Půjdu opravdu do pekla jen pro jeden smrtelný hřích? (2014)

Půjdu opravdu do pekla jen pro jeden smrtelný hřích? (2014)

28. září 2014

 

Had řekl: „Nikoliv, nepropadnete smrti.“ (srov. Ge. 3:4)

„Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? Žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány, zemře za to, že se zpronevěřil, za svůj hřích, kterým se prohřešil.“ (Ezechiel 18:24)

„Opravdu si myslíte, že mě Bůh pošle do pekla jen proto, že jsem vynechal nedělní mši?!...“

Na to musíme odpovědět: „Pokud zemřete bez skutečné lítosti, určitě půjdete do pekla.“

Když Náš Pán promlouvá k Ezechielovi, objasňuje, že jeden smrtelný hřích zapříčiňuje nejen ztrátu stavu milosti, ale také ztrátu všech předešlých zásluh. Protože skrze jediný smrtelný hřích, jímž se spravedlivý člověk odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností, bude všechno dobré, co [předtím] učinil, odsunuto stranou a zapomenuto, a on nebude žít, ale zemře na věky.

Bez posvěcující milosti habituálně přítomné v duši, nemůže být žádný člověk vůbec spasen. Otázka věčného údělu nějakého člověka spočívá v tomhle: Jestliže by zemřel ve stavu milosti, s Božským životem přítomným ve své duši, bude žít věčně v nebi. Kdyby měl zemřít ve smrtelném hříchu, bez Božského života přítomného skrze milost ve své duši, bude navěky umírat v pekle.

Zvažme, proč všechny dobré skutky celého života nestačí, aby spasily člověka, který umírá ve stavu smrtelného hříchu.

Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností ... žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány... (Ezechiel 18:24)

Zásluha přesná a zásluha slušnosti

To, co může být pro některé obtížné přijmout, je skutečnost, že všechny předešlé zásluhy jsou ztraceny skrze jediný smrtelný hřích. Někteří jsou v pokušení říct: „I když spáchám smrtelný hřích, cožpak Bůh nebude soudit podle celého mého života? Cožpak si nebude pamatovat mnoho dobrých věcí, jež jsem učinil v minulosti?“ Chápeme-li však správně zásluhy, je jasné, že všechny předešlé dobré skutky a zásluhy jsou zcela ztraceny skrze jediný smrtelný hřích.

Zásluhy se dělí na zásluhy přesné [meritum de condigno] a zásluhy slušnosti [meritum de congruo]. Zásluha přesná je hodnota dobrých skutků člověka, když se považují za pocházející od Ducha Svatého. Zásluha slušnosti je hodnota týchž dobrých skutků, když se považují za pocházející od člověka samotného, který je přítelem Božím. Oba typy zásluh se dají získat pouze, když je člověk ve stavu milosti – protože bez posvěcující milosti není Duch Svatý přítomen v jeho duši po způsobu, jenž získává přesnou milost; a navíc člověk není přítelem Božím, ale jeho nepřítelem, a tudíž nemůže získat zásluhu slušnosti.

Proč člověk ztrácí všechnu předešlou milost skrze jeden smrtelný hřích

Jakmile je Božský život odříznut skrze pád do smrtelného hříchu, je stejně tak ztracen všechen růst onoho Božského života. Z tohoto důvodu předcházející skutky dobra, jež byly samy o sobě záslužné i pro věčný život, jsou zcela zapomenuty a odsunuty stranou jediným smrtelným hříchem – stejně jako žádné množství dřívější potravy nemůže být k současnému prospěchu těla.

Jestliže činíme takovéto srovnání života duše s životem těla, vyjasňuje se, že smrtelný hřích (který zabíjí duši) maže všechnu předešlou milost. Zvažte případ člověka, který žil dlouhý a šťastný život a po léta se dobře staral o své tělo. A teď, poté, co onen člověk zemřel, může se někdo dívat na to tělo a trvat na tom, že musí být živé, protože konec konců žilo tolik let a dostávalo po ta léta tak dobrou péči? Samozřejmě, že není!

Stejným způsobem uvažujte o duši, která žila ve stavu milosti po mnoho let a jež byla živena svátostmi a dalšími milostmi. A teď, kdyby tato duše měla upadnout do smrtelného hříchu a duchovně umřít, může se na ono tělo duše někdo dívat a trvat na tom, že musí být ještě živé, protože bylo ve stavu milosti po tolik předcházejících let? Samozřejmě, že ne!

