Socialismus
nemůže lidstvu pomoci, poněvadž chce pomoci bez Boha (1901)
Neděle
čtvrtá po svatém Duchu
Obsah:
Kristus dopustil, že apoštolé po celou noc marně pracovali, proto, aby pak tím
zřetelněji dokázal, jak nevyhnutelně jest potřebí pracovati s Ním, a že práce
bez Něho nic neprospěje. Nyní mnozí pracují a volají, že zlepší smutný stav
lidstva, tak činí i socialismus, ale nemůže dojíti cíle; socialismus nemůže
lidstvu pomoci, poněvadž chce pomoci bez Boha. 1. Bludné, až hrozné náhledy
socialistů o náboženství; prohlašují je za věc zbytečnou nebo jen za věc
soukromou; 2. náboženství veřejné jest povinností všech jednotlivců, proto i
celé společnosti; 3. bez takového marné všecky pokusy, byť i prospěly pro život
časný, neprospějí pro život věčný. – Chraňme sebe i jiných před socialismem!
Přes celou noc pracovavše, nic jsme ne popadli.(Luk. 5, 5).
Nevěděl Pán
Ježíš o tom, že apoštolé Jeho loví ryby, a že nemohou nic uloviti? Nevěděl o
tom, že se tolik namáhají, a že přece práce jejich nevede k žádnému cíli? Jest
pravda, že Kristus jako člověk není vševědoucí ve smyslu úplném a dokonalém,
jako Bůh; a však Kristus i jako člověk, poněvadž jest zároveň Bůh, jest přece
tak vševědoucí, že poznával a poznává vše, co jako Vykupitel pokolení lidského
měl věděti a znáti. Vždyť Jeho nejsvětější duše patřila od svého prvého počátku
na Boha tváří v tvář, a proto viděla v Bohu vše, co jako duše Vykupitelova
viděti měla. Nelze tudíž pochybovati o tom, že Pán Ježíš o namáhání a o
zbytečné práci svatých apoštolů dobře věděl. A mohl jim Kristus Pán pomoci?
Mohl učiniti, aby ulovili ryb hojnost? Mohl dojista. Vždyť když učinil zázrak
potom, když Jeho působením zabral najednou svatý Petr po marné celonoční práci
tolik ryb, že jich nemohli téměř ani vytáhnouti: proč by byl nemohl Kristus Pán
učiniti tak dříve? Patrno, že připouštěl tento nezdar z důvodů zvláštních, že
jím chtěl upozorniti na pravdu velmi důležitou. Která to asi byla?
Bez Něho
pracovali apoštolé mnoho, a nedosáhli ničeho; s Ním pak rozprostřeli jen jednou
síť a ulovili mnoho. Kdo by v tom neviděl úmysl Páně, že chtěl poučiti svatých
apoštolů a všech, kteří tento zázrak uslyší nebo budou o něm čísti, že bez pomoci Boží práce naše jsou marné,
ale s pomocí Boží daří se výborně?
Nyní mnozí
lidé pracují o díle velmi důležitém; chtějí odstraniti nebo aspoň zmírniti
bídu, pro kterou naříkají miliony lidí těžce pracujících, ano pro kterou na
miliony lidí práci ani nedostávají. Kdo by se směl opovážiti tvrditi, že úmysl
zlepšiti tuto bídu, není účel dobrý, a že by všichni lidé měli býti velmi
povděčni těm, kteří dílo toto provedou? Pomoci jednomu člověku, jest uznání
hodno a záslužno; proto co teprve třeba říci o těch, kteří by pomohli milionům!
K těmto
dělníkům na poli tak důležitém náležejí také tak zvaní socialisté, ano slyšíme-li jejich řeči nebo čteme-li je, poznáváme,
že oni se mají za jedině schopné a povolané, aby provedli toto dílo velmi
důležité. Nepodkládáme jim úmyslů nešlechetných, chceme, aby byli spravedlivými
k nám, proto nesmíme býti nespravedlivými k nim; avšak sledujeme-li jejich
počínání, poznáváme, že si počínají i ti nejšlechetnější tak, jak pracovali
svatí apoštolé na jezeře genezaretském, dříve než k nim přišel Kristus Pán.
