Komentář Eleison DCLXXV – Obdivuhodné přeorientování (2020)
(675)
20. června
2020
OBDIVUHODNÉ
PŘEORIENTOVÁNÍ
Zde je shrnutí
veřejného dopisu, který 9. června napsal arcibiskup Viganó k Druhému
vatikánskému koncilu:
Bravo, biskupe
Schneidere, za váš nedávný esej o koncilu a jeho falešné náboženské svobodě.
Lidé hovoří o „duchu tohoto koncilu“. Kdy se však hovořilo o „duchu Tridentu“
nebo nějakého jiného katolického koncilu? Nikdy, protože všechny ostatní
koncily prostě následovaly ducha Církve. Dobrý biskup by si však měl dávat
pozor na zdůrazňování „omylů“, které potřebují „opravu“ v minulé nauce
Církve, protože ať už mohou být jakékoliv, nebyly zdaleka takové, jaké přinesl
Druhý vatikánský koncil. Ty jsou (dokonce i obsahově) srovnatelné s omyly
Pistojské synody (1794), která byla Církví později odsouzena.
Na Druhém vatikánském
koncilu byli mnozí z nás podvedeni. V dobré víře jsme až příliš mnoho
tolerovali údajné dobré úmysly těch, kteří prosazovali ekumenismus, který se
později změnil na falešnou nauku o Církvi. Dnes již mnozí katolíci nevěří, že
mimo katolickou Církev není spásy. A právě v textech Druhého vatikánského
koncilu se nacházejí dvojznačnosti, které otevřely cestu tomuto podkopání Víry.
Začalo to mezináboženskými setkáními, ale skončí to nějakým univerzálním
náboženstvím, z něhož bude pravý Bůh vykázán. To vše bylo naplánováno již
dávno. Početné omyly dneška mají své kořeny v Druhém vatikánském koncilu,
v jehož textech lze zpětně snadno vysledovat dnešní mnohonásobnou zradu pravé katolické
víry a praxe. Druhý vatikánský koncil se dnes používá k ospravedlnění
všech úchylek, přičemž jeho texty se ukazují jako mimořádně obtížně
interpretovatelné a odporují předešlé Tradici Církve takovým způsobem, jakým jí
žádný jiný koncil nikdy neodporoval.
Klidně teď přiznávám,
že jsem byl tehdy příliš bezvýhradně poslušný vůči autoritám Církve. Myslím si,
že mnozí z nás si tehdy neuměli představit, že by byla hierarchie nevěrná
Církvi, jak to vidíme zvláště v současném pontifikátu. S volbou papeže
Františka konspirátorům nakonec spadla maska. Konečně se osvobodili od
Benedikta XVI., který byl příznivě nakloněn Tridentu, a získali svobodu
vytvořit Novocírkev, nahradit starou Církev zednářskou náhražkou za formu i podstatu
katolicismu. Demokratizace, synodalita, ženské kněžky, panekumenismus, dialog,
demytologizace papežství, politicky korektní, genderová teorie, sodomie,
homosexuální sňatky, antikoncepce, podpora imigrace, ekologismus – pokud u
toho všeho nedokážeme rozpoznat jejich kořeny ve Druhém vatikánském koncilu,
pak na ně nebude lék.
Takové rozpoznání „vyžaduje velkou pokoru, především uznat, že
jsme byli po desítky let v dobré víře vedeni do omylu lidmi, kteří
ustanovení jako autority, nevěděli, jak dohlížet na Kristovo stádo a chránit ho.
Tito pastýři, kteří ve zlé víře nebo dokonce s podlým úmyslem zradili
Církev, musí být identifikováni a exkomunikováni. Měli jsme až příliš mnoho
prodejných lidí, kteří se starali víc o to, aby se zalíbili nepřátelům Krista,
než aby byli věrní Jeho Církvi.
Stejně
jako jsem poctivě a klidně uposlechl pochybné příkazy před šedesáti lety a
věřil jsem, že představují milující hlas Církve, tak dnes se stejným klidem a
poctivostí uznávám, že jsem byl oklamán. Nemohu nyní setrvat
ve svém omylu. Nemohu ani tvrdit, že jsem viděl jasně od počátku. Všichni jsme
věděli, že koncil je více méně revolucí, nikdo z nás si však neuměl
představit, jak ničivá bude. Mohli bychom říct, že Benedikt XVI. ji zpomalil,
Františkův pontifikát však prokázal nade všechnu možnou pochybnost, že mezi
pastýři na vrcholu Církve panuje naprostá apostaze, zatímco ovce pod nimi jsou
opouštěné a v podstatě vysmívané.
Deklarace z Abú
Zabí („Boha těší všechna náboženství“) byla pro katolíky neodpustitelná. Pravá
křesťanská láska nečiní kompromis s omylem. A pokud František jednoho dne
odmítne tuto hru dál hrát, bude odstraněn, stejně jako byl odstraněn Benedikt
XVI., a bude nahrazen. Pravda však zůstává a zvítězí: „Mimo katolickou Církev
není spásy.“
Kyrie Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof