Vážná teologická mýlka Msgr. Ocárize
Arnaldo Xavier da Silveira
1. Ve vydání L´Osservatore Romano z 2. prosince 2011 publikoval Msgr. Fernando Ocáriz Brańa, generální vikář Opus Dei a jeden z expertů Svatého stolce v teologických rozhovorech s Bratrstvem sv. Pia X., zásadní článek pod názvem O závaznosti Druhého vatikánského koncilu. Článek plně vyjadřuje názor, který nyní převládá v jistých kruzích těch, kteří přijímají Druhý vatikánský koncil a to dokonce včetně těch jeho pasáží, u kterých je sporné, zda neodporují tradici. Přijímají je na základě domnělé neomylnosti řádného Magisteria nebo na základě povinného „vnitřního souhlasu“ vyplývajícího ze ctnosti poslušnosti.
Vnitřní souhlas dle Msgr. Ocárize
2. Tento prelát zvučného jména píše: „Druhý vatikánský koncil nedefinoval žádné dogma v tom smyslu, že by předložil definitivním úkonem nějakou nauku. Fakt, že nebyl vykonán žádný úkon církevního Magisteria pomocí charismatu neomylnosti, však neznamená, že může být považován za „omylný“ v tom smyslu jakoby předával jen nějaké „provizorní učení“ nebo „směrodatná mínění“.“
„Každý výrok autentického církevního Magisteria je třeba přijmout takový, jakým je: jako nauku, kterou předkládají pastýři, kteří v apoštolské posloupnosti promlouvají s „charismatem pravdy“ ... „obdařeni Kristovou autoritou“ ... a „objasňují ve světle Ducha svatého“. Toto charisma, tato autorita a toto světlo byly zajisté přítomny na Druhém vatikánském koncilu. Upřít to celému episkopátu, který se shromáždil cum Petro a sub Petro, aby učil všeobecnou Církev, by znamenalo popřít něco ze samotné podstaty Církve...“
3. O něco dále Msgr. Ocáriz dodává: „Pravdy víry, připomenuté Druhým vatikánským koncilem, mají samozřejmě závaznost teologální víry nikoli proto, že je učil tento koncil, ale proto, že byly jako takové již dříve neomylně učeny Církví a to jak mimořádnou, slavnostní formou, tak řádným a obecným Magisteriem. ... Stejně tak vyžadují plný a definitivní souhlas i další nauky, které zmínil Druhý vatikánský koncil a které byly už dříve předloženy definitivním úkonem Magisteria. ... Ostatní věroučná tvrzení koncilu vyžadují od věřících jiný stupeň přijetí, jenž se označuje jako „náboženská poslušnost rozumu a vůle“. Náboženské podřízení vůle a rozumu však nemůže být pouze vnější, vynucené kázní, nýbrž musí být zakořeněno v důvěře v Boží pomoc, které se dostává církevnímu Magisteriu, a proto „souvisí s poslušností víry a je jí podněcováno“. Poslušnost církevnímu Magisteriu neukládá svobodě žádné omezení, nýbrž je naopak zdrojem svobody. ... Kristova slova „kdo poslouchá vás, poslouchá mne“ ... se vztahují také na nástupce apoštolů.“
4. Takřka v závěru Msgr. Ocáriz prohlašuje: „Přesto však zbývá legitimní prostor pro teologickou svobodu, aby tím či oním způsobem vysvětlila, že určité formulace vyskytující se v koncilních textech neprotiřečí tradici a tak vysvětlila jejich správný význam.“
Msgr. Ocáriz obhajuje skutečnost, že Druhý vatikánský koncil od věřících vyžaduje souhlas.
Cesty Páně nejsou cestami našimi
5. Ježíš Kristus samozřejmě mohl sv. Petrovi a jeho nástupcům svěřit charisma absolutní neomylnosti. Tato neomylnost by se mohla vztahovat na všechna věroučná prohlášení papežů a koncilů, navíc i na kanonická a liturgická rozhodnutí atd. Dokonce by mohla zahrnovat i pastorální a administrativní rozhodnutí. Problémem není, zdali by v zásadě byla možná tato pomoc Ducha Svatého, která by měla takovouto absolutní a všeobecnou povahu. Samozřejmě, že byla.
Ve skutečnosti ale Náš Pán nechtěl sv. Petra, kolegium biskupů s papežem a konečně ani Církev obdařit takovouto absolutní pomocí. Cesty Páně nejsou vždy cestami našimi. Petrova bárka má být vystavena bouřím. Krátce řečeno, tradiční teologie prohlašuje, že nebyla Boží pomoc Ducha Svatého přislíbena jako součást Zjevení a tudíž není takovýmto neomezeným způsobem ve všech případech a za všech okolností zajištěna.
Ježíš Kristus neobdařil papeže, ani kardinály, ani biskupy absolutní neomylností.