Někteří socialisté totiž, zřejmě se
rouhají Bohu, posmívají se Mu, tvrdíce že, vůbec není; náboženství mají za
největší nesmysl, a není jim nic tak protivné a odporné jako v Boha věřiti,
Jemu se klaněti; a dle toho také jednají. Nejsou sice všichni tak zvrhlí, ale
tolik jest jisto, že všichni, žádného nevyjímaje, Boha ku pomoci nevolají. Všichni, ani toho nejlepšího nevyjímaje,
chtějí provésti veliké své dílo bez Boha. A z té příčiny pravíme, že socialista
ani nejšlechetnější nevede člověka k dobrému. Ano socialismus nepomůže lidstvu a nemůže mu pomoci, poněvadž chce
pomoci bez Boha. To budiž předmětem naší úvahy dnešní.
1. Jak
smýšlejí socialisté o Bohu a o
náboženství? Nesmýšlejí o něm stejně. Některé náhledy jsou tak hrozné, že
se ani na toto posvátné místo nehodí. Vždyť jeden vůdce socialistů napsal, že
není nemožnější nemožnosti nad trojjediného Boha, nad vtělení Boží, nad
nesmrtelnost duše a nad víru ve věčnou blaženost. A jiný ve své drzosti proti
milosrdenství Božímu rouhavě volá: „Neprosíme se již o milost a smilování
nebes, nýbrž my chceme míti spravedlnost a blaho již zde na zemi.“ Možno říci
vším právem, že většina socialistů zavrhuje
náboženství úplně, ano že je má za největší nesmysl. Všecky ty pravdy,
které člověka zde na zemi v jeho bídě a strasti jedině těší a sílí, všecky ty
pravdy, které jej před hříchy a nepravostmi jedině varují a k milosrdenství,
spravedlnosti, lásce a dobročinnosti k bližnímu povzbuzují, zavrhují socialisté
úplně; těm se smějí, ano diví se, že mohou býti dosud, na počátku dvacátého
století, lidé tak pošetilí, že jim věří. Jeden jejich náčelník [pozn. ed.:
Heinrich Heine] praví, že ponechává nebe andělům a vrabcům, že nebe jest
blaženost zde na zemi, a že umříti jest tolik, jako býti u konce. Uvážíme-li,
že týž tvrdí, že Bůh jest pouhý výmysl,
pouhý výplod lidské obrazotvornosti: poznáváme, že tento vůdce socialistů a s
ním většina, neuznávají, že jest Bůh, nemají duši lidskou za nesmrtelnou,
domnívají se, že člověk umírá jako zvíře,
a že po smrti není odměny ani trestu, poněvadž jest oboje nemožno, ješto není
duše, která by mohla býti odměněna nebo potrestána. Takového učení se dojista
každý zhrozí, a kdyby se provedlo v životě lidském, nebude společnost lidská
nic jiného než společnost lidí brodících se v nejhorších nepravostech, a pak
bylo by mnohem hůře, než jest nyní.
Nejsou ovšem
všichni socialisté stejní. Někteří nejdou tak daleko; ale ponechávají přece
náboženství jen těm lidem, kterým se líbí; ti se tedy náboženství neposmívají,
proti jeho pravdám veřejně nevystupují, ale praví: „Náboženství jest každého člověka věc soukromá.“ Tak smýšlejí o
náboženství i ti nejlepší socialisté. A co to znamená, že náboženství jest
každého člověka věc soukromá, nebo že takovou aspoň býti má? To znamená tolik,
že, jako jest ponecháno každému na vůli, chce-li se učiti hudbě, zpěvu,
malířství nebo podobným uměním, tak má býti ponecháno také na vůli každému,
jestli chce míti nějaké náboženství nebo ne. A jako nechybuje ten, kdo se těmto
uměním neučí, tak také nechybuje ten, kdo nemá náboženství žádného. A jako jest
ponecháno každému na vůli, na jaký nástroj hudební se chce učiti hudbě; tak má
býti každému ponecháno na vůli, jaké náboženství chce míti. Kdyby bylo
náboženství prohlášeno zákonem za věc soukromou, jak socialisté chtějí, nebylo
by náboženství ve školách, nebylo by veřejných chrámů Páně, nebylo by kněží
vydržovaných z důchodů veřejných; nýbrž toto vše by museli vydržovati lidé,
kteří by právě to či ono náboženské vyznání měli. Jako se v některém místě
usadí učitel hudby a zpěvu a učí ty, kteří se přihlásí: tak by se v tom státě,
který si socialisté přejí, vyučovalo náboženství. A jako někteří rodiče starají
se o to, aby se jejich dítky vzdělali hudebně, jiní pak beze vší viny a chyby
děti k hudbě nevedou; tak by bylo potom s náboženstvím. Jak rostou stromy v
lese, tak by mohli růsti lidé v příčině náboženství. – Že nečiním socialistům
žádné křivdy, když pravím, že jen tolik, a nic více o náboženství nesmýšlejí z
nich ani nejlepší, poznáváme z toho, že na sjezdě, který se konal od 14. do 20.
října 1891 v městě Erfurtě, žádali socialisté mezi jiným výslovně následující:
„Náboženství budiž prohlášeno za věc soukromou. Buďtež odstraněny zákonem
všeliké náklady z veřejných prostředků k účelům církevním a náboženským.
Společnosti církevní a náboženské, tedy církev katolická, všecka vyznání
protestantská a jiná buďtež pokládány za soukromá sdružení – tedy na příklad
jako jsou rozličné zpěvácké spolky, jednoty sokolské, hasičské a podobné, –
které spravují své záležitosti zcela samostatně.“ Ostatně žádný socialista toho
nepopírá a také se nestydí za to, že dle jejich učení jest náboženství jen věcí
soukromou každého člověka, nýbrž spíše se za to stydí, že všichni socialisté
nezavrhují náboženství úplně.
2. Co třeba
souditi o takovém náhledu, že náboženství jest každého člověka věcí soukromou,
a že není povinností veřejnou, kterouž mají konati, hájiti a podporovati nejen
jednotlivci a soukromé společnosti, nýbrž také celé státy? Kdyby bylo
náboženství věcí každého člověka jen soukromou, pak by musilo býti zcela
lhostejno nejen pro člověka, nýbrž i pro Boha, jestli člověk náboženství má,
nebo nemá žádné. Kdyby bylo náboženství věcí soukromou, proč pak si Bůh vybral v starém zákoně celý jeden
národ, aby ho vychoval a jím dal spasení celému lidstvu? Kdyby bylo náboženství
věcí soukromou, jak by byl mohl přikazovati Bůh v starém zákoně, že Mu má
sloužiti celý národ, a že má na určité dny přicházeti do Jerusalema a to s
obětí každý dospělý Israelita? Kdyby bylo náboženství věcí soukromou a nebylo
povinností celých národů, jak by byl mohl Kristus
naříditi apoštolům, aby kázali evangelium všem lidem, aby učili všecky
národy? Kdyby na náboženství tak málo záleželo, nebo jen tolik záleželo, jako
záleží na hudbě a zpěvu, proč by byl Bůh věnoval tolik péče, aby se pravé
náboženství v pokolení lidském udrželo, a když pokleslo, aby opět bylo
obnoveno? Toto všecko by bylo zbytečné a nerozumné.
Avšak
poněvadž socialisté na Krista, na Boha, na zákon starý a na zákon nový nic
nedají, poněvadž tímto vším pohrdají: odkazuji je na pohany. Nechť nahlédnou do
dějin vzdělaných národů pohanských, nechť se tážou Řeků a Římanů, nechť se
tážou i svých předků, ať jsou kterékoliv národnosti: všichni jim odpovědí, že i
pohané považovali náboženství za
povinnost nejen lidí jednotlivých, nýbrž celých národů a že i pohané uznávali,
že nemají bohy ctíti a jim přinášeti oběti jen lidé jednotliví, nýbrž celí
národové. A nemůže býti jinak.
Vždyť zdravý rozum praví každému člověku, že
jest celé pokolení lidské jedna rodina, která má jednoho společného Otce, a že
nemůže býti ponecháno člověku na vůli, chce-li tohoto Otce ctíti nebo nechce.
Kdo tvrdí doopravdy, že jest náboženství věcí soukromou každého člověka, nebo
že má za takou býti prohlášeno, ten nevyhnutelně musí uznati, že není
přesvědčen o tom, že jest Bůh, a že všichni závisíme ve všem na Bohu. Kdo
uznává, že jest Bůh, musí uznati, že Ho nejsou povinni ctíti jen lidé
jednotlivci, nýbrž že Ho jest povinna ctíti celá společnost jako společnost. Z
té příčiny nemá a nesmí býti žádný stát lhostejným k tomu, zdaž jeho poddaní
náboženství mají nebo nemají, nýbrž dle svého Božského poslání má poddané ku
náboženství povzbuzovati; má také náboženství proti různým nájezdům hájiti, a
má pečovati o to, aby poddaní již od mládí k náboženství vedeni byli; má tudíž
dále náležitě trestati i ty, kteří lid od této nejdůležitější a nejsvětější
povinnosti odvracejí, činíce náboženství nebo jeho zřízení směšným, nebo
kterýmkoliv spůsobem lid od náboženství odvracejí. Také nezřídka, jak dějiny
dokazují, i panovníci světští volali, aby lidu vráceno bylo náboženství; při
čemž ovšem třeba s politováním připomenouti, že tak nečinili v dobách dobrých,
nýbrž v dobách zlých, když jim hrozila buď jistá záhuba, nebo když vyvázli z
velikého nebezpečenství.
Tak
poznáváme, že se i tato základní věta socialismu, že má býti náboženství
prohlášeno za věc každého člověka soukromou, tak příčí zákonu Božímu, zákonům lidským a zdravému rozumu, jako se
tomu všemu příčí požadavek, aby byl odstraněn majetek soukromý. Vidíme tudíž,
že se sype také druhý pilíř, na kterém spočívá povětrný zámek sociálních
demokratů čili socialistů, z čehož můžeme vším právem uzavírati, že socialismus
správný není.
3. A může
socialismus dospěti ku svému cíli? Nelze cíl tento podceňovati, nýbrž naopak,
běží-li socialistům hlavně o to, aby zmírnili nebo docela odstranili bídu ve
společnosti lidské, třeba říci, že jejich účel jest krásný a vznešený. Avšak
právě proto, že jest vznešený, jest také těžký; z té příčiny mu jest tím více potřebí
pomoci a požehnání Božího. Žalmista Páně volá: „Nebude-li Hospodin stavěti
domu, nadarmo pracují, kteříž stavějí jej. Nebude-li Hospodin ostříhati města,
nadarmo bdí, kdož ostříhá ho.“(126, 1). Chce tím naznačiti jednotlivými
příklady tu obecnou pravdu, že bez Boha jest všecka práce a všecko namáhání
marné. Také shledáváme tuto pravdu tak zřetelně vyjádřenou hojným rybolovem, o
kterém mluví dnešní svaté evangelium. Dokud pracovali apoštolé bez Pána Ježíše,
bez Boha, nepřinesla jim jejich práce žádného užitku; jakmile však počali
pracovati ve jménu Božím, z rozkazu Ježíše Krista, ulovili ryb množství
nesmírné. Proto nás i naši předkové napomínají krásnými průpovídkami k tomu,
abychom pracovali s Bohem, poněvadž, prací bez Boha nic nedokážeme. Tak známo
jest dojista všem přísloví: „Bez Božího požehnání marné naše namáhání.“ a jiné:
„S Bohem počni každé dílo, podaří se ti až milo.“ a opět: „Bez Boha ani přes
práh noha.“ Jak důtklivě nám toto vše připomíná, že bez Boha nemůžeme vykonati
dobrého nic! Také dokazují dějiny jak posvátné tak světské, že silní lidé
pracujíce bez Boha, ničeho nedokázali, a naopak lidé slabí, pracujíce s Bohem,
vykonali díla až podivu hodná. Upozorňuji na nerovný boj obra Goliáše s
mládenečkem slabým, Davidem. Goliáš byl silák ohromný, také byl opatřen zbraní,
nad kterouž nebylo, a kterou pro její velikost a tíži nemohl kromě něho
vládnouti nikdo. David naopak byl mládenec malý a slabý, jeho zbraní byla pouhá
hůl a prak s kamínky. A hle zvítězil David, a padl Goliáš, poněvadž David bojoval
s Bohem, Goliáš bez Boha. A takových dokladů shledáváme mnoho.
Vím dobře,
že toto vše nic neplatí u socialistů. Ti se tomu všemu asi s útrpností nebo s
politováním vysmějou. Proto se odvolávám proti nim na pohany. Když bratří Romulus a Remus vystavěli město Řím, a
když chtěli věděti, jak je mají pojmenovati, tázali se bohů. Když Řekům
táhnoucím proti Troji vanul vítr nepříznivý, obětovali bohům, aby bozi dali
vítr příznivý. A celý život těchto dvou národů, z pohanstva nejvzdělanějších,
byl proniknut náboženstvím. „A Jove principium“, to jest: S nejvyšším bohem
Jupiterem začínejme díla svá, bylo pravidlem Římanů. A kdykoliv buď oni nebo
Řekové chtěli důležitější věci podnikati, tázali se bohů. A to neplatí jen
onich, nýbrž to platí o národech pohanských všech. Z té příčiny Cicero, tedy opět pohan, že není kromě
člověka na zemi jiné bytosti živé, která by měla nějakou známost o Bohu. Má
tedy Cicero poznání Boha za podstatnou známku, kterou se liší člověk od
zvířete. A proto pokračuje dále takto: „Není národa tak nevzdělaného a tak
divokého, který, byť i neznal, jaké bohy má ctíti, by nevěděl, že má bohy
ctíti.“ Proto jiný velmi učený pohan, Řek Plato
píše, že neznalost pravého Boha jest nejhorší rána morová pro všecky státy, a
že kdo podvrací náboženství, podvrací základ veškeré společnosti. Z těchto slov
zejména poznáváme, že žádný stát, pokud jest pamětliv svého božského poslání,
nemůže prohlásiti náboženství za věc soukromou, nýbrž že je naopak musí hájiti.
