Neděle
šestnáctá po svatém Duchu
Obsah: Král
ve svatém evangeliu překvapil služebníky, proto je nalezl nepřipravené, proto
dopadlo účtování špatně; k židům přišel Pán Ježíš, když byli připraveni, a
přece dopadlo účtování také špatně, Krista Pána nepřijali. V jakém stavu se
nacházeli židé před příchodem Kristovým? 1. Vzhledem na náboženství, 2. vzhledem
na národ, 3. jak smýšleli o tomto stavu. – Bůh židy připravoval, oni Jím
pohrdli; nepohrdejme my.
Podobno jest
království nebeské člověku králi, který chtěl počet klásti se služebníky svými. (Mat. 18,
23)
Slova: „Království nebeské“ mají v písmě svatém
smysl rozličný. Ve smyslu vlastním znamenají slova ta říši Boží, tedy
království nebeské čili věčnou blaženost.
Kristus Pán těmi slovy nejčastěji rozumí svatou
církev. V tom smyslu řekl: Podobno jest království nebeské poli, na kterémž
roste pšenice a koukol, desíti pannám, z nichž pět bylo moudrých, pět
pošetilých, a podobně; v tom smyslu také řekl svatému Petru: Tobě dám klíče
království nebeského. Avšak ve dnešní části svatého evangelia [pozn. ed.:
kázání je z dvacáté první neděle po sv. Duchu] neznamenají slova ta ani
věčnou blaženost ani církev, nýbrž znamenají způsob, jak s námi Bůh vládne. Tato vláda Boží nebo chování se Boha
k nám nebo kralování nad námi jest podobno onomu králi, který byl k služebníku
svému tak velice milosrdný, ale když viděl, že služebník ten jest ukrutný ku
spoluslužebníku svému, těžce ho potrestal.
Sv. Petr se
totiž tázal Krista Pána, kolikráte máme odpustiti bližnímu, který nám ukřivdil;
zdaž sedmkráte, nebo snad ještě častěji. A Pán Ježíš mu řekl: Nejen sedmkráte,
nýbrž sedmdesátkrát sedmkráte, to jest vždycky. Neboť, praví dále, království
nebeské, to jest chování se Boha k nám, Jeho vláda nad námi podobná vládě onoho
krále, který byl sice k lidem velice milosrdný, ale když na všech viděl
nemilosrdnost, přísně je potrestal. Tak se stane každému, kdo neodpustí
bližnímu svému; nechceme-li tedy, aby se nám stalo podobně, odpouštějme.
Král, o
kterémž mluví Kristus Pán, služebníky překvapil, přišel s nimi činiti účty,
aniž by jim to napřed oznámil. Nelze se tudíž diviti, že je nalezl
nepřipravené. Proto dopadlo také účtování špatně. Avšak podobný král, Kristus
Ježíš, přišel také činit účty s národem svým židovským; nepřišel k nim z
nenadání, nýbrž naopak mnoho a často je upozorňoval, že přijde, byli tedy připraveni
dobře; a přece i s nimi vypadlo účtování špatně, k jejich záhubě, ač s nimi Pán
jednal velmi milosrdně, oni Ho nepřijali, nýbrž pohrdli jím. Láska Kristova k
lidu vyvolenému byla veliká, proto nevděk lidu toho ku Kristu třeba také
nazvati velikým. Abychom tuto lásku lépe poznali a nevděku se varovali, bude
nám zajisté s prospěchem, když budeme uvažovati o stavu, v jakém se nacházeli
židé, když Pán Ježíš přišel. Promluvím tudíž o stavu židů, v jakém se nacházeli
právě v době příchodu Kristova.
Abychom
poznali dobře stav, v jakém se židé
nacházeli právě tu, když Kristus Pán přišel, a také stav tento spravedlivě
a náležitě ocenili, bude s prospěchem, když pohlédneme na lid vyvolený z
rozličných stanovisek. Poněvadž mluvíme o náboženství, pozorujme nejprve stav náboženský židů, pak se tažme, jak
tu bylo s jejich národností, a
konečně se tažme, co o tom všem soudili židé sami.
1.
Nahlédneme-li do dějin národa židovského a tážeme-li se, v jakém stavu se
nacházel národ ten v době bezprostředně před narozením Kristovým v ohledu náboženském, shledáváme
následující. Lid ten byl rozdělen na
více náboženských stran nebo
sekt, ze kterých třeba zejména připomenouti Farisey, Saducey a Essey.
Nejmocnější byli Fariseové. Slovo
Fariseus znamená po česku tolik co oddělený; a Fariseové se nazývali oddělenými
z té příčiny, že se domnívali, že nad ostatní židy vynikají životem ctnostným a
spravedlivým, a že tudíž jsou více Bohu milí než jiní, čili že svou dokonalostí
jak před lidmi, tak před Bohem od ostatních židů se liší. Ve skutečnosti však,
jak je Kristus Pán spravedlivě líčí, byli to pouzí pokrytci a zbílení hrobové,
kteří stavěli svou spravedlnost lidem jen na odiv, uvnitř ale byli plni vší
nepravosti. Dle náhledů Fariseů záleželo náboženství jenom ve vnějších
obřadech; na srdce, na ducha nehleděli. Že toto učení a počínání Bohu milé býti
nemohlo, musí uznati každý, kdo o Bohu správně smýšlí. Poněvadž Bůh jest duch,
a poněvadž člověk není pouhý duch, nýbrž skládá se z těla a z duše a závisí na
Bohu celý: Bůh chce, abychom mu sloužili nejen tělem, nýbrž také duší; a nejen
duší, nýbrž také tělem čili úplně. Kdo se chce klaněti Bohu jenom duchem ale ne
tělem, chybuje, hřeší; ale když Fariseové sloužili Bohu jenom tělem, vnějšími
viditelnými obřady, na srdce zapomínajíce, chybovali a hřešili také.
Druhá
důležitá náboženská strana u židů byli Saduceové.
Jméno své měli od původce svého Sadoka, jenž znal a vykládal zákon Mojžíšův.
Kdežto Fariseové v učení náboženském dávali přednost rozličným podáním starších
před písmem svatým, Saduceové se chtěli držeti ve všem jen písma svatého. Ale
ve skutečnosti tak nečinili. Vždyť nevěřili, že jsou andělé a ďáblové,
nevěřili, že duše lidská jest nesmrtelná, že vstaneme z mrtvých, že se člověku
dostane odplaty věčné nebo trestů věčných podle jeho skutků, ačkoliv toto vše
zřetelně čteme v písmě svatém. Za největší blaženost, ano za cíl člověka
považovali rozkoše tělesné; a proto nelze se diviti tomu, že měli mnoho
přívrženců mezi boháči a lidmi v úřadech postavenými, poněvadž ti právě mohli
hověti rozličným rozkošem a touhu po nich ukájeti.
Třetí strana
byli Esseové nebo Esseni. To byl
jakýsi druh poustevníků u židů. Žili hlavně na západním břehu moře Mrtvého v
rozptýlených vesnicích, a to ze jmění společného. Provozovali orbu a rozličná
řemesla, a manželstvím jako věcí méně čestnou pohrdali. Ač byli mnohem
pobožnější než Fariseové a Saduceové, přece popírali různé pravdy písma
svatého, a v zavádění rozličných vnějších obřadů předstihli i Farisey. Bohu
oběti nepřinášeli; proto nechodili ani do chrámu, ačkoliv kněžím předepsané
dávky odváděli. Strana tato byla velmi slabá, bylo jich asi 4000.
Kromě těchto
tří stran židovských byli v Palestyně Samaritáné.
Jak jindy bylo připomenuto, nebyli Samaritáné ani židé ani pohané, nýbrž
smíšenina z obou náboženství; a proto jich nemůžeme vlastně právem ani
považovati za stranu židovskou. Jméno měli od Samaří města a krajiny. Když
Salmanassar odvedl Israelity do zajetí assyrského, poslal do krajin vyprázdněných
pohany. Ti se smísili se zbytky židů, a národ takto povstalý nazván jest
Samaritáné.
Patrno jest,
že náboženský stav židů v době před příchodem Krista Pána byl velice smutný. O
náboženství pravém, které proniká člověka celého, a jaké zjevil Bůh a snažil se
udržeti v pokolení lidském, nemůže ovšem býti ani řeči. Jest pravda, že žili i
tu mužové a ženy velmi zbožní, avšak
takových bylo málo, ano velmi málo. Většina židů vězela v náboženských
bludech. Židé měli chrám v Jerusalemě, ve kterémž přinášeli Bohu oběti, a kde
vykládán byl také zákon; měli také v rozličných městech modlitebny čili
synagogy, my bychom řekli sbornice, ve kterých se oběti přinášeti nesměly, ale
kde se přece modlili a výklad zákona poslouchali: ale jak často i na těchto
místech důležitých, ano nejdůležitějších a pro každého žida nejvyšších,
vykládán byl zákon Páně bludně! Proto třeba říci, že stav židů v příčině
náboženství byl v době před příchodem Kristovým velmi smutný.
