Komentář Eleison DCLXXX – Drexelova krize (2020)
(680)
25. července
2020
DREXELOVA
KRIZE
V 70. letech 20.
století, kdy Náš Pán (jak lze věřit) předal rakouskému knězi a profesorovi P. Albertu
Drexelovi tato poselství zahrnutá do knížečky Víra je větší než poslušnost, byla katolická Tradice stále hluboce
diskreditována kvůli Druhému vatikánskému koncilu. Katolíci prostě nemohli
uvěřit, že byli tak zrazeni svými vlastními kněžími. Teprve o mnoho let později
si kvůli němu Tradice začala v Církvi Našeho Pána znovu získávat prvořadé
postavení. Jako první část z krátké série těchto „Komentářů“, jež se
poselstvími zabývají, je zde několik citátů, které mají ukázat, jak relevantní
byla a jsou, pokud jde o bezprecedentní a pokračující drama Církve.
4.
září 1970
Počet
věřících bude malý, ale jejich nebojácné vyznávání víry bude ve světě zářit
jako světlo a bude požehnáno mocí a milostí Svaté
Trojice. V místech, kde byl chrám Boží znesvěcen, bude eucharistická oběť slavena v soukromých domovech.
6.
listopadu 1970
Mezi těmito vzbouřenci bude
člověk nalézat stále více posvěcených služebníků Církve. To jsou ti, kteří se
proviňují Jidášovým hříchem, který Mi
svým polibkem nedal lásku, ale největší bolest. A kvůli pastýřům (biskupům),
kteří byli ustanoveni do svého úřadu a kteří zeslábli, musí opravdoví věřící svými modlitbami,
svými boji a utrpeními doplňovat to, co tito kněží zanedbali a opomněli. Proto s velkým soucitem pohlížím na
modlící se lidi a obětované duše. Jejich utrpení je v jejich srdcích
veliké, ale skvostná a nádherná bude láska, která je očekává na prahu věčnosti.
4.
června 1971
Mnozí lidé se odvrátí
od Mé jediné pravé Církve, protože ztratili víru v trojjediného Boha a
byli špatnými kněžími a učiteli svedeni a oslepeni. Tito pyšní a nevěrní hovoří
o náboženství bez nadpřirozeného, bez tajemství a modlitby. Hovoří pouze o člověku a
již ne o Bohu! Křesťanskou lásku
obracejí vzhůru nohama a přednost dávají lásce k bližnímu, ale se
strašlivou opovážlivostí zapomínají, ztrácejí a popírají lásku k Bohu. Snaží se založit Novocírkev,
v níž svět a člověk znamenají vše – a Bůh
a nebe nic.
7.
července 1972
Měli by ti, kteří jsou
věrní a oddaní v milosti, kvůli tomu být smutní? Je pravda, že Já sám jsem
plakal nad Jeruzalémem, protože jeho obyvatelé odmítli Mou milost. Přesto je to
Moje vůle a vůle Otce, aby děti víry
byly radostné, jako svatý František, který velebil nebe svým chvalozpěvem
na Slunce, nebo šťastné jako svatá Tereza, která naplněna láskou ke Mně šťastně
a s úsměvem kráčela zahradou stvoření.
4.
května 1973
Mnozí lidé Církve,
jejichž jména jsou zanesena ve farních soupisech, ztratili smysl posvátného a
světců. Kněží vysvěcení ke službě oltáři a duším se obracejí ke světu a
zapomínají na Boží přikázání a opovrhují jimi. Vzdávají hold nebezpečnému duchu
světa. Stále více lidí podléhá přitažlivosti mravního zkažení, které svatý Jan
v Apokalypse nazývá „Babylonskou nevěstkou“. To, co můj viditelný nástupce v Římě řekl o rozkladu a rozpadu
víry v Církvi, je důvodem stížnosti na něj a jeho obžalobou.
7.
prosince 1973
Modlitba věřících
zvítězí nad řečmi a shromážděními těch, kteří jsou chladní ve víře. Přesto ti,
kteří jsou věrní Bohu, stále trpí. Měli
by však vědět a uvážit, že tyto oběti jejich utrpení přinášejí požehnání pro
Církev. Ti, kteří tímto způsobem trpí, se budou se Mnou podílet na věčném
oslavení a na lásce Mého Srdce.
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof