Rozhovor s Dr. Alicí von
Hildebrand (2001)
Filozofka
vzpomíná
***
TLM: Paní doktorko, vnímala jste v době, kdy
papež Jan XXIII. svolal Druhý vatikánský koncil, potřebu reformy v rámci
Církve?
AVH: Většina
podnětů ohledně této věci přicházela od mého manžela [proslulého katolického
teologa a filozofa Dietricha von Hildebrand – pozn. překl.]. Vždy říkal, že
členové Církve kvůli účinkům prvotního hříchu a momentálního hříchu vždy
potřebují reformu. Nauka Církve je však od Boha. Ani jedna čárka se nemá měnit
nebo uvažovat o ní tak, že potřebuje reformu.
TLM: Kdy jste, pokud jde o současnou krizi, prvně
vnímala, že něco je strašlivě špatně?
AVH: Bylo to
v únoru 1965. Čerpala jsem sabatický rok ve Florencii. Můj manžel si četl
nějaký teologický časopis a náhle jsem jej slyšela propuknout v pláč.
Přiběhla jsem k němu a bála jsem se, že mu stav jeho srdce náhle způsobil
bolest. Zeptala jsem se ho, jestli je v pořádku. Řekl mi, že ten článek,
který čte, mu poskytl jasné pochopení toho, že ďábel vstoupil do Církve.
Vzpomeňte si, že můj manžel byl prvním prominentním Němcem, který veřejně
mluvil proti Hitlerovi a nacistům. Jeho náhledy byly vždy jasnozřivé.
TLM: Mluvil váš manžel před touto událostí někdy o
svém strachu o Církev?
AVH: Ve své
biografii mého manžela, Duše lva,
vyprávím, že několik let po své konverzi ke katolicismu ve 20. letech 20.
století začal učit na univerzitě v Mnichově. Mnichov byl katolickým
městem. Většina katolíků v té době chodila na mši, ale on vždy říkal, že
to bylo tam, kdy si uvědomil ztrátu cítění nadpřirozeného mezi katolíky. Zvlášť
jedna událost mu nabídla dostatečný důkaz a to jej velmi rozesmutnilo.
Když vcházel
do dveří, dával můj manžel vždy přednost těm svým studentům, kteří byli
kněžími. Jednoho dne jeden z jeho kolegů (katolík) vyjádřil svůj podiv a
nesouhlas: „Proč necháváte své studenty vcházet před vámi?“ „Protože jsou to
kněží,“ odpověděl můj manžel. „Oni ale nemají velký doktorát.“ Můj manžel byl
zarmoucen. Oceňovat velký doktorát je přirozená reakce; pociťovat posvátnou
bázeň vůči vznešenosti kněžství je nadpřirozená reakce. Postoj onoho profesora
prokázal, že jeho cítění nadpřirozeného je narušeno. To bylo dlouho před Druhým
vatikánským koncilem. Do koncilu však krása a posvátnost tridentské liturgie
tento fenomén maskovala.
TLM: Myslel si váš manžel, že tento úpadek
v cítění nadpřirozeného začal zhruba v té době, a pokud ano, jak to
vysvětloval?
AVH: Ne,
věřil, že po odsouzení hereze modernismu ze strany Pia X. jeho zastánci jenom
odešli do podzemí. Řekl by, že tehdy přijali rafinovanější a praktičtější
přístup. Šířili pochybnosti prostě tím, že vznášeli otázky o velkých
nadpřirozených zásazích v dějinách spásy jako je panenský porod a trvalé
panenství Naší Paní, stejně jako je Vzkříšení a Svátost oltářní. Věděli, že když
jednou víra – základ – zavrávorá, liturgie a mravní nauky Církve učiní totéž.
Můj manžel jednu svou knihu pojmenoval Zpustošená
vinice. Po Druhém vatikánském koncilu se zdálo, že Církev zasáhlo tornádo.
Sám
modernismus byl plodem pohromy renesance a protestantské vzpoury a vyvíjel se
v dlouhém historickém procesu. Kdybyste požádali typického katolíka ve
středověku, aby uvedl nějakého hrdinu nebo hrdinku, odpověděl by jménem
nějakého světce. Renesance to začala měnit. Namísto světců lidé přemýšleli o géniích
jakožto osobách k napodobování, a s příchodem průmyslové doby by
odpověděli jménem nějakého velkého vědce. Dnes by vám odpověděli nějakou
sportovní postavou nebo filmovou osobností. Jinak řečeno, ztráta cítění
nadpřirozeného přinesla převrácení hierarchie hodnot.
Dokonce i
pohan Platón byl otevřen cítění nadpřirozeného. Mluvil o slabosti, chatrnosti a
zbabělosti, jež se často projevují v lidské přirozenosti. Jedním kritikem
byl požádán, aby vysvětlil, proč má tak nízké mínění o lidstvu. Odpověděl, že
neznevažuje člověka, jenom jej porovnává s Bohem.
Se ztrátou
smyslu tohoto nadpřirozeného existuje dnes ztráta smyslu potřeby oběti. Čím
blíže člověk přichází k Bohu, tím větší by mělo být cítění hříšnosti ze
strany člověka. Čím dále se člověk vzdaluje od Boha, jako dnes, tím víc slyšíme
filozofii new age: „Já jsem
v pohodě, ty jsi v pohodě.“ Tato ztráta sklonu k oběti vedla
k zastření vykupitelského poslání Církve. Tam, kde je kříž zlehčován,
přikládá se naší potřebě vykoupení sotva nějaká myšlenka.
Nechuť k oběti
a vykoupení napomáhala sekularizaci Církve zevnitř. Po mnoho let od kněží a
biskupů slýcháme o potřebě toho, aby se Církev přizpůsobila světu. Velcí
papežové jako sv. Pius X. říkali přesný opak: svět se musí přizpůsobit Církvi.
TLM: Z našeho hovoru během tohoto odpoledne musím
dojít k závěru, že nevěříte, že vzrůstající ztráta nadpřirozeného je
nějakou náhodou dějin.
AVH: Ne,
nevěřím. V Itálii byly v posledních letech publikovány dvě knihy,
které potvrzují to, čeho se můj manžel po nějakou dobu obával, konkrétně, že po
většinu tohoto století existuje systematická infiltrace Církve ďábelskými
nepřáteli. Můj manžel byl plný naděje a byl svou přirozeností velmi
optimistický muž. Během posledních deseti let jeho života jsem však byla
mnohokrát svědkem chvil, kdy cítil velký žal a často opakoval: „Znesvětili
Svatou nevěstu Kristovu.“ Zmiňoval se o „ohavnosti zpustošení“, o níž hovoří
prorok Daniel.
TLM: To je zlomové doznání, paní doktorko. Váš manžel
byl ze strany papeže Pia XII. nazván Učitelem Církve 20. století. Cožpak, když
to tak silně cítil, neměl přístup do Vatikánu, aby řekl papeži Pavlu VI. o
svých obavách?
AVH: Ale to
on udělal: Nikdy nezapomenu na soukromou audienci, kterou jsme měli u Pavla VI.
právě před koncem koncilu. Bylo to 21. června 1965. Jakmile můj manžel začal
úpěnlivě žádat o odsouzení herezí, které bujely, papež jej přerušil slovy: „Lo
scriva, lo scriva.“ („Sepište to.“) O něco později můj manžel podruhé obracel
pozornost papeže k vážnosti situace. Tatáž odpověď. Jeho Svatost nás přijala
ve stoje. Bylo jasné, že papež se cítí velice nesvůj. Audience trvala pouze pár
minut. Pavel VI. dal okamžitě znamení svému sekretáři P. Capovillovi, aby
přinesl růžence a medailky. Pak jsme jeli zpátky do Florencie, kde můj manžel
sepsal dlouhý (dodnes nepublikovaný) dokument, který byl doručen Pavlu VI.
právě den před posledním sezením koncilu. Bylo to v září 1965. Ten po
přečtení dokumentu mého manžela řekl synovci mého manžela Dieterovi Sattlerovi,
který se stal německým velvyslancem u Svatého stolce, že si ten dokument
pozorně přečetl, ale že je „poněkud drsný“. Důvod byl zřejmý: můj manžel
pokorně žádal jasné odsouzení heretických výroků.