2. A
tážeme-li se, jak bylo v této době se židy v ohledu
národním nebo národnostním, neshledáváme nic potěšitelné, nýbrž naopak vše
zarmucuje. Národ vyvolený Bohem samým jest tak pokořen, že se co nejdříve stane otrokem pohanů, Římanů. Přispěl si
k tomu ovšem sám, hlavně svými vladaři.
Když králové
syrští, zejména Antioch Epifanes, krutě pronásledoval židy a sváděl je k
pohanství, povstal proti němu zejména Juda,
pro svou udatnost Makkabeus, to jest kladivo, nazvaný, a shromáždiv ty, kteří
ctili zákon Boží, porážel rozličné vůdce syrské. Dobyl města Jerusalema, a když
viděl město zpustlé a chrám tak zanedbaný, že v síních jeho rostlo proutí jako
v lese, vyčistil a obnovil chrám a ustanovil na památku toho slavnost zvláštní,
posvěcení chrámu. Podobně šťastně bojovali proti Syrům nástupcové Judovi,
Makkabeovci nazvaní. Jeden z nich Jan,
nazvaný Hyrkánus, rozšířil říši judskou tak, jak rozsáhlá byla za krále
Davida. Syn a nástupce jeho Aristobul
přijal titul krále asi roku 105 před Kristem. Vidíme tudíž, že s pomocí Boží i
po návratu ze zajetí židé nebyli národem opovrženým a zbabělým, nýbrž dosti
samostatným a statečným. Kromě pomoci Boží k tomu přispělo také přátelství židů
se Římany, za kteréž prosil a jehož také dosáhl již Juda Makkabejský.
Ale vnukové
posledně připomenutého krále židovského Aristobula, Hyrkán a Aristobul, hádali se o vládu, a byli tak neprozřetelní, že
předstoupili v Damašku před vojevůdce římského Pompeja se žádostí, aby spor
jejich urovnal. Pompejus rozhodl ve prospěch Hyrkána, a když proti němu
vystoupil Aristobul válečně, přitáhl s vojskem do Jerusalema, potvrdil Hyrkána
za vladaře a velekněze, a bratra jeho Aristobula odvedl do Říma do zajetí. Ale
Hyrkán byl slaboch a svou nezpůsobilostí zavinil to, že byl roku 40 před
Kristem senátem římským za krále
židovského prohlášen cizinec Herodes, přijmím Ukrutný. Tím ztratili židé
svou samostatnost úplně a národ Bohem vyvolený byl úplně poddán pohanům.
Vidíme
tudíž, že stav židů v té době, která předcházela krátce před narozením Krista
Pána, byl velmi smutný jak v ohledu náboženském, tak v ohledu národním. Za
náboženství byly považovány velikou většinou jenom vnější obřady; pravé jádro,
aby pobožnost vycházela ze srdce a pronikala celého člověka, téměř obecně
chybělo; nevymizelo náboženství pravé sice úplně, ale pravých jeho vyznavačů
bylo velmi málo.
V ohledu
národním byli židé úplně podrobeni Římany, pohany, a dospěli k tomuto
stavu bídnému bohužel svou vinou. Herodes, aby si získal přízeň židů, pečoval o
zvelebení jejich chrámu. Chrám jerusalemský opravdu rozšířil a nádherně ho
ozdobil, ale vše to se stalo za peníze židovské. A poněvadž týž Herodes hleděl
se zavděčiti pokud možno nejvíce Římanům, pohanům, jak podporoval náboženství
židovské, tak hájil a podporoval pohanství, a to bohužel také za peníze židů,
poněvadž jiného pramene svých důchodů neměl. Snaha, aby se zachoval pohanům i
židům, směřovala k tomu, aby se udržel u vlády. Cítil to dobře, že jest vlastně
na trůně židovském vetřelcem; proto snažil se dokázati, že jest hoden důvěry,
kterou ho poctili Římané. A jako hleděl svou licoměrností vládu svou utvrditi,
tak hleděl svou krvelačnou bezohledností odstraniti vše, co mu jakýmkoliv
způsobem hrozilo, o trůn ho připraviti. Poněvadž věděl, že zákonitými řádnými
panovníky v Palestyně před ním byli Makkabeovci, hleděl rod tento vyhladiti
plně. Manželkou jeho byla Mariamna, vnučka posledního krále z rodu
Makkabejského, Hyrkána; proto ji dal zavražditi. Podobně se zachoval k jejímu
otci a dědu, matce a bratru. Ano Herodes nedůvěřoval ani vlastním svým synům;
proto dal i ty povražditi. Nad hlavním vchodem do chrámu jerusalemského dal
zavěsiti římského orla. To byla hrubá urážka náboženství židovského; vždyť Bůh
židům zakázal dělati veškeré rytiny a ctíti je. Když pak někteří židé orla
tohoto shodili, dal je Herodes všecky upáliti. Již z těchto několika tahů ze
života tohoto krále vetřelce jest patrno, že právem zasloužil název Ukrutný. A
pod vládou takového člověka žil národ židovský po celých 37 roků. Nelze se
tudíž diviti tomu, že po jeho smrti byly všude vzpoury a povstání, které
směřovaly k tomu, aby se židé dodělali aspoň poněkud svobody. Rozvážlivější
židé věděli dobře, že násilím nedojdou cíle, proto vyslali četné poselstvo do
Říma k císaři Augustovi, k němuž se připojili také zástupci židů bydlících v
Římě s prosbou, aby zbavil jejich vlast vlády rodiny Herodovy, a aby byla
raději bezprostředně spojena se říší římskou. Augustus žádosti té nevyhověl
úplně, nýbrž jen poněkud.
