Komentář Eleison DCCCXCI – Moc růžence
(891)
10. srpna 2024
MOC RŮŽENCE
Když tento „Komentář“ minulý týden (č. 890 z 3. srpna) končil tím, že růženec je řešením pro dnešní šílenství údajných církevních zákonů, které nám jsou „ukládány“ modernistickým Římem, mnozí čtenáři možná přemýšleli nad tím, jaká může existovat spojitost mezi těmito dvěma věcmi. Jak lze všechny problémy Církve takříkajíc přenést na růženec?
Než byla sestra Lucie z Fatimy v 60. letech 20. století nahrazena loutkou, která byla poslušnější vůči modernistům, stihla říct, že Bůh dal v naší době růženci zvláštní moc, takovou, že může vyřešit všechny problémy. V tuto moc musí katolíci (i nekatolíci) uvěřit, protože svět čekají bezprostřední zkoušky. Klíčové je, že svět kolem nás Boha vyprazdňuje a zanechává z něj nanejvýš skořápku. Modlitba růžence postupně obnovuje v lidských duších smysl pro Boha. Začněme u nepřítomnosti Boha, kterou způsobil člověk, a přejděme k moci růžence.
Lidstvo začalo vyprazdňovat pojem Boha nejpozději v 15. století s úpadkem katolické víry v Boha a tomu odpovídajícím vzestupem úcty k člověku v tzv. renesanci neboli „znovuzrození“ člověka. Základní ideou bylo, že středověk natolik přeceňoval Boha, že nedocenil člověka. Tato idea vydláždila cestu prudkému nárůstu humanismu neboli nadhodnocení člověka pro člověka ze strany Martina Luthera (1485–1548) v podobě protestantismu na počátku 16. století. Tato částečná revolta subjektivního člověka proti jednotnému objektivnímu řádu Boha katolicismu od té doby ovládá modernitu „západní civilizace“. Zpětně lze k protestantismu vystopovat všechny nejdůležitější omyly naší doby, například naturalismus, racionalismus a zejména liberalismus v 19. století, pak ekumenismus, modernismus a zvláště komunismus ve 20. století. Bezbožnost urazila dlouhou cestu.
Více než 400 let katoličtí papežové takříkajíc bránili katolickou Víru proti Lutherovi, ale s Druhým vatikánským koncilem (1962–1965) ustoupili a v roce 2024 byla cesta k zahájení celosvětových her s výsměchem Poslední večeři volná. Takové rouhání je ve skutečnosti novým náboženstvím „západní civilizace“. Pro plné pochopení toho, jak dlouhodobé a hluboké je odcizení moderního člověka od jediného pravého Boha, je třeba si přečíst podobný portrét Luthera, jaký napsal francouzský filozof Jacques Maritain ve své knize „Tři reformátoři“. Lutherova násilná vzpoura proti Bohu byla v samotných hlubinách lidské duše. Jak tedy může někdo předstírat, že prostá a opakující se modlitba růžence může být lékem?
Růženec fyzicky zaměstnává, usměrňuje a zklidňuje všechny nejpohyblivější části člověka: prsty s korálky růžence, ústa vyslovující modlitby, mysl s rozjímáním o tajemstvích růžence, možná i nohy přecházející sem a tam. Toto upoutání našeho nestálého rámce osvobozuje duši, aby mohla komunikovat s Bohem, tj. modlit se. Je moje mysl roztěkaná? Korálky mě přivedou zpět. A duchovně se tajemství soustřeďují na Našeho Pána, symetricky zarámovaná do tajemství Naší Paní (nesymetrická „tajemství světla“ přidaná modernisty bychom měli ignorovat). Ona Mu dává život, On umírá za naše hříchy, Ona je odměněna jako Královna vesmíru.
„Řím nebyl postaven za jeden den.“ Ani růženec nemusí znovuotevřít nebe za pár týdnů. Ale každý, kdo vytrvá v modlitbě růžence, má velkou šanci dostat se zpět na vlnovou délku nebe a stále více se odpoutávat od vlnové délky světa. Každé tajemství má své vlastní poučení o Bohu a všech patnáct dohromady mě provází celým cyklem dějin našeho Vykoupení. Zde a nikde jinde najdu důvod, proč jsem se vůbec narodil. Zde za necelou hodinu přehledně projdu to, co dává smysl celému Stvoření. Náš život na zemi není jen „ubohý, ohavný, zvířecí a krátký“, řečeno neblaze proslulými slovy jednoho anglického filozofa. Aby nás Náš Pán dostal do nebe, sám za nás všechny vytrpěl víc, než bychom kdy mohli vytrpět my všichni dohromady. Chci se dostat do nebe. Budu věrný zvláštní modlitbě, kterou dal Bůh Své Církvi, aby mě tam dostala!
Kyrie eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof