Kde je katolická poslušnost dnes? (2018)
Co je poslušnost?
Poslušnost
je plnění příkazů zákonných představených člověka s úmyslem konat jejich
vůli.
Katolíci
si zvláště cení poslušnost kvůli Kristově vlastnímu příkladu, a protože ve
svých zákonných představených vidí zástupce samotného Krista.
„Každý
ať je poddán nadřízeným vrchnostem, neboť není vrchnosti, leda od Boha..“ (List
sv. apoštola Pavla Římanům 13:1)
„[Odešel
pak s nimi a přišel do Nazareta] a poslouchal je.“ (Lk 2:51)
„Ponížil
sebe samého, stav se poslušným až k smrti, a to k smrti kříže.“ (List
sv. apoštola Pavla Filippanům 2:8)
Katolická poslušnost je
vždy poslušnost v rámci Tradice
POSLUŠNOST A VÍRA
Je
učením Církve, že poslušnost je součástí spravedlnosti, jedné ze čtyř
kardinálních ctností, jež jsou následně podřízené teologickým ctnostem víry,
naděje a lásky.
Víra
je větší než poslušnost! Proto, jestliže poslušnost jedná k újmě víry,
pak má katolík povinnost neuposlechnout svého představeného.
„Ale
rozkazy představených jsou mnohdy proti Bohu. Tedy nemá se ve všem poslouchat
představených.“- Sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologická II-II ot. 104 čl. 5
protiarg.
„Avšak
i kdybychom my nebo anděl s nebe kázal vám jiné evangelium než to, které
jsme vám kázali, buď proklet!“ (List sv. apoštola Pavla Galaťanům 1:8)
|
„Neboť já jsem
přijal od Pána to, co jsem vám též odevzal.“ (I Kor. 11:23)
|
VÍRA A TRADICE
Pravdy
naší víry byly i Ježíšem samotným obdrženy jako tradice neboli odkaz od Jeho
Otce.
Ježíš
jim odpověděl: „Moje učení není ode mne, nýbrž od Toho, který mě poslal.“ – Jan
7:16
„Vpravdě,
pravdě pravím vám: Nemůže Syn činiti něco sám ze sebe, nýbrž jen to, co vidí
činiti Otce. Cokoli tedy činí On, to činí podobně i Syn. – Jan 5:19
„Neboť
já jsem nemluvil sám ze sebe, nýbrž Otec, který mě poslal, ten mi přikázal,
co mám mluviti a co hlásati.“ – Jan 12:49
Podobně
Náš Pán předává Víru nám jako tradici skrze ty naše zákonné představené,
kteří jsou poslušní Víry.
„Neboť
slova, která jsi mně dal, dal jsem jim.“ – Jan 17:8
|
Mnozí katolíci však zapomínají, že
katolická poslušnost je vztažená k Víře a Tradici, a myslí si, že poslušnost
je absolutní a jediným opakem je neposlušnost:
Omyl z nedostatku –
NEPOSLUŠNOST
Omyl z přemíry – FALEŠNÁ
POSLUŠNOST
Omyl
z nedostatku
NEPOSLUŠNOST
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Dle velkého teologa sv. Tomáše
Akvinského je pravá poslušnost rovnováhou mezi dvěma omyly z nedostatku
a z přemíry, jimiž je neposlušnost a falešná poslušnost (IIaIIae, Q104,5
ad 3). Dnes je tento druhý omyl obvyklý mezi katolíky, kteří, když se řídí
příkazy odchylujícími se od Tradice, si myslí, že jsou poslušní.
|
Omyl z přemíry
FALEŠNÁ POSLUŠNOST
|
Hříchem
našich prvních rodičů a původem všeho hříchu ve světě byl hřích
NEPOSLUŠNOSTI.
|
Lidští představení se nemusí uposlechnout,
jestliže jejich příkazy porušují Víru. Taková byla poslušnost mučedníků.
Bůh se vždy musí uposlechnout bez
ohledu na to, co po nás může žádat. Taková byla poslušnost patriarchy
Abraháma.
|
Přehnaná
horlivost dokonce i u poslušnosti, je-li nerozvážná, jistě povede
k velkému pádu.
|
Omyl
z nedostatku
Mé vlastní svědomí je mou absolutní autoritou.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Bůh skrze Svou katolickou Církev má
absolutní autoritu nad mým svědomím
ALE
jako poslední možnost Bůh chtěl, jestliže se Jeho hierarchie odchyluje od
Jeho nauky, abych sám činil úsudek. Poslušnost k lidem má svá omezení –
Galaťanům 1:8-9.
|
Omyl z přemíry
Církevní hierarchie je absolutní autoritou. Poslušnost nemá žádná omezení.
|
Omyl
z nedostatku
Papež nade mnou nemá žádnou autoritu.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Papež, jako náměstek Kristův, má
Kristem danou přímou autoritu nad celou Církví
ALE
není neomylný ve všem, co říká nebo
dělá.
|
Omyl z přemíry
Papež je neomylný ve všem, co říká a dělá.
|
Omyl
z nedostatku
„Představeným“ nejsme povinnováni žádnou úctou.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Zákonní představení se mají ctít
jako zástupci Kristovi
ALE
jestliže se vážně odchýlí od
katolické Víry, mohu je dokonce i veřejně kárat – Galaťanům 2:11-14.
|
Omyl z přemíry
Nesmím nikdy kritizovat žádného představeného za žádných okolností.
|
Omyl
z nedostatku
Nebudu poslouchat lidi, i když si činí nároky být služebníky Božími, ať
už to jsou biskupové nebo kněží.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
S radostí uposlechnu ustanovené
sluhy Boží, legitimní biskupy nebo kněze
ALE
ne, když vím, že vedou lidi pryč od
Boha.
|
Omyl z přemíry
Uposlechnu biskupy nebo kněze, i když nejsou poslušní Boha tím, že
opouštějí Tradici.
|
Omyl
z nedostatku
Protestuji proti církevním vůdcům, kteří si nárokují mít autoritu.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Vždy budu respektovat círekvní
autority jako takové – Jan 18:23; Skutky 23:5,
ALE
nesmím se řídit církevními vůdci,
kteří porušují tradice Víry.
|
Omyl z přemíry
Kdokoliv, kdo protestuje proti čemukoliv, co nějaký oficiální církevní
představitel dělá nebo říká, je protestant.
|
Omyl
z nedostatku
Círekvní tresty,
jako je exkomunikace nebo suspenze, jsou bezvýznamné.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Církevní tresty jsou strašlivými
nástroji Božího práva, když jsou oprávněné
ALE
když nemají opodstatnění, nejsou
platné – starý Kodex kanonického práva, kán. 2242; nový Kodex kanonického
práva, kán. 1321.
|
Omyl z přemíry
Dokonce i nespravedlivé nebo nepatřičné suspenze nebo exkomunikace jsou
právně zavazující.
|
Omyl
z nedostatku
Nebudu navštěvovat žádnou katolickou mši.
|
PRAVÁ
POSLUŠNOST
Musím navštěvovat katolickou mši
ALE
nemám povinnost navštěvovat Novus
Ordo mši, protože ničí katolickou Víru.
|
Omyl z přemíry
Budu navštěvovat dokonce i protestantizovanou mši, jestliže mi to moji
představení řeknou.
|
Nerozumní Galaťané, kdo vás
očaroval, abyste neposlouchali pravdy? … Kdo vás zastavil, že pravdu (již)
neposloucháte? – Galaťanům 3:1, 5:7
|
POSLOUCHATI SLUŠÍ
VÍCE BOHA NEŽ LIDÍ. Skutky 5:29
A neexistuje
žádný důvod, proč ti, kteří poslouchají spíše Boha než lidi, by měli být
obviňováni z odmítání poslušnosti; protože, je-li vůle vládců
protikladná vůli a zákonům Božím, překračují tito vůdci hranice své vlastní
moci a překrucují spravedlnost, a ani pak nemůže být platná jejich autorita,
která, když zde není spravedlnost, je neplatná. – Lev XIII., „Diuturnum
Illud“
|
Satanův mistrovský tah je, že uspěl
v tom, že zasel neposlušnost ke vší Tradici skrze poslušnost (tj.
falešnou poslušnost). – arcibiskup Lefebvre
|
Ale cožpak obhajováním
neposlušnosti vůči moderním oficiálním církevním představitelům v některých
případech nepodporujeme anarchii a nepořádek v Církvi?
NE! Jsou to modernisté, kdo
způsobuje anarchii a zmatení tím, že nejsou poslušní posvátných tradic.
KATOLICKÁ POSLUŠNOST MUSÍ VŽDY BÝT
K VÍŘE.
Tak tomu bylo v době sv.
Petra:
Tam, kde existuje bezprostřední
nebezpečí pro víru, preláti musí být pokáráni, třebas i veřejně, svými
podřízenými. Tak sv. Pavel, který byl podřízeným sv. Petra, jej veřejně
pokáral. – Sv. Tomáš Akvinský, Komentář k listu sv. Pavla Galaťanům 2:14
Tak tomu bylo v době sv.
Bellarmina:
Když Nejvyšší pontifik vynese trest
exkomunikace, který je nespravedlivý nebo neplatný, nesmí být akceptován, aniž
bychom si však nezachovali úctu, jíž jsme povinováni Svatému stolci. – Sv.
Robert Bellarmin
Tak tomu musí být i dnes:
Veškerá disciplinární autorita,
veškerá poslušnost vůči biskupovi, předem předpokládá čistou nauku Církve
Svaté. Poslušnost vůči biskupovi se zakládá na úplné víře v nauku Církve
Svaté. Jakmile církevní autorita uzná pluralismu v otázkách víry, ztratila
právo nárokovat si poslušnost vůči svým kázeňským nařízením. – profesor
Dietrich von Hildebrand, The Devastated Vineyard (Zpustošená vinice), Chicago
1973, str. 3-5
Poslušnost
vůči zjevnému omylu je hříšná a závazek uposlechnout zaniká, jakmile je vám
nařízeno udělat nějaké zlo. Pomáhat ničit Církev ve jménu „poslušnosti“ je také
hříšné. Slepá poslušnost není a nikdy nebyla katolická (je to proto, že pravá
poslušnost se nikdy nemůže dostat do konfliktu s Boží vůlí, konkrétně, že
nemůže odporovat stálé nauce Církve).
Dějiny Církve nám dávají několik
příkladů světců, kteří, aby zůstali věrní, odporovali církevním autoritám (a
byli dokonce exkomunikováni), jež se mýlily. Tak sv. Godefroy z Amiens,
sv. Hugo z Grenoblu a Guido Burgundský (který se později stal papežem
Kalixtem II.), napsali papeži Paschalisovi II., který váhal ohledně
„investitury“: „Pokud byste, čemuž absolutně nevěříme, zvolil jinou cestu a –
Bůh chraň – odmítl potvrdit rozhodnutí o naší paternitě, donutil byste nás
odvrátit se od poslušnosti vůči vám.“ (Bouix, Tract. De papa, T. II, str. 650).
Dozvídáme se, že sv. Atanáš musel
„neuposlechnout“ papeže Liberia. Jeho zjevná „neposlušnost“ však nebyla skutečnou
neposlušností, ale spíš pravou poslušností vůči Církvi a její stále nauce.
V Summě Theologické, Q. 33,
Art 4, sv. Tomáš Akvinský objasňuje, že musíme napomínat dokonce i
představeného, a říká:
„kde by hrozilo nebezpečí víře,
poddaní by měli obvinit představené též veřejně. Proto i Pavel, který byl
poddaným Petrovým, pro hrozící nebezpečí pohoršení ve víře, veřejně Petrovi
vytýkal. A jak praví Glossa Augustinova, Gal. 2, "sám Petr dal příklad
vyšším, aby nepovrhli napomenutím od posledních, kdyby snad v něčem opustili
správnou stezku".
Poslušnými Církve a jejích
oficiálních představitelů se stáváme pouze tehdy, když se stáváme poslušnými
stálé nauky Církve, jak ji učilo Magisterium skrze věky. Jestliže to, co učí
ustanovení Boží sluhové (biskup, kněz nebo papež) je v protikladu ke
katolické nauce, pak se nemají uposlechnout, ale dokonce i pokárat (Tit. 1:10),
protože již nehovoří jménem Církve, ale stávají se reprezentanty své vlastní
novoty.
Zdroj: Catholic
Apologetics
Překlad:
D. Grof