Sedesvakantisté
(1983)
Michael
Davies
Čas od času jsem
varoval před vzrůstající schizmatickou mentalitou v rámci některých
tradicionalistických skupin v USA i v Evropě. Již nepostačuje mluvit
o schizmatické mentalitě, musíme použít slovo schizma. Formální schizma je teď mezi námi.
Mnozí čtenáři četli o
arcibiskupovi Pierru Martinovi Ngo-Dinh-Thucovi, bývalém arcibiskupovi Hanoje.
Získal si proslulost kvůli biskupskému svěcení Clementeho, samozvaného
vizionáře z Palmar de Troya ve Španělsku, který se pak prohlásil
„papežem“. Clemente vysvětil tucet „biskupů“, kteří dále vysvětili další. Počty
biskupů z Palmar de Troya mohou nyní být stovky a já jsem byl informován,
že někteří nyní působí v USA. Arcibiskup Ngo-Dinh-Thuc byl pro toto
pobouření docela správně exkomunikován, ale chápu, že se kál a smířil se
s Církví. Ale je v tom zase. Udělil biskupská svěcení třem
„tradicionalistickým“ kněžím: Francouzi P. Guerardovi des Lauriers, OP, a dvěma
Mexičanům, P. Moisesovi Carmonovi a P. Adolfu Zamorovi. Tato nepovolená svěcení
se udála v Toulonu ve Francii, v případě P. des Laurierse 7. května
1981 a u dvou Mexičanů 17. října 1981. Nemám jakkoliv v úmyslu vyslovovat
se k subjektivním dispozicím kteréhokoliv ze zúčastněných kleriků.
Nepochybuji, že jsou to muži s hlubokou láskou k Víře, kteří
pobouřeni množícím se a nespoutaným pohoršením v koncilní Církvi cítí, že
jednají tak, aby zajistili pokračování katolické Církve. Jestliže je toto
jejich poctivou vírou, jestliže prozkoumali svá srdce a opravdově tomu věří a
jako Luther nemohou konat jinak („Ich
kann nicht anders“), pak jim Bůh odpustí. Objektivně vzato však neexistuje
problém v posouzení jejich jednání: jsou to schizmatici, vyčlenili se
z Církve.
Kdo
je schizmatik?
Bylo by užitečné
vyjasnit, kdo je schizmatik. Vysvětlení podal P. Donald Sanborn
z Bratrstva sv. Pia X. v „Otevřeném dopise kněžím“ zveřejněném v roce
1978. Tento otec napsal:
Schizma je
v kanonickém právu definováno takto: „Jestliže nakonec kdokoliv popře, že
podléhá nejvyššímu pontifikovi, nebo odmítne společenství s těmi členy
Církve, kteří mu podléhají, je schizmatikem.“ To je doslovný překlad kánonu
1325, odst. 2 [Kodexu kanonického práva z roku 1917 – pozn. překl.]. Vybízím
každého, aby si ověřil můj odkaz a můj překlad. Kanonické právo tedy prohlašuje,
že osoba je vinná schizmatem, jestliže popírá, že podléhá římskému pontifikovi,
nebo když odmítá společenství, tj. když odmítá uznat jako členy Církve ty,
kteří uznávají nejvyššího pontifika za hlavu Církve. To jsou dle oficiálního
církevního práva jediné dva způsoby, jak se osoba může stát schizmatikem. Je
třeba pochopit, že já sám a všichni kněží Bratrstva sv. Pia X. uznáváme a
obhajujeme naprostou a nejvyšší jurisdikci římského pontifika nad celou Církví
a zůstáváme v úplném a naprostém společenství se všemi těmi členy Církve,
kteří stejně tak uznávají nadvládu římského pontifika. Veřejně prohlašujeme a
vyznáváme, že jako všichni římští katolíci podléháme římskému pontifikovi.
Římský pontifik je Kristovým náměstkem na zemi, a aby člověk patřil do Římskokatolické
církve, musí mu být podřízen.
Sedesvakantisté
Vietnamský arcibiskup a
kněží, které konsekroval, by pravděpodobně prohlásili, že bezvýhradně přijímají
nauku vyloženou P. Sanbornem, tvrdili by však nicméně, že nejsou schizmatiky, protože Svatý stolec je v současnosti
uprázdněný a že jelikož zde není žádný svrchovaný pontifik, nemohou být
obviňováni z odmítání společenství s ním. Arcibiskup Ngo-Dinh-Thuc vlastně
vydal veřejné prohlášení vyhlašující, že je Svatý stolec uprázdněný. Existují
náznaky toho, že nezákonně konsekrovaní biskupové se mohou setkat a zvolit
jednoho z nich za „papeže“. Ti, kteří tvrdí, že je Svatý stolec
uprázdněný, jsou známí jako „sedesvakantisté“ (z latinského sede vacante, „uprázdněný stolec“).
Arcibiskup Lefebvre tuto teorii vždy odmítal. Setkal jsem se s ním
v Texasu počátkem května 1982 a byl jsem potěšen tím, že tak opět učinil.
Zde je přesný překlad jeho slov, která mám nahraná ve francouzštině:
Vždy jsem odmítal
říkat, že zde není žádný papež a že od papeže Pia XII. Církev žádného papeže
neměla. Dokonce jsem požádal některé ze svých kněží, aby nás opustili raději,
než aby tento názor hlásali. Protože si nepřeji, aby Bratrstvo, naše
společenství, vedlo věřící do slepé uličky, která kromě toho v tuto chvíli
nastává pro ty lidi, kteří tvrdí, že již není žádný papež. Brzy budou náchylní
k tomu vybrat si „papeže“ ze svého středu, což názorně ukazuje, že tento
postoj logicky vede ke schizmatu.
Sedesvakantisté
a schizmatici
Je smutné, že to byl
jeden z kněží, jenž opustil Bratrstvo sv. Pia X., který se dle zpravodajů
ve Fatimě pokusil spáchat atentát na papeže. Jsem si jistý, že nikdo nebyl tak
velmi nešťastný z tohoto násilného činu jako sám arcibiskup. Nepřátelé
Bratrstva bezpochyby využijí skutečnosti, že dotčený kněz byl členem Bratrstva
a budou naznačovat, že arcibiskup má určité sympatie k teorii sedesvakantismu,
což je ironické, když je tak pod palbou, protože ji odmítá. A tak jsou ve
vydání „Catholics for Tradition“ z 30. dubna [1982], časopisu
„Pravověrného římskokatolického hnutí“ (Orhodox Roman Catholic Movement – ORCM)
nepovolené konsekrace arcibiskupa Pierra Martina vítány jako pozitivní krok;
jsou popisováni jako „pravověrní biskupové“, tj. naprosto katoličtí biskupové,
„zatímco arcibiskup Lefebvre je kritizován za svou ochotu koexistovat
s vatikánským vedením.“ Pravdou je, že tito muži nejsou vůbec katolickými biskupy, protože člověk se nestává
katolickým biskupem prostě jen tím, že obdrží platnou biskupskou posloupnost.
Existují stovky mužů patřících k mnoha starokatolickým sektám, kteří mají
platnou posloupnost, ale nejsou
katolickými biskupy. Francis Schuckardt může mít platnou biskupskou
posloupnost, ale není katolickým biskupem. Katolický biskup musí být ve
společenství s papežem a být jím jako takový uznán. Arcibiskup Lefebvre se
takovému uznání těší, jak může objevit každý, kdo si dá práci konzultovat Annuario Pontifico, nebo si přečte
cokoliv z korespondence adresované mu z Vatikánu, která mu prokazuje
úctu jako katolickému biskupovi.
Zpravodaj ORCM souhlasí,
že:
Dá se očekávat, že
přinejmenším někteří věřící v katolickém zbytku se budou nad těmito
posledními nedovolenými konsekracemi pohoršovat a budou v těchto čtyřech
biskupech (zahrnují v to arcibiskupa Pierra Martina) vidět počátek
schizmatické církve oddělené od pravé Církve v Římě pod papežem Janem
Pavlem II. To vznáší otázku: Existuje zde však skutečné schizma? „Oddělují“ se
tito biskupové a jejich příznivci opravdu od Církve? Můžeme my jako
tradicionalisté toto trpět a snad i podporovat... Naše odpověď je, že ačkoliv
kněží ORCM preferovali říkat o papežích Druhého vatikánského koncilu tak málo,
jak jen je možné, a zastávali se jich, pokud jde o jejich volbu a legitimitu,
nepopíráme, že existuje prostor pro
pochyby, a že ti, kteří popírají jejich legitimitu, mají na své straně autoritu
vážených teologů. Je možné, že Jan
Pavel II. a jeho tři (nebo dva) předchůdci ztratili papežství tím, že upadli do
hereze, jak věří tito noví biskupové.
Může
heretický papež pozbýt svého úřadu?
Zde vznesené otázky
jsou vážné a zasluhují si seriozně promyslet, když odpovědi na ně by mohly
znamenat rozdíl mezi spásou a zatracením. První otázka vznesená
sedesvakantistickou teorií je ta, zda by papež mohl pozbýt svého úřadu skrze herezi.
Církev v této věci nikdy neučinila definitivní prohlášení a tak se musíme řídit
shodou teologických názorů. Velmi detailně jsem tento předmět rozebral
v příloze II své knihy Apologia Pro
Marcel Lefebvre (viz zvláště strany 415-417). Odpověď je, že papež, který
by zatvrzele zastával formální herezi, by byl samotným tímto aktem zbaven svého
úřadu, protože je nemožné být zároveň katolík a heretik, a papež musí být
katolíkem. Církev by však o tom musela vědět. Stěží by se dalo říci, že papež
ztratil svůj úřad prostě proto, že jeden laik, jeden kněz, jeden biskup nebo
dokonce jeden kardinál prohlásil, že [papež] ztratil svůj úřad. Arcibiskup
Pierre Martin právě takové prohlášení vydal 25. února 1982 a tvrdí, že Svatý
stolec je uprázdněný. Věci by ani nepomohlo, kdyby skupina katolíků, dokonce
čítající tisíce lidí prohlásila, že je Svatý stolec uprázdněný a toto tvrzení by
podporovalo třeba i mnoho kněží a biskupů. Kdyby jiní biskupové tvrdili, že
papež není heretikem a není zbaven úřadu,
jak bychom rozhodli mezi těmito dvěma stranami s výjimkou toho, že bychom
učinili z vlastního soukromého úsudku konečné kritérium toho, kdo je a kdo není
Kristovým náměstkem? Teologická shoda je, že existuje jeden jistý způsob, jímž
bychom poznali, že byl papež zbaven úřadu: všeobecný církevní koncil by musel
deklarovat, že tento případ nastal. Všimněte si, prosím, a je to velmi spletitý
bod, že všeobecný koncil by jej úřadu nezbavil. Žádnou takovou autoritu nemá a
První vatikánský koncil nám zakazuje odvolávat se od autority papeže
k všeobecnému koncilu. Rozsudek koncilu by nebyl soudní, ale deklaratorní,
prostě by jen informoval věřící, že člověk, který sedí na Petrově stolci,
přestal být papežem kvůli zatvrzelé herezi. Žádný takový rozsudek však nad
kterýmkoliv papežem následujícím po papeži Piu XII. nebyl vynesen, a my nemáme
žádné jiné právo, než je považovat za platně zvolené papeže, kteří legitimně
vládli nebo legitimně vládnou. To, zda byli dobří, moudří, obezřetní či
efektivní papeži je docela jiná věc. Faktem však je, že jakkoliv moc
s nimi nesouhlasíme, byli a jsou legitimními papeži.
Prozkoumejme nyní
některé praktické důsledky sedesvakantistické teorie. Ty jsou úděsné a
arcibiskup Lefebvre při několika příležitostech správně obracel pozornost na
jejich závažnou povahu.
Je potřeba poznamenat
z citátu, který jsem vzal ze zpravodaje ORCM, že sedesvakantisté se sami
mezi sebou neshodnou, kolik přesně papežů ztratilo svůj úřad nebo papeži vůbec
nebylo. Někteří zahrnují papeže Jana XXIII. mezi papeže, kteří byli zbaveni úřadu,
jiní ne. Chápu, že zde nyní jsou někteří, kteří odmítají papeže Pia XII. Zdá se
však, že všichni věří, že papež Pavel VI. nebyl pravým papežem. Někteří tvrdí,
že jeho volba byla neplatná, a jiní, že ztratil svůj úřad skrze herezi. Je
jisté, že pokud papež Pavel VI. a jeho dva nástupci nebyli papeži, pak
kardinálové, které jmenovali, nejsou kardinály, a žádní skuteční kardinálové
nebyli jmenováni od pontifikátu papeže Pia XII. (za předpokladu, že byl pravým
papežem).
Některým čtenářům
nemusí být jasné, jak přesně je papež volen, a tak bude lepší, když o tom řeknu
pár slov. Svatý Petr byl Naším Pánem ustanoven, aby byl viditelnou hlavou Církve
na zemi. Následně se stal biskupem Říma, kde vytrpěl mučednickou smrt, a od té
doby je římský biskup Kristovým náměstkem, viditelnou hlavou Církve na zemi.
