čtvrtek 29. března 2018

Poznámka k latinské frázi „perfidus Iudaeus“ (2003)


Poznámka k latinské frázi „perfidus Iudaeus“ (2003)
Alexis Bugnolo
Od Druhé světové války existuje celosvětové hnutí k pochopení skrytých příčin rasistické ideologie nacistické strany. Někteří spisovatelé si však svůj zápal učinit vše, co se dá, aby se zabránilo tomu, že se znovu stanou takovéto strašlivé zločiny, zaměňují se svou vlastní osobní nenávistí ke Kristu a Jeho Církvi, napadají tradiční fráze a výrazy používané katolíky, a prohlašují, že tyto jsou zdroji, jež vedly k antisemitismu Adolfa Hitlera a jeho vlády.  Bohužel, nemálo takových autorů je samo katolíky, nebo tvrdí, že jimi jsou.
Mezi výrazy, které jsou napadány jako „antisemitské“, je i latinská fráze perfidus Iudaeus, „proradný Žid“, která se objevuje v nejstarších textech římského ritu během Velkého pátku a mezi mnoha autory západní Evropy, dokonce i svatými a Učiteli Církve, jako například u sv. Bonaventury na začátku jeho „Collationes de septem donis Spiritus Sancti.“
Tato kritika je naprosto mylná. Za prvé, obvinění, že existoval středověký antisemitský rasismus, je založeno na chatrných základech. Zastánci této teorie často nedokážou rozpoznat, že mezi různými hnutími lidské vůle má nenávist, jako mnohá jiná hnutí, mnoho projevů. Jako volní vášeň je namířena proti tomu, co je vnímáno jako hrozba. Jako ctnost je namířena proti zlu; jako neřest je namířena proti dobru, nebo přehnaným způsobem proti tomu, co je částečně zlé a částečně dobré. Krátce, ne všechna nenávist je toutéž nenávistí.
Nenávidět osobu je zcela odlišné od nenávisti k omylu nebo neřesti, na níž se podílí. Kristus a Jeho Církev vždy učili nenávist ke hříchu, a nikoliv nenávist k hříšníkům. To je rozlišující rys Nového zákona. Od Kristova zvěstování Evangelia však ne všichni obdrželi tuto dobrou zvěst. Jestliže někdo svobodně odmítne Evangelium, jistě by žádný duševně zdravý a nestranný soudce nekladl odpovědnost za takové odmítnutí Církvi. Církev ze své strany vždy odsuzovala všechny formy nenávisti, které chtějí zničení nebo zatracení svého bližního, touží po něm nebo se z něj radují: to je v souladu s Kristovým přikázáním: „Miluj svého bližního jako sebe sama.“ Rasová nenávist k židovskému národu je jako taková smrtelným hříchem hodným věčného zatracení. To, že mnozí Evropané propagovali iracionální a nespravedlivou nenávist vůči různým etnickým skupinám, včetně Židů, je historickým faktem. Abychom však byli čestní, každý historik musí uznat, že existovalo mnoho rozdílných skupin, které toto financovaly, a mnoho rozdílných důvodů, které to motivovaly.
Kristus je Žid, Blahoslavená Panna Maria, jeho vždy panenská Matka, je Židovka. Apoštolové, kteří založili katolickou Církev, jsou Židé, stejně jako mnozí Její největší světci. V tomto smyslu je slovo „Žid“ používáno v etnickém nebo rasovém smyslu. To však není smysl používaný katolickou Církví v Její liturgii, ani svatými a Učiteli Církve, když mluví o perfidus Iudaeus. V latině má Iudaeus různé významy. Původně to znamená obyvatele nebo občana provincie Judea (politický smysl). Protože tato oblast byla takřka zcela obývána potomky Abraháma, Izáka a Jákoba vztahoval se tento termín v rozšířeném smyslu na rasovou nebo etnickou kategorii. Protože se tento lid také odlišoval svými náboženskými obyčeji, získal [tento termín] také náboženský smysl.
Jako termín vyjadřující náboženské dodržování Zákona po příchodu Krista, používá sv. Jan Evangelista ve svém Evangeliu řecký ekvivalent Iudaeus v odkazu na své vlastní krajany a příbuzné, kteří odmítli Krista. Další autoři Nového zákona činí totéž. Po vzoru apoštolů, Otců a Učitelů Církve, světců a takřka všech církevních autorů příštích 1900 let využívají termín Iudaeus v tomto smyslu.
Z toho důvodu tradiční římský ritus a svatí jako jsou sv. Bonaventura, hovoří o perfidus Iudaeus. Církev si často, když citovala Písmo svaté a prožívala události Kristova života, osvojila dramatický styl, v němž byly tyto události převyprávěny jako současné události. Odmítnutí židovského Mesiáše ze strany Židů tak bylo v liturgii a církevních textech výstižně popsáno jako akt zrady a nevíry. Termín perfidus Iudaeus se tak v katolickém smyslu správně odkazuje na jedince, který přijal nebo si zachoval Zákon a poslušnost k němu po Nanebevstoupení Krista, a který vědomě a bez důvodu nebo neopodstatněně odmítá Kristovy nároky na to, že je Syn Boží. V liturgii je tento jedinec obvykle spojován s davem občanů Jeruzaléma, který ve skutečnosti vykřikoval: „Krev jeho na nás a na naše děti“ (Matouš 27:25). Je pozoruhodné, že židovský celník Matouš, byl jediný, kdo pro příští generace zaznamenal tato historická slova. V tomto smyslu má tento termín v kontextu katolické liturgie a teologie pouze náboženský smysl.
Když byl Bůh Abraháma, Izáka a Jákoba zabit Římany na žádost náboženských představitelů židovského lidu a se souhlasem davů v Jeruzalémě, jako naplnění proroctví židovských proroků od Mojžíše po Malachiáše a Krista samotného, nebylo překvapivé, že katolická Církev, která byla založena na přímý, osobní příkaz židovského Mesiáše, Ježíše Krista, si zachovala vzpomínku na to a znovu opakuje pravdu o těchto událostech celému světu.
To, že židovský národ do dnešního dne snáší následky hříchu svých předků, zvláště rabínů, kteří, aby upevnili své odmítnutí svého vlastního Mesiáše, vyloučili [Duchem Svatým] inspirované knihy Starého Zákona (Kniha Moudrosti, knihy Makabejské atd.) a v průběhu staletí vytvořili komentář k Zákonu, Talmud, který reinterpretoval přijatý smysl Mojžíše a proroků protikřesťanským způsobem, je nepochybným faktem, o němž svědčí historie a události posledních 2000 let: zůstávají bez proroků, zjevení, bez Chrámu, bez jakékoliv možnosti naplnění proskripcí Zákona. Mnozí Židé upadli do pověry a černé magie skrze praktikování kabaly – běžná je víra v neexistenci pekla nebo toho, že není věčné, víra v reinkarnaci, v ontologickou nadřazenost rasového Žida nad Nežidem. Být dnes Židem, je pro Žida primárně genealogická nebo etnická klasifikace; sekundárně náboženská. Z toho dnes pramení důvod, zvláště ze strany sekulárních Židů, obecného nepochopení toho, jak katolická Církev používá termín „Žid“.
Kdyby Církev a Její představitelé někdy zapomněli na hřích starého židovského lidu, který odmítnul Mesiáše, byla by to nejtragičtější urážka vůči Jeho bratrům dle původu. Navíc je ústředním dogmatem křesťanství, že Bůh Izraele se stal Židem, aby spasil Židy i pohany. Vylučovat tedy židovský lid ze spásy by bylo krajní urážkou Božího Milosrdenství. A protože spása je nabízena tomu, kdo uvěřil v Mesiáše a lituje svých hříchů, vzpomínka na tento mimořádný hřích židovského národa a sama jeho skutečnost, je nedílnou a nezcizitelnou částí dědictví spásy, která patří jim i Církvi: protože dokud židovský lid neuzná, že skutečně odmítnul svého vlastního Mesiáše, jak by v Něj mohl uvěřit a být spasen? Protože neexistuje spása nežli ve jménu Ješua Mesiáš (Ježíš Kristus) a v Jeho Církvi, katolické Církvi.
Proto je latinská fráze „perfidus Iudaeus“, která se nachází v liturgii na Velký pátek v Missale Romanum papeže sv. Pia V., nezcizitelnou a spravedlivou částí katolické liturgie, teologie a církevních spisů, a její správné užívání je dílem křesťanské lásky, spravedlnosti a milosrdenství vůči židovskému lidu. Na druhou stranu přenášet tento správný význam do rasových kategorií by bylo heretické a ďábelské. Je proto pro všechny katolíky důležité, aby se zachovával a chápal správný význam tohoto termínu. Jestliže někteří katolíci pozměnili tento termín na rasovou kategorii nebo jej opustili kvůli irénismu, oprávněně si zasluhují být odsouzeni všemi věřícími a zvláště papežem.
Překlad: D. Grof