Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí
v radost? (1901)
Neděle třetí po Velikonoci
Obsah:
Podílem člověka vyhnaného z ráje jest utrpení; proto Job 14, 1; utrpení jest
odporno, a když jej člověk trpí, touží, aby z toho aspoň, něco měl, aby se jeho
utrpení proměnilo v radost; proto: Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek
obrátí v radost? 1. Když trpíme nevinně, Josef Egyptský, Job; 2. za své hříchy
trpělivě a rádi, bratři Josefovi, lotr na kříži. – Přijímejme kříže z ruky Boží
rádi, promění se nám v radost!
Zármutek váš obrátí se v radost. (Jan 16,
20).
Podílem
člověka na této zemi není radost, nýbrž zármutek a utrpení. Jsou někteří lidé,
o nichž se zdá, že se ani lépe míti nemohou; ale často se ve svém soudu velmi
mýlíme, lidí opravdu spokojených, kterých by netížil žádný kříž, jest velmi
málo, naopak těch, kteří mnoho trpí, jest většina. Nemůže jinak býti. S takovým
podílem vyslal Bůh již první rodiče z ráje. Předpověděl utrpení ženě, ustanovil
utrpení za podíl muži. Zhřešili oba, a v nich jsme hřešili všichni, a podílem a
odplatou hříchu nemůže býti nic jiného nežli zármutek a utrpení. Jestli některý
hřích okamžitě nebo snad po delší dobu blaží, pravé jeho ovoce, zármutek a
utrpení dostaví se jednou jistě. Proto volá veliký trpitel Job: „Člověk narozený
z ženy, krátký živ jsa čas, naplněn bývá mnohými bídami.“ (14, 1). A má dojista
pravdu. Kdo jest s to, aby vypočítal ta nesčíslná neštěstí, která člověku
hrozí? Kdo aspoň ta, která již různé lidi stihla? Nebo kdo aspoň ta, která
stihla ty všecky lidi, které on znal a snad zná? Kolik milionů lidí trpí právě
v tomto okamžiku na celé zemi hlad, kolik jich nemá přístřeší, kolik se jich
svijí v hrozných bolestech v různých nemocnicích a po domech, kolik jich ve
strašných bolestech právě v této době ducha vypouští! Kolik milionů srdcí
citlivých téměř krvácí pro hrozné pomluvy, na cti utrhání, potupy! Kolik
milionů lidí hryzá neúprosné svědomí za jejich hříchy! A kdož může vypočítati
bídy ostatní!
Trpí tedy
většina lidstva, a smíme se domnívati, že Bůh stvořil lidi jen pro utrpení?
Zajisté že nikoliv. Bůh jest láska, a láska netrýzní. Šalomoun mluví v knize
Moudrosti k Bohu takto: „Miluješ zajisté všecko, cožkoliv jest, a nic nemáš v
nenávisti z těch věcí, kteréž jsi učinil, aniž pak jsi co nenávidě ustanovil neb
učinil.“ (11, 25). Praví tedy, že Bůh vše miluje, a že vše učinil a ustanovil z
lásky. A má dojista pravdu. Utrpení však jest tak odporno každému člověku,
proto jest naprosto nemožno, aby Bůh, láska stvořil člověka jen pro utrpení.
Když toto utrpení sesílá nebo dopouští, činí i to z lásky, totiž za tím účelem,
aby se toto utrpení proměnilo člověku v tím větší radost. To, co řekl Pán Ježíš
svatým apoštolům: „Zármutek váš obrátí se v radost,“ má se naplniti na všech
lidech. – A když takto člověk o utrpení přemýšlí, když mu kyne naděje, že se
jeho utrpení promění v tím větší radost; pak kříž svůj nese bez reptání, snáší
ho rád, byť i byl sebe těžší, poněvadž doufá, že bude míti ze svého utrpení
prospěch. Avšak nepromění se každý zármutek v radost; mnohý kříž těžký jest jen
prostředkem ku kříži ještě těžšímu. A jako člověka ta pravda, že se jeho
zármutek promění v radost, těší, tak se této druhé pravdy, že kříž těžký může
býti prostředkem ku kříži ještě těžšímu, hrozí; a to vším právem; neboť dojista
hrozná jest myšlenka vyjíti z hrozného utrpení časného a upadnouti v hroznější
utrpení věčné. Když člověk již trpí, touží, aby ze svého utrpení aspoň něco
měl; a hle! zde slyšíme, že také může býti utrpení prostředkem k bolesti ještě
větší.
Proto jak
důležito jest věděti, co nám jest činiti, abychom netrpěli ku svému zahynutí,
nýbrž ku svému oslavení, čili aby se náš zármutek proměnil v radost. Rozjímejme
tudíž s pomocí Boží o otázce: Kdy můžeme doufati, že se náš zármutek obrátí v
radost.
1. Jisto
jest, že nejdůležitějším prostředkem k oslavení jest utrpení; proto jest
utrpení nejdůležitějším prostředkem ku pravé radosti. Když dva učedníci
ubírající se do městečka Emaus z Jerusalema byli nad utrpením a smrtí Páně
smutni, řekl jim Pán: „O blázni, a zpozdilí srdcem k věření všemu, co mluvili
proroci! Zdaliž nemusil Kristus těch věcí trpěti a tak vejíti do slávy své?“
(Luk. 24, 26). Praví tedy, že musil trpěti, aby byl oslaven. Proto také svatý
apoštol Pavel píše o tomtéž Kristu, že „ponížil sebe samého, učiněn jsa poslušným
až k smrti a to k smrti kříže; pročež i Bůh povýšil ho a dal jemu jméno, kteréž
jest nad všeliké jméno“ (Fil. 2, 8–9); učí tedy také, že prostředkem oslavení a
povýšení Kristova bylo Jeho utrpení. Kdo tudíž chce dojíti pravé radosti, musí
trpěti; proto kdo netrpí, nemá a nemůže míti naděje na oslavení čili na pravou
radost. Avšak ačkoliv nemůže dosíci oslavení ten člověk dospělý, který nic
netrpěl, přece nemožno tvrditi, že každý kdo trpí, dojde také oslavení.
Nepostačí jen trpěti, nýbrž třeba trpěti dobře. Proto jest otázka pro každého z
nás důležitá:
Kdy můžeme doufati, že se náš
zármutek obrátí v radost, čili kdy trpíme dobře? Pozorujme ty
trpitele, o kterých víme, že byli již zde na zemi po utrpení oslaveni. A tu
nejstarší trpitel z pokolení lidského naskýtá se nám Josef Egyptský. Jeho utrpení bylo dosti veliké. Byl nenáviděn
vlastními bratřími, jimi byl nejprve uvržen do cisterny, pak docela prodán do
daleké ciziny, do Egypta. Tam, ačkoliv byl v domě Putyfarově tak spravedlivě
živ, že ho ustanovil Putyfar za správce nad domem svým, nešlechetným jednáním
ženy Putyfarovy přiveden byl až do tmavého žaláře. Avšak jako bylo utrpení
veliké, tak bylo také veliké jeho oslavení; stal se v Egyptě prvním po králi. –
Druhý veliký trpitel, který byl také již zde na zemi viditelně za své utrpení
odměněn, čili jehož zármutek se tak zřetelně proměnil v radost, byl Job. Utrpení jeho bylo také veliké,
možno říci ještě větší než Josefovo. Přišel o všecka stáda svá, která mu odňali
buď nepřátelé, nebo pobil oheň s nebe; ztratil všecky syny a dcery své, kteříž
pohřbeni byli v sutinách domu, jenž se náhle zřítil, když hodovali, jsouce u
