Pravá a falešná zjevení (2015)

Pravá a falešná zjevení (2015)

Poznámka REX!: Při čtení následujícího článku je potřeba si uvědomovat, že nebere v potaz krizi v Církvi od Druhého vatikánského koncilu a skutečnost, že hierarchie v dnešní době v mnoha případech nefunguje normálně.

P. Peter Joseph

Na úvod bych měl uvést, že se osobně zajímám o soukromá zjevení. Navštívil jsem Paray-le-Monial (kde Ježíš v 17. století ukázal Své Nejsvětější Srdce sv. Markétě Marii). Navštívil jsem Rue de Bac (kde byla sv. Kateřině Labouré předána v roce 1830 zázračná medailka). Navštívil jsem Lurdy, Knock a Fatimu; také dvě belgická města, kde se zjevila Naše Paní – Beauraing (1932-33) a Banneux (1933). Nosím hnědý škapulíř a zázračnou medailku. Od roku 1993 jsem organizoval svaté hodinky k oslavě svátku Božího milosrdenství.

Myslím si, že z toho všeho můžete vidět, že nejsem proti soukromým zjevením. Jsem však proti falešným zjevením; jsem proti pochybným zjevením; jsem proti neschváleným zjevením; jsem proti posedlosti soukromými zjeveními. Jsem proti všem těmto věcem právě proto, že věřím v ryzí soukromá zjevení a jejich roli v životě Církve.

Velké množství údajných poselství a zjevení v posledních čtyřiceti letech činí o to nutnější tradiční obezřetnost a rozlišování duchů. Uprostřed dnešního zmatení a duchovní pustiny hledají mnozí katolíci kontakt s nadpřirozenem skrze nová soukromá zjevení, bez ohledu na to, zda byla či nebyla schválena, nebo zda jsou či nejsou v souladu s Vírou.

Soukromá zjevení se vyskytují

Bůh může a někdy propůjčuje zjevení soukromým jednotlivcům. Ti, kteří je dostávají, a jsou si dokonale jistí, že pocházejí od Boha, by jim měli věřit. Církev však katolíkům nikdy neukládá povinnost věřit soukromým zjevením kohokoliv, dokonce ani zjevením velkých světců. Církev jim dává své schválení pouze, když je po pečlivém zkoumání přesvědčená o jejich duchovní užitečnosti a o svědectvích, na nichž závisejí.

Katechismus

Katechismus v č. 67 říká: „Po staletí existovala tzv. „soukromá“ zjevení, z nichž některá byla uznána autoritou Církve. Nepatří však do pokladu víry. Není jejich rolí „zdokonalovat“ nebo „završovat“ Kristovo definitivní Zjevení, ale pomoci ho žít plněji v jistém období dějin. …Křesťanská víra nemůže přijmout „zjevení“, jež si nárokují předčít nebo opravit Zjevení, jehož je Kristus naplněním, jako je to v případě jistých nekřesťanských náboženství a také v určitých nedávných sektách, jež se na takových „zjeveních“ zakládají.“ (viz Sv. Tomáš, Summa II-II, q. 174, art. 6, ad 3)

Koho tím Katechismus myslí? Mezi jinými muslimy a mormony. Mohamed tvrdil, že Evangelia nesprávně líčí Krista a mormoni věří, že [kromě Starého a Nového] existuje Třetí zákon.

Zdroje zjevení

V konečném důsledku existují tři zdroje zjevení, vidění, divů a podobných věcí: Bůh, člověk nebo ďábel.

Pod hlavičku Boha zahrnuji Boží svatá stvoření jako jsou Naše Paní nebo jiný světec nebo anděl.

Pod člověkem míním jakoukoliv lidskou znalost nebo dovednost nebo podvod nebo představivost nebo jakoukoliv lidskou aktivitu nebo stroj nebo zařízení zapříčiňující, že se něco děje.

Pod ďábla zahrnuji ďábla samotného nebo kteréhokoliv z jiných démonů.

