Otázka biskupských svěcení v ritu z roku 1968 (2007)
REX!: Tento text je výňatkem (kap. 7) z článku P. Petera Scotta „Must priests who come to Tradition be re-ordained?“, který byl poprvé zveřejněn v září 2007 v časopise The Angelus.
***
7) Otázka biskupských svěcení v ritu z roku 1968, promulgovaném Pavlem VI., je ještě choulostivější
Potíž spočívá v úplné změně znění formule biskupského svěcení. Velmi erudovaný článek, který napsal P. Pierre-Marie, O.P., a byl publikován v časopise The Angelus (prosinec 2005 a leden 2006), prokazuje, že forma sama o sobě je platná. Ačkoliv je radikálně odlišná od tradiční latinské formy, a ačkoliv je jen podobná, nikoliv identická, s formami užívaným ve východních ritech, je sama o sobě platná a smysl dostatečně jasně vymezuje katolický episkopát. Protože forma kněžského svěcení je proměnlivá a měnitelná, jedná se o jednu ze svátostí ustanovených pouze obecně. Podstata je následně zachována, dokud mají slova podstatou stejný význam.
To však neznamená, že tento nový ritus biskupských svěcení je platný v každém konkrétním případě, protože může záviset na překladech [do národních jazyků], úpravách (když se přijímá princip změny) a případném nedostatku intence. Nelze vyloučit nebezpečí, že se může vloudit defektní intence, jako u ritu kněžských svěcení. Toto P. Nicolas Portail z Bratrstva sv. Pia X. napsal v lednovém čísle časopisu Le Chardonnet v roce 2007:
„Autoři si správně všímají, že tento ritus je nositelem koncepce episkopátu dle Druhého vatikánského koncilu. Ukazuje také, že funkce, které jsou speciální pro biskupský stav (svěcení kněží, svěcení kostelů, udělování biřmování...), nejsou v prefaci svěcení, v protikladu k jiným prefacím ve východních ritech, zmíněny. Navíc je v alokuci světitele výslovně zmíněn specifický omyl kolegiality. Nelze popřít, že je tento ritus z tradiční perspektivy slabý, dvojznačný, nedokonalý, defektní a zřetelně nedovolený.“
Přesto dokonce i [Novus Ordo] biskupové, kteří světí kněze v tradičním ritu, byli všichni vysvěceni na biskupy dle tohoto nového ritu. Snadno si lez představit, jak se defektní intence může vloudit do biskupské posloupnosti i v případě „tradičních“ kněží, kteří u svého svěcení závisí na koncilních biskupech. P. Portail cituje poznámku jistého mladého kněze z Bratrstva sv. Petra, který byl právě vysvěcen arcibiskupem Decourtrayem, a kterou pronesl k několika kněžím Bratrstva sv. Pia X.: „Vy si jste svým vysvěcením jistější než my svým.“
Bylo by skutečně tragické, kdyby všichni tradiční kněží neměli morální jistotu, pokud jde o jejich svěcení, a kdyby existovaly dva odlišné stupně kněží, vyšší stupeň vysvěcený v Tradici, a nižší stupeň. Z tohoto důvodu mají představení [FSSPX] právo trvat na podmínečném přesvěcení u každého kněze, který se obrátil k Tradici, a budou akceptovat svěcení z koncilní církve pouze poté, co přezkoumali kněžská i biskupská svěcení a získali morální jistotu.
Arcibiskup Lefebvre jasně uznával svou povinnost zajišťovat kněze, o jejichž svěcení nebylo pochyb. Bylo to jedním z důvodů pro biskupská svěcení z roku 1988, jak to při této příležitosti deklaroval ve své homílii:
„Jistě víte, moji milí bratři, že bez biskupů nemohou být žádní kněží. Od koho tedy obdrží všichni tito seminaristé, kteří jsou zde přítomni, svátost kněžského svěcení, když mě Pán Bůh zavolá? A to na sebe jistě nedá dlouho čekat. Snad od koncilních biskupů, jejichž svátosti jsou všechny pochybné, protože člověk přesně neví, jaké jsou jejich intence? To přece není přijatelné.“
Dále vysvětlil, že nemohl zanechat věrné sirotky, ani opustit seminaristy, kteří se mu svěřili: „přišli tedy, navzdory obtížím, s nimiž se setkali, do našich seminářů, aby přijali pravé kněžské svěcení...“ (P. Francois Laisney Archbishop Lefebvre and the Vatican, str. 120). Považoval za svou povinnost zaručit jistotu svátosti kněžského svěcení tím, že vysvětí biskupy v tradičním ritu, kteří pak budou světit kněze pouze v tradičním ritu.
My musíme být stejně vyvážení jako arcibiskup Lefebvre. Na jednu stranu je naší povinností vyhnout se excesům sedesvakantismu, který přehnaně popírá samotnou platnost a existenci pokoncilního kněžstva. Na druhou stranu však musíme podobně odmítnout laxní a liberální přístup, který nebere vážně skutečné pochyby, které mohou vyvstat, pokud jde o platnost kněžských svěcení v pokoncilní církvi, a nedokáže uvážit ohromnou důležitost a nutnost rozhodně platných kněží pro dobro Církve, pro věčnou spásu duší a pro klid svědomí věřících. Vzhledem k závažnosti těchto věcí není přijatelná ani ta nejmenší pochybnost. Proto je povinností v každém jednotlivém případě přezkoumávat formu kněžského svěcení v národním jazyce, intenci světícího biskupa, ritus, v němž byl vysvěcen tento světící biskup a intenci světitelů.
Stejně jako berou představení vážně svou povinnost zaručit morální jistotu kněžských svěcení svých kněží, ať už prostřednictvím podmínečného přesvěcení, nebo pečlivým přezkoumáním (je-li to možné), tak také musí kněží, kteří se přidávají k Bratrstvu [a Tradici obecně] akceptovat podmínečné přesvěcení v případě i té nejmenší pozitivní pochybnosti. Tak také musí věřící uznat, že každý případ je jiný, a musí přijmout rozhodnutí těch, kteří jediní jsou v pozici, aby nezbytné prošetření provedli.
Navzdory technickým otázkám platnosti kněžského svěcení nějakého kněze totiž všichni uznáváme katolický smysl, který nám říká, že naprosto nelze směšovat nelegitimní nové rity s tradičními katolickými rity, což byl princip, který tak prostě vysvětlil arcibiskup Lefebvre 29. června 1976:
„Nemáme toto náboženství. Nepřijímáme toto nové náboženství. My máme náboženství všech časů, katolické náboženství. Nemáme toto univerzální náboženství, jak jej dnes nazývají. To již není katolické náboženství. Nemáme toto liberální, modernistické náboženství, které má svou bohoslužbu, své kněze, svou víru, svůj katechismus, svou Bibli.“
Zdroj: SSPX.ORG
Překlad: D. Grof