Dopis rektora semináře – Obrana arcibiskupa Lefebvra proti obvinění ze schizmatu (1992)
Biskup Richard Williamson
Winona, 6. října 1992
V italském časopise Si Si No No, který vychází jednou za dva měsíce, se nedávno objevil zajímavý článek v srpnovém vydání č. 14, Anno XVIII, str. 4–6. Samotný článek je poněkud odborný, zabývá se otázkami církevního práva, ale snad se dá nepříliš složitě vysvětlit.
Anonymní autor, který se podepisuje jako „Churchman“ (všechny články v Si Si No No jsou pod pseudonymy), obhajuje arcibiskupa Lefebvra proti obvinění ze schizmatu, které proti němu bylo vzneseno, když 30. června 1988 vysvětil čtyři biskupy. „Churchman“ připouští, že papež Jan Pavel II. měl pravdu, když označil svěcení za „schizmatický akt“, pokud se tato svěcení posuzují podle nového Kodexu kanonického práva, který byl promulgován v roce 1983 po Druhém vatikánském koncilu. Dokazuje však, že tento koncil a tento kodex, aby mohly arcibiskupa odsoudit, se musely odchýlit od katolické Pravdy a Tradice, a tak je arcibiskup v jakémkoliv skutečném obvinění nevinný. Může být sice ve schizmatu s tímto kodexem a koncilem, ale pouze ve věci, v níž jsou samy ve schizmatu s katolicismem. Jak vždycky říkával: „Oni mě pouze vyhodili ze své koncilní církve, ke které jsem nikdy nepatřil!“ Přejděme k podrobnostem.
Vysvěcením biskupů proti příkazu papeže se arcibiskup dopustil aktu neposlušnosti, který, pokud byl ospravedlněn církevní krizí, nebyl skutečnou (neboli formální) neposlušností, ale pouze zdánlivou (neboli materiální) neposlušností. V každém případě katolická nauka slovy velkého dominikánského teologa Kajetána říká, že „jakkoliv zatvrzelá neposlušnost se nestává schizmatem, pokud nezahrnuje vzpouru proti funkci papeže nebo Církve“. Arcibiskup dal tehdy jasně najevo, že v žádném případě nerevoltuje proti papežství nebo Církvi, takže Jan Pavel II. musel v motu proprio „Ecclesia Dei“ něčím podpořit své odsouzení arcibiskupova aktu jako schizmatu. To papež učinil prohlášením, že arcibiskup ve skutečnosti odmítá primát papeže, protože „vysvěcení biskupa je svátostným zvěčněním apoštolské posloupnosti“. Papežovo odsouzení se tedy opírá o to, že biskupské svěcení udělené proti jeho příkazu je nejen aktem neposlušnosti, ale nutně také odmítnutím jeho primátu. Skutečně?
Zde se nová nauka rozchází s Tradicí. Nejprve musíme objasnit klasické katolické rozlišení mezi pravomocí kněžství a jurisdikční pravomocí. Biskup nebo kněz může mít obojí pravomoc, ale přesto jsou zcela odlišné. Jeho pravomoc kněžství je svátostná duchovní pravomoc, kterou obdržel při vlastním svěcení nebo konsekraci, aby vysluhoval svátosti, například světil kněze nebo zpovídal. Jeho jurisdikční pravomoc je zcela jiná pravomoc neboli oprávnění říkat, co se v dané diecézi či farnosti, do níž je jmenován, bude dít. Tuto pravomoc nutně neobdržel, když byl konsekrován nebo vysvěcen, ale až když mu bylo svěřeno vedení dané diecéze nebo farnosti. To je každopádně tradiční nauka.
Papežův primát není svátostným primátem ani primátem kněžství, protože jako římský biskup není čistě jako biskup o nic více nebo méně biskupem než kterýkoliv jiný biskup. Pokud tedy jako římský biskup má primát nad všemi ostatními biskupy na světě, což má, jedná se o primát jurisdikce, což znamená, že papež má pravomoc říkat, co bude platit v celé univerzální Církvi.
Je tedy zřejmé, že podle Tradice neexistuje rozpor mezi „neposlušným“ svěcením, které uděluje svátostné kněžství, ale neuděluje jurisdikci, a papežským primátem, který je primátem jurisdikce. Proto arcibiskup Lefebvre v návaznosti na Tradici zdůrazňoval, že při svěcení uděluje kněžství, ale žádnou běžnou jurisdikci. Proto se biskupové Bratrstva velmi snaží o to, aby se vyhnuli i jen zdání, že se nějaké takové jurisdikce ujímají. Proto tradicionalisté nemohou pochopit, že papež obviňuje arcibiskupa Lefebvra ze schizmatu. Je to neposlušnost, pokud to tak chcete nazývat. Ale nikdy ne schizma. Papež však v motu propriu „Ecclesia Dei“ vychází ze zcela nové nauky.
