Komentář Eleison CDXXVII – Zavrženíhodný naturalismus (2015)
(427)
19. září
2015
ZAVRŽENÍHODNÝ NATURALISMUS
„Jsem
člověk. Stojím na svých vlastních nohách. Mám rozum a vůli a smysl pro
povinnost. Mohu vést slušný, dokonce vznešený život na přirozené úrovni, velmi
vzdálený pouhému materialismu. A teď vy jako katolík přicházíte a říkáte mi o
nadpřirozeném, nadlidském životě povzneseném nad přirozený život, vyžadujícím
ke svému prožívání ctnosti. Vy mi říkáte, že je to život mnohem nadřazenější
přirozenému životu, umožněný Vtěleným Bohem a slibující nepředstavitelné blaho.
To je vše velmi dobré, ale docela upřímně, shledávám, že lidská přirozenost je dostačující:
ani život anděla, ani zvířete. Nechci ani, aby přišlo nebe, ani nechci
požadavky, jež vznáší zde na zemi. Odmítám prospěch s břemenem. Spokojím
se se slušným přirozeným životem, který Bůh odmění slušným přirozeným posmrtným
životem.“
Takto
kardinál Pie (1815-1880) vložil do úst mnoha bezúhonných a vážených občanů
z poloviny 19. století závažný omyl naturalismu, který tehdy posílal a od
té doby poslal obrovský počet duší dolů do pekla. Naturalismus je popření, nebo
jako zde odmítnutí, celého nadpřirozeného řádu. Přirozené je vším, nebo je
vším, co chci. Nic nad přirozeným neexistuje, nebo pokud přece existuje,
zdvořile to odmítám. Lev XIII. ve své encyklice odsoudil naturalismus jako
základní omyl svobodného zednářství (viz Humanum Genus).
Naturalismus je obrovským omylem Hollywoodu, takřka nepovšimnutým, protože
všichni z nás jsme vyrostli tak uvyklí modernímu světu jak byl zformován
zednáři, jejichž jednou zásadou je být všude, ale nebýt viděn nikde. Kardinál
Pie odpověděl svému ctihodnému občanovi třemi argumenty:
Zaprvé, Bůh
je Stvořitelem a svrchovaným Pánem člověka, svého stvoření. Když stvořil
přirozeného člověka, který vskutku patří do přirozeného řádu (což je Boží dar
světa člověku), ponechal si právo zdokonalovat člověka tím, že jej pozvedne
také k nadpřirozenému řádu (což je Boží dar Boha člověku). Ve skutečnosti
Bůh aktem lásky, jejž člověk nemá žádné právo odmítnout, protože ten dar a ta
láska jsou tak velké, určil člověku, aby vstoupil do nadpřirozeného řádu. Bůh
tak činí tento prospěch povinností pod přísným trestem při odmítnutí tohoto
prospěchu a při vzpouře proti této lásce. Vznešenost při účasti na vlastní
přirozenosti Boží skrze jeho dar nadpřirozené milosti ustanovuje takovou povinnost,
že s tím, kdo se odmítá chovat jako syn, bude nakládáno jako s otrokem.
Zadruhé, sám
rozum prokazuje, že se Bůh odhalil skrze svého Syna, Ježíše Krista. Když se Bůh
odhaluje, musím se dívat. Jeho Vtělený Syn odhalil, že odmítat věřit znamená
být odsouzen (Mk. XVI, 16). Otec předal všechen soud Synovi (Jn. V, 22-23).
Každé koleno musí pokleknout před Ježíšem (Fil. II, 9-11). Každá myšlenka má
podléhat Ježíši (II Kor. X, 4-6). Všechny věci jsou shrnuty v Kristu (Ef.
I, 10-12, Ž. II, 8). Neexistuje žádné jiné jméno pod nebem, jímž můžeme být
spaseni, než jméno Ježíšovo (Skutky IV, 11-12). Sv. Augustin ohledně Jn. XV
říká: buď je člověk připevněn ke Kristu jako větvička k vinné révě a
člověk nese plody, nebo je od něj oddělen a je uvržen do ohně. Vinná réva nebo
oheň? Držte se vinné révy!
Zatřetí,
vést skutečně slušný přirozený život bez nadpřirozené milosti je nemožné. Padlý
člověk je slabý v rozumu a vůli. V praxi, ptá se kardinál, kolik
„slušných a ctihodných občanů“ bez Boží milosti je schopno odolávat všemu
pokušení? Ve dne se chovají slušně v úřadě, ale v noci...? Následují
vznešeného Platóna na veřejnosti, ale v soukromí následují Epikura
vyhledávajícího potěšení. „Připusťte to, pane,“ varuje kardinál: „V lidských
očích jste mohl být vždy velice korektní, ale ne ve svých vlastních očích, a
není-li ve vaší duši kapka Kristovy Krve, směřujete k trestu.“
Kyrie
Eleison
Zdroj: The St. Marcel Initiative
Překlad: D. Grof