Moc ďábla

Jen velmi málo lidí si je vědomo úplné ďáblovy moci a jeho schopnosti klamat. Mnozí katolíci si myslí, že jakmile se stane nějaký div, musí to být dílo Boží. Jak jsem však řekl, poselství a divy mohou v konečném důsledku plynout ze tří zdrojů: Bůh, člověk nebo ďábel. Je dílem rozlišování identifikovat, kdo je v daném případě v činnosti.

Církev je zde obezřetná, protože zná ďábelské podvody. Další část [tohoto článku] o moci démonů je převzata od Otec Jordana Aumanna, dominikánského kněze, který mnoho let učil na univerzitě Angelicum v Římě.

Co démoni mohou a nemohou činit

Démoni nemohou činit následující:

1. Vytvořit jakýkoliv druh skutečně nadpřirozeného fenoménu.
2. Stvořit hmotu, protože pouze Bůh může tvořit.
3. Oživit mrtvého člověka, ačkoliv mohou vytvořit iluzi toho, že tak učinili.
4. Činit skutečně prorocké předpovědi, protože pouze Bůh zná budoucnost absolutně, a pak také ti, jimž se rozhodl odkrýt nějakou její část. Avšak ďáblova inteligentní domněnka ohledně budoucnosti se pouhým smrtelníkům může jevit jako proroctví.
5. Znát tajemství mysli a srdce nějaké osoby. Avšak jejich vychytralá inteligence a pozorování jim mohou umožnit dedukovat mnoho věcí o nějaké osobě.
   Démoni však mohou činit následující:

1. Vytvořit hmotné nebo smyšlené vize.
2. Falzifikovat extázi.
3. Okamžitě vyléčit nemoc, která byla způsobena ďábelským vlivem.
4. Vytvořit stigmata.
5. Simulovat zázraky a fenomén levitace a bilokace.
6. Učinit, tím, že překáží vidění člověka nebo linii vidění, že lidé nebo předměty se jeví, jako že zmizeli.
7. Způsobit, že člověk slyší zvuky nebo hlasy.
8. Způsobit, že člověk hovoří jazyky.
9. Oznamovat skutečnost, která je skrytá nebo vzdálená.
   Cokoliv, co může příroda nebo věda způsobit, jsou démoni také schopni způsobit podle toho, co Bůh může dovolit. Podívejte se na knihu Exodus, kde mágové a čarodějové Faraóna mohli uskutečnit některé divy vytvořené Mojžíšem a Áronem (Ex. 7:11-12; 7:22; 8:7; 8:18-19; 9:11). Blízko roku 200 po Kr. Tertullianus píše: „nejprve [démoni] způsobí, abyste onemocněli; pak aby z toho získali zázrak, předepíší léčebné prostředky buď úplně nové, nebo opačné, než se používají, a následkem toho, že odejmou škodlivý vliv, vypadají jako, že vyléčili.“ (Apologeticum, 22)
   Tváří v tvář moci padlých andělů klamat, není divu, že Církev je vždy velmi pomalá než nějaký zázrak nebo poselství prohlásí za pravé.
   Ďábel má nadlidský rozum a je velice chytrý, a předstírat, že můžete bez nějaké pomoci definitivně soudit ve prospěch pravosti něčeho, je troufalé.
   Abychom věděli, jestli je něco falešné, stačí vědět, že to tvrdí něco protikladného k nauce Církve. Z toho důvodu je snazší vyslovit se proti vizionářům, než v jejich prospěch. Pouhá absence věroučného omylu však nedostačuje. Musí zde být další pozitivní náznaky.
   Následující citáty jsou ze závěrečné kapitoly naprosto prověřené knihy Spiritual Theology (Sheed & Ward, 1980) od otce dominikána Jordana Aumanna.
   Znamení Božího ducha
   „Následující charakteristické znaky jsou obecnými znameními Božího ducha:

1. Pravda. Bůh je pravda a nemůže do duše vnuknout nic než pravdu. Jestliže tedy člověk, o němž se věří, že je inspirován Bohem, zastává názory, které jsou evidentně proti zjevené pravdě, neomylné nauce Církve, nebo prověřené teologii nebo filozofii nebo vědě, musí se dojít k závěru, že je tento jednotlivec oklamán ďáblem, nebo je obětí přehnané představivosti nebo mylného uvažování.
2. Závažnost. Bůh není nikdy příčinou věcí, které jsou zbytečné, bezvýznamné, pošetilé nebo nemístné. Když Jeho duch pohne duší, je to vždy pro něco vážného a prospěšného.
3. Osvícení. Ačkoliv člověk vždy nemusí chápat smysl nějakého vnuknutí od Boha, účinkem jakéhokoliv Božského hnutí nebo impulzu je vždy osvícení a jistota, spíše než temnota a zmatení. To platí jak pro účinky na jednotlivce, který dostává vnuknutí, tak pro účinky na druhé.
4. Poslušnost. Duše, jež jsou pohnuty Božím duchem radostně přijímají rady svých představených nebo druhých, kteří nad nimi mají pravomoc. Tento duch poslušnosti, podřízenosti a podrobení se je jedním z nejjasnějších znamení, že nějaké konkrétní vnuknutí nebo hnutí je od Boha. To je zvláště pravda v případě vzdělaných, kteří mají větší sklon lnout ke svým vlastním názorům.
5. Rozvážnost. Boží duch činí duši rozvážnou, rozumnou a přemýšlivou ve všem jejím jednání. Není zde nic z ukvapenosti, bezstarostnosti, zveličování nebo neuváženosti; vše je vyrovnané, povznášející, vážné a plné klidu a pokoje.
6. Pokora. Duch Svatý vždy duši naplňuje pocitem pokory a skromnosti. Čím ušlechtilejší jsou sdělení shůry, tím hlouběji se duše přiklání k hlubině své vlastní nicotnosti. Maria řekla: ´Jsem služebnice Páně. Staň se mi podle slova tvého.´ (Lk 1:38)
7. Pokoj. Sv. Pavel často hovoří o pokoji, který pochází od Boha (Ř 15:33, Fil. 4:9), a Ježíš zmiňuje pokoj jako jeden z projevů svého ducha (Jn 14:27). To je vlastnost, která vždy doprovází sdělení od Boha; duše zakouší hluboký a stálý klid v hlubinách jeho ducha.“ (str. 402-403)  

P. Aumann zmiňuje také jiné signály: důvěru v Boha, poddajnost vůle, čistotu úmyslu, trpělivost v utrpení, vzdání se sebe, prostotu, svobodu ducha.

Znamení ďábelského ducha

„Protože se ďábel může maskovat jako dobrý duch a dokonce i způsobit to, co se jeví být pravým mystickým fenoménem, je užitečné stručně zmínit různá znamení ďábelského ducha.

1. Duch nepravdy. Ďábel je otcem lží, ale chytře skrývá svůj podvod skrze polopravdy a pseudomystické femonény.
2. Chorobná zvědavost. To je charakteristika těch, kteří horlivě hledají tajemné aspekty mystického fenoménu nebo jsou fascinováni tajemnem nebo nadpřirozenem.
3. Zmatení, úzkost a hluboká deprese.
4. Zatvrzelost. Jedno z nejjistějších znamení ďábelského ducha.
5. Stálá nerozvážnost a neklidný duch. Ti, kteří stále jdou do extrémů, např. při kajících úkonech nebo apoštolské aktivitě, nebo zanedbávají své prvořadé povinnosti dělat některou osobně vybranou práci.
6. Duch pýchy a marnivosti. Velice horlivě usilují zveřejnit své dary milosti a mystické zkušenosti.
7. Falešná pokora. Ta je maskou pro jejich pýchu a sebelásku.
8. Zoufalství, nedostatek důvěry a odrazování. Chronická charakteristika, která se střídá s troufalostí, marnivou jistotou a nepodloženým optimismem.“ (str. 412)

P. Aumann zmiňuje také jiná znamení:

Netrpělivost v utrpení, neústupná rozmrzelost;

Nekontrolovatelné vášně a silná náklonnost k citovosti, obvykle pod maskou mystické jednoty;

Pokrytectví, předstírání a obojakost;

Přehnané lnutí k smyslové potěše, zvláště v jejich modlitební praxi;

Nedostatek hluboké zbožnosti k Ježíšovi a Panně Marii;

Skrupulózní lnutí k liteře zákona a fanatická horlivost při prosazování nějaké věci.

Znamení lidského ducha

„Lidský duch má vždy sklon ke svému uspokojení; je přítelem potěšení a nepřítelem utrpení jakéhokoliv druhu. Ochotně se přiklání k čemukoliv, co je slučitelné s jeho vlastní povahou, svými osobními chutěmi a rozmary nebo uspokojením sebelásky. Nebude slyšet na pokoru, pokání, odříkání nebo umrtvování. Jestliže nějaký představený nebo zpovědník jde proti těmto náklonnostem, okamžitě je označen jako nešikovný a nekompetentní. Usiluje o úspěch, pocty, pochvalu a povyražení. Je vždy velkým podporovatelem čehokoliv, co vzbudí obdiv a proslulost. Krátce řečeno, lidský duch ani nechápe, ani se nestará o nic kromě svého vlastního egoismu.

Někdy je v praxi obtížné soudit, zda dané projevy pocházejí od ďábla nebo od čistě lidského a egoistického ducha, je však vždy relativně snadné rozlišovat mezi těmito dvěma a duchem Božím. Ve většině případů proto bude možné určit, že daný duch asi nemůže být od Boha a že se musí potírat, i když si člověk není jistý, zda je ve skutečnosti od ďábla nebo od lidského ega.“ (str. 413)

Některá pravidla pro rozlišování

„Následující pravidla se předkládají jako vodítka pro duchovního vůdce pro rozlišování duchů, pokud se týká zjevení a proroctví:

1. Jakékoliv zjevení odporující dogmatu nebo mravům musí být odmítnuto jako falešné. Bůh neprotiřečí sám sobě,
2. Jakékoliv zjevení odporující obecné nauce teologů nebo znamenající otevření pře mezi teologickými školami, je vážně podezřelé.
3. Je-li ten či onen detail ve zjevení chybný, je nezbytné odmítnout celé zjevení, i když může být zbytek autentický.
4. Skutečnost, že se proroctví naplnilo, není samo o sobě přesvědčivým důkazem, že zjevení bylo od Boha; mohlo být pouhým rozvinutím přirozených příčin nebo výsledkem vyšší přirozené znalosti ze strany vizionáře.
5. Zjevení týkající se pouze zvídavých nebo neužitečných věcí by měla být odmítnuta jako že nejsou Boží. Totéž se dá říct o těch, jež jsou detailní, dlouhá a naplněná nadbytkem důkazů a důvodů. Boží zjevení jsou obecně stručná, jasná a přesná.
6. Osoba, která dostává zjevení, by se měla pečlivě prozkoumat, zvláště pokud jde o temperament a povahu. Je-li tato osoba pokorná, vyrovnaná, rozvážná, zjevně pokročilá v ctnosti, a těší se dobrému duševnímu a fyzickému zdraví, je dobrý důvod postoupit dál a zkoumat samotné zjevení. Je-li však onen jedinec vyčerpaný přehnaným umrtvováním, trpí nervovou chorobou, má sklon k obdobím velkého vyčerpání nebo velké deprese, nebo je chtivý rozhlašovat toto zjevení, existuje příčina pro vážné pochyby.“ (str. 430)

Zvědavost

Je informace užitečná pro spásu duší? Je-li jen k uspokojení zvědavosti, je nepravděpodobné, že by byla Božského původu. Někteří zdánliví vizionáři jednají jako médium, podávají informace o narozeních, svatbách, právních procesech, nemocech, politických událostech atd. Bůh neprovozuje informační kancelář. Někteří jsou velice chytří pozorovatelé, nebo jsou velmi intuitivní a umí pracovat s málem. Na seancích se často hýbe nábytek nebo duch hýbe něčí rukou, aby psala poselství atd. Bůh tyto věci v žádném schváleném zjevení nečinil.

Podezřelá jsou také zjevení, jež předkládají pouze banality a všednosti.

Proč to ďábel dělá?

Katolíci by měli být velmi opatrní, než dají důvěru viděním a poselstvím před tím, než dostala souhlas Církve. Ďábel dal v posledních letech vzejít mnoha falešným mystikům. Lidé se ptají: „Proč by byl ďábel za zjevením, které vybízí lidi, aby se modlili a postili a činili pokání? To by byl Satan sám proti sobě.“

Dobrá otázka. Proč by to dělal?

Odpověď: Z mnoha důvodů: aby lidi vyrušil od ryzích soukromých zjevení; aby je vedl k cvičením nepožehnaným jako takovým Bohem; aby soukromá zjevení zcela znevážil; aby způsobil deziluzi a nebo dokonce i krizi víry, když je vizionář později jednoduše chápán jako falešný; a co je nejhorší ze všeho, aby některé lidi úplně odvedl od Církve. Ďábel je ochoten ztratit mnoho, jestliže může v dlouhodobém horizontu získat.

Ďábel se raduje, když katolíci odmítají vyzkoušené a pravé prostředky duchovního růstu a ženou se za mimořádným a neschváleným. Církev je krajně opatrná, než schválí nějaké zjevení, protože ví, že „sám Satan se vydává za anděla světla“ (2 Kor. 11:14). Musí se vyhnout lehkověrnosti i nepodloženému skepticismu. „Ducha nezhášejte, (darem) prorokování nepohrdejte! Všecko však zkoušejte...“ (1 Sol. 5:19-21) A sv. Jan varuje: „Miláčkové, nevěřte každému duchu, nýbrž zkoumejte duchy, jsou-li z Boha…“ (1 Jn 4:1) Někteří duchové se rozliší docela snadno; jiní velmi obtížně. Zvlášť kněží musí být v této oblasti příkladem prozíravosti a poslušnosti.

Příklady vizionářů posouzených jako falešní

Někteří jednotlivci byli odsouzeni jmenovitě, např. Vassula Ryden a William Kamm. Vassula byla Kongregací pro nauku Víry odsouzena dvakrát z toho důvodu, že její zjevení nepocházejí od Boha, a proto, že obsahují omyly proti Víře. Slyšíte lidi říkat: „Ale její spisy jsou tak duchovní a tak krásné!“ Souhlasím; možná 99 % poselství Vassuly je v souladu s katolickou Vírou – jenže právě takhle ďábel působí, aby oklamal zbožné katolíky. Je to ono 1 %, které působí škodu. Otrávené jablko je z větší části dobré jablko – nicméně vám způsobí újmu. Ďábel ví, že nemůže svést zbožné katolíky přímou herezí, může však apelovat na jejich zbožnost a pak do ní jemně zasadit omyly.

V každém případě v dějinách Církve nikdy neexistovalo schválené zjevení, kde Bůh vzal něčí ruku a poskytoval poselství tak, že s ní psal perem. Rukou psaná poselství však nacházíte na [spiritistických] seancích – a seance jsou Církví odsouzené jako okultní praktiky proti Božímu zákonu.

Viděl jsem jeden zbožný časopis bránit Vassulu tím, že říkal, že kardinál Ratzinger nikdy nepodepsal prohlášení otištěné proti ní v L´Osservatore Romano. Jeden muž, kterého znám, jim poslal oficiální prohlášení z Acta Apostolicae Sedis, oficiálního vatikánského věstníku, které má dole kardinálův podpis spolu s podpisem biskupa sekretáře Kongregace pro nauku Víry. Bohužel, vydavatel tohoto časopisu neměl ani pokoru, ani čest, aby v dalším čísle otiskl opravu.

Další příklad: údajná zjevení v Garabandalu v severním Španělsku, kde čtyři mladé dívky tvrdily, že se jim v letech 1961-1965 zjevila Panna Maria. Reakce po sobě následujících biskupů diecéze Santander byla jednotně negativní, a současný biskup Vilaplaua se s tímto verdiktem shoduje. Navzdory tomu existuje množství aktivních sdružení podporujících Garabandal. To je prostý příklad neposlušnosti vůči zákonné autoritě.