6. Pomoc zaručená Naším Pánem bez omezení se vztahuje na papežské i koncilní mimořádné definice. Ale význačná teologická díla, zvláště z úpadkového historického období Církve, ukazují, že se mohou objevit omyly a dokonce i hereze v papežských a koncilních vyhlášeních, která nemají záruku neomylnosti.
Nauka předpokládá jemnější rozdíly, než zastává Msgr. Ocáriz
7. Článek Msgr. Ocárize podporuje absolutní a bezvýhradný princip, že dokonce i nauky papežského nebo koncilního Magisteria, které jsou „omylné“, nutně vyžadují souhlas věřících. Velcí novotomističtí autoři však u této teze vznášejí vážné výhrady a ukazují, že ji nelze přijímat takovýmto příliš zjednodušeným způsobem jako pravidlo, které nepřipouští žádné výjimky.
8. A skutečně:
- Diekamp tvrdí, že povinnost lpět na papežském učení, které není neomylné, může ve velmi výjimečném případě, kdy odborník po velice pečlivém rozboru „dojde k názoru, že do daného rozhodnutí proniknul omyl,“ „ustat“ (Th. Dog. Man., I, 72).
- Pesch připouští výše zmíněný souhlas „dokud nezačne být bezpečně jisté, že ve výnosu Římské kurie nebo papeže existuje omyl“ (Pr. Dogm., I, 314/315).
- Merkelbach učí, že nauka předkládaná způsobem, který není neomylný, umožňuje tu a tam v krajně výjimečných případech pozdržení vnitřního souhlasu (S. Th. Mor., I, 601).
- Hurter prohlašuje, že pokud jde o rozhodnutí, která nejsou neomylná, je přípustné „obávat se omylu, dát jen podmíněný souhlas, nebo dokonce tento souhlas pozdržet“ (Th. Dogm., I, 492).
- Cartechini zastává názor, že vnitřní souhlas s rozhodnutími, která nejsou neomylná, může být odepřen, jestliže má věřící „důkaz, že nařízená věc je nezákonná, a v takovém případě může souhlas pozdržet ... aniž by jednal nerozvážně nebo hřešil“ (Dall´Op. al Dom., 153-154).
- Dom Paul Nau vysvětluje, že souhlas může být pozdržen nebo odepřen, jestliže existuje „zřejmý rozpor mezi textem encykliky a jinými svědectvími tradice“ (Une source doct., 84).
Nepřiměřené „absolutizování“ představy o Boží pomoci
9. V tom spočívá vážná chyba přinášející s sebou závažné a dokonce nejzávažnější následky, do nichž význačný a ctihodný generální vikář Opus Dei upadá. On to chápe tak, že Magisterium je s pomocí Ducha Svatého zcela a nutně chráněno před jakoukoliv věroučnou úchylkou. Jenže stejně jako se na řádné Magisterium všech dob nevztahovala neomylnost vždy, ačkoliv jinak mělo pomoc Ducha Svatého, stejně tak i současné Magisterium dostává Boží pomoc, která nezaručuje naprosté zproštění omylu. Některé nauky řádného Magisteria se tak mohou odchýlit od tradice a to dokonce vážně.
Toto je logickým důsledkem apoštolského dopisu Tuas Libenter, v němž Pius IX. vyložil různé podmínky pro to, aby se řádné Magisterium těšilo neomylnosti, podmínek, které První vatikánský koncil výslovně nevyloučil, když tuto nauku shrnul ve vyjádření „všeobecného řádného Magisteria“ (tato věc si bude žádat mnohem hlubší rozbor, který zamýšlím vbrzku vypracovat).
Pavel VI. podepisuje Populorum progressio, dokument, který neměl záruku neomylnosti.
10. Nová učení Druhého vatikánského koncilu, jako jsou učení o náboženské svobodě, kolegialitě, ekumenismu atd. naznačující odchylku od tradice, mohou představovat odlišné učení („si quis aliter docet“ (1 Tim. 6:3)), aniž by to znamenalo, že pomoc Ducha Svatého selhala a aniž by to bylo na újmu nepomíjejícnosti Církve.
„Po všechny dny až do skonání světa“
11. Proto nelze bezodkladně potvrdit absolutní neomylnost papežských a koncilních prohlášení. Ať už je to ve jménu neomylnosti Magisteria, poslušnosti, které jsme dlužni papeži, ujištění o nutnosti údajně přijmout vše, co autentické Magisterium, které není neomylné, vyhlašuje, nebo ve jménu jakékoliv jiné předpokládané teologické nebo pseudoteologické nauky, pravdou je, že nic ve Zjevení nezaručuje, že „omylné“ učení, je v té či oné podobě neomylné. Opakuji, že právě v tomto místě se teze význačné osobnosti Msgr. Ocárize odchyluje ze správné cesty.
12. Prozkoumejme tuto otázku pod drobnohledem. Nepochybně existují dokumenty Apoštolského stolce a tradiční teologie, které bez velkého rozlišování tvrdí, že všechno učení papežů a koncilů musí být věřícími přijato dokonce i když je „omylné“, a nemá tudíž charisma neomylnosti.
Zde do věci vstupují jemné rozdíly hermeneutiky obecně a posvátné exegeze zvláště: Stejně jako člověk nemůže nepružně chápat přikázání Desatera „Nezabiješ.“, protože z něj existují výjimky, jako je legitimní sebeobrana, podobně nesmí člověk brát jako absolutní princip to, že ta učení, která nemají zaručeno charisma neomylnosti, musí být přijímána vždy a v každém případě. Půjčování peněz na úrok bylo zakázáno a pak povoleno a prošlo mnoha zvraty. Podobné změny se týkaly čínských obřadů. (Kontroverze kolem čínských obřadů byl spor v rámci Církve v 17.-18. století ohledně toho, zda tradiční čínské lidové obřady a obětování císaři zakládají modloslužbu. – pozn. překl)
Druhá strana mince: heretický papež a schizmatický papež
13. Tato mince má však dvě strany. Jestliže na jednu stranu tradiční nauka připouští možnost omylu v učení nejvyššího Magisteria, které je „omylné“, což bezesporu připouští, na druhou stanu a souběžně s tím také připouští, bez jakékoliv sedesvakantistické konotace, hypotézu heretického papeže a schizmatického papeže.
14. Pokud jde o heretického papeže, sv. Robert Bellarmin, sv. František Saleský, Suarez, Domingos Soto, Bouix, Coronata a mnozí z největších odborníků tomismu připouštějí tezi, že papež může upadnout do hereze. Pietro Ballerini, jehož dílo významné přispělo při rozpracování definice neomylnosti na Prvním vatikánském koncilu, chápal hypotézu heretického papeže jako „bezprostřední nebezpečí pro víru a nejvážnější nebezpečí ze všech“ , kdy by tváří v tvář papeži „jakýkoliv věřící mohl „přímo vzdorovat, odmítnout jej, a pokud by to bylo nutné, zpochybnit jej a vybízet jej k pokání,“ „tak, aby se před ním všichni měli na pozoru“(De Pot. Eccl., 104/105).
Benedikt XVI. v synagoze v New Yorku. Iniciativa odporující vší minulosti Církve.
15. Co se týká schizmatického papeže, je nesporné, že tomismus a novotomismus v úpadkovém historickém období Církve vyjasnil, že v zásadě je v obdobích hluboké církevní krize možné, aby se papež oddělil od Církve a upadl do schizmatu, aniž by okamžitě ztratil svůj úřad.
To nastává tehdy, když nejvyšší velekněz „podvrací všechny církevní obřady,“ „neřídí se zákonem Kristovým,“ „nařizuje to, co je v rozporu s přirozeným neboli Božím zákonem,“ „nerespektuje to, co bylo všeobecně nařízeno všeobecnými koncily nebo z pravomoci Apoštolského stolce, především pokud se týká bohoslužby,“ „nerespektuje všeobecný obřad církevní bohoslužby,“ „zatvrzele nerespektuje to, co bylo v Církvi ustanoveno jako obecné nařízení“. To pak umožňuje a konečně i ve svědomí zavazuje „přímo mu vzdorovat“. Kardinál Cajetan dokonce říká (také bez jakékoliv sedesvakantistické konotace), že v takovém případě „není ani Církev v něm, ani on v Církvi“ (II – II, q. 39, a . 1, n. VI).
16. Uctivě předkládám tyto důvody nejctihodnějšímu generálnímu vikáři Opus Dei a v plném rozsahu předepsaném Církví také Petrovu stolci, pilíři a základu Pravdy a objektu mé lásky a oddanosti již od chvíle, kdy jsem se ve svém mládí jako člen mariánské kongregace naučil ctít posvátnou nauku Svaté římskokatolické a apoštolské Církve. Předkládám je také tradičním teologům naší doby. Na základě vynikajících argumentů podaných mnohými z nich a podaných těmi, které jsem představil výše, si myslím, že nic v dogmatické a morální teologii nikomu neukládá povinnost souhlasit s věroučnými novotami Druhého vatikánského koncilu, z nichž některé, jak to Msgr. Ocáriz podává, „byly a dosud jsou předmětem kontroverzí, pokud jde o jejich kontinuitu s předešlým církevním Magisteriem anebo o jejich slučitelnost s tradicí.“
Poznámka překladatele: Arnaldo Xavier da Sileveira je respektovaným teologem, autorem proslulé studie „La Nouvelle Messe de Paul VI.: Qu´en penser“. V ní vysvětlil, jak se nová mše odchýlila od tradiční nauky Církve, a poté provedl důkladný rozbor teologických hypotéz ohledně heretického papeže. Tato studie byla pro svou objektivitu vysoce ceněna také arcibiskupem Lefebvrem.
Výše přeložený článek tohoto teologa byl prvně publikován na jeho webových stránkách Bonum Certamen dne 28. prosince 2011.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
(V překladu tohoto článku byly použity pasáže z původního článku Msgr. Ocárize „O závaznosti Druhého vatikánského koncilu“ z českého překladu M. Glasera.)