středa 23. ledna 2019

Spravedlnost a věčný trest za jeden smrtelný hřích (2015)

 
Spravedlnost a věčný trest za jeden smrtelný hřích (2015)
Ron Conte Jr.
31. prosince 2015
Magisterium neomylně učí, že všichni lidé, kteří zemřou ve stavu milosti, budou mít život věčný v nebi, možná po dočasném pobytu v očistci, a že všichni lidé, kteří umřou nekající ze skutečného smrtelného hříchu (a kteří tudíž umírají bez stavu milosti), budou mít věčný trest v pekle.
1. Můžeme se ptát: Je to spravedlivé, že nějaká osoba, která je jinak dobrá, by měla být odsouzena do pekla jen za jeden těžký hřích? Co když nějaká osoba spáchá jeden skutečný smrtelný hřích ve věku 20 let a pak zemře o 70 let později ve věku 90 let. Je to spravedlivé ji odsoudit do pekla jen pro jeden těžký hřích, když ten hřích byl následován 70 lety dobrého života?
2. Podobně bychom se mohli zeptat: Je spravedlivé, že nějaká osoba, která žije svatým životem, a přesto spáchá pouze jeden skutečný smrtelný hřích právě před smrtí, by měla být odsouzena do pekla?
3. A nakonec by se měl zvážit opačný případ: Je spravedlivé, že nějaká osoba, která žije velmi hříšný život s nespočtem nelitovaných skutečných smrtelných hříchů, může v poslední chvíli života litovat a jít do nebe?
Popořadě odpověď na každou otázku:
1. Osoba, která spáchá skutečný smrtelný hřích ve věku 20 let, přichází o stav milosti. Pokud nelituje, může se skutečnými milostmi spolupracovat jen částečně a váhavě. Pokud však vůbec kdy plně spolupracuje se skutečnou milostí, nutně se kaje skrze dokonalou lítost (třebas i mlčky) a vrací se do stavu milosti. Jestliže se nekaje příštích 70 let, zemře nekající ze skutečného smrtelného hříchu a je plným právem odsouzena do pekla.
Proč je toto odsouzení zasloužené? Jedním důvodem je, že každý skutečný smrtelný hřích si zasluhuje věčný trest. Dalším důvodem je, že strávila 70 let odmítáním se kát z onoho skutečného smrtelného hříchu. Toto odmítání se kát je samo o sobě dodatečným těžkým hříchem, skutečným smrtelným hříchem z opomenutí. A jestliže se nadále odmítá kát po dlouhou dobu, páchá mnoho skutečných smrtelných hříchů z opomenutí. Umře tedy nekající z mnoha skutečných smrtelných hříchů spáchaných v dlouhém časovém období. Navíc někdo, kdo páchá skutečný smrtelný hřích a kdo se ustavičně po dlouhou dobu odmítá kát, s největší pravděpodobností ve svém životě spáchá další skutečné smrtelné hříchy. Nespáchal tedy pouze jeden skutečný smrtelný hřích a pak žil svatý život, jen aby byl poslán do pekla.
Jestliže si vezmeme hypotetickou situaci, kde jeho život následující po prvním skutečném smrtelném hříchu byl svatý, nutně to znamená, že se kál ze svého těžkého hříchu, přinejmenším skrze vnitřní dokonalou lítost. Protože o osobě, která spáchá skutečný smrtelný hřích a stále se odmítá kát, se nedá říct, že je svatá. Svatým nás činí stav milosti. Skutečný smrtelný hřích nás nutně této svatosti zbavuje, pokud a dokud nelitujeme a nevrátíme se do stavu milosti. Kdyby byl její následující život skutečně svatý, nikoliv jen zdánlivě svatý, pak by musela litovat.
2. V dalším scénáři vstupuje tato osoba do stavu milosti v mladistvém věku a pokračuje v tomto stavu takřka celý svůj život. Žije skutečně svatý život a vyhýbá se všem skutečným smrtelným hříchům – až do konce svého života, kdy spáchá jeden skutečný smrtelný hřích. Brzy poté zemře jako nekající. Zasluhuje si jít do pekla? Za prvé, musíme jako článek víry hájit, že každý skutečný smrtelný hřích si z definice zasluhuje věčný trest, protože si onen hříšník s plnou svobodou volby a s plným vědomím jeho těžké nemorálnosti vybral skutek, který je zcela neslučitelný s láskou k Bohu a bližnímu. Nebe je věčnou láskou k Bohu a bližnímu. Kdokoliv tedy spáchá skutečný smrtelný hřích a nelituje, si ve skutečnosti zasluhuje věčný trest. Pouze milující lidé jsou posláni do nebe.
Kdyby však žila opravdu svatý život, byla neustále ve stavu milosti a často spolupracovala s mnoha skutečnými milostmi, pak když spáchá skutečný smrtelný hřích, bude snadno a rychle litovat. Její život milosti ji připravuje k tomu, aby ochotně litovala skrze spolupráci se skutečnými milostmi. A Bůh takové osobě zajisté nabízí hojnou milost k pokání před smrtí díky jejímu svatému životu a univerzální spásné Boží vůli.
Navíc Boží prozřetelnost takové opravdu svaté osoby ochraňuje před tím, aby umřely okamžitě po spáchání skutečného smrtelného hříchu, a Boží milost může takovou osobu [dokonce] ochránit před tím, aby kdy spáchala skutečný smrtelný hřích, když je smrt blízko. Proto může taková osoba snadno pokračovat na cestě do nebe a získat věčný život. Boží Prozřetelnost a milost zajišťují, aby se s každým jednalo spravedlivě, a aby měl postačující příležitost k věčnému životu v nebi.