A poslyšme ještě moudrého Plutarcha,
který zcela pravdivě mluví takto: „Snáze jest vystavěti město ve vzduchu, než
založiti stát bez náboženství.“ Z toho vidíme, že i pohané byli přesvědčeni o
tom, že bez Boha nelze dokonalého nic provésti. A nyní suďme tedy o socialismu,
který chce dílo tak veliké vykonati bez Boha!
Zajisté, že
každý uzná, že postup od pohanství ku
křesťanství byl pokrok; byť i člověk byl proti křesťanství sebe více
zaujat: musí uznati, že křesťanství lidstvo zdokonalilo; kdo toho uznati
nechce, nechť se podívá na ty ubohé národy pohanské, kteří křesťanství dosud
nepřijali. A socialismus radí, aby
se lidstvo tohoto křesťanství vzdalo, nebo považovalo je za věc soukromou a tak
chce tudíž lidstvo přivésti do horšího stavu, než bylo pohanství. To není
pokrok, nýbrž to jest pravé a skutečné zpátečnictví.
Ostatně, že
socialisté díla svého provésti nemohou, dokazují jejich dějiny. Již jsem se
zmínil o malém státě, který byl dle jejich zásad zřízen, o Ikarii v Americe, která zahynula. A proč osada tato, které se z
počátku tak dobře dařilo, nevydržela déle než asi padesát roků? Odpovídám: Z té
příčiny, že nešetřila náboženství,
že se náboženství považovalo za věc vedlejší. Vychování dítek dálo se bez
veškerého náboženství. Proto vyrostli synové a dcery tohoto malého státu
vzdorovití, neuctiví, neposlušní, kteří chtěli být tak svobodní, aby nad nimi
nemohl vládnouti nikdo. Chtěli býti dle zásady pronesené všichni rovni, všichni stejně bohatí a chudí, stejně mocní, stejně
vzdělaní a učení; a to jest naprosto nemožno. Kde se nevštěpuje lidem od mládí
poznání Boha a úcta k Bohu, tam není ani kázně, ani bázně, nýbrž tam jest
blízký úpadek. Proto dobře řekl jeden znamenitý státník století XVI., že nic nedokazuje tak zřetelně, že se stát
blíží ku svému úpadku, jako to, když počne pohrdati náboženstvím. – Ano bez
náboženství nelze provésti dobré dílo ani malé, proto tím méně bez něho lze
provésti dílo veliké. – A dejme tomu, že by se socialistům podařilo provésti
dílo jejich; jistě by potom dlouho nevytrvalo, nýbrž co nejdříve by se opět
rozpadlo, a bylo by jistě ve společnosti lidské hůře, než jest nyní. V tom
případě by dílo jejich některým lidem prospělo na nějaký čas pro život pozemský
snad poněkud, pro život věčný by však nemělo ceny pražádné; poněvadž vše, co podniká člověk bez Boha, pro život věčný
ceny nemá.
Proto
slyšíce o hnutí, které jest ve společnosti lidské patrno téměř všude, a čtouce,
co jeho strůjcové lidstvu slibují: pamatujme, že jejich snahy k dobrému cíli lidstvo nepřivedou,
poněvadž ho k němu vůbec ani přivésti nemohou. Bůh volá v Písmě svatém: „Mnou
králové kralují, a ustanovitelé zákona spravedlivé věci nařizují; mnou knížata
panují, a mocní usuzují spravedlnosti.“(Přísl. 8, 15–16). Této pravdy nevyvrátí
nikdo. Kdo proti ní bojuje, bojuje proti Bohu, a kdo bez ní chce provésti jakékoliv
dílo dobré, neprovede ničeho. Učiní snad ve světě značný rozruch, do kterého
strhne a nešťastnými učiní mnohé, ale na zelenou louku nepřivede nikoho. Tak
smýšlejme o pokusech socialistů sami, tak o nich poučujme i své bližní. Sami
pak konejme své veškeré práce s Bohem; pak bude Bůh naší práci žehnati, a
požehnání Boží jest do jista nejlepším prostředkem ve všech nesnázích; toho
udílejž nám vždy Bůh! Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str. 394
Zpracoval: Jakub
Albert