A pokud by tato duše měla být Soudcem shledána mrtvá, jeho spravedlivý výrok o ní nemůže být ničím jiným, než že se uzná její duchovní smrt. A jestliže je duše duchovně mrtvá, když přichází před Soudný stolec, bude umírat věčnou smrtí v pekle – protože pouze živí mohou být přijati k životu nebeskému. Nic z předešlého života nebude mít pro takovou duši žádný prospěch, protože ta je teď mrtvá.

Musí Bůh navrátit milosti duši po pokání?

Navíc Bůh nemá žádnou povinnost vrátit duši její předešlý stav, když by nakonec měla litovat. Přestože máme naději, že to ve své milosrdnosti učiní, musí být jasné, že nemá žádnou takovou povinnost a že si duše nemůže činit jakýkoliv nárok na tento dar.

Všechny ty zásluhy a dobré skutky jsou ztracené následkem smrti oné duše ve smrtelném hříchu. Jestliže by litovala a vrátila se k Pánu, aby mohla žít, je naprosto pravdivé, že Bůh ji odpustí a odsune stranou všechny její předešlé hříchy, ale neplyne z toho, že se tím upomene na všechny dobré skutky a zásluhy.

Nicméně můžeme doufat, že Bůh to pro tuto duši udělá. Můžeme doufat, že dokonce i po pádu Dobrý Bůh pozvedne tuto duši přinejmenším částečně zpět [do stavu] jak byla – a že v její prospěch připíše alespoň některé z jejich předešlých zásluh.

Pobožnost k Panně Marii a obnova po pádu

Abychom byli jasní: Nikdo nemá žádný nárok na obnovu předešlých zásluh po pádu do smrtelného hříchu. Sv. Ludvík Maria z Montfortu naznačuje, kam bychom se měli obracet a v koho bychom měli důvěřovat, jestliže toužíme uchovat si své zásluhy a předešlé dobré činy i uprostřed své vlastní nestálosti a nedokonalosti. Musíme se obracet na Pannu Marii.

Uvažte následující slova z „Tajemství Mariina“, jež, i když ne přímo, říkají, že Maria bude uchovávat naše zásluhy, i když bychom měli padnout, což nám dává přinejmenším všechny důvody mít velkou důvěru v nejvíce milující ze všech matek:

„Přijetím této pobožnosti vkládáme své milosti, zásluhy a ctnosti do bezpečné úschovy tím, že z Marie činíme jejich pokladnici.“

„Je to jako bychom jí řekli: ´Podívej, má drahá Matko, zde je dobro, jež jsem učinil skrze milost tvého drahého Syna. Nejsem schopen je udržet kvůli své slabosti a nestálosti, a také proto, že na mě ve dne v noci útočí mnoho zlých nepřátel. Bohužel, každý den vidíme libanonské cedry padat do bláta, a orlové, jež se vznesli k slunci, se stávají ptáky temnoty, tisíc spravedlivých padá nalevo a deset tisíc napravo. Ale, nejmocnější Královno, pevně mě drž, abych nepadnul. Stráži všechno mé bohatství, abych o něj nebyl oloupen. Svěřuji vše, co mám, tobě, protože dobře vím, kým jsi, a proto se cele svěřuji tobě. Ty jsi věrná Bohu i člověku, a nedopustíš, aby se nic, co ti svěřuji, zkazilo. Jsi mocná a nic ti nemůže uškodit nebo tě oloupit o nic, co držíš.“

„Když následujete Marii, nezbloudíte; když se k ní modlíte, nebudete si zoufat; když je vaše mysl v ní, nebudete bloudit; když vás drží, neupadnete; když vás ochraňuje, nebudete mít strach; když vás provází, nebudete cítit žádnou únavu; když je na vaší straně, doputujete bezpečně domů.“ (svatý Bernard)

„A znovu, ona zadržuje svého Syna, aby nás udeřil; ona zabraňuje ďáblovi, aby nám uškodil; ona zachovává ctnost v nás; ona zabraňuje, aby naše zásluhy a naše milosti byly ztraceny.“

„Tato slova sv. Bernarda v podstatě vysvětlují vše, co jsem řekl. Kdybych měl jen tento jediný motiv, který by mě poháněl, abych si vybral tuto pobožnost, konkrétně to, aby mě zachovávala v milosti Boží a tuto milost ve mně zvyšovala, mé srdce by hořelo touhou po ní.“

Zdroj: The New Theological Movement

Překlad: D. Grof