Kdyby tomu však bylo tak, že by nějaká osoba žila svatý život a spáchala jeden skutečný smrtelný hřích, a brzy poté zemřela jako nekající, byla by skutečně poslána do pekla. Protože my všichni stejně podléháme Božímu soudu a věčnému mravnímu zákonu.
3. Co když nějaká osoba žije velice hříšný život naplněný mnoha skutečnými smrtelnými hříchy a neustálým odmítáním kát se, ale pak v poslední minutě života lituje?
Především je pokání dostupné každému, dokonce i skrze poslední chvíle života. Ale po této polední chvíli již není lítost kvůli skutečnému smrtelnému hříchu dostupná. Jsme souzeni při osobním a obecném soudu tím, co jsme si vědomě zvolili ve svém životě učinit.
Nějaký světec může v jediné chvíli litovat celoživotní příležitostný lehký hřích. Ale lítost kvůli skutečnému smrtelnému hříchu není vždy tak snadná. Tento případ je tedy protikladem druhého případu výše. V onom případě ona osoba lituje snadno a rychle svého skutečného smrtelného hříchu kvůli svému životu svatosti. Když však nějaká osoba spáchala velmi mnoho skutečných smrtelných hříchů, z nichž se nikdy nekála, pak není uzpůsobena snadno a rychle litovat. Čím více skutečných smrtelných hříchů spácháte bez lítosti, tím těžším se stává litovat. A to se děje kvůli vaší vlastní volbě. Není nespravedlivé, aby se s vámi zacházelo, jak si zasloužíte, na základě svých vlastních rozhodnutí svobodné vůle.
Tento princip je jasně vidět v nauce Církve ohledně toho, co je podstatou platné zpovědi. Nejsnazší cesta k odpuštění je skrze nedokonalou lítost a zpověď. Mnozí, možná většina, kajícníků má dokonalou lítost, když se zpovídá. Minimální požadavek je však nedokonalá lítost a zpověď. Přesto i při této nejsnazší cestě k odpuštění musí ona osoba provést pečlivé zpytování svědomí a vyznat každý skutečný smrtelný hřích podle druhu a počtu. Toto zpytování svědomí zabere čas.
Předpokládejme, že nějaká osoba spáchá za dlouhé časové období nespočet skutečných smrtelných hříchů bez lítosti. Následně tato osoba spolupracuje s milostí a učiní pečlivé zpytování svědomí. Čas vyžadovaný na takové zpytování je dlouhý a ta zpověď sama o sobě nebude krátká. Jinak nemusí být naplněny podmínky pro platnou zpověď.
Nyní zvažte podobný případ, kde taková hříšná osoba nemá žádný přístup ke zpovědi. Aplikuje se vyšší standard dokonalé lítosti – lítost za hřích z lásky k Bohu a bližnímu. Pouhá nedokonalá lítost, která je založena na přikázané lásce k sobě samému, není dostačující pro odpuštění bez svátosti [zpovědi]. Může taková osoba litovat v jediném okamžiku kvůli celoživotním nekajícím skutečným smrtelným hříchům? Tomu nevěřím. Protože pak by byla její cesta do nebe snazší než kajícnost s nedokonalou lítostí a zpovědí. Aby se skutečně kála za celý život špatných nekajících hříchů, vyžaduje to čas. Jsme padlými hříšníky žijícími v časném světě. Když těžce hřešíme, žádá si to čas, abychom zvážili bezbožnost toho skutku a abychom hřích plně uvážili. A když litujeme, vyžaduje si to čas uvážit, co jsme učinili špatně, proč je to špatné, a abychom vážně litovali svých rozhodnutí.
Navíc osoba, která velmi mnohokrát těžce hřeší bez jakékoliv lítosti, není uzpůsobena rychle a plně litovat, ani není uzpůsobena kát se s dokonalou lítostí. Celý život lásky k Bohu a bližnímu [naopak] uzpůsobuje takovou svatou osobu, aby se pohotově kála s dokonalou lítostí dokonce i z lehkého hříchu a také ze skutečného smrtelného hříchu. Ale celý život v nenávisti k Bohu a bližnímu a život krajní špatnosti uzpůsobuje takovou osobu proti pokání. Zvolila si se stát špatnou osobou. Má svobodnou vůli, takže se může případně kát. A Bůh od této osoby stále požaduje pokání. Pro takovou hlubokou změnu je však u takové zcela hříšné osoby potřeba čas.
Někteří pošetilí komentátoři tvrdí, že možná i špatní diktátoři jako Hitler, nebo teroristé jako bin Ládin, nebo jiné mimořádně špatné osoby se kály v poslední chvíli života, a tak se nakonec dostaly do nebe. Já však říkám, že takový akt okamžité kajícnosti s dokonalou lítostí pro ně není možný. Jsou takovými osobami, jakými si vyvolily být, a ony si nevyvolily být osobami lásky, odpuštění a pokání. Pro takové osoby by bylo pokání mimořádně obtížné a náročné na čas. A protože víme, jaké byly konce jejich života, víme (v rámci lidského vědění), že nelitovaly. Podobně víme, že jsou odsouzeny do pekla.
Překlad: D. Grof