Neděle
čtvrtá v postě
Vzal Ježíš chleby a učiniv díky, rozdával sedícím. (Jan 6,
11).
Dnešní
neděle se nazývá družebná, vlastně tomá zníti růžebná, a má své pojmenování od
zlaté růže, kterou na neděli dnešní římský papež světí a kterou pak některému
panovníku nebo členu panující rodiny darem posílá. Zajisté, že každý, kdo
takovouto růži obdrží, velice jí jest potěšen.
Avšak znám,
nejmilejší, růži, kterouž může každý z nás posvětiti, a kterouž může každého
potřebujícího potěšiti, a kterými růžemi zdobí a buduje si sám cestu do života
věčného, na kterouž růži mne pamatuje dnešní svaté evangelium.
Připomíná
se, že zástup, který provázel a poslouchal Krista Pána, byl v takových
okolnostech, že neměli, co by jedli, tak že sám Kristus Pán obával se,
propustiti je, aby na cestě nezemřeli hladem. A v této veliké nouzi onoho
zástupu Kristus Pán, otvírá ruku svou a podává každému z nich chleba i rybiček,
aby se nasytili. Což jiného tu udělil Kristus Pán zástupu než almužnu.
A almužna
právě jest ta růže, kterou může posvětiti každý z nás, kterou můžeme potěšiti
nuzného, a kterou si sami připravujeme cestu do života věčného. Proto uvažujme
dnes o almužně a to s toho stanoviska, abychom poznali, jak máme almužnu
dávati.
Spůsob, jak
máme almužnu dávati, poznáváme na Kristu Pánu ve dnešním svatém evangeliu.
Kristus Pán dal všemi jednotlivým hojně, tolik, mnoho-li každý potřeboval, dal
všem chléb i rybičky rád, s tváří veselou, a učinil toto vše proto, aby
zvelebil Boha, čili z lásky k Bohu. Tak dávejme také almužnu my: hojně, plnou
rukou – rádi, s tváří veselou – hlavně pro Boha, z lásky k Němu.
1.Mámetedy dávati
almužnu hojně, štědře, plnou rukou. Tak očekáváme dary od Boha sami, proto máme
jednati podobně k bližnímu svému. Často se stává v létě, že jest velice sucho;
půda jest rozpukaná, na lukách a na polích téměř vše žárem slunečním hoří, a
starostliví hospodáři předpovídají, že budou málo odměněni za práci svou, že
bude neúroda a draho. Často se ukáže na obloze černý mrak, lidé si přejí, aby
jen počalo pršeti a popršelo hodně; ale vítr odnese všecko, spadne několik
kapek a slunce praží, jako pražilo dříve. I stěžujeme si, říkajíce: „Proč
nepopršelo hodně? K čemu těch několik kapek? To za nic nestojí, toho nikdo ani
neucítí.“ Pršelo, ale málo, nenamoklo, a nic to nepomohlo.
Podobně i
kdo dává almužnu, ale udílí jenom velmi málo, jen několik kapek, chuďasovi
nepomůže; aby mu pomohl, má dáti tolik, aby to aspoň ucítil, a když mu dá
tolik, pak jest almužna jeho pravá růže; neboť taková almužna rozveselí tvář
chuďasovou, začervená se mnohdy ta tvář, která byla bídou téměř ztrnulá, která
byla tak studená a uschlá jako kamenná, a taková almužna může vším právem
rozveseliti také obličej dárcův.
U všech lidí
také, kteří, nám mohou a mají býti vzory v dávání almužny, shledáváme, že
dávali almužnu štědře. Tak abych upozornil jen na některé příklady z písma
svatého, připomínám, že Tobiáš všecko, což míti mohl, na každý den uděloval
bratřím, kteří spolu s ním byli v zajetí. (1, 3). Dával tedy Tobiáš všecko, co
měl, a dával každého dne. Zacheus v novém zákoně řekl Kristu Pánu, že dá
polovici statku svého chudým, a jestli někomu ukřivdil, jestli ho o něco
podvedl, že mu to nahradí čtvernásob. (Luk. 19, 8). Dal tedy almužnu velikou a
učinil náhradu větší, než byl povinen. A podobně činili křesťané z prvých
století všichni, a činí až dosud, kdo jsou duchem učení Ježíše Krista
proniknuti opravdu.
