Dva druhy liberalismu (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Filozofie a
teologie učí, že existují dva druhy ateismu, naukový (neboli spekulativní) a
praktický. První spočívá v otevřeném a přímém popírání Boží existence;
druhý spočívá v jednání a životě bez popírání Boží existence, ale přesto je
takový, jako by On ve skutečnosti neexistoval. Ti, kteří vyznávají ten první,
jsou nazýváni teoretickými nebo naukovými ateisty; ti, kteří žijí podle
druhého, praktickými ateisty. Ti druzí jsou početnější.
S liberalismem
a liberály je to totéž. Existují teoretičtí a praktičtí liberálové. Ti první
jsou těmi, kteří tvoří dogmata této sekty – filozofové, profesoři, diskutéři,
novináři. Učí liberalismus v knihách, v rozpravách, v článcích
s pomocí argumentů nebo autority ve shodě s racionalistickými
kritérii v maskované nebo otevřené opozici vůči kritériu Božího a
nadpřirozeného zjevení Ježíše Krista.
Praktických
liberálů je mnohem více. Jako stádo ovcí se zavřenýma očima následují své
vůdce. Nevědí nic o pravdě principů a systémů, a kdyby si uvědomili zvrácenost
svých instruktorů, asi by k nim měli odpor. Svedení však falešným pokřikem
nebo otřepanými frázemi, poslušně jdou za svými falešnými vůdci. Jsou však
nicméně rukama, jež konají, zatímco teoretici jsou rukama, jež směřují. Bez
nich [tj. praktických liberálů] by liberalismus nikdy nepokročil za úzké
hranice úvah. Jsou to praktičtí liberálové, kteří mu dávají život a vnější
hnutí. Oni představují hlavní věc liberalismu – připravení přijmout jakoukoliv
formu, připravení pro jakoukoliv pošetilost nebo absurditu předkládanou ze
strany vůdců.
Mezi
katolickými liberály mnozí chodí na mši, konají novény a přesto, když přijdou
do kontaktu se světem, žijí svůj život praktických liberálů. Činí pravidlo
z toho „žít s dobou“, jak to nazývají. Věří, že Církev je poněkud
nemoderní, je starým nudným patronem, a že je brzděna jistou sektou
reakcionářů, ultramontánů; mají však naději, že v průběhu času [Církev] dožene
moderního ducha pokroku, jehož jsou oni předvojem. [Ultramontáni jsou] Svijonožci
medievalismu přisedlí na Petrově bárce, ale čas, jak [katoličtí liberálové]
věří, to napraví. Tuto poslední kapku středověké filozofie a teologie doufají
brzy vyřešit tak, že zavedou moderního ducha do jejích škol.
Pak se
rozvine nová teologie více ve shodě s potřebami doby, více v souladu
s moderním duchem, který má tak velké požadavky na naši „intelektuální
svobodu“. Věří tedy (nebo si představte, že věří), že je vše v pořádku. Je
proto jejich zodpovědnost před Bohem zmenšená? Jistě, že ne. Ve světle víry
hřeší přímo. Jsou méně omluvitelní, než ti liberálové, kteří nikdy do Církve
nespadali. Krátce řečeno, hřeší s otevřenýma očima.
Mezi liberály
nesmíme zapomenout zahrnout ty, kterým se daří vyhnout jakémukoliv přímému
projevu nebo vyjádření liberální teorie, kteří ji však nicméně nepřímo
podporují ve své denní praxi tím, že píší a mluví po liberálním způsobu tím, že
doporučují liberální knihy a lidi a poměřují a oceňují vše podle kritérií
liberalismu a při každé příležitosti, která se nabízí, dávají najevo silnou
nenávist vůči čemukoliv, co má sklon zpochybnit nebo oslabit jejich milovaný
liberalismus. Takové je chování těch obezřetných novinářů, jež je obtížné
dopadnout při zjevné obhajobě jakéhokoliv konkrétního liberálního tvrzení,
kteří však nicméně v tom, co říkají a v tom, co neříkají, nikdy
nepřestanou pracovat pro propagaci této lstivé hereze. Ze všech liberálních
hadů jsou tihle nejjedovatější.
Zdroj: Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix Sardá
Y Salvany, kapitola 9
Překlad: D.
Grof