bratra svého prvorozeného; a konečně byl stižen nemocí tak hroznou, že ležel na
hnoji, jsa poset vředy od paty nohy až do vrcholku hlavy. Na tom nebylo ještě
dosti. K tomuto utrpení tělesnému přidružila se utrpení duševní; když Job
nepřestal doufati ani ve své bídě a opuštěnosti, posmívala se mu jeho vlastní
manželka, a přišli jeho přátelé a dali mu na srozuměnou, že trpí spravedlivě za
své hříchy; jak hroznou bolestí naplnily tyto řeči srdce Jobovo, o kterémž řekl
sám Bůh, a to satanovi, „že mu není rovného na zemi, ješto jest muž sprostný a
upřímný a bojící se Boha a vystříhající se zlého!“ (1, 8). – Avšak utrpení
Jobovo přestalo, a Hospodin dal Jobovi, cožkoliv měl dříve, dvojnásobně. (42,
11). – Proč odměnil Bůh Josefa Egyptského i Joba? Proč proměnil jejich veliký
zármutek v tak velikou radost? Proto, že trpěli nevinně, že trpěli z dopuštění
Božího a snášeli vše trpělivě. Z toho poznáváme první podmínku, kdy můžeme
doufati, že se náš zármutek promění v radost, když totiž trpíme nevinně, z dopuštění Božího a snášíme svá utrpení s
odevzdaností do vůle Boží trpělivě.
2. Avšak jak
Josef Egyptský, tak Job byli tak spravedliví, že neměli hříchu; jistě neměli
aspoň hříchů smrtelných, poněvadž by je byl Bůh nenazval spravedlivými. Mohlo
by se tudíž zdáti, že mohou doufati jen lidé spravedliví, že se jejich zármutek
obrátí v radost, a že nemohou míti této naděje hříšníci. Poněvadž pak nikdo o
sobě nemůže s úplnou jistotou tvrditi, že jest spravedlivý, jest-li mu to
nezjeví Bůh, a poněvadž tak nemůžeme o sobě tvrditi z nás nikdo: mohlo by se
zdáti, že nemůžeme nikdo doufati, že se náš zármutek obrátí v radost. Avšak tak
krutě s námi náš Otec nebeský nejedná, nýbrž dokázal nám i na hříšnících, že i těm se může jejich zármutek obrátiti v radost,
a že tudíž tuto naději můžeme míti i my, ovšem když se zachováme dle jejich
příkladu. – Kdo byl příčinou hlavní a původní velikého zármutku Josefa
Egyptského? Byli to zajisté jeho bratří. Kdyby ho byli neprodali, byl by zůstal
v domě otcovském k radosti svého otce a ku spokojenosti své. Ale bratři vlastní
prodali ho ze závisti do ciziny. Nemohli toho snésti, že jej otec více miluje
než je, a že jich Josef častěji kárá z hříchů a nepravostí jejich. Proto jej
prodali za deset stříbrných kupcům Madianským, kteří ho odvedli do Egypta. Bratří Josefovi se dopustili hříchu
velikého. Již závist, pro kterou nemohli bratra svého snésti, byla hřích těžký.
Když svůj hříšný úmysl provedli, bratra prodali, byl to hřích ještě těžší. A
uvažme, jak si chtěli pomoci! Zabili kozelce, smočili v jeho krvi sukni
bratrovu a poslali ji otci se vzkazem, že tuto sukni nalezli, aby si ji
prohlédl, zdaž to není sukně Josefova. Jaký to byl drzý podvod, a to vlastního
otce, kterého měli ctíti, a který jim neučinil nic zlého, nýbrž který za nimi
poslal z otcovské péče svého nejmladšího syna, aby se podíval a zvěstoval mu,
jak se vede bratřím! – Avšak trest je stihl. Provedli si své, ale později octli
se v zármutku velikém. Josef se stal v Egyptě prvním po králi. Bůh mu dal
zvláštní vnuknutí, aby králi dobře radil, aby v době úrody hojné učiněny byly
zásoby pro dobu neúrody. Tato doba smutná přišla opravdu. A když země okolní
hynuly hladem, v Egyptě bylo tolik obilí, že nestačilo jenom lidu domácímu,
nýbrž prodávali i cizincům. Přišli tudíž i bratří Josefovi do Egypta. Nepoznali
Josefa, ale Josef je poznal. Podrobil je zkoušce. Nejprve je vsadil na tři dny
do žaláře jako vyzvědače, pak svázal před očima devíti Simeona a přikázal jim,
ať jdou domů a přivedou bratra nejmladšího, jehož otec propustiti nechtěl. Když
pak po druhé šli z Egypta s obilím, nalezen byl koflík Josefův v pytli
Benjaminově, tak že se musili všichni vrátiti, a Josef žádal, aby Benjamin
zůstal v Egyptě jako otrok, ostatní pak aby se vrátili k otci. Věděli pak
všichni, zejména Judas, že, nepřijde-li Benjamin, nebude živ otec jejich. Proto
jaký zármutek tu naplnil srdce jejich! Avšak i jejich zármutek se obrátil v
radost a to velikou. Josef se jim dal poznati, že jest jejich bratr, pozval je
do Egypta i otce svého Jakuba, kdež netrpěli více nouze, nýbrž obdrželi ku
vzdělávání úrodnou krajinu Gessenskou. – Proč se obrátil zármutek bratří
Josefových, hříšníků v radost? Trpěli nevinně? Nikoliv, spravedlivě. Avšak
uvažme, jak trpěli, co mluvili ve svém zármutku! Když se poprvé vraceli z
Egypta bez bratra svého Simeona, pobyvše tři dni ve vězení, řekli si vespolek:
„Hodně toto trpíme, neboť jsme se provinili proti bratru svému vidouce soužení duše
jeho, když prosil nás, a neslyšeli jsme ho; proto přišlo na nás toto soužení.“
(I. Mojž. 42, 21). Bratři Josefovi přijali svůj zármutek jako zasloužený trest
od Boha; proto se jim proměnil v radost. Rozpomenuli se ve svém utrpení na svůj
hřích a řekli: Proto na nás přišlo toto soužení. A to jest druhá podmínka, pod
kterou můžeme očekávati, že se nám náš zármutek obrátí v radost, když totiž snášíme utrpení své s
odevzdaností do vůle Boží bez reptání, a uznáváme je jako zasloužený trest za
své hříchy.
Vedle bratří
Josefových máme pro tuto pravdu ještě jiný příklad, hříšníka ještě většího,
jehož odměna byla a jest ještě větší, poněvadž trvá a trvati bude věcně v
nebesích. Jest to lotr na kříži. Muž
ten dopustil se dojista hříchů a nepravostí mnohých. Již prorok Isaiáš
předpověděl o Spasiteli, že bude „s hříšníky počten“, to jest s hříšníky
odsouzen (53, 12); a evangelista Páně svatý Matouš popisuje ukřižování Páně
praví: „Tehdáž ukřižováni jsou s ním (totiž s Kristem Pánem) dva lotři; jeden
na pravici, a druhý na levici.“ (27, 38). – Že pak utrpení jeho, když visel na
kříži, bylo hrozné, uzná každý, kdo jen poněkud si pomyslí, co byla smrt na
kříži. Byla to smrt nejpotupnější, nejhroznější a nejbolestnější. Vždyť již
pomyšlení na ni bylo hrozné. Předcházelo ji pravidelně hrozné bičování, jak se
stalo i Kristu Pánu; mimo to viseti na kříži někdy po kolik dní v úplné
opuštěnosti mezi nebem a zemí, býti tak vydán úpalu slunečnému a všem
nepohodám, veškerému hmyzu, posměchu a potupě lidí, při tom nemoci pohnouti ani
rukama ani nohama, nemíti pokrmu ani nápoje, nýbrž umírati tak povlovně hladem,
žízní a bolestí: otřese dojista srdcem i neohroženým a zatvrzelým. A což teprve
bylo, toto všecko nejen mysliti, nýbrž i skutečně trpěti. A uvažme, jak
bolestně se smrt takových nešťastníků, když toho bylo potřebí, urychlila!
Zlámali jim nohy. Co tu bolestí učiněno najednou! Nelze tudíž pochybovati o
tom, že smrt na kříži byla hroznou i pro zatvrzelého lotra.
Avšak i ta se
proměnila pro jednoho z těch, kteří byli ukřižováni s Pánem Ježíšem, v radost.
Svatý evangelista Lukáš poznamenal o lotřích těch následující: „Jeden pak z
těch lotrů, kteří viseli, rouhali se jemu (Pánu Ježíši) řka: Jsi-li ty Kristus,
pomoziž sobě i nám. Ale druhý káraje ho řekl: Ani ty se Boha nebojíš, ješto v
témž odsouzení jsi? A my zajisté spravedlivě, neb co náleží za skutky naše,
béřeme; ale tento nic zlého neučinil. I řekl k Ježíšovi: Pane, rozpomeň se na
mne, když přijdeš do království svého. I řekl mu Ježíš: Amen, pravím tobě: Dnes
budeš se mnou v ráji.“ (23, 39–43). Nelze pochybovati, že se toto zaslíbení
Páně naplnilo, utrpení a zármutek lotra na pravici proměnily se v radost,
církev svatá ctí tohoto lotra jako světce, čímž vyznává, že se mu dostalo
blaženosti věčné. Odkud ta veliká a náhlá změna zármutku v radost? Byl to
hříšník veliký, a přece byl tak potěšen po zármutku svém. Odtud dojista, že
uznal vinu svou, přijal utrpení své jako spravedlivý trest Boží, a volal k Pánu
Ježíši o slitování. Může se tudíž utrpení a zármutek i velikého hříšníka proměniti
v radost tu, když uznává svou vinu a
svůj hřích, když ho také vyznává, přijímá utrpení jako spravedlivý, zasloužený
trest a volá k Pánu Ježíši o pomoc.
Přejeme si
dojista všichni, aby se náš zármutek obrátil v radost, a jak vidíme, není to
nemožné z nás pro nikoho, nýbrž zármutek každého z nás může se obrátiti v
radost. Hlavní a nejdůležitější věcí jest, abychom nebyli v zármutku a utrpení, ať jest sebe větší, netrpělivými, abychom nikdy proti Bohu nereptali, Jemu se nerouhali, nýbrž přijímali každý zármutek jako navštívení Boží,
kterého sám Bůh užívá a užije k našemu prospěchu. Trpíme-li nevinně, ó radujme
se, že nás má Pán Bůh za hodné, abychom se připodobnili Jeho Synu a Jeho
vyvoleným; mnohdy obrátí náš zármutek v radost již zde na zemi, a jestli tak
neučiní, pak se na nás naplní zaslíbení Kristovo: „Blahoslavení, kteříž
protivenství trpí pro spravedlnost, neb jejich jest království nebeské “ (Mat.
5, 10). Pak-li však si sami musíme svědectví dáti, že nejsme spravedliví, nýbrž
naopak že jsme Pána Boha mnohými hříchy uráželi, nesnášejme zármutek a strasti
jen trpělivě, nýbrž děkujme za ně docela Pánu Bohu, ano prosme Ho, aby nás
raději ještě více trestal zde na zemi, abychom nemusili jednou trpěti snad
tresty hrozné na věčnosti. Když se tak zachováme, pak se nám každý zármutek
promění v radost buď již zde na zemi, nebo jednou na věčnosti. Amen.
Zdroj: P. František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha,
1901, str. 284
Zpracoval: Jakub Albert