3. A co o
tomto stavu své vlasti soudili židé? Co zejména šlechta židovská, Fariseové, co
židé lehkověrní, co židé nábožní a ctnostní? – Fariseové považovali stav tento
za nesnesitelný, k jehož odstranění však síly lidské nestačí, ze kteréhož může
pomoci jedině Bůh. Žijíce pak v pevném přesvědčení, že jsou národem Bohem
vyvoleným, a vědouce, že Bůh slíbil Vykupitele lidu svému, také tohoto Vykupitele právě v oné době čekali.
Židé lehkomyslní také znali učení o Vykupiteli, představovali si Ho však jako
mocného krále, který obnoví říši jejich; a proto kdekoliv se takovýto domnělý
Vykupitel objevil, ihned ho měli za Vykupitele Bohem poslaného a činili s ním
vzpoury proti Římanům, které pravidelně skončily jejích porážkou. – Židé zbožní
a ctnostní nad úpadkem náboženství bědovali, taktéž velice jich bolelo to, že
byli poddáni pohanům; věděli také, že bída jejich jest tak veliká, že z ní
člověk pomoci nemůže, věděli, že Bůh slíbil Vykupitele, a proto úpěnlivě
prosili, aby Bůh tohoto Vykupitele brzy poslal.
Tak vidíme,
že veliká většina národa židovského, ano národ tento celý právě v té době, kdy Kristus Pán se narodil, po Vykupiteli toužila,
Vykupitele čekala, a proto na tohoto Vykupitele náležitě připravena byla. Jest
pravda, že si nepředstavovali všichni tohoto Vykupitele správně; nelze popříti,
že většina židů o Něm myslila nesprávně, očekávajíc Ho jako mocného vladaře
pozemského, který obnoví starou říši židovskou: ale toho také nelze popříti, že
Vykupitele, Osvoboditele, Spasitele, Messiáše čekali právě tu židé téměř
všichni. A v tom právě jest viděti moudrost Boží, která koná vše v čas
příhodný.
Avšak
ačkoliv byli židé na Vykupitele připraveni, ačkoliv po Něm toužili, přece když přišel, nepřijali Ho, pohrdli
Jím. Pán Ježíš přišel mezi své, a oni Ho nepřijali. Proto zcela spravedlivě
Pán Ježíš pohrdl židy a povolal místo
nich ku spáse pohany. Vidíme, jak člověk i Bohem povolaný a povýšený může
vlastní vinou poblouditi a tak zaviniti záhubu svou. Také nás povolal Pán k
úkolu velikému, vznešenému. Jsme křesťané, na křtu svatém jsme byli přijati za
syny Boží, bratří a spoludědice Kristovy. Nepohrdejme povoláním tím, nýbrž
naopak važme si ho, a choďme hodně dle
povolání toho. Láska, kterou Bůh dokázal židům, budiž nám zárukou, že Bůh
miluje také nás; a zatvrzelost a nevděk židů budiž nám výstrahou, abychom
nebyli nevděčnými a zatvrzelými my. Když tak se zachováme, budeme moci s
důvěrou očekávati ten den, kdy bude Bůh účet klásti s námi. Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 644
Zpracoval: Jakub
Albert