(343)
8. února 2014
NEOMYLNOST CÍRKVE I
Hlavním problémem sedesvakantistů je asi neomylnost Církve (koncilní papeži jsou strašlivě omylní, tak jak mohou být papeži?). Na neomylnost je však potřeba se podívat více než jen kvůli zmírnění sedesvakantismu. Současný problém upřednostňování autority před pravdou je ohromný.
„Neomylnost“ znamená neschopnost se mýlit či upadnout do omylu. První vatikánský koncil v roce 1870 definoval, že papež se nemůže mýlit, jsou-li přítomny čtyři podmínky: musí (1) hovořit jako papež, (2) v otázkách Víry a mravů, (3) definitivním způsobem a (4) s jasným úmyslem zavázat celou Církev. Jakékoliv takové učení patří do toho, co se nazývá jeho „mimořádným“ Magisteriem, protože na jednu stranu papežové zřídka uplatní všechny čtyři podmínky, a na druhou stranu učí mnoho jiných pravd, které nemohou být mylné nebo chybné, protože je Církev vždy učila a proto patří do toho, co První vatikánský koncil nazval „řádným univerzálním Magisteriem“ Církve, které je také neomylné. Otázkou je, jak papežovo mimořádné Magisterium souvisí s řádným Magisteriem Církve?
Matka Církev učí, že poklad Víry, neboli veřejné Zjevení, byl završen smrtí posledního živého apoštola, řekněme kolem roku 105 AD. Od té doby nebyla, nebo nemohla být, přidána žádná další pravda k tomuto pokladu či souboru zjevených pravd. Žádná „mimořádná“ definice pak nemůže přidat ani čárku pravdy k tomuto pokladu, v zájmu věřících pouze přidává jistotu nějaké pravdě, která již do pokladu náleží, ale jejíž náležení nebylo předtím dostatečně jasné. Ve čtverném uspořádání prvně přichází objektivní REALITA, nezávislá na jakékoliv lidské mysli, jako je např. historická skutečnost, že byla Matka Boží počata bez prvotního hříchu. Za druhé přichází PRAVDA v kterémkoliv myšlení, které se přizpůsobuje této realitě. Teprve jako třetí přichází neomylná DEFINICE, když papež uplatní všechny čtyři podmínky pro definování této pravdy. A za čtvrté z této definice pro věřící vyvstává JISTOTA ohledně této pravdy. Zatímco tedy realita vytváří pravdu, definice pouze vytváří jistotu ohledně této pravdy.
Realita a její pravda však již patřily do řádného Magisteria, protože neexistuje žádná otázka jakéhokoliv papeže definující neomylnou pravdu vně pokladu Víry. Řádné Magisterium se tedy má k mimořádnému Magisteriu jako pes k ocasu a nikoliv jako ocas ke psu! Problémem je, že definice z roku 1870 dala mimořádnému Magisteriu takové postavení, že řádné Magisterium začalo v porovnání s ním blednout do takové míry, že katolíci, dokonce i teologové, si lámou hlavu, aby pro něj vyrobili takovou neomylnost, jakou je neomylnost mimořádného Magisteria. To je však bláznovství. Mimořádné Magisterium předem předpokládá řádné Magisterium existující pouze, aby dalo jistotu (4) pravdě (2), kterou již učilo řádné Magisterium.
Objasněme si tento bod názorně na sněhem pokryté hoře. Hora nijak nezávisí na sněhu, s výjimkou toho, že se stane ještě viditelnější, než již je. Naopak sníh, aby byl, kde je, zcela závisí na hoře. Podobně mimořádné Magisterium nečiní pro řádné Magisterium nic víc, než že jej činí jasněji či jistěji viditelné. Jak nastává zima, hranice sněhu sestupuje. Jak křesťanská láska v moderní době chladne, tak se může stát nezbytnými více definicí mimořádného Magisteria, to je však nečiní dokonalostí Magisteria Církve. Naopak, signalizují u věřících slabost chápání pravd své Víry. Čím zdravější člověk je, tím méně pilulek potřebuje. Příští týden: aplikace na sedesvakantismus i na současnou krizi FSSPX.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof