Proč se má katolický křesťan
účastniti veřejných náboženských průvodů? (1901)
Neděle pátá po Velikonoci
Obsah: Konáme křížové průvody; na některých místech jsou velebné, jinde
smutné, lidé se jim posmívají; a přece má se jich účastniti dle možnosti
katolický křesťan každý. Proč se má katolický křesťan účastniti veřejných
náboženských průvodů? 1. Pro Boha, který jest náš společný Otec, proto chce,
abychom se k Němu veřejně hlásili jako Jeho rodina; 2. pro svatou církev, která
je nařizuje a koná; 3. pro bližního, kterému máme dávati dobrý příklad; 4.
každý pro sebe, pro svou povinnost a pro svůj pravý užitek. – Zúčastněme se
průvodů křížových ochotně, četně a pobožně!
Proste a vezmete, aby radost vaše byla
dokonalá. (Jan 16, 24).
Církev svatá koná častěji veřejné průvody nebo procesí, obzvláště tak činí
po tři dni před svátkem Na nebe vstoupení Páně, tedy v pondělí, v úterý a ve
středu. Na některých místech jsou tyto průvody opravdu důstojné a velebné.
Vidíme-li jak z předu nesen jest náš nejdražší a nejdůležitější prapor, svatý
kříž, za kterým za zbožné modlitby nebo zpěvu, v pěkném pořádku ubírá se
mládež, za kterou neseny jsou korouhve, za nimiž kráčí duchovní a za ním opět v
krásném pořádku za zbožné modlitby nebo zbožného zpěvu lidé dospělí; vzdělává a
poučuje to dojista každého. Slyšíme-li jenom, jak jedněmi ústy volá celé
shromáždění k Bohu vroucí prosbu: „Smiluj se nad námi!“ nebo volá-li k Rodičce
Boží nebo k jiné světici nebo světci: „Oroduj za nás!“ nebo slyšíme-li, že tak
různé hlasy v krásném souzvuku jako živé varhany pějí velebnou píseň: ó kdož by
o tom směl pochybovati, že takový zbožný veřejný průvod opravdu těší Boha a
celé nebe, že jest to takřka mocný útok na dobrotu a milosrdenství Boží, na
lásku všech svatých a světic Božích, a že tudíž nemůže zůstati bez účinků.
Avšak, žel Bohu, kde shledáváme nyní takové průvody opravdu zbožné a
důstojné? Velmi zřídka. Jsou dosud, ale jest jich málo. Ku oslavě lidí mnohdy i
dosti ničemných, nebo bezvýznamných, konají se průvody slavné; tu žene se vše
takřka o překot, aby jen nezmeškali: ale průvody pořádané pro Boha, a to nejen
k Jeho oslavě, nýbrž i proto, abychom Jej prosili za dobrodiní a slitování,
vypadají na mnohých místech chudě, ano velmi chudě; někde nejsou ku vzdělání,
nýbrž lidem ničemným jsou ku posměchu, a nemohou platiti za veřejné vyznání
víry, nýbrž jsou neúprosným zřetelným svědectvím, jak málo jest v přemnohých
osadách křesťanských pravých ctitelů Božích, kteří se hlásí ku svému Otci
nebeskému neohroženě, veřejně, a jak mnoho jest těch, kterým na Bohu nezáleží,
kteří se o Boha nestarají, ano kteří se za veřejnou službu Boží docela stydí.
Kdybychom spočítali účastníky průvodů křížových na mnohých místech, a
odpočítali školní mládež: jak málo by nám jich zbylo, a jak často bychom
shledali, že právě ti lidé, kteří mají býti Pánu Bohu za Jeho štědrost
nejvděčnějšími, scházejí nejvíce!
A přece přes tuto smutnou pravdu, které by jen člověk slepý neviděl, nelze
popříti, že zůstává vždy svatou
povinností každého katolického křesťana, který může, aby se účastnil veřejných
náboženských průvodů. Poněvadž právě těchto dnů konáme průvodů nejvíce, a
poněvadž tudíž právě tu také naléhá na nás ona povinnost nejdůtklivěji,
rozjímejme, abychom je tím ochotněji vyplnili, o příčinách, proč má katolický
křesťan účastniti se veřejných náboženských průvodů?