Je to jen jeden z nespočetného množství. V Itálii existuje Montichiari (1947), ve Spojených státech Necedah (1949), ve Španělsku Palmar de Troya (1968), ve Spojených státech Bayside (1970), ve Francii Dozule (1972) a stovky dalších – nemluvě o minulých i současných údajných vizionářích jako jsou paní z Irska, Christina Gallagher, a mnoho dalších ubohých oklamaných duší. Poselství paní Gallagher se částečně čtou jako bědování nad stavem světa ze strany zběsilé, utrápené ženy. Existuje mnoho zběsilých, utrápených lidí bědujících nad stavem světa, kteří jsou dobrými katolíky – ale Blahoslavená Panna Maria z nebe nehovoří jako oni, takovýmto lidským, pozemským, rozmrzelým způsobem. Přisuzovat takovou mluvu Naší Paní je urážka.

„Mám vize; přijedu za vámi“ – takovým vyhledávačům publicity se nemá věřit. Ryzí vizionáři před publicitou utíkají. Nechodí s fotografy a televizními štáby. Podrobují se šetření ze strany církevních autorit; nemají však agenty pro publicitu.

Pravomoc posuzovat a povinnost poslouchat

Žádný soukromý jednotlivec nemá pravomoc definitivně a oficiálně posuzovat, které soukromé zjevení je pravé a které ne.

Pravomoc rozhodovat o pravosti nějakého soukromého zjevení spočívá u místního biskupa.

Zjevení v Lurdech, Knocku, Fatimě, Beauraingu, Banneux – abych jmenoval jen některá – byla schválena místními biskupy. Papežové o nich ve své době nikdy nevydávali žádné soudy. Současná kanonická praxe je, že místní biskup musí jmenovat výbor, aby prošetřil jakékoliv soukromé zjevení (jestliže si myslí, že stojí za prošetření) a rozhodl o něm. Svatý stolec však může intervenovat, je-li to nutné, nebo pokud o to biskupové požádají. Jinak může požádat i Biskupskou konferenci své země, aby při vyšetřování a soudu pomohla.

Je zakázané i hříšné propagovat soukromá zjevení, jež obdržela negativní odsudek od místního biskupa, biskupské konference nebo vatikánské Kongregace pro nauku Víry. Někteří lidé říkají: „Budu ho [zjevení] následovat, dokud papež neřekne, že je falešné.“ To je v této věci nepoužitelný návod k jednání – papež jen velice zřídka vydává prohlášení pro nebo proti nějakému zjevení.

Pokud jde o prohlášení připisovaná papeži (např. „Slyšel jsem, že papež po mši ve své soukromé kapli řekl paní Novákové, že věří v Garabandal a Bayside,“; „Papež řekl Honzovi, že klidně může vytisknout onu odsouzenou knihu.“) – nikdo není oprávněn jednat na základě takového klepu. Církev je řízena veřejně vyhlašovanými prohlášeními – nikoliv šuškandou a osobními rozhovory.

Papežové se mohou rozhodnout ukázat svůj souhlas s jistými zjeveními po rozhodnutí místního biskupa nebo biskupské konference, nebo tím, že o nich mluví nebo že ustanoví nový svátek v liturgickém kalendáři, nebo tím, že navštíví místa s nimi vnitřně spojená (např. Guadalupe, Paray-le-Monial, Rue de Bac, Lurdy, Knock, Fatimu, Beauraing, Banneux).

I kdyby měl místní biskup mylně zakázat pravé zjevení, prvořadou zůstává poslušnost Církvi. Je hříchem neposlušně propagovat soukromé zjevení, nikdy však nemůže být hříchem nepropagovat jej. To se vztahuje na údajné vizionáře i na stoupence. Ve skutečnosti, jestliže údajný vizionář neuposlechne legitimní příkaz biskupa, a tvrdí, že má pro své jednání Boží podporu, je to jistým znamením, že ono poselství není od Boha. I když bylo poskytnuto pravé soukromé zjevené, ani Sám Bůh nechce nebo nenařizuje, aby jej vizionář šířil proti právoplatnému výnosu biskupa, že od toho má upustit. Ve skutečnosti existují v životě sv. Terezie z Ávily (zemřela 1582) a sv. Markéty Marie (zemřela 1690) a sestry Josefy Menendez (zemřela 1923) události, kdy jim Náš Pán dal instrukce, ale pak je jejich představený zakázal. Co učinili? Uposlechli svého lidského představeného na zemi. Co jim pak Náš Pán řekl? – „Správně jste uposlechli mého zástupce.“

Při jedné příležitosti řeklo Nejsvětější Srdce Ježíšovo sv. Markétě Marii, aby něco učinila. Její představený to však neschválil. Když opět přišlo, zeptala se Jej na to a Ono odpovědělo: „…nejen, že si přeji, abys učinila, co nařizují tvoji představení, ale také, abys bez jejich svolení nečinila nic z toho, co jsem ti nařídilo. Miluji poslušnost a bez ní se mi nikdo nemůže zalíbit.“

Satan opravdu může prosazovat na chvíli dobré věci za předpokladu, že z dlouhodobého pohledu získá. Zjevení v Necedahu a Wisconsinu se zdála mít dobré plody, přesto byla falešná. Říkalo se, že růžence měnily svou barvu na zlatou. Podobně Bayside. Neposlušnost však ukázala, že jsou falešná. Sv. Markétě Marii Náš Pán řekl: „Poslyš, Má dcero, a neuvěř snadno každému duchu, protože Satan je rozzlobený a pokusí se tě oklamat. Nečiň tedy nic bez souhlasu těch, kdo tě vedou. Když tak budeš pod autoritou poslušnosti, jeho úsilí proti tobě bude marné, protože nemá žádnou moc nad poslušnými.“

Kromě omylu samotného je známkou falešného mystika svévole a neposlušnost. Miluji tento citát svaté Faustyny Kowalské: „Satan se dokonce může obléknout i do pláště pokory, ale neví, jak nosit plášť poslušnosti.“ (Deník, odst. 939) Praví mystici jako svatý Pio z Pietrelciny (Padre Pio) jsou vzory poslušnosti. Nikdy si nečiní nároky stavět Krista proti Jeho Církvi.

Každý může mít svobodný názor, ale všichni se musí s praktickou poslušností podrobit úsudku Církve. Myslím tím, že: stále máte svobodu nesouhlasit (biskup v této věci není neomylný), ale vy jste mu zavázáni praktickou poslušností, tj. nemůžete jednat proti tomu výnosu; nemůžete propagovat nějaké zjevení, které biskup posoudil negativně, nebo nadále říkat, že jej považujete za pravé. Pamatujte, že církevní komise může vydat negativní výrok z důvodů, jež nemusí uvést veřejně, např. mohla nalézt věci, které jsou proti povaze vizionáře, neřekne to však veřejně, i když by to ospravedlnilo ono rozhodnutí a pomohlo jej lidem přijmout.

Jestliže je tzv. poselství posouzeno jako nepravé z věroučných důvodů, pak nemáte svobodu taková poselství hájit, protože pak budete hájit omyl. Vassula Ryden je toho příkladem: odsudek proti ní byl kvůli mylné nauce v jejich spisech. Jak a proč ji mohou zbožní katolíci hájit po tomto negativním soudu ze strany Kongregace pro nauku Víry při Svatém stolci, je mimo mé chápání. Celý její případ je černobílý. Kromě její nepravověrnosti obsahují její údajná poselství, jež mají být rukou psána Samotným Naším Pánem, omyly v anglickém pravopise a gramatice!

Můžete veřejně říct, že schválené zjevení není pravé? Ano, pokud chcete. Církev nikdy nenařizuje přijímat jakékoliv soukromé zjevení. Ale každý takový nesouhlas by měl být vyjádřen uctivě.

Obezřetnost není nikdy na škodu

Prostým faktem je, že většina údajných zjevení je falešná. Je proto krajně pošetilé, když se někdo zasvětí propagování neschváleného nebo pochybného poselství, které vlastně může pocházet od Otce lží. Jestliže jednoho dne uvidíte jeho falešnost, budete toho nesmírně litovat a nebude schopní odčinit škodu, jež byla učiněna druhým. Na druhou stranu je zde víc než dost schválených poselství, pokud je chcete šířit. Je lepší se držet toho, co je podporováno Církví, než jednat podle sebe a riskovat, že budete otrokem ďábla.

Zdroj: Catholic Apologetics

Překlad: D. Grof