„Bude-li to má povinnost, vysvětím
biskupy“ (1987)
Rozhovor
s J. E. arcibiskupem Lefebvrem
Vaše Excelence, vaše poslední veřejné
prohlášení důrazně odsuzuje modlitební setkání v Assisi... Nemáte dojem,
že si [toto prohlášení] plete ekumenismus papeže Wojtyly s pokroucenou
ideologií mezináboženského dialogu – jež byla tak v módě v posledních
letech – a která popírá historickou jedinečnost křesťanské spásy?
Vidím
jen jeden druh ekumenismu: toho druhu, jejž propaguje koncil, a který
zdůrazňuje úctu k falešným náboženstvím a spolupráci s nimi v
rovnocenném postavení. To je nové pojetí v rozporu s Tradicí, které
se tímto způsobem vnucuje. Namísto „misijní“ Církve vidíme novou „ekumenickou“
Církev. Setkání v Assisi posvěcuje tuto novou Církev a to je neuvěřitelně
skandální. Na druhou stranu, tato iniciativa má významný precedens: před více
než sto lety, v roce 1894, se v Chicagu konal velkolepý Kongres světových
náboženství, jehož se účastnili někteří američtí katoličtí biskupové.
Když
porovnáte jejich tehdejší proslovy s tím, který papež přednesl kardinálům
vloni v prosinci o „duchu Assisi“, naleznete nápadnou podobnost. Ale před
sto lety papež Lev XII. naprosto odsoudil účast biskupů Spojených státu na
tomto kongresu v Chicagu. Ne, je to skandál, veřejné rouhání: pomyslete na
katolické misionáře v Africe, kteří v televizi viděli zástupce
animistických náboženství modlící se v Assisi na papežovo pozvání...
V jakém
duchu budou moct pokračovat ve své náročné práci evangelizace mezi
obyvatelstvem, které následuje tyto pohanské rituály? Je-li spása možná i bez
obrácení ke Kristu v Církvi a při tom, kdy se nadále uctívají něčí falešní
bohové, jaký smysl má pokračovat nyní v misiích? Všechna náboženství jsou
tudíž rovnocenná a dobrá... Kdyby tento papež žil v době římského
pronásledování raných staletí, možná by křesťanství nalezlo uctivé místo
v panteonu náboženství.
Karikujete ekumenismus papeže! Jan
Pavel II. nikdy neřekl, že každé náboženství je řádnou cestou spásy. Dokonce i
v Assisi jednoznačně vyhlásil jistotu, že pouze Kristus dává spásu a
přivádí přirozený náboženský cit ke šťastnému konci.
Zajisté,
papežův postoj není postojem pouhého liberalismu, který říká, že všechna
náboženství jsou stejná. Je však možné hovořit o liberálním katolicismu, který
upřednostňuje svědomí a subjektivizuje pravdu, kterou nicméně vyznává.
Nesouhlasíte, jestliže však pečlivě prozkoumáte protokol následovaný v Assisi,
uvidíte, jak „filozofií“, která jej inspirovala, bylo umístit všechna
zastoupená náboženství na úroveň naprosté rovnosti. Člověk může namítat, že
papež byl usazen uprostřed pozvaných, ale já jsem si jistý, že až pojede do
Tokia během příští verze modlitebního shromáždění, nebude již zaujímat zvláštní
nebo čelní místo, protože již nebude pánem domu. Bude jedním mezi mnoha jinými.
Setkání v Assisi v roce
1986
Nicméně, když jste opustil
audienci, kterou jste měl [u papeže] 18. listopadu 1978, byl tón vašich
prohlášení zcela odlišný: „Jsem přesvědčen,“ řekl jste, „že s Janem Pavlem
II. se vše stává možným.“ Čemu přisuzujete svou změnu postoje?
Byl
jsem zasažen pasáží z jeho proslovu, v níž tvrdil, že koncil se musí
číst ve světle Tradice. „Konečně,“ řekl jsem si, „můžeme doufat v revizi
Druhého vatikánského koncilu.“ Moje očekávání však bylo zklamáno. Kdo ví, možná
to byli lidé v Kurii, kteří mu zabránili jít dál po této cestě... Všichni
vědí, že ve Vatikánu je aktivní vlivná liberálně-zednářská mafie, bez jejíhož „placet“ [souhlasu] není možná žádná
změna. A tak jsme dospěli do současného momentu Církve, v němž se slaví
vítězství liberalismu.
Setkal jste se po oné audienci
ještě někdy s papežem soukromě?
Ne,
neměl jsem žádné „oficiální“ kontakty s výjimkou kontaktů s kardinálem
Ratzingerem, kardinálem Oddim a kardinálem Gagnonem. Za „neoficiálnějších“
podmínek jsem se také setkal s Francouzem Jeanem Guittonem, který, jak se
zdá, má nesmírný zájem o můj „případ“. [Tento
filosof se později snažil arcibiskupa přesvědčit o pravověrnosti koncilu a
rozmluvit mu chystaná biskupská svěcení. – pozn. překl.]
Můžeme se domnívat, že během těchto
rozhovorů jste diskutovali možná řešení vašeho „případu“. Můžete o nich
hovořit?
Svatý
stolec by byl ochotný „regularizovat“ existenci našeho díla, Bratrstva sv. Pia
X., jemuž byl církevní souhlas udělený 1. listopadu 1970 odebrán v roce
1975 rozhodnutím, které považuji za právně neplatné. Řekli, že papež by byl
vcelku ochoten ustavit Bratrstvo jako osobní prelaturu. Nadto bychom měli
povolení, částečně již poskytnuté indultem z roku 1984, slavit mši
podle starého ritu sv. Pia V.
To vše však za podmínky, že podepíšeme deklaraci plně akceptující výnosy a
reformy Druhého vatikánského koncilu. To však pro nás ve svědomí není možné.
29. ledna 1979 jste jedněm
švýcarským novinám s uspokojením řekl: „Sám papež mi řekl, že by stačilo,
abych podepsal deklaraci, v níž bych řekl, že přijímám koncil podle
Tradice.“ Dohoda se tehdy zdála možná, nebo se mýlíme?
Dokonce
i kardinál Ratzinger, když byl jmenován Prefektem Svatého officia, si myslel,
že náš případ by mohl být vyřešen během několika měsíců. Musíte však být
čestný. Vyjádření, jež jste citoval, se může interpretovat různými způsoby. Co
to znamená „akceptovat koncil podle Tradice“? Několikrát jsme o tom hovořili,
zvláště s kardinálem Ratzingerem; pro něj to znamená, že teze Druhého
vatikánského koncilu by se měly včlenit do tezí Tradice. Včlenit je však stále
neurčité slovo. Podle mého názoru je vhodné rozlišovat.
Existují
některé koncilní dokumenty, které jsou zjevně v souladu s Tradicí, a
které nepředstavují žádný problém: Mám na mysli Lumen Gentium, ale také jiné dokumenty jako je dokument o kněžské
formaci a seminářích. Pak existují některé dvojznačné texty, které nicméně
mohou být nějak „interpretovány“ správně podle předešlého Magisteria. Existují
však také některé texty, které jsou zřetelně v rozporu s Tradicí a
které se nijak nemohou včlenit: Deklarace o náboženské svobodě, výnos o
ekumenismu, výnos o liturgii. Zde se dohoda stává nemožnou...
Pokud víme, hlasoval jste ve
prospěch výnosu o liturgii...
Ano,
to musím připustit... ale nemohl jsem předvídat, jak daleko liturgická reforma
zajde...
Klaunská mše
A po několik let jste sloužil mši
dle nového ritu...
Sloužil
jsem mši dle nových liturgických pokynů z roku 1965, ale nikdy dle
finálních pokynů z roku 1968, které nesou podpis Msgr.
Bugniniho. Každopádně Deklarace o náboženské svobodě je skutečným
jablkem sváru, protože jiné omyly vyplývají ze zavedení tohoto liberálního
principu v Církvi. Roztržka s Tradicí je v tomto případě zřejmá: 11
papežů, od Pia VI. po Pia XII., odsoudilo liberalismus. Koncil jej schválil.
Nikdo mě nemůže přesvědčit, že v něm neexistuje žádný rozpor. Během
audience, kterou jsem měl v Castel Gandolfo v září 1976, když jsem se
Pavla VI. zeptal na tuto otázku, odpověděl: „Nyní nemáme čas hovořit o
teologii.“ Jako by to byla čistě akademická otázka!
A jakou odezvu vám dal kardinál
Ratzinger?
Prefekt
Kongregace pro nauku Víry mě požádal, abych sepsal své názory a své pochyby
k tomuto tématu. Učinil jsem to, že jsem mu v listopadu 1985 poslal
studii, která byla dlouhá 150 strojopisných stran. V lednu 1986 odpověděl,
že obdržel ony dokumenty a že ocenil filologickou péči [se kterou byly
sepsány]. My víme, že Svatý stolec požádal všechny episkopáty, aby do Říma
poslaly studii o tématu náboženské svobody a že francouzský episkopát již
poslal svůj příspěvek. Jezuitský otec, který jej vytvořil, píše: „Je tragické,
že nikdo z papežů 19. století nepochopil křesťanskou pravdu, která se
nachází v principech Francouzské revoluce.“ Vidíte, zde je roztržka, a
jaká!
Revidování Druhého
vatikánského koncilu
Vzhledem k těmto předběžným
věcem by se zdálo, že jediným řešením Lefebvrova „případu“, jež byste mohl
přijmout, by bylo veřejné odmítnutí Druhého vatikánského koncilu ze strany
Nejvyššího pontifika. Vidíte však papeže, jak se jednoho nedělního rána objeví
na náměstí sv. Petra a věřícím oznámí, že po více než 20 letech si všiml, že se
koncil mýlí a že je nutné anulovat přinejmenším dva výnosy, pro něž hlasovala
většina koncilních otců a papež je schválil?
No
tak! V Římě by jistě byli schopní nalézt diskrétnější způsob, jak to
udělat... Papež by mohl autoritativně deklarovat, že některé dokumenty Druhého
vatikánského koncilu se musí lépe interpretovat ve světle tradice, takže se
stává nezbytným změnit několik frází, aby byly přivedeny do souladu
s Magisteriem předešlých papežů.
Museli
by jasně říct, že omyl se může pouze „tolerovat“, ale nemůže mít „práva“, a že
stát, který je neutrální na náboženské úrovni, ani nemůže existovat, ani by
neměl existovat. Samozřejmě však nemám žádné iluze: i kdyby papež chtěl učinit
tyto opravy, nemohl by je učinit. Ona „liberálně-zednářská mafie“, na níž jsem
již učinil narážku, to nemůže tolerovat.
Máte jistý sklon vidět „spiknutí“
takřka všude. Pět dní předtím, než jste byl [v roce 1976] suspendován „a divinis“, jste v dopise
Pavlu VI. kritizoval „tajnou dohodu mezi vysoce postavenými církevními
hodnostáři a svobodnými zednáři, která byla uzavřena dokonce ještě před
koncilem“...
Nicméně
všechny americké noviny napsaly, že před koncilem se kardinál Bea, zakladatel
vatikánského sekretariátu pro ekumenismus, setkal s vůdci nejvlivnější
židovské zednářské lóže v hotelu Astoria v New Yorku a zeptal se
jich, co očekávají od koncilu. „Prohlášení o náboženské svobodě,“ řekli mu.
Několikrát jste jedince jako
Franco, Salazar a Pinochet popsal jako obránce „křesťanského řádu“. Jsou tedy
diktátorské režimy jedinou možnou historickou realizací „katolického státu“?
Vezměme
si Pinocheta. Neříkám, že jeho režim je dokonalý, ale alespoň nalézáme
křesťanské zásady jako základní platformu jeho politické orientace. Je mužem
spravedlnosti a řádu a podporuje přítomnost katolické Církve, dokonce ačkoliv
mu chilští biskupové – jaký paradox! – vůbec nejsou vděční. Spíše se zdá, že
chilští biskupové chtějí pro svou zemi nového Allendeho. Naštěstí je katolický
lid v tomto bodě nenásleduje. Před měsícem jsem cestoval do Santiaga na
obřad otevření jednoho našeho kostela. Myslím, že by nás následovaly velké
davy, kdybychom měli dost kněží. Natolik jsou rozhořčeni postojem své
hierarchie!
Když
Pinochet naposledy unikl pokusu o svůj život, konaly se v hlavním městě
demonstrace solidarity a náklonnosti k němu. Mnohé z nich měly
spontánní náboženský charakter. Lid volal: „Děkujeme ti, Nejblahoslavenější
Panno Maria, že jsi ochránila generálův život.“
Generál Pinochet
Můžete nám šířeji načrtnout mapu
rozšiřování vašeho díla po světě?
Jsme
přítomní ve 28 národech a na všech kontinentech s výjimkou Asie, ačkoliv
plánujeme založit dům v Indii. Provozujeme pět seminářů, asi 90 priorátů,
několik škol a institut s univerzitní úrovní v Paříži.
V současnosti je členem Bratrstva také 250 sester. Ale v našem díle
se odráží vlastní přesvědčení mnohem většího počtu kněží a sester.
Jen zdánlivá izolace
Nezpůsobuje vám vaše vzrůstající
izolace v Církvi rostoucí pochyby?
Naše
izolace je víc zdánlivá než skutečná. Mnozí biskupové a přinejmenším tucet
kardinálů mi soukromě řekli, že sdílejí naše postoje. Mohl bych odhalit jejich
jména. Víme například, že jistý počet kardinálů nesouhlasil se setkáním
v Assisi a vyjádřil své obavy papeži. Ale také, a to je nejdůležitější,
necítíme se izolovaní ve vztahu k minulosti, k Tradici. Čerpáme svou
sílu ze slov a Magisteria Církve, jež nás předcházelo.
Nedávno dva příklady zběhnutí ve
vašich řadách rozvířily veřejné mínění: šest mladých seminaristů v Écône a
klášter P. Jolyho ve Flavigny. Jak si je vysvětlujete?
Seminaristé
byli ovlivněni kněžími z vnějšku, kteří vytáhli strašáka exkomunikace.
V semináři je to ale normální, že je zde jednou za čas někdo, kdo odejde.
Také by se vzhledem ke zběhnutím motivovaným naší údajnou „rigiditou“ vůči Římu
mělo zmínit, že zde byla i jiná zběhnutí ospravedlňovaná naší údajnou
„slabostí“, pokud jde o papeže.
Hovořit o „vnějších vlivech“ může
být opodstatněné, pokud jde o mladé seminaristy, to ale neplatí pro případ P.
Jolyho.
Vždy
to byl dosti uzavřený muž. Bylo obtížné se dostat do jeho kláštera. Jednoho dne,
takřka bez varování, se rozhodl opět přijmout jurisdikci biskupa z Dijonu.
Zvláštní. Byl mnohem tradicionalističtější než jsme my. Vykonal jsem
v jeho klášteře 24 kněžských svěcení. Nyní bude muset sloužit novou mši
Pavla VI.
Katolická Víra
v nebezpečí
Hypoteticky připusťme, že máte
pravdu. Cožpak nás dějiny Církve a Tradice jejích světců neučí jasně, že přímá
cesta poslušnosti je jediná, která v čase nese plody?
Kdyby
to bylo prostě jen o „disciplinárním“ problému, neváhal bych. Kdyby dnes byl
naživu Pius XII. a požádal mě, abych uzavřel seminář v Écône, má
poslušnost by byla okamžitá a bezproblémová. Ale dnes je v sázce sama
Víra. Z tohoto důvodu již není poslušnost možná. Dokonce ani papež nemá
žádnou moc změnit Víru; je jen její služebník. Přijmout náboženskou svobodu,
ekumenismus, koncilní reformy, by pro mě znamenalo přispívat k dílu
„sebezničení“ Církve. To ve svědomí nemohu učinit. Papežův liberalismus ničí katolickou
Víru zevnitř.
Promiňte, ale jaká je vaše definice
Víry?
Víra
je učení Církve v průběhu staletí ve shodě s učením apoštolů.
To se ale zdá být definicí Tradice,
nikoliv Víry...
Pak
vám dám jinou definici, tu, která je obsažena v Protimodernistické
přísaze Pia X.: rozumové a volní podvolení se Božímu zjevení, protože
Bůh je nejvyšší autoritou a nemůže se mýlit.
Papež sv. Pius X.
A vám se opravdu zdá, že Pavel VI.
a Jan Pavel II. podstatně změnili toto fundamentální jádro Víry? Zašel byste
tak daleko, že byste to deklaroval?
Myslím
si, že podávají jinou definici víry. Pro ně je víra náboženským sentimentem,
vnitřním, subjektivním aktem.
Subjektivním? [Encyklika] Redemptor Hominis říká, že „Kristus je
středem vesmíru a dějin“! To není jen subjektivita, ale zcela něco jiného!
Ale
proč pak tedy kladou takový velký důraz na svědomí, na povinnost „respektovat“
svědomí? Svědomí se nutí poslouchat Zjevení ne pro sebe sama. Problém je, že
pro posledních pár papežů – abychom hovořili křesťanským způsobem – „subjekt“
předchází „objektu“. Zatímco pro tradici Církve je pravdou přesný opak: objekt
předchází subjektu... Proto zde je mravní povinnost lnout ke katolické Víře,
kterou stát, vrcholná organizace veřejného společenství, může a musí uznat a
upřednostňovat.
Aniž bychom mimoděk popřeli
základní princip Tradice, se sv. Tomášem na čele: jestliže není poslušnost ke
skutečnostem Zjevení plně svobodná a vědomá, není to ryzí poslušnost...
V každém případě můžeme diskutovat, zda „katolický stát“ je či není
historicky opodstatněný v dnešním světě. Co se zdá přinejmenším přehnané
je činit z nutnosti článek víry.
Podle
mého názoru jsou tyto otázky neoddělitelně spjaté. Přijetí zásady „náboženské
svobody“ manifestuje „subjektivní“ náhled na Víru. Papež Wojtyla může dokonce
říkat, že Kristus je středem vesmíru a dějin, ale zároveň toto ujištění chápat
jako osobní „názor“ katolíků a tak popírat „výlučnou“ a „katolickou“ jinými
slovy univerzální povahu Víry. Ne, to vše je nepřijatelné; jde to proti
Tradici, Víře, proti Magisteriu jedenácti papežů, od Pia VI. do Pia XII. Já
jsem si zvolil následovat oněch 11 papežů a nikoliv ty poslední dva.
Papež Wojtyla líbá 14. května 1999
rouhavý muslimský korán
Vysvětil jste tajně
nějakého biskupa?
Vaše Excelence, několikrát jste
hrozil tím, že vysvětíte biskupa, který bude pokračovat ve vašem díle. Někteří
si myslí, že jste již vykonal biskupské svěcení tajně: můžete ve svědomí popřít
tyto fámy?
Ano,
nanejvýš kategoricky. Pokud to učiním, učiním to veřejně.
Co by se muselo stát, abyste
podnikl tento krajně závažný krok, který ipso
facto způsobuje exkomunikaci?
Čekám
na znamení od Prozřetelnosti. Jaké znamení, nevím. Nejsem připraven to učinit
ihned...možná za rok od teď. Chci ale vyjasnit jednu věc: biskupové, které
vysvětím, pokud nějakého vysvětím, nebudou mít žádnou zvláštní pravomoc
v Bratrstvu. Jejich jediným úkolem bude konat kněžská svěcení a udělovat
svátost biřmování. Nebudou mít území nebo region; jurisdikce řádu [sic] náleží
generálnímu představenému: on je hlavou Bratrstva, která rozmisťuje osazenstvo
a zakládá prioráty. V současnosti je generálním představeným P. Schmidberger,
který byl zvolen na generální kapitule v roce 1982 na dvanáctileté funkční
období, tedy do roku 1994. On je tím, kdo je mým nástupcem jako autorita
v rámci Bratrstva.
Pokud se nemýlíme, použil jste
množné číslo, když jste mluvil o biskupských svěceních.
Pokud
budu ve svědomí považovat za nutné pro dobro díla, které jsem založil, učinit
tento krok, přistoupím k vysvěcení nikoliv jednoho, ale až tří, čtyř nebo
možná pěti biskupů. Toto dílo má domy po celém světě a já to musím při
přemýšlení o budoucnosti vzít do úvahy.
Ale co konkrétně by vám mohlo
zabránit učinit tento otevřeně „schizmatický“ akt?
Kdyby
se církevní situace vrátila do normálu, kdyby se vrátili k Tradici, pak by
již neexistoval žádný problém.
Jen Bůh je pánem
budoucnosti
Vaše Excelence, jak si
představujete tento „návrat“ k tradici? Myslíte si, že by mohl nastat během
zbývajících let vašeho života?
Bůh
ví. Kdo může říct, co pro nás má budoucnost připravené? Možná vypukne atomová
válka a situace se radikálně změní... Že přijde změna během tohoto pontifikátu
se zdá nepravděpodobné, takřka zázračné. Ale kdo ví?
Co cítíte při pouhé myšlence na to,
že skončíte svůj život nesmířený s Církví?
Jediní,
kdo mohou být považovaní mimo Církev jsou ti, kteří nemají Víru, protože
základním důvodem pro jednotu v katolické Církvi je Víra. Ti, kteří
způsobují schizma, jsou ti, kteří mění Víru. Jsem si jistý, že já patřím do
katolické Církve všech časů, věčné Církve...
Z vašeho pohledu je tedy papež
schizmatický?
Ano...asi...více
méně. Ale setkání v Assisi je krajně závažným aktem. Papežovým zaměstnáním
je utvrzovat víru, a jestliže již tuto povinnost neplní, co máme dělat? Tato
situace dosahuje nejzazší stupeň závažnosti. Nevidím žádné podobné precedenty
v dějinách Církve. Ve 14. století byl jeden papež, Jan XXII., odsouzen a
sesazen zvláštním koncilem, protože v jednom bodě bylo shledáno, že není
ve shodě s katolickou naukou. Dnes je to dokonce ještě horší: ne jen jeden
článek, ale celý kontext již není katolický.
Opravdu vás hrozba exkomunikace ze
strany současné katolické hierarchie ponechává lhostejným?
Naprosto
lhostejným. Exkomunikace rozhodnutá současnou liberální vládou Církve – jakou
platnost by měla? Po více než století konzervativní papeži odsuzovali a
exkomunikovali lidi jako Lamennais, Buonaiuti a Loisy, protože byli liberálové
a modernisté. Nyní jsou těmi, kteří jsou u moci v Církvi a chtějí
exkomunikovat tradicionalisty, jinak řečeno, opravdové katolíky.
Zdroj:
FSSPX.ORG
Překlad:
D. Grof