▼

neděle 7. června 2020

Komentář Eleison DCLXXIII – Zlovolnost modernismu – IV (2020)


Komentář Eleison DCLXXIII – Zlovolnost modernismu – IV (2020)
(673)
6. června 2020
ZLOVOLNOST MODERNISMU – IV
Tento „Komentář“ z 21. března prohlašoval, že se zabývá „neuvěřitelnou zvráceností, pýchou a proradností“ Kanta. Může se to zdát jako tvrdá slova pocházející od katolíka a týkající se proslulého a pouze světského filozofa. On však není pouze světský. Kdo z těch, kteří opravdu znají revoluci v církvi Druhého vatikánského koncilu (1962–65), by neuznal zvrácenost, pýchu a proradnost jakožto jeho poznávací znamení? Zase tvrdá slova? Podívejme se za prvé, jak se každá z těchto tří nálepek vztahuje k principu, že myšlení je neschopné poznat svůj vlastní objekt, realitu kromě duševní, pro niž bylo Bohem uzpůsobeno (kantismus však byl vytvořen Kantem jako pevnost, do níž se právě Bůh nevpustí, jak řekl velký teolog P. Garrigou-Lagrange, 1877–1964). A za druhé, jak se každý z těchto principů vztahuje na konciliarismus z 60. let 20. století.
ZVRÁCENOST kantismu – Když sv. Tomáš Akvinský ve své Summě Theologické (2a2ae, 154, art. 12) chce prokázat krajní zlovolnost homosexuality mezi hříchy nečistoty, činí tak pomocí jejího srovnání s popřením principů myšlení vrozených povaze myšlení. Kant však popírá ne jen jeden či dva principy myšlení, ale popírá vztažení každého jednoho vrozeného principu myšlení na vnější realitu. Kantismus je krajně zvrácený, a cožpak to není závěr, který je potvrzen tím, jak široce rozšířený je hřích proti přirozenosti mezi studenty na našich kantovských „univerzitách“?
a konciliarismu – Z koncilních dokumentů předkládá Dei Verbum část 8, odstavec 2 dvojznačnou definici živoucí Tradice, v jejímž jménu Jan Pavel II. odsoudil neměnnou katolickou Tradici, v jejímž jménu arcibiskup Lefebvre vysvětil v červnu 1988 čtyři biskupy. Jinak řečeno, katolická Pravda se v průběhu věků tak mění, že arcibiskupova verze objektivní a neměnné Tradice už není přijatelná. Toto rozpouštění katolické Pravdy je naprosto zvrácené.
PÝCHA kantismu – Pokud je Bohem stvořená „věc o sobě“ pro mě nepoznatelná na druhé straně toho, jak se jeví, protože tam mé myšlení nedosáhne, a pokud, jak kantismus zastává, si věc znovu vytvářím z toho, jak se jeví smyslům v souladu s prioritními zákony mého vlastního myšlení, pak se já stávám tvůrcem věcí, vymýšlím je, a zaujímám místo Boha. Protože Bůh se skutečně velmi zřídka dává poznat lidským smyslům – i když se Bůh stal Vtěleným a sv. Tomáš se jej dotkl, přesto tento apoštol potřeboval akt víry, aby uvěřil v Jeho Božství (Jn. XX, 28) – je tedy Bůh za tím, co se jeví smyslům, takže je mému myšlení nepřístupný. On závisí na mé vůli uvěřit v Něj, a tak: Ne to, co já poznávám, ale to, co já chci, je skutečné. Nyní chci Boha. A tak je Bůh reálný. Mohla by být Boží existence ještě křehčí, pokud je toto jejím základem? A pokud Bůh závisí na mě a na tom, zda já chci, aby existoval, mohla by pýcha být ještě šílenější?
a konciliarismu – Jak P. Calderón naprosto jasně vysvětluje ve své studii o koncilu, Prométheus, klíčová je pro moderního člověka, pro nějž koncil zamýšlel uzpůsobit náboženství Boha, svoboda. Moderní člověk nebude mít žádnou objektivní pravdu, která uvězňuje jeho myšlení, žádný objektivní zákon, který přikazuje jeho vůli, žádnou milost, která uzdravuje jeho přirozenost, z žádného jiného důvodu než pro svou vlastní svobodu. Stručně řečeno, moderní člověk nebude mít nic a nikoho, kdo by mu byl nadřazený. On je svrchovaným stvořením skrze svou svobodu. Je svobodnější než Bůh, protože má možnost si vybrat zlo, což Bůh nemá. Opět, mohla by být pýcha ještě šílenější?
PRORADNOST kantismu – Popírat, jak to činí kantismus, že myšlení nemůže znát nic za tím, co se jeví smyslům, neznamená popírat, že věci jsou tím, čím jsou. Znamená to naprosto absurdní předpoklad, že, aby byly tím, čím jsou, závisejí na mém myšlení. A tak si mé skvělé myšlení za účelem žít, nebo dokonce přežít, musí vymýšlet jídlo a to, že se jeví být na kuchyňském stole, jinak budu docela hladový. A podobně si vymyslím všechny věci potřebné pro mou každodenní existenci. V každodenním životě se tedy mohu chovat prostě jako normální nekantovec a mást lidi, že vůbec nejsem šílený. Teprve, když jim řeknu, že si mé myšlení snídani vymyslelo, si uvědomí, že mají co dělat s bláznem. A tak mohu skrývat svou radikální vnitřní zradu vnější reality. To je potenciálně proradné.
a konciliarismu – Druhý vatikánský koncil není jen potenciálně, ale skutečně proradný, protože, jak opět naprosto objasňuje P. Calderón, jeho samotnou podstatou bylo vytvořit nový na člověka zaměřený humanismus, který bude sám sebe podávat jako stále na Boha zaměřený katolicismus. Faktická přetvářka a podvod byly vepsány do základu koncilu od samého počátku.
Kyrie Eleison
Překlad: D. Grof