Pravím-li, že každý katolický křesťan účastniti se má veřejných
náboženských průvodů, neznamená to
tolik, že by každý pod smrtelným hříchem měl se jich účastniti, tak jako
jest na příklad přikázáno v neděli a ve svátek býti přítomni pobožně celé mši
svaté: nýbrž znamená to tolik, že ten člověk, který o tyto veřejné průvody
nedbá, a kdo se jich neúčastní nikdy, ačkoliv může a nečiní mu to žádných
obtíží, dokazuje tím netečnost k Bohu a ku své nesmrtelné duši, a tím se právě
dopouští hříchu. Proto kdo se těchto průvodů pro náležitou příčinu, na př. pro
své zaměstnání, pro povinné práce, pro chatrné zdraví nebo jinak, neúčastní,
nehřeší. Také nelze tvrditi o tom člověku, který snad neví, že se průvody ty
konají, nebo docela na ně zapomněl, že by hřešil. Nelze ovšem nikterak popříti,
že naopak ten člověk, kterému činí toto účastenství obtíže, který tím trpí snad
i nějakou ztrátu, poněvadž nepracuje nebo není v obchodě, a přece se jich účastní:
koná skutek Bohu milý a získá si jím zásluhy.
Důvody pak, pro které jest každý katolický křesťan s udaným obmezením
povinen účastniti se veřejných náboženských průvodů, jsou zajisté velmi
důležité a mnohé.
1. Máme tak nejprve činiti pro Boha.
Nemůže jinak býti. Jako Bůh jest hlavní příčinou, že jsme, tak mají naše všecky
činy, náš život směřovati k Bohu. Co jsme neučinili pro Boha, neučinili jsme ku
svému pravému prospěchu, vykonali jsme vzhledem na život věčný zbytečně; ten
čas jsme zmařili. Máme tudíž i veřejné průvody náboženské konati hlavně pro
Boha. – Avšak vzhledem na tyto posvátné úkony, neplatí jenom tento důvod
obecný, nýbrž třeba upozorniti na důvod ještě zvláštní. Nelze popříti, že Bůh
jest náš společný Otec v nebesích;
za takového Jej mají a uznávají všichni lidé rozumní; některý pošetilec
domnívaje se, že ve dnech blahobytu Boha nepotřebuje, na Boha zapomíná; ale
stihne-li ho neštěstí, opět k Němu volá; tu chce, aby dobrotivý Otec nebeský
choval se k němu jako štědrý a nejlaskavější otec, ačkoliv on byl dříve Jeho
nezdárným synem; tedy tolik jest jisto, že Bůh jest náš společný Otec. Je-li
však tomu tak, pak týž Otec vším právem žádá, abychom se k Němu také aspoň
někdy hlásili jako jeho jedna rodina,
což děje se právě veřejnými, společnými průvody. Kdo se jich, ač může,
neúčastní, dokazuje, že nemá Boha za společného Otce všech, a že sám také
nechce veřejně náležeti k Jeho jedné veliké rodině. To však jest vzhledem na
Boha nespravedlivé a hříšné. Pamatujme jenom, jak lidé touží po tom, aby byla
jejich moc, důstojnost, úřad a vážnost uznány, a jak se mrzí a hněvají, když se
jím tak neděje. A Bůh, který jest nejvyšším Pánem všeho, od Něhož máme všecko,
od Něhož jest všecka, moc a všecka sláva, bez Něhož by žádný člověk nebyl
ničím; Bůh má býti k takovémuto nešetrnému, nespravedlivému jednání lhostejným
a netečným? Jak se mnohý otec, a to právem, rmoutí a hněvá, když si ho jeho
dítě, kterému tolik dobrodiní prokázal, nevšímá, nebo když jím docela pohrdá! A
co má říci Otec nebeský, když on se chová k Němu ještě hůře, jest ještě
nešetrnějším? Jak se rmoutí a hněvá mnohý člověk, kterýž jest pověřen některým
úřadem, když se k němu lidé nechtějí chovati s náležitou úctou! jak často se
odvolává třeba na svůj úřad, aby si tak úctu a vážnost, někdy třeba jen
domnělou obhájil! A co má říkati král
všech králů, úředník nejvyšší, nad Něhož není a nemůže býti, když on se za
Něho stydí, k Němu se nehlásí, Jeho čest a slávu veřejně uznati a vyznati
nechce? V té příčině by měli právě lidé v úřadech postavení na veřejné
náboženské průvody svědomitě pamatovati a jich se příkladně účastniti; neboť
žádají-li, a to právem, aby jiní uznávali jejich důstojnost, mají oni
dokazovati veřejně, že uznávají důstojnost, slávu, velebnost a moc Boží.
Jsou-li nespravedlivými k Bohu, nemají si stěžovati, když jsou lidé
nespravedliví k nim.
2. Druhý důvod, proč se máme účastniti veřejných náboženských průvodů,
záleží v tom, že církev svatá tyto
průvody ustanovuje a koná. V dobách nynějších, kde lidé chtějí míti zajisté
jen to, co mohou viděti, hmatati nebo jísti: chtějí také plniti jen to, k čemu
mohou býti donuceni, buď pokutou nebo vězením. Hledí jen na zevnějšek a nehledí
na vnitro. Nechtějí, jak nabádá svatý apoštol Pavel, plniti zákon pro svědomí,
to jest proto, aby jim svědomí nemohlo činiti výčitky, nýbrž jen pro zákon, to
jest pro trest, který jich může stihnouti, když neposlechnou a zákon přestoupí.
Poněvadž pak církev nemůže a neukládá pokuty a nezavírá do vězení, přemnozí
zákonů církevních pranic nedbají; myslí si: „Co se mi může státi, když
přestoupím přikázaní církevní? Pokutu platiti nebudu a do vězení také
nepřijdu.“ Avšak toto smýšlení a jednání jest zcela nesprávné a hříšné. Kristus
Pán dal církvi své moc zákony dávati, ano On jí docela přikázal, aby zákony
dávala, a bděla nad tím, jestli věřící zákony ty zachovávají. Vždyť řekl k
svatým apoštolům, že mají všecky národy nejen učiti a křtíti, nýbrž že je mají
také učiti zachovávati všecko, co On přikázal. Co znamená učiti někoho
zachovávati přikázaní Kristova? To dojista znamená, přikázaní Kristovo
vykládati, vysvětlovati, určitěji a podrobněji stanoviti, a naléhati na to, aby
tak lidé jednali. Ačkoliv Kristus Pán nenařídil církvi, aby i násilím
donucovala věřících ku plnění přikázaní, přece zřejmě učí, že neplniti přikázaní
církevní jest urážka samého Boha, která jest trestu hodna, a kterou On potrestá
jednou sám. Vždyť řekl k svatým apoštolům: „Kdo vás slyší, mne slyší, a kdo
vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, jenž mne poslal.“
(Luk. 10, 16). Kdo tedy neposlouchá
církve, neposlouchá Krista, neposlouchá samého Boha. Proto při jiné
příležitosti řekl Pán Ježíš: „Kdo ani církve neuposlechne, budiž tobě jako
pohan a publikán.“ (Mat. 18, 17), totiž budiž tobě jako člověk, který k církvi
nenáleží, který z ní sám svou vzdorovitostí vystoupil.
A církev svatá kněžím nařizuje, aby veřejné průvody konali, kněží je také,
jak náleží, v čas ohlašují, jejich účel a smysl vykládají, věřících na tyto
veřejné průvody zvou. Proto, co třeba souditi o katolickém křesťanu, který přes
to přese všecko, ač může, ač ho to nestojí nic jiného než dobrou vůli, přece se
těchto veřejných vyznání víry nikdy neúčastní? Co třeba souditi o rodičích,
kteří na ně dítek svých neposílají, ano zbytečně je docela zaměstnávají, aby na
ně jíti nemohli? Zdaž i o takových katolických křesťanech neplatí slova
Kristova: „Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá,“ „budiž tobě jako pohan a publikán?“
Ano o takových katolických křesťanech vším právem třeba tvrditi, že nejsou
církve poslušní, že na její přikázaní pranic nedbají; neboť když církev tyto průvody nařizuje a koná,
nařizuje tím také, aby se jich věřící účastnili, ješto veřejné a společné
náboženské průvody bez účastníků jsou nemožné.