Avšak snad
si někdo pomyslí: „Jak mám dávati almužnu plnou rukou, hojně, když sám skoro
nic nemám, a když bych takovou almužnou rozházel vše, co mám?“ K tomu
odpovídám: Možná, že slova „sám skoro nic nemám,“ jsou jen pouhá výmluva, a následující
„takovou almužnou bych rozházel vše,“ jsou jen planá obava, která dokazuje
nedůvěru v Boha.
Ve Skutcích
apoštolských (9, 36–43) čteme, že v městě Joppe byla jedna křesťanka jménem
Tabitha, „která byla plna dobrých skutků a almužen, kteréž činila.“ Ano o této
Tabithě čteme dále, že když zemřela, poslali křesťané do města Lyddy, kdež
tehdáž byl svatý Petr, aby přišel k nim. A když vstoupil svatý Petr do domu
Tabithy, obstoupily ho všecky vdovy plačíce, a ukazujíce jemu sukně a šaty,
kteréž jim udělala Tabitha. Vidíme tudíž, že žena tato dávala za živa jistě
almužny mnohé. Nedávala jen pokrm, nýbrž připravovala chudým také šaty.
A kdo byla
tato Tabitha? Bylato královna, nebo císařovna, nebo aspoň bohatá kněžna? Či byl
její muž bohatým továrníkem, nebo snad kapitalistou? Nikoliv; o muži se písmo
svaté nezmiňuje, ani ho neměla, a svým povoláním byla švadlena, prací rukou
svých se živila, a přece tolik dobrého jiným prokázala. A dobrodiní toto bylo
uznáno také od Boha. Vždyť když svatý Petr seznal, jak velikou dobroditelkou
byla chudých, poklekl na kolena, modlil se a obrátiv se k mrtvole její
řekl: „Tabitho vstaň.“ A vstala ta, která byla mrtvá. Vidíme tudíž, jak mocná
jest hojná almužna u Pána Boha, a že kdo dává almužnu hojnou, nikdy se nemusí
báti, že nebude míti sám, co by jedl; mohl-li Bůh pro almužny Tabithě i život
navrátiti, proč by nám nemohl prokázati dobrodiní jiná?
Ano,
nejmilejší, dávejme almužny hojné, nezchudneme nikdy; nýbrž naopak, jak praví
přísloví: „Na úroky Bohu dává, kdo se nad chudým smilovává.“
2. Avšak
nepostačí dávati almužnu jen štědře, nýbrž jest dále potřebí, abychom ji dávali
také rádi, s veselou myslí a tváří. Tak to chce sám Bůh. Vždyť slovy moudrého
Siracha k nám volá: „Při všelikém daru ukaž veselou tvář svou.“ (35, 11). A svatý
apoštol Pavel vybízeje křesťanů v Korintě, aby učinili hojné sbírky pro
chudobné křesťany v Makedonii, napsal: „Kdo skoupě rozsívá, skoupě i žíti bude;
a kdož rozsívá v požehnání, z požehnání i žíti bude.“ Z těchto slov patrno, že
přikazuje dávati almužnu plnou rukou. Že se to má ale také díti s veselou myslí
a tváří, to patrno z jeho slov následujících; vždyť píše dále: „Jeden každý
dej, jakž uložil v srdci svém, ne se zármutkem aneb z musení; nebo veselého
dárce miluje Bůh.“ (2, 9, 6–7). Ano, Bůh nehledí jen na zevnějšek, nýbrž hledí
až do srdce, proto musí almužna vycházeti z veselého, ochotného srdce, ale Bůh
nehledí také jen na srdce nýbrž hledí také na tvář, se kterou pohlížíme na
svého nuzného bratra; proto máme dávati almužnu také s veselou tváří.
Ó jak často
lidé chybují proti tomuto pravidlu, nařízenému samým Bohem! Mnohý člověk dříve
než almužnu dá, potupí ubohého chuďasa tak, že by se téměř raději ani neviděl;
vytýká mu všecky možné a nemožné, pravé a nepravé chyby jeho; volá na něho
výslovně, proč se nestydí choditi žebrat, proč nepracuje, že se on má dříti na
pohodlné lenochy a podobně. Tak nejednal Kristus Pán, a tak nemáme jednati ani
my. Smíme se právem domnívati, že těch pět tisíc lidí, které Pán tak rád a tak
ochotně, aniž by Ho za to prosili, nasytil všecky, bylo bez hříchu? Smíme se
domnívati, že byli všichni nemocní, že byli k práci neschopní, že by byli na
cestě opravdu hladem zahynuli? Zajisté že nikoliv; a Kristus Pán dal jísti
všem, a to nejen chléb nýbrž i rybičky.
Proto
nevyšetřujme ani my jako na soudné stolici, máme-li dáti almužnu nebo ne, nýbrž
kdykoliv vidíme potřebu, dávejme almužnu rádi. Mnohem lépe nám bude jednou před
soudnou stolicí Boží, jestli chybíme tím, že dáme almužnu snad nehodnému, než
kdybychom ji odepřeli opravdu chudému a nuznému.
3. Jest
ještě třetí vlastnost, jak máme dávati almužnu, a také té nás učí Kristus Pán
při nasycení pěti tisíců lidí. Svaté evangelium praví, že než Kristus Pán
rozdával zástupu, učinil díky, to jest požehnal chleby, zasvětil je takřka Otci
nebeskému; a podobně máme činiti také my; dávajíce almužnu, máme ji dávati pro
Boha, nemáme jí dávati lidem, nýbrž máme ji v těchto lidech dávati Bohu samému,
Jeho jednorozenému Synu Ježíši Kristu. K tomu nás nabádá Kristus Pán nejen
příkladem, nýbrž docela zřejmými slovy. Vždyť mluvě o skutcích tělesného
milosrdenství, kterými si můžeme a máme zasloužiti život věčný, řekl: „Amen
pravím vám, pokud jste je učinili jednomu z bratří mým nejmenších, mně jste to
učinili.“ (Mat. 25, 40).
Ó kdybychom
hleděli vždycky tak na lidi chudobné, prosící o almužnu, nikdy bychom se
neodvážili propustiti prosícího bratra nebo sestru z prázdna! Snad k nám obrací
zrak svůj člověk otrhaný, snad jest mrzákem, snad jest tak bídný, že na něho
jest až nemilo podívati vždycky, snad jest docela nečistý. Avšak, bratře a
sestro v Kristu, pamatujte se, že i z těch carů a z té špíny, která tak nemile
dojímá, volá k tobě Kristus Pán, a že co dobrého prokážeš bídnému Lazaru,
Kristu Pánu prokazuješ.
Dávejme
tudíž almužny hojně, čiňme tak rádi, udílejme je pro Boha. O svatém Václavu,
svém mocném patronu u Boha, čteme, že v noci donášel i dříví do příbytků
chudých, aby tak ulehčil bídě jejich. O svatém Vojtěchu čteme, že roznášel
rovněž v noci přestrojen almužny nuzným. Svatý Jan Nepomucký byl ustanoven
královnou českou za almužníka. Jak mnohé almužny udílela svatá Ludmila,
blahoslavená Anežka, jak rád a mnoho rozdával otec vlasti Karel IV.! Vše to nás
nabádá: Jdi, a učiň dle možnosti podobně. Ano, dokazujme almužnou lásku a
milosrdenství k chudým, pak bude Bůh jednou laskavým a milosrdným také k nám.
Amen.
Zdroj: P.
František Šulc, Knihovna sv. Vojtěcha, 1903, str. 232