Stručná obrana tradicionalismu
Odpověď na některé útoky a mylné představy
Peter Miller
21. prosince 2001
Stejně jako je tomu v případě politiky, i v Církvi vždy existovaly odlišné názory na náležitou církevní kázeň a vedení. Tyto názory sahají od extrémně liberálních až po velmi tradicionalistické. Většina názorů, které dnes spadají do kategorie „liberálních“ jsou ve skutečnosti nekonvenční nebo heretické, a ve většině katolických debat mají malou hodnotu. Kvůli tomuto prvku „uvnitř“ Církve a celkovému posunu, který nastal v době Druhého vatikánského koncilu, prodělal klasický boj mezi liberály a konzervativci změnu v terminologii, která je zavádějící.
Jak se heretici včerejška stali liberály dneška, liberálové včerejška si nyní nárokují název „konzervativci“. V důsledku toho jsou původní konzervativci dnes známí jako „tradicionalisté“. Bohužel tyto termíny už nejsou přesné. Pro účely tohoto eseje tedy použiji následující obecné definice, abych vytyčil rozdíly mezi tradicionalisty a „konzervativci“:
TRADICIONALISTA: Ten, kdo zpochybňuje novou praxi a učení Církve (včetně biskupů a kněží), které je v rozporu s předešlým učením Církve. Tradicionalisté zpochybňují prozíravost nových pastoračních přístupů a věří, že ty věci, které byly objektivně považované za dobré nebo špatné před několika desetiletími, zůstávají takovými i dnes.
„KONZERVATIVEC“: Ten, kdo prosazuje a hájí současnou politiku a postoje církevní hierarchie bez ohledu na jejich novost. „Konzervativec“ rozšiřuje definice „neomylnosti“ a „Magisteria“ tak, že pod ně spadá většina kroků a projevů papeže a kardinálů kolem něj, ale tyto definice mohou zároveň vylučovat kardinály a biskupy mimo Řím. Názor „konzervativce“ také podléhá změnám, které závisí na aktuálních krocích Svatého Otce. Slovo „konzervativec“ bude užíváno v uvozovkách, abychom zabránili klamné konotaci, že se tento pojem diametrálně liší od pojmu liberál, nebo že je na krajní pravici názorového spektra. Také proto, že konzervativec má touhu „konzervovat“ jen ty tradice a praktiky z minulosti, které v daném čase považuje za přiměřené aktuální papež. Uvozovky také zaručí patřičné rozlišení od skutečných konzervativců aktivních před a během Druhého vatikánského koncilu (dále jen „DVK“) (Ottavianiho, Lefebvra, Fentona atd.).
Jak tradicionalisté, tak „konzervativci“ uznávají, že existují problémy v Církvi, ale neshodnou se ohledně jejich povahy, příčin a nápravy.
„Konzervativci“ je vidí jako „nemoc“ – průvodní obtíž podobnou sněti končetin. V anglicky hovořícím světě se tato potíž může omezovat jen na jednání jistých amerických biskupů. „Konzervativci“ chápou novoty DVK a nové mše jako přirozený a přijatelný posun v rámci vývoje v Církve, ale přou se s těmi, kteří chtějí jít ještě dál za tyto novoty a logickým vývojem v nich pokračovat dál. Chápou krizi v Církvi jako společenský problém, který by nastal bez ohledu na kroky, které církevní hierarchie učinila. Jejich řešením je vrátit se k DVK a začít s dalším pokusem o „obnovu“ Církve.
Tradicionalisté chápou nemoc jako široce rozšířenou rakovinu, která zachvátila celé tělo a zvláště kriticky srdce. Zpochybňují prozíravost toho, že se provedly významné změny ve mši a v církevní pastorační orientaci. Zkázu přičítají liberálním a modernistickým myšlenkám, kterým se dostalo určitého stupně přijetí, když se Církev rozhodla přestat bojovat proti nim s krajní ostražitostí. Čelní představitele Církve vnímají jako spoluzodpovědné za krