Mocná záře, která se z východu šířila do celého světa, nemohla neminout ani kmeny slovanské. Vždyť co přinášela, bylo osvobozením ze všech pověrečných útrap, bylo mírem, požehnáním i vykoupením. Tam, kde byla vyprahlá poušť kamenných model, vzkvétala sluneční zahrada lásky a pokoje. Tam, kde dříve děsilo příšeří temna a kde zraňovalo jho msty, rozléval se nyní balsám milosrdenství. Mír a milosrdenství, jež přinesl vtělený Bůh na svět, proměňovalo lidské duše zázračným způsobem. Lidé začali chápat život jinak, než je dosud viděli, zatemněný skly pohanských bludů. Přibližovali se skutečnosti života, vzdalujíce se znepokojujících pověr a nacházejíce v uctívání jediného Boha opravdový a pravý smysl života.
A byly to právě naše kmeny slovanské, kterých se dotkl svit pravé víry velmi brzy a mocně. A dotknuv se, již nezanikl, ale zázračně počal prozařovat všechno lidské konání a myšlení.
Nejdříve poznali křesťanství Charvaté, kteří nové učení Kristovo přijali se vší vážností a radostně. Působilo na ně tak mocně, že ještě dnes jeho síla je zachována ve slovanské liturgii četných „hlaholských“ mší v Istrii, Chorvatsku, Bosně, Dalmácii, na ostrově Krku a Lošini.
Nejbližší Čechům, Moravané, poznali křesťanskou víru vlivem sousední říše francké. Vzrůst tohoto nového učení však nečinil velkých pokroků, protože řeč přicházejících kněží byla lidu cizí a protože poměr mezi Slovany a Germány byl značně napjatý. Křest se tu počal šířit u vůdčích hlav a moravská knížata Mojmír a jeho synovec Rostislav, dále synovec Rostislavův Svatopluk a Pribina se synem Kocelem – byli první, kteří jej přijali. Tou dobou již v Nitře, na Velehradě, v Olomouci a v Brně stály první křesťanské chrámy.
Avšak slovanskému lidu na Moravě a v Čechách nebylo po chuti, že má přijímati křesťanství prostřednictvím krále franckého Ludvíka, neboť věděl, že křesťanství je tu jen záminkou k politickému podrobení. Hned v počátcích bylo totiž jasno, že za šířením víry stojí světská dobyvačnost. Proto za silné vlády Mojmírovy Morava odolávala. Stejně i Čechy, na jejichž území se tou dobou dalo pokřtít jen čtrnáct lechů, kteří měli sídla na bavorském pomezí. Odebrali se v lednu roku 845 na královský dvůr Ludvíkův do Řezna, aby křtem si zajistili Ludvíkovu vojenskou pomoc ve svých vzdorech proti českému knížeti. A již příští rok přinesl ovoce tohoto kroku. Král Ludvík podnikl válečnou výpravu na Moravu proti Mojmírovi, neboť se obával jeho rostoucí moci. Sesadil ho z trůnu a dosadil na jeho místo Mojmírova synovce Rostislava.
V Rostislavovi se však král Ludvík krutě zmýlil. Synovec Mojmírův počal totiž vládnouti s velkou odvahou a pevně usiloval o svržení cizího jha. Své říši mínil vymoci úplnou samostatnost. Ludvík, podceniv jeho sílu, vtrhl roku 855 znovu na jeho území. Dočkal se však jen porážky. Rostislavova moc rostla neočekávaným způsobem.
Také za příštích válek vyvolaných nepokojnými sousedy udržel mladý kníže svou moc a prohloubil také přátelství mezi Čechy a Moravou. Čechové pochopili jeho dobrou vůli a rádi se přimkli k moravským bratřím. Jeho sbratřovací poslání proniklo však ještě dále. Do nitranské oblasti na Slovensko dosadil za údělného knížete svého synovce Svatopluka, svým umem připoutal k sobě i Pribinova syna, blatenského knížete Kocela, a takto dal vznik říši velkomoravské.
I když pravé učení Kristovo se mezi Slovany tou dobou šířilo pořídku, touha lidu po něm již byla mocná. Duchovní z francké říše nevyhovovali. Neznali jazyka slovanského lidu a lid k nim nepřilnul. Většina dál sloužila modlám, pohanským zvykům a pověrám. A tak tomu bylo též u Čechů, kde i zmíněné pokřtění čtrnácti lechů v podstatě nic neznamenalo.
Dobrý kníže Rostislav, pečuje o blaho své říše, často se rozmýšlel nad osudem svých poddaných. Na svých vyjížďkách do odlehlých krajů, při nichž se seznamoval s poměry a s názory svěřeného lidu, nemálo si všímal toho, jak mezi nimi vzrůstá živel křesťanský. Pozoroval upřímnou touhu lidu po nové víře, vyciťoval jeho tužby po učení Kristově i jeho dobrou vůli dáti se vésti nezištnými a upřímnými pracovníky vlastního jazyka, jenž by v rodné mateřštině tlumočil jejich vroucí modlitby k jedinému Bohu.
Toho se však od franckých duchovních nemohl nadíti. Proto si umínil, že učiní svou říši nezávislou na arcibiskupství solnohradském i na pasovském biskupství, a že zařídí, aby jeho národ byl trvale připoután ke Kristově církvi jen skrze papežskou svrchovanost, které bude přímo a neochvějně podroben. Dobře věděl, že jen apoštolové mluvící jazykem lidu a nezávislí na cizím národě budou přijati s důvěrou a s otevřeným srdcem. Jen takto v srdcích Čechů plně rozkvete nová víra a přinese všemu národu milost a mír.
I zavolal si kníže Rostislav dva muže, jimž mohl plně důvěřovat a svěřil jim důležitý a těžký úkol. Byli to jeho synovec Svatopluk a kníže Kocel.
Dostavili se ke knížeti současně. Byli vlídně přijati a pohoštěni.
Rostislav pravil:
„Moji přátelé, sami víte, že národ touží po pravé víře Kristově. Nemá však prostředníků, kteří by jeho mateřským jazykem mu sdělovali slovo boží. Proto jsem vás pozval, že na vás je, abyste vyslali poselstvo k svatému Otci do Říma a k císaři do Cařihradu a požádali je o vyslání věrozvěstů, majících znalost našeho drahého jazyka. Myslím, že je to předůležité pro národ, mír a spásu. Chcete to vykonat pro čest a slávu boží?“
Svatopluk i Kocel odpověděli ochotně a najednou:
„Chceme, kníže. Ulož nám, co máme vyřídit, a my se hned vydáme domů, abychom mohli vyslat poselstvo do dalekých zemí, na východ i na jih.“
„Dobře tedy, vyžádejte nejdříve svolení svatého Otce a pak ať jdou poslové do Cařihradu s prosbou, aby císař vyhledal z tamějších Slovanů lidi Bohu milé a nejlépe vyslal je ihned s poselstvem zpět do našich zemí.“
Knížata souhlasila a odjela do svých domovů. Tam vybrala schopné muže, diplomaticky obeznalé a vyslala je do Říma a Cařihradu. Vlídně přijal toto poselstvo papež Hadrián II. Svatý Otec se živě zajímal o prosbu ze severních zemí, ale přímého rozhodnutí hned nedal.
„Máte snad ještě někam cestu?“ tázal se poselstva. „Ano, jdeme ještě k císaři cařihradskému, požádat jej, aby nám vybral mnichy, kteří by rozuměli našemu jazyku i našemu lidu.“
Papež se zamyslil. „Jděte tedy. S pomocí boží dojděte do Cařihradu. Doneste králi Michalu třetímu mé papežské požehnání a dojednejte s ním cíl své cesty. Já zatím zevrubně uvážím církevní poměry v Čechách a na Moravě a učiním konečné rozhodnutí.“
Poslové se tedy vydali na cestu ve směru, kde slunce vychází. Dlouho putovali středozemním mořem, neboť loď za bouře se mohla jen pomalu pohybovat. Šťastně však dopluli do hlavního města Byzancie a byli záhy uvedeni k císaři.
Císař přijal poselstvo velmi vlídně a chtěl ihned vědět, proč tak dalekou cestu vážilo.
Řekli tedy přímo:
„Věc boží nás k tobě přivádí! A přicházíme-li od Dunaje, ze zemí moravských a českých, věz, že je to přání našeho knížete i našeho lidu, který odstupuje od pohanství a chce dosíci pravé víry. Nemá však učitelů, kteří by mu slovo Kristovo sdělovali jazykem jemu srozumitelným. Víme, císaři, že od tebe vychází vždy jen dobrý zákon. Prosíme proto, dej nám učitele našeho jazyka, který by v naší zemi kázal srozumitelně a vroucně o lásce boží!“
Císař pozorně naslouchal slovům poslů. Pak řekl: „Chápu vaše přání. Je chvalitebné a záslužné, aby lid poznal co nejlépe křesťanskou víru. Nerozhodnu však sám. Zůstaňte zatím mými hosty a já svolám radu, s níž pak určím přesně, koho k vám vyšleme...“
A tak se stalo. Poselstvo se usadilo v císařském paláci a císař svolal radu, aby uvážila, koho nejlepšího by bylo možno poslat do českých zemí.
I rokovali. Tu někdo navrhl: „Konstantina...!“
„Konstantina?“ podivil se císař.
„Ano, Konstantina. Je ze Soluně a proto dobře rozumí slovanským jazykům. Kromě toho má bratra Metoděje, který by jej mohl plně podporovat v jeho záslužném, ale nesnadném díle.“
Zavolali tedy Konstantina.
Muž vysoké hubené postavy v nenápadném rouše, poněkud schýlený od neustálé práce nad papíry, vkročil a uctivě se uklonil.
Císař mu vlídně kynul a pravil:
„Zavolali jsme tě, abychom ti svěřili nad jiné významný úkol. Je třeba jít kázat Kristovu víru do slovanských zemí při Dunaji. Byl jsi vyvolen ty, ač víme, že tě čeká cesta dlouhá a žes už unaven. Ale nikdo jiný kromě tebe nedovedl by tento úkol vykonat tak dobře a svědomitě. Kromě toho máš bratra... Jste oba ze Soluně?“
„Ano, pane, jsme...“
„Je nám také známo, že všichni lidé ze Soluně znají dobře slovanské jazyky. Vy oba jistě také!“
„Ano, císaři. Je pro mne ctí a slavným vyznamenáním úkol, který jsi mi svěřil. Vidím v tom i vůli boží. Ale nemohu prozatím podstoupiti tuto cestu.“
„Proč bys nemohl?“ podivil se císař.
„Nemám knih, pane. Abych mohl dobře vyplnit svěřený mi úkol, je nezbytno přeložiti bohoslužebné knihy do slovanského jazyka. Mají snad Moravané nějaké svoje písmo?“
„Vím, že nemají, otče Konstantine. Ale ty bys snad...“
„Což o to, dovedl bych, císaři,“ zasmušil se Konstantin, „sestavit pro ně písmo, ale taková věc by mohla vypadati jako kacířství.“ Císař se chlácholivě pousmál.
„Nad tím se netrap, otče Konstantine. Jde-li o hlásání slova božího a je k tomu třeba zvláštního prostředku, jistě že Pán sám ti dá dobré vnuknutí, dar Ducha svatého; ty pak vymyslíš písmo Slovanům přiměřené. Bůh dává rád a ochotně, jestliže ho poprosíme o dobrou věc. Otče Konstantine, jdi se svým bratrem Metodějem do chrámu a pros Boha o osvícení!“
Konstantin se uklonil a odešel z rady.
Hned nato povolal císař slovanské posli z Moravy a Čech:
„Bylo rozhodnuto, že vyhovíme v plné míře vaší žádosti. Vraťte se nyní ke svým pánům a řekněte jim, že věrozvěstové slovanského původu přibudou k vám v brzké době. Musí však nejdříve složiti pro váš národ písmo a přeložiti knihy, které vám budou nápomocny při službách božích. To trochu jejich odjezd oddálí. Ale jděte v klidu. Přijdou jistě. Připravte své vladaře a svůj lid na jejich příchod.“
Poslové srdečně poděkovali za příznivé vyřízení, rozloučili se s císařem Michalem, vsedli na koně a vydali se pak na cestu severozápadním směrem.
Zatím již otec Konstantin s bratrem Metodějem klečeli před svatostánkem a dlouho, dlouho se modlili, prosíce o dar Ducha svatého a o požehnání úkolu, který jim byl svěřen a který je čeká.
Konstantin pak ve své cele klášterní celé dny se skláněl nad papíry a studoval písmo Slovanům nejvhodnější. Poznal dobře na svých misionářských cestách v Kozarsku, jak je důležito, aby zvěstovatel víry Kristovy mohl dáti lidu vedle mluveného evangelia také náboženské spisy napsané jeho mateřským jazykem. A tak, modle se a přemýšlejte, pracoval o slavné úloze svého příštího života. Po čase bylo písmo hotovo. První slova, která napsal novým slovanským jazykem, byl úvod evangelia sv. Jana:
„Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Slovo bylo Bůh.“
Zdroj: Vácav Kašpar: České nebe (nakl. Jos. R. Vilímek, Praha, 1939)
Zpracoval: D. Grof