středa 10. května 2017

Námitka vůči kolegiálnímu zasvěcení (2000)


Námitka vůči kolegiálnímu zasvěcení (2000)
P. Fabrice Delestre
Jistí kněží někdy formulují následující námitku vůči jednotě všech biskupů s papežem při aktu zasvěcení Ruska: Dá se pochopit, že dobrý Bůh žádá, aby papež zasvětil Rusko Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, protože papež má jurisdikci nad celým světem. Ale diecézní biskupové nemají jurisdikci nad Ruskem, a tudíž nemají pravomoc zasvětit tuto zemi.
Takové uvažování zapomíná na jeden ze základních prvků fatimského poselství: pokání. Naše Paní přišla žádat „slavnostní a veřejný akt pokání a zasvěcení Rusku“. Jestliže je pravda, že biskupové nemají jurisdikci nad Ruskem, zcela jistě mají moc činit pokání vůči Neposkvrněnému Srdci Panny Marie za své vlastní hříchy a hříchy svých diecézí tím, že zorganizují smírné obřady ve svých příslušných diecézích. Toto pokání se samozřejmě týká všech druhů hříchů. Když však člověk zváží obecné vyznění slov Naší Paní ve Fatimě, zdá se, že se vztahují zvláště na dvě kategorie hříchů: Za prvé, „pět druhů urážek a rouhání vůči Neposkvrněnému Srdci Panny Marie“, jak je sestře Lucii vyjmenoval Náš Pán 29. května 1930 v Tuy:
  1. Rouhání proti Neposkvrněnému početí.
  2. Rouhání proti Jejímu panenství.
  3. Rouhání proti Jejímu Božskému mateřství a zároveň odmítání uznat Jí jako matku lidstva.
  4. Rouhání těch, kteří se veřejně snaží rozsévat v srdcích dětí lhostejnost, nebo opovržení, nebo dokonce nenávist k této Neposkvrněné matce.
  5. Urážky těch, kteří Ji přímo hrubě urážejí v Jejích svatých obrazech.
 
Je zřejmé, že tyto urážky a rouhání mají ten účinek, že kazí integritu víry a mravů. (viz Fatima: Intimate Joy World Event, tamtéž, kap. 6, str. 159)
Druhou kategorií hříchů jsou hříchy apostaze, a zvláště apostaze duší, které opouští pravou víru, aby více či méně otevřeně přijaly mylné nauky ateistického a materialistického komunismu nebo jeho varianty (velmi vychvalovaný „liberalismus“ není ničím jiným než na růžovo nalakovaným komunismem, jak to dokonale ukázal velký papež Lev XIII. ve své skvělé encyklice Libertas Praestantissimum z 20. června 1888).
Tyto dvě kategorie hříchů proti mravům křesťanů a pravé víře jsou bezpochyby nejzávažnějšími a nejrozšířenějšími hříchy naší doby. Proto dobrý Bůh před vlastním zasvěcením Ruska chce očistu duší skrze kající pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Jednota všech biskupů s papežem se zajisté žádá proto, aby se umožnilo nejhojnější a nejvšeobecnější možné očištění ve světě.
To, že Naše Paní požadovala konkrétní zasvěcení Ruska, to jest země, která je od roku 1917 do současnosti hlavním podněcovatelem neklidu, podvracení a revolucí a válek po celém světě, je nepochybně proto, aby se umožnilo, aby bylo toto očištění duší účinné a aby bylo na počátku skutečně duchovní obnovy světa; očištění hluboké a dlouhotrvající.
  • Milost obrácení Ruska – V tomto příslibu se chápe dvojí obrácení: 1) náboženské obrácení od pravoslavného schizmatu k pravé katolické víře; a 2) logický důsledek prvního obrácení, politické a společenské obrácení této země s přechodem od materialistického, ateistického, rovnostářského režimu k politickému a společenskému řádu založenému na nauce Církve.
  • Jakmile velký podněcovatel celosvětového podvracení a neklidu zmizí díky obrácení Ruska, „bude světu dáno období míru.“
Jakou nádhernou moudrost a řízení lze vnímat v Božím plánu, který nicméně umožňuje, aby vše záviselo na rozhodnutí jediného muže: Svatého Otce! To by nás mělo povzbudit, abychom se vytrvaleji modlili za to, abychom od papeže obdrželi toto zasvěcení, které se naplní navzdory všem překážkám, jak slíbil Náš Pán sestře Lucii během niterního rozhovoru v Rianju ve Španělsku 29. srpna 1931: „Budou se kát a učiní jej, ale bude to pozdě. Rusko rozšíří své omyly ve světě a bude vyvolávat války a pronásledování proti Církvi....“
Na druhou stranu, protože jedním z nejzávažnějších aspektů současné krize v Církvi je bezprecedentní zatmění autority, je jisté, že jakmile bude vykonáno zasvěcení Ruska, bude velice usnadněno znovunastolení tradiční autority v Církvi, protože akt zasvěcení zdůrazní zároveň monarchickou a hierarchickou povahu Boží konstituce Církve.
Překlad: D. Grof