3. Poněvadž, jak jsem již připomenul, jsme všichni dohromady dítky téhož
Otce nebeského, a proto vespolek bratři a sestry, nelze dojista (nikdy)
pochybovati o tom, že si máme dávati všichni vždy příklad dobrý a tak se vespolek zdokonalovati a na cestě do života
věčného utvrzovati, posilňovati a podporovati. Žádný zde nejsme sám, nýbrž
všichni žijeme ve společnosti. Skutky naše nezůstanou v tajnosti, nýbrž vidí je
jiní, a nelze popříti, že příklad působí mocně. Ano uvážíme-li, že nejsou
příklady jenom dobré, nýbrž také zlé, a že člověk následkem hříchu prvotního
více jest nakloněn ku zlému než k dobrému, třeba říci, že přiklaď zlý působí
mnohem mocněji než příklad dobrý. Že pak jsme povinni činiti dobře také pro
lidi, abychom jim dávali příklad dobrý, patrno ze slov Kristových: „Tak svěť
světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré, a slaví Otce vašeho, jenž
jest v nebesích.“ (Mat. 5, 16).
A dává ten katolický křesťan, který se posvátným společným průvodům zjevně
vyhýbá, k nim jest netečným nebo docela o nich zřetelně nešetrně mluví, bližním
svým příklad dobrý? Zajisté, že nikoliv, nýbrž naopak dává jim příklad špatný,
mnohdy jim jest ku pohoršení. V té příčině mají zejména předcházeti dobrým
příkladem představení svým podřízeným, ať jsou jakého koliv druhu. Jest známo,
že i v chrámu Páně jsou pro lidi výše postavené vyhrazená nebo vykázána,
zvláštní místa, lavice; účelem toho není jenom vyznamenání úřadů, nýbrž na těch
místech má býti dáván obzvláště příklad dobrý. A jsou-li taková místa většinou
prázdná, můžeme říci, že tím jest dán příklad dobrý? Zajisté že nikoliv. A co
mi jest říci o rodičích, kteří, ač mohou, k Pánu Bohu veřejně se nehlásí?
Dávají dobrý příklad dětem? Co o pánech a práce-dárcích, kteří se chovají
podobně? Dávají dobrý příklad služebníkům a dělníkům? Zajisté že nikoliv; a
jsou-li tito všichni neuctiví k Bohu, jak mohou žádati, aby byli dítky,
služebnictvo a dělnictvo uctivými k nim? – Nechť nemyslí nikdo, že průvody,
jaké jsou o dnech křížových, jsou snad jen pro chudinu a pro děti, a že pro tak
zvanou intelligenci dospělou nejsou. Tentýž Bůh jest Otec nás všech, všichni
jsme Jeho dítky, všichni bez rozdílu, ať král nebo žebrák, ať učenec nebo
člověk prostý, všichni jsme povinni veřejně Ho chváliti a veřejně se k Němu
hlásiti.
4. Konečně jest každý katolický křesťan povinen účastniti se veřejných
náboženských průvodů pro sebe. Také
tento důvod jest tak zřetelný a patrný, že ho musí uznati každý, kdo jen
poněkud myslí a uznává, že nad ním jest Bůh. Nelze dojista popříti, že, jsme-li
povinni veřejných, společných náboženských průvodů se účastniti, jsme také
povinni toto přikázaní naplniti; neboť Bůh nedává sám, a svatá církev nedává ve
jménu Jeho přikázaní jen proto, abychom je znali, nýbrž hlavně proto, abychom
je plnili. Vždyť právě ve dnešní svaté epištole svatý apoštol Jakub tak
důtklivě přikazuje, abychom nebyli jenom posluchači zákona, nýbrž že máme býti
jeho činiteli, a že ten, kdo jen zákon Boží poslouchá, ale neplní ho, oklamává
a podvádí sebe sama. Máme se tudíž účastniti průvodů prosebných proto, abychom naplnili přikázaní. Opak toho může
tvrditi jen ten člověk, který jest tak pošetilý, že chce klamati sebe sama.
Avšak tohoto účastenství žádá také náš
prospěch. Nelze popříti, že dobrý příklad působí na člověka obzvláště někdy
velmi užitečně. A řekněte sami, zdaž může býti člověk nepobožným, když vidí, že
mnoho jeho bližních, snad na sta jedněmi ústy Boha chválí, Jej prosí, děkuje Mu
a volá o odpuštění hříchů? A tak se má právě díti o zbožných průvodech. Všichni
mají býti přítomni s pravou pobožností, a proto se mohou a mají všichni
vespolek ku pravé pobožnosti povzbuzovati. A řekněte dále sami, zdaž ona mysl
zbožná, ku které jsme byli povzbuzeni příkladem jiných, mnohdy netrvá v nás po
delší dobu, tak že zbožná přítomnost na zbožném průvodu nečiní jen zbožným při
průvodu samém, nýbrž nabádá ku pobožnosti trvalé? – A uvažme konečně příčinu
nejdůležitější. Pán Ježíš řekl: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu
mém, tamť jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18, 20). Tím chce naznačiti, že když
dva nebo tři, tedy více lidí zbožně se modlí, jest Pán sám uprostřed nich a
vyslyší proseb jejich. Proto řekl týž Kristus apoštolům: „Jestli že by dva z
vás uvolili se na zemi o jakoukoli věc, za kterou by prosili, staneť se jim od
Otce mého, kterýž jest v nebesích.“ (v. 19). Naznačuje tudíž Pán velikou moc
pobožné modlitby společné, pro pobožnost jednoho udílí dobrodiní i druhému. Pro
deset spravedlivých měla býti zachráněna celá hříšná Sodoma. – A uvažme, zdaž v
těch průvodech, které církev svatá koná o dnech křížových, není mnoho
spravedlivých, nebo zdaž v nich nejsou spravedliví aspoň někteří? Proto zdaž
nejednají zcela rozumně všichni, kdo se těchto průvodů účastní, z toho důvodu,
že dojdou spíše vyslyšení, než kdyby se modlili sami? Máme se tudíž těchto
průvodů účastniti proto, abychom naplnili přikázaní, žádá toho ale také náš
prospěch.
Proto účastněme se průvodů křížových všichni ochotně, nepřicházejme na ně
nikdo s mrzutostí dobře vědouce, že touto pobožností uctíme Boha a prospějeme
sobě; účastněme se jich také četně; kéž by nebylo ani jediné rodiny z osady
zdejší, ze které by nepřišel aspoň někdo. Jest sice pravda, že nejsme povinni
pod hříchem smrtelným přicházeti na tyto průvody, avšak pamatujme, že
netečnost, ze které o ně mnozí katoličtí křesťané nedbají, jest hříšná. Průvody
ty koná církev svatá za tím účelem, abychom si vyprosili od Pána Boha úrody
zemské a aby od nás Bůh odvracel všecky nehody a všecka utrpení; a kdo z nás by
směl se opovážiti tvrditi, že by toho všeho od Pána Boha nepotřeboval? Choďme
na tyto průvody také pobožně, to jest chovejme se o nich vždy a všude tak, jak
se máme chovati při zbožné modlitbě; průvody ty nemají býti ničím jiným než
zbožnou modlitbou, žádají tudíž a zasluhují, abychom se jich účastnili s pravou
pobožností. Když tak budeme Pána Boha prositi; Bůh naše prosby jistě vyslyší;
pak se na nás naplní slova Kristova: „Proste a vezměte, aby radost vaše byla
dokonalá!“ Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1901, str.
303