Římský biskup je volen římským klérem a proto kdykoliv je člověk jmenován
kardinálem, je také jmenován pastýřem nějaké římské farnosti a jeho erb je
normálně umístěn nad dveře [farního kostela]. Farní kněz v římské diecézi
může být samozřejmě jmenován pouze římským biskupem. Kdyby neexistovali žádní
praví kardinálové jmenování od pontifikátu papeže Pia XII. (nebo papeže Jana
XXIII.), pak jedinými muži, kteří mohou zákonně volit pravého římského biskupa,
a tedy pravého papeže, by byli kardinálové jmenovaní Piem XII., kteří jsou nyní
v kolegiu kardinálů menšinou na sklonku svého života. Také vůbec není
pochyb, že tito kardinálové všichni uznávají legitimitu posledních papežů a
nemají jakýkoliv úmysl volit „pravého papeže“ v opozici vůči papeži Janu
Pavlu II. Proto až tito kardinálové zemřou, znamená to, že zde nebude nikdo,
kdo by zvolil papeže, a papežství by skončilo – což by ve skutečnosti
znamenalo, že Boží příslib Našeho Pána selhal, což by znamenalo, že On nebyl Božího
původu a nikdy zde nebyla katolická Církev. Arcibiskup Lefebvre byl vskutku
moudrý, když poukázal na závažné důsledky sedesvakantistické teorie.
Argumentem, který by se
mohl vznést proti tomu, co jsem napsal, je, že ačkoliv papežství je Božskou
institucí, způsob volby papeže nikoliv. Striktně řečeno, papež by měl zákonnou
pravomoc učinit změny ve způsobu volby svého nástupce. Lze se ptát, co by se
stalo, kdyby per impossibile papež a
všichni kardinálové byli zavražděni zároveň? Domnívám se, že v takovém
případě by se setkali biskupové světa jakožto nástupci apoštolů, aby zvolili
nového papeže. Chápu, že toto je „řešení“, které přinejmenším někteří
sedesvakantisté vztahují na dnešní situaci. Tvrdí, že současná situace je právě
taková, jako by papež a všichni kardinálové byli mrtví (přičemž přehlížejí ty,
kteří byli jmenováni papežem Piem XII.), a předpokládám, že by řekli, že
všichni biskupové světa ztratili svůj úřad skrze herezi s výjimkou jejich
vlastních sedesvakantistických biskupů, a že jelikož jsou tito jedinými pravými
katolickými biskupy světa, jsou oprávnění sejít se a zvolit papeže. Mezi
sedesvakantisty však v žádném případě neexistuje úplný soulad a zdaleka
není nemožné, že možná uvidíme několik konkurenčních sedesvakantistických
„papežů“ navzájem se proklínajících z různých konců světa, kteří přibudou
k „papeži“ z Palmar de Troya a dalšímu „papeži“ vládnoucímu, tuším že,
v Kanadě. Mohl by jakýkoliv pravý katolík, kdokoliv se smyslem pro to, co
znamená být katolíkem, uvažovat, natožpak seriózně uvažovat, o takovém
šílenství? Nemám pochyb, že satan v současnosti soustředí s velkým
úspěchem své úsilí na tradicionalistické hnutí. Zprávy a literatura, které
dostávám z několika zemí, naznačují skličující obraz roztříštěnosti,
vnitřní hašteřivosti a nakažlivé animozity, která se zcela zpronevěřuje
křesťanskému duchu. Ve své skutečně vynikající knize The Gates of Hell (Brány pekelné) Anne Roche naléhala, abychom se
nenechali pokoncilními biskupy a klérem vypudit z Církve (ona je popsala
poněkud silnějším termínem, který raději nebudu opakovat). Modleme se nyní, aby
sedesvakantističtí „biskupové“ a kněží neuspěli v odlákání členů
katolického zbytku z Církve. Když čelíme tomuto nebezpečí pro víru,
zastávám názor, že pro katolíka zůstává otevřená jediná schůdná pozice: měli
bychom se těmto duchovním zcela vyhýbat. Jestliže některý duchovní tvrdí, že je
biskupem, přičemž nebyl za biskupa uznán papežem, neměli bychom se účastnit
jeho mší nebo s ním mít jakoukoliv formu kontaktu a stejně bychom se měli
chovat vůči kněžím, kteří takového člověka přijímají za biskupa. Mimoto, neměli
bychom se účastnit mší jakéhokoliv kněze, který tvrdí, že papež Jan Pavel II.
není pravým papežem, nebo jen naznačuje, že existuje možnost, že jím není. Je
zcela irelevantní, zda jsou tito muži zbožní, upřímní, hlásají velmi zdravou
nauku, dávají najevo velkou lásku k Našemu Pánu a slouží pouze tridentskou
mši. Cožpak nám satan neposílá pokušitele maskované za anděly světla?
Zdroj:
Angelus online
Překlad:
D. Grof