Na Druhém vatikánském koncilu byla v souladu s jeho snahou o demokratizaci Církve v dokumentu „Lumen gentium“ zavedena známá nauka „kolegiality“. Prohlašovalo se v něm, že „Biskupský stav je... nositelem nejvyšší a plné pravomoci nad celou Církví“ (č. 22), jinak řečeno papež sdílí s „kolegiem“ biskupů svou nejvyšší jurisdikci nad Církví. Navíc je jim podíl na jeho jurisdikci propůjčen již jejich samotným svěcením na biskupy! Text konstituce Lumen gentium (č. 21): „Biskupské svěcení uděluje spolu s kněžským úřadem [pravomoc kněžství] také úřad učitelský a pastýřský [pravomoc jurisdikce]!“
Tento překvapivý odklon od katolické Tradice (náš Pán nikdy neřekl „Vy jste Petr“, ale „Ty jsi Petr“ atd.) vyvolal na koncilu bouři protestů tradicionalistů a Pavel VI. připojil k „Lumen gentium“ opravnou poznámku, která však nezabránila tomu, aby se tato demokratická novinka přenesla do nového Kodexu kanonického práva, kán. 330: „...stejně tak jsou vzájemně spojeni papež, nástupce Petrův, a biskupové, nástupci apoštolů.“ Kán. 336: „Biskupský sbor, jehož hlavou je papež... je také nositelem nejvyšší a úplné moci nad celou Církví.“ Kán. 375: „Biskupským svěcením přijímají biskupové službu posvěcování [pravomoc kněžství], učení a řízení [pravomoc jurisdikce]...“
Nový Kodex kanonického práva jde ve skutečnosti ještě dál, kán. 331: „Biskup římské Církve... je [všimněte si, za prvé] hlavou sboru biskupů, [všimněte si, za druhé] zástupcem Krista a pastýřem celé Církve zde na zemi; [všimněte si] a proto z důvodu svého nejvyššího úřadu má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v Církvi...“ Jako by mu jeho moc propůjčovalo to, že je hlavou biskupského sboru [kolegia], jako by nikoliv papež zmocňoval biskupy, ale biskupové zmocňovali papeže!
Je malý zázrak, že na základě této nové protitradiční nauky papež Jan Pavel II. arcibiskupa odsoudil jako schizmatika! Za prvé, samotným vysvěcením biskupů arcibiskup zasahoval do jurisdikčních záležitostí a nemohl, jak tvrdil v souladu s Tradicí, pouze udělovat plnost kněžství. A za druhé, svěcením „nekolegiálních“ a „nedemokratických“ biskupů stavěl sebe i je přímo mimo ducha Druhého vatikánského koncilu a ducha nového kanonického práva, které Jan Pavel II. hrdě kodifikoval v návaznosti na svůj milovaný Druhý vatikánský koncil (viz jeho předmluva k Novému kodexu). Alespoň ho nikdo nikdy nemůže obvinit z nevěrnosti Druhému vatikánskému koncilu!
Pavla VI. s jeho Druhým vatikánským koncilem a Jana Pavla II. s jeho Novým kodexem však lze obvinit, že – jak to vyjadřuje úžasné moderní rčení – měnili pravidla v průběhu hry. Ten, kdo skóruje, je podle starých pravidel arcibiskup, ale podle nových jsou to liberální papežové.
Nemůžou však papežové měnit církevní pravidla? Odpověď: ne ta, která zavedl sám náš Pán Ježíš Kristus. Je to náš Pán, kdo ustanovil katolickou Církev nikoliv jako demokracii, ale jako monarchii, v níž papež řídí biskupy. Mt. XVI, 18: „Ty jsi Petr...“; Lk. XXII, 32: „...a ty jednou po svém obrácení posiluj své bratry!“ [ostatní apoštoly, ostatní biskupy]; Jn. XXI, 15–17: „Pas beránky mé!“ [laiky], „...Pas beránky mé!“ [kněze], „Pas ovce mé!“ [biskupy]. A téměř dva tisíce let církevních dějin věrně pokračovalo v Kristově monarchii až do Druhého vatikánského koncilu, po němž se arcibiskup Lefebvre stal jejím vynikajícím obhájcem. Proto je to liberalismus těchto papežů, který je ve schizmatu, a nikoliv arcibiskup.
Ubohý Jan Pavel II.! Když zjistí, že se někdo vzpírá jeho církevní demokracii, tak se na něj vrhne jako církevní monarcha! Tyranské vnucování demokracie! Ale to je přece hluboký rozpor vašeho liberála: „Svobodu pro všechny – kromě nepřátel svobody!“ Nadále se zde v semináři za papeže pravidelně a upřímně modlíme.
Každým dnem totiž přijede do Nového světa, aby si připomněl 500. výročí úsvitu Kristova světla na celé této polokouli, což je událost, které si upřímně váží. Doufejme, že jeho návštěvu příliš nenaruší revolucionáři zplození jeho vlastním liberálním demokratismem.
...
Kéž náš Pán Ježíš Kristus vládne nad národy, kéž vládne zejména nad Novým světem. Kryštofe Kolumbe, královno Isabelo, děkujeme vám za 500 let víry jednoho kontinentu. Modlete se za nás!
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof