného smíření.
Budiž. Ale proč tedy Bratrstvo sv. Pia X. nesjednotí všechny tradiční kněze, aby posílilo svou pozici? Proč nemůžeme být jednotní? Proč by tradiční kněží nemohli přestat bojovat mezi sebou?
Protože katolická jednota vyžaduje nejen Víru, ale i autoritu. Jak řekl P. Calmel na počátku současné krize, jakékoliv takové sdružení „které by tvrdilo, že je součástí Církve, ale nebylo by ani diecézí, ani arcidiecézí, ani farností, ani řeholním řádem... by bylo umělým, lidským dílem a bylo by cizí vůči zavedeným a uznávaným skupinám v rámci Církve. Stejně jako u všech sdružení by čelilo problému vedení a autority, a čím větší by bylo, tím naléhavější by tento problém byl. Netrvalo by dlouho a čelilo by otázce autority. Protože by bylo umělé (a tedy by nebylo sdružením na základě přirozenosti či milosti), zjistilo by, že je tato otázka neřešitelná. Brzy by vznikly konkurenční skupiny... Konflikt by se stal nevyhnutelným a mezi těmito soupeřícími skupinami by nebyl žádný kanonický prostředek, jak tento konflikt ukončit nebo i jen řídit.“ Tradiční katolíci by měli být vděční za pozoruhodnou míru jednoty, kterou jim po celém světě poskytuje sdílená Víra, a přestat si stěžovat na nedostatek jednoty způsobený nedostatkem autority. Měli by se modlit za papeže a hierarchii Církve, a co se týká ostatního, měli by snášet to, co nemohou změnit.
Je tedy situace beznadějná?
Ne, říká P. Calmel, protože víme, že náš Pán bude se svou Církví až do konce světa (Mt 28,20). Takže i když je hierarchická autorita Církve postupně oslabována, každý z nás, ať je kněz, řeholník nebo laik, by podle něj měl na své úrovni vykonávat svou autoritu a vytvářet pevnosti svatosti, byť na malé úrovni, které by měly zůstat navzájem v kontaktu, aby se připravily na obnovu Církve, až se Pánu zlíbí. Neměly by však usilovat o vytváření celosvětových organizací, „které by otázku vedení shledaly neřešitelnou“.
Náš boj je však velmi osamělý. Nemůžeme tedy alespoň spolupracovat s dobrými protestanty, například v boji proti potratům nebo proti zkaženosti v politice?
Buďte opatrní... Potraty a dnešní zkažená politika jsou jedovatými plody, ale ne jedovatými kořeny velké apostaze, která začala protestantismem. Takže jakkoliv se nejlepší protestanti mohou na povrchu zdát dobří, v hloubi jsou součástí problému, a proto se rádi obrací k politice jako ke řešení. Problémem je hřích. Milost je řešením. Jediná pravá milost je od Ježíše Krista a přichází k lidem podstatně skrze katolickou Církev. Žádný inteligentní katolík dnes nevynaloží příliš mnoho úsilí na nějakou činnost, která přímo či nepřímo neobnovuje katolickou Církev: „pevnosti svatosti (nadpřirozené)“, rodina, misie, kaple, škola, farnost – to, co katolická Církev vždy budovala. Církev také budovala katolické státy, ale to předpokládá dostatečný počet osvícených katolíků, které dnes nemáme. Je třeba takové katolíky vytvářet! To je čin, který stojí za pokus! Objednejte si z kněžského semináře naučné audio nebo video nahrávky a rozjeďte studijní skupiny. Jak mohou lidé požadovat činy nebo chtít akci, aniž by si nejdříve promysleli, jaké činy jsou skutečně potřebné? Například zabít potratáře může být jako akce lákavé, znamená to odstranit vážné nepřátele státu, když kompetentní orgány odmítají zasáhnout. Ale nepořádek, kdy občané berou zákon do vlastních rukou, obvykle narušuje společnost víc než pokračující činnost těchto zločinců. Katolická akce musí být dobře promyšlená.
Myslíte tím, že katolík nesmí nikdy sáhnout k násilí? Ani když stát ohrožuje jeho rodinu, jak tím dnešní zlí státníci stále více hrozí?
Církev vždy učila, že člověk má právo (a možná, ale ne nutně, i povinnost) použít přiměřenou sílu k odražení násilí nebo hrozby násilí proti sobě, své cti, majetku nebo těch, za které je zodpovědný. Pokud moderní stát zasahuje do rodiny nějakého člověka, je na něm před Bohem, aby posoudil, zda použití tohoto práva není menším zlem než nepoužití. Násilí tedy není vždy špatné, zvláště ne obranné. Proto není nic špatného na vlastnictví zbraní, aby bylo možné takovou obranu případně uskutečnit.
A co když do rodiny pronikne homosexualita nebo rozvod?
Každý případ je jiný a musí být řešen individuálně, zvláště dnes, kdy obecný úpadek mravů znamená, že si lidé nemusí být subjektivně vědomi toho, co objektivně dělají. Nicméně Boží zákon se nemění a všichni lidé mají Bohem dané svědomí, a není to laskavost vůči duším, když se pod jejich špatné svědomí „kladou polštáře“. Být shovívavý k rozvodu znamená být nevlídný k zákonnému manželství, což znamená být nevlídný i k dětem, které z rozkladu zákonného manželství trpí nejvíce. Stejně tak tolerovat homosexualitu, jeden ze čtyř hříchů volajících do nebe o pomstu, objektivně znamená vysmívat se nebi či Bohu a pomáhat podkopávat společnost, jejíž přežití závisí samozřejmě na normálním fungování reprodukční funkce.
Ale proč je společnost tak důležitá? Není přece důležitý ten jednotlivý člověk?
Ano, ale Bůh stvořil člověka, aby žil ve společnosti, takže pokud společnost zkolabuje, trpí všichni jednotlivci. Ve skutečnosti společné dobro převažuje nad individuálním dobrem, což lidé uznávají, když se hlásí do války a možná umírají za svou zemi. Ale liberalismus činí jednotlivce nedotknutelným, což je důvod, proč máme například všechna ta absurdní „práva“ a žaloby, které všude kolem nás přeměňují společnost v rozpadlou společnost. Existuje společné dobro, které podkopávám tím, že jsem shovívavý k vinným rozvedeným nebo k nekajícím homosexuálům. Katolíci špatně chápou „křesťanskou lásku“, pokud stejně jako všichni kolem ignorují společné dobro.
Pak měl tedy nakonec profesor Amerio pravdu a měli bychom znovu mlčet?
Je pravda, že naše okolnosti jsou velmi těžké, ale Bůh od nás nežádá, abychom zvítězili, ale abychom bojovali, a pak On, jak říká sv. Johanka z Arku, dává vítězství. Pokud dal ve své nevyzpytatelné moudrosti katolíkům pátého věku vést jako zadní voj po dobu pět set let boj, který možná brzy skončí, ale ještě neskončil, pak to je to, co nám bylo určeno vykonat. Kdyby katolíci během toho půl tisíciletí nebojovali, skončilo by to mnohem dříve, ale nevybojovali by si nebe. Nemusíme mlčet, dokud nám to nebude vnuceno. Pravda se prosadí. Takže každý z nás ve své vlastní životní situaci musí vydávat svědectví o té neměnné Pravdě našeho Pána Ježíše Krista, kterou jsme přijali od Církve a která jediná může zachránit naše duše na věčnost. Mučedník a svědek jsou v řečtině to samé slovo. Neměli bychom se divit, že nám žít život jako svědectví o Pravdě bude připadat jako mučednictví: „Blahoslavení jste, když vás budou pro mne tupit a pronásledovat a mluviti všechno zlé lživě proti vám. Radujte se a plesejte, neboť vaše odplata je hojná v nebesích! Vždyť tak také pronásledovali proroky, kteří žili před vámi.“ (Mt 5,11–12).
[…]
Kéž vám Bůh žehná a kéž vás Naše Paní chrání.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof