Komentář Eleison CCCXII – Živá debata (2013)
(312)
6. července 2013
ŽIVÁ DEBATA
Problém ochromené autority (viz Komentář z 1. a 29. června) vzbuzuje některé živé debaty mezi čtenáři. Na jedné straně mi stateční katolíci říkají, že JÁ JSEM biskup, proto musím KONAT jako biskup tím, že převezmu vedení hnutí „Odporu“. Na druhou stranu mě statečný kněz s dlouholetou zkušeností se „sedesvakantismem“ varuje nestvořit paralelní církve tím, že vysvětím jakékoliv další biskupy s výjimkou případu světové války, fyzického pronásledování nebo paralytického stáří (nu, jsou i tací, kteří tvrdí, že to poslední se již dostavilo...).
Problém jde samozřejmě zpět ke Druhému vatikánskému koncilu, kdy na úplném konci sedmisetletého upadání koncilní duchovní tím, že opustili církevní nauku, oddělili katolickou Pravdu od katolické autority a tím zdiskreditovali oficiální církevní autoritu tak, že duše jako ony výše zmíněné již nevidí její potřebu. Ústřední církevní autorita však je, pokud se uváží přirozená rozmanitost a dědičný hřích všeho lidstva, naprosto nezbytná k zajištění církevní jednoty (a tím i přežití) ne jen v Pravdě, ale také ve svátostech a ve vedení Církve.
Proto biskup nebo kněz potřebuje nejen svátostnou pravomoc svého kněžského svěcení, pravomoc, kterou nikdy po celou věčnost nemůže ztratit, ale také jurisdikční pravomoc, která je pravomocí říkat (dictio), co bude, nebo co je správné (ius, iuris). Tato druhá pravomoc nepřichází s kněžským svěcením a nemůže si ji sám udělit, může ji obdržet jen shora, od církevního představeného, v konečném posledku od papeže a papež od Boha. Proto, když mi statečné duše říkají, že JÁ JSEM biskup (svým svěcením), takže se dopouštím přestoupení, když NEJEDNÁM jako takový tím, že neříkám (dictio) „Odporu“, co dělat (ius), nejspíše si pletou tyto dvě odlišné pravomoci biskupa.
Instinktivně však možná narážejí na jinou nauku Církve a zdravého rozumu, konkrétně na nauku o suplované jurisdikci: ve stavu nouze, když z jakéhokoliv důvodu představení neposkytují jurisdikci potřebnou pro spásu duší, nahrazuje ji Církev. Například kněz nemusí mít žádnou jurisdikci, jak je normálně potřeba ke zpovídání, jestliže jej však kajícník požádá o zpověď, pak ji v případě potřeby může kněz vyslechnout a tato svátost bude platná. Zcela jistě byla ohromná nouze vytvořená v Církvi Druhým vatikánským koncilem ještě zhoršena neblaze proslulou věroučnou deklarací vedení FSSPX z půlky dubna, která je písemným důkazem hroucení se poslední stojící pevnosti pravé Víry.
Suplovaná jurisdikce však má slabost, protože není oficiální, je o to více otevřená polemice. Například koncilní Řím popírá, že existuje nějaká taková věc jako církevní nouze vytvořená Druhým vatikánským koncilem a vyvíjí odpovídající tlak, až příliš úspěšný, na Bratrstvo sv. Pia X., aby se podrobilo koncilní autoritě. Taková je potřeba autority, aby byla oficiální. Dokonce i arcibiskup Lefebvre ztratil možná čtvrtinu kněží, které vysvětil, protože neměl žádnou pravomoc, aby jim zabránil prostě odejít. Taková je tato neuvěřitelná krize Církve. Požádá-li mě tedy kněz nebo laik, abych mu dal příkazy, může je sám o několik měsíců později zpochybnit, nebo tehdy, když obdrží to, co považuje za příkaz, který nemusí uposlechnout.
Krize však zůstává skutečnou a jen se zhorší, dokud Bůh nezasáhne, aby přivedl papeže ke katolickému rozumu, což Bůh učiní, když jej dostatek katolíků bude prosit, aby otevřel papežovy oči. Mezitím stále se zostřující nouze více a více posílí neoficiální autoritu, kéž nám však Všemohoucí Bůh pomůže, abychom se vyvarovali zbytečné anarchie.
Kyrie Eleison
Zdroj: http://www.dinoscopus.org
Překlad: D. Grof