TLM: Uvědomujete si, paní doktorko, že jakmile zmíníte
tuto ideu infiltrace, budou existovat tací, kteří s podrážděním zakoulí
očima s poznámkou: „Jen ne další teorii spiknutí!“
AVH: Mohu
vám říct jen to, co vím. Je například veřejně známé, že Bella Doddová,
exkomunistka, která konvertovala k Církvi, otevřeně hovořila o záměrné
infiltraci agentů do seminářů ze strany komunistické strany. Mému manželovi a
mně řekla, že když byla aktivní členkou strany, jednala s neméně než
čtyřmi kardinály ve Vatikánu, „kteří pracovali pro nás“.
Mnohokrát
jsem slyšela Američany říkat, že Evropané „cítí spiknutí všude, kam jdou“. Ale
Zlý od počátku „konspiruje“ proti Církvi a vždy se zvláště soustředil na
zničení mše a oslabení víry v reálnou Přítomnost Krista
v Eucharistii. To, že jsou někteří lidé v pokušení zcela nepřiměřeně
nafouknout tuto skutečnost, není důvodem pro popírání její reality. Na druhou
stranu, já, rozená Evropanka, jsem v pokušení říct, že mnozí Američané
jsou naivní. Protože žijí v zemi, jež byla požehnána mírem, a o historii
vědí málo, je pravděpodobnější, že spíše než Evropané (jejichž historie je
bouřlivá) podlehnou iluzím. Rosseau má ve Spojených státech ohromný vliv. Když
Kristus při Poslední večeři řekl Svým apoštolům, že „jeden z vás Mě
zradí“, byli ohromeni. Jidáš jednal tak rafinovaně, že jej nikdo nepodezříval,
protože mazaný konspirátor ví, jak své stopy zakrýt přetvářkou pravověrnosti.
TLM: Obsahují ony dvě knihy italského kněze, jež jste
zmínila před tímto rozhovorem, dokumentaci, jež by poskytla důkaz o této
infiltraci?
AVH: Ty dvě
knihy, jež jsem zmínila, byly publikovány v roce 1998 a 2000 jedním italským
knězem, Donem Luigim Villou z diecéze Brescia, který na žádost Padre Pia
zasvětil mnoho let svého života vyšetřování možné infiltrace svobodných zednářů
i komunistů do Církve. Můj manžel a já jsme se s Donem Villou setkali
v 60. letech 20. století. Tvrdí, že nevydává žádné prohlášení, jež nemůže
doložit. Když byla publikována kniha Paulo
Sesto Beato? (1998), byla zaslána každému italskému biskupovi. Žádný
z nich nepotvrdil přijetí; žádný nezpochybnil kterékoliv z tvrzení
Dona Villy.
V této
knize vypráví něco, co žádná církevní autorita neodmítla, ani nepožádala, aby
to bylo odvoláno – i když jmenuje konkrétní osobnosti, pokud jde o tuto
událost. Vztahuje se to k roztržce mezi papežem Piem XII. a tehdejším
biskupem Montinim (budoucím Pavlem VI.), který byl jeho státním podsekretářem.
Pius XII., vědom si hrozby komunismu, která po druhé světové válce dominovala
půlce Evropy, zakázal pracovníkům Vatikánu jednat s Moskvou. Ke svému
zděšení byl skrze biskupa z Uppsaly (Švédsko) jednoho dne informován, že
byl jeho striktní příkaz porušen. Papež se zdráhal uvěřit této zvěsti, dokud mu
nebyl předložen nesporný důkaz, že Montini koresponduje s různými
sovětskými agenturami. Mezitím papež Pius XII. (jako to činil i Pius XI.)
posílal kněze tajně do Ruska, aby poskytl útěchu katolíkům za železnou oponou.
Každý z nich byl systematicky zatčen, mučen a buď popraven, nebo poslán do
gulagu. Nakonec byl vatikánský informátor odhalen: Alighiero Tondi, S.J., který
byl blízkým poradcem Montiniho. Tondi byl agentem pracujícím pro Stalina, jehož
posláním bylo trvale informovat Moskvu o iniciativách jako bylo posílání kněží
do Sovětského svazu.
K tomu
si přidejte zacházení papeže Pavla VI. s kardinálem Mindszentym. Proti
jeho vůli nařídil Vatikán Mindszentymu opustit Budapešť. Jak skoro všichni
vědí, unikl komunistům a hledal útočiště v areálu americké ambasády. Papež
mu dal slavnostní slib, že dokud bude žít, zůstane primasem Maďarska. Když
kardinál (který byl komunisty mučen) přijel do Říma, Pavel VI. jej vřele
přijal, ale pak jej poslal do exilu ve Vídni. Krátce poté byl tento svatý
prelát informován, že byl sesazen a že byl nahrazen někým přijatelnějším pro
maďarskou komunistickou vládu. Ještě nepochopitelnější a žalostně smutná je skutečnost,
že když Mindszenty zemřel, nebyl na jeho pohřbu přítomen žádný církevní
představitel.
Dalším
z názorných příkladů Dona Villy o infiltraci je ten, o kterém mu vyprávěl
kardinál Gagnon. Pavel VI. požádal Gagnona, aby vedl vyšetřování týkající se
infiltrace Církve mocnými nepřáteli. Kardinál Gagnon (v té době arcibiskup)
přijal tento nepříjemný úkol a sestavil dlouhý spis, který byl bohatý na
znepokojivá fakta. Když byla tato práce dokončena, požádal o audienci u papeže
Pavla VI., aby rukopis osobně předal papeži. Tato žádost o setkání byla
odepřena. Papež poslal vzkaz, že by měl být dokument umístěn v úřadě
Kongregace pro klérus, přesněji řečeno v sejfu s dvojitým zámkem. To
bylo učiněno, ale už další den byl tento sejf vypáčen a rukopis záhadně zmizel.
Obvyklou politikou Vatikánu je, ujistit se, že zpráva o takovém incidentu se
nikdy nedostane na veřejnost. Nicméně, o této krádeži podal zprávu dokonce i
L´Osservatore Romano (možná pod tlakem, protože o tom byly zprávy ve světském
tisku). Kardinál Gagnon měl samozřejmě kopii a znovu požádal papeže o soukromou
audienci. Jeho žádost byla opět zamítnuta. Následně se rozhodl opustit Řím a
vrátit se do své vlasti, do Kanady. Později byl povolán zpět do Říma papežem
Janem Pavlem II. a jmenován kardinálem.
TLM: Proč Don Villa napsal tato díla, která si ke
kritice vybrala Pavla VI.?
AVH: Don
Villa se jen zdráhavě rozhodl publikovat tyto knihy, o nichž se zmiňuji. Když však
několik biskupů vyvíjelo tlak na beatifikaci Pavla VI., vnímal to tento kněz
jako jasný signál k otištění informací, jež za ta léta shromáždil. Když tak
učinil, následoval instrukce římské kongregace a informoval věřící, že je
jejich povinností jakožto členů Církve předat kongregaci jakoukoliv informaci,
která může vyznít v neprospěch způsobilosti kandidáta pro beatifikaci.
Zvážíme-li
bouřlivý pontifikát Pavla VI. a zmatené signály, které dával, např. když
hovořil o „Satanově kouři, který vstoupil do Církve“ a přesto odmítal oficiálně
odsoudit hereze; jeho promulgaci Humanae Vitae (chloubu jeho pontifikátu), kdy
se však pečlivě vyhnul tomu, vyhlásit ji ex cathedra; veřejné oznámení Kréda
Božího lidu na Piazza San Petro v roce 1968, kdy ale opět zklamal v tom,
aby jej deklaroval jako závazné pro všechny katolíky; neuposlechnutí striktních
příkazů Pia XII. nemít kontakty s Moskvou a uklidňování maďarské komunistické
vlády tím, že nedodržel slavnostní slib, který dal kardinálu Mindszentymu; jeho
zacházení se svatým kardinálem Slipyjem, který strávil sedmnáct let
v gulagu, jen aby byl díky Pavlu VI. učiněn prakticky vězněm ve Vatikánu;
a nakonec žádost na arcibiskupa Gagnona, aby vyšetřil možnou infiltraci
Vatikánu, jen aby mu pak odmítl audienci, když bylo jeho dílo dokončeno – to
vše silně hovoří proti beatifikaci Pavla VI., jemuž se v Římě přezdívalo
„Paolo Sesto, Mesto“ (Pavel VI., smutný).
Povinnost
zveřejnit tuto neutěšující informaci byla obtížná a stála Dona Villu mnoho
žalu, o čemž není pochyb. Každý katolík se raduje, může-li vzhlížet
k papeži s nesmírnou úctou. Katolíci však také vědí, že i když
Kristus nikdy neslíbil, že nám dá dokonalé vůdce, slíbil nicméně, že brány
pekelné Církev nepřemohou. Nezapomínejme, že ačkoliv Církev měla některé velmi
špatné papeže a některé průměrné, byla požehnána mnoha skvělými papeži.
Osmdesát z nich bylo kanonizováno a několik beatifikováno. To je úspěšný
příběh, který nemá v sekulárním světě obdobu.
Jen sám Bůh
je soudcem Pavla VI. Nelze však popřít, že jeho pontifikát byl velice složitý a
tragický. Za něj bylo v průběhu patnácti let zavedeno v Církvi více
změn než ve všech předcházejících stoletích dohromady. Znepokojivé je, že když
čteme svědectví bývalých komunistů jako je Bella Doddová a studujeme zednářské
dokumenty (pocházející z 19. století a obvykle sepsané odpadlými kněžími
jako Paul Roca), můžeme vidět, že byla jejich agenda uskutečněna: hromadné
odchody kněží a řádových sester po Druhém vatikánském koncilu, neodsuzování vzdorných
kněží, feminismus, tlak vyvíjený na Řím, aby zrušil kněžský celibát, nemravnost
kléru, rouhavé liturgie (viz článek Davida Harta ve First Things, duben 2001,
„The Future Papacy“ [Budoucí papežství]), radikální změny, jež byly zavedeny do
posvátné liturgie a scestný ekumenismus. Jen slepec by mohl popřít, že mnoho
z plánů Nepřítele bylo dokonale uskutečněno.
Člověk by
neměl zapomínat, že svět byl šokován tím, co udělal Hitler. Ale lidé jako můj
manžel skutečně přečetli, co řekl v Mein Kampf. Ten plán tu byl. Svět se
prostě jen rozhodl nevěřit.
I když je
situace vážná, žádný oddaný katolík nemůže zapomínat, že Kristus slíbil, že
zůstane se Svou Církví až do skonání světa. Měli bychom rozjímat nad scénou
v Evangeliu, kdy byla loďka apoštolů bičována zuřivou bouří. Kristus spal!
Jeho vystrašení stoupenci Jej vzbudili: On řekl jediné slovo a nastal veliký
klid. „Ó, vy malověrní!“
TML: Z vašich poznámek o ekumenismu si dovozuji,
že nesouhlasíte se současnou politikou „sbližování“ spíše než „obrácení“?
AVH: Povím
vám o příhodě, která mému muži způsobila zármutek. Bylo to v roce 1946,
těsně po válce. Můj muž učil ve Fordhamu a v jedné z jeho tříd se
objevil jeden židovský studen, který byl během války námořním důstojníkem.
Jednoho dne řekl mému muži o jednom konkrétním západu slunce v Tichém oceánu
a o tom, jak jej to přivedlo k hledání pravdy o Bohu. Nejprve šel do
Columbie studovat filozofii a zjistil, že to není to, co hledá. Jeden přítel mu
navrhnul, aby zkusil filozofii ve Fordhamu a zmínil jméno Dietrich von
Hildebrand. Po jediné hodině s mým manželem věděl, že nalezl to, co hledá.
Jednoho dne po vyučování šel můj muž a tento student na procházku. Během ní
řekl mému manželovi, že je překvapen ze skutečnosti, že jej několik profesorů
poté, co zjistili, že je Žid, ujišťovalo, že by se nepokoušeli jej obrátit na
katolicismus. Můj manžel byl ohromený, zastavil se, obrátil se k němu a
řekl: „Cože řekli?!“ On opakoval ten příběh a můj muž mu řekl: „Šel bych na
kraj světa, abych z vás udělal katolíka.“ Abych ten dlouhý příběh
zkrátila, ten mladý muž se stal katolíkem, byl vysvěcen na kartuziánského kněze
a vstoupil do jediného kartuziánského kláštera ve Spojených státech (ve
Vermontu!)
TLM: Vy jste strávila mnoho let vyučováním na Hunter
College.
AVH: Ano, a
několik z mých studentů se stalo katolíky. Ó, nádherné příběhy obrácení, o
nichž bych mohla vyprávět, kdybych měla čas – mladí lidé, kteří byli uchváceni
pravdou!
Chtěla bych
však, aby jedna věc byla velice jasná. Já jsem své studenty neobracela. To
nejlepší, co můžeme udělat, je být nástrojem Božím. Abychom byli nástrojem,
musíme usilovat o to, žít Evangelium každý den a za všech okolností. Jen Boží
milost nám může dát touhu a schopnost to činit.
To je jedna
z obav, které mám u tradičních katolíků. Někteří koketují
s fanatismem. Fanatik je ten, kdo pravdu považuje za své osobní
vlastnictví namísto toho, že je to Boží dar. My jsme služebníky pravdy a jako
služebníci usilujeme o to sdílet ji.
Mám velké
obavy, že existují „fanatičtí“ katolíci, kteří používají Víru a pravdu, kterou
ona hlásá, jako intelektuální hračku. Autentické osvojení si pravdy vždy vede
k usilování o svatost. Víra v této současné krizi není intelektuální
šachovou hrou. Pro kohokoliv, kdo neusiluje o svatost, je to vždy právě jen tím
[tj. šachovou hrou]. Takoví lidé dělají Víře více škody než užitku zvláště,
když jsou zastánci tradiční mše.
TLM: Takže jako jediný scénář pro vyřešení současné
krize vidíte obnovení usilování o svatost?
AVH: Neměli
bychom zapomínat, že bojujeme nejen proti tělu, ale i proti „mocnostem a
silám“. To by v nás mělo vyvolat dostatečnou hrůzu, abychom víc než kdy jindy
usilovali o svatost a horlivě se modlili, aby Svatá nevěsta Kristova, která je
právě teď na Kalvárii, vyšla z této krize zářivější než kdy dřív.
Katolická
odpověď je vždy tatáž: absolutní věrnost svaté nauce Církve, věrnost Svatému
stolci, časté přijímání svátostí, růženec, každodenní duchovní četba a
vděčnost, že nám byla dána plnost Božího zjevení: „Gaudete, iterum dico vobis,
Gaudete.“
TLM: Nemohu skončit tento rozhovor, aniž bych se vás
zeptal na reakci na otřepanou novinářskou kachnu. Existují kritici starobylé
latinské mše, kteří poukazují na to, že tato krize v Církvi se vyvinula
v době, kdy byla tato mše sloužena po celém světě. Proč bychom si tedy
měli myslet, že je její oživení podstatné pro řešení?
AVH: Ďábel
starobylou mši nenávidí. Nenávidí ji proto, že je nejdokonalejším vyjádřením
všech nauk Církve. Byl to můj muž, který mi poskytl tento náhled na mši.
Problém, který předznamenal současnou krizi, nebyla tradiční mše. Problémem
bylo, že kněží, kteří ji sloužili, již ztratili smysl nadpřirozeného a
transcendentálního. Spěchali s modlitbami, mumlali je a neartikulovali je.
To je znamením, že do mše vnesli svůj narůstající sekularismus. Starobylá mše
nestrpí neuctivost, a proto tolik kněží bylo šťastných, když viděli, že
odchází.
TLM: Děkuji, paní doktorko von Hildebrand, za čas a
příležitost s vámi hovořit.
Zdroj: Free Republic
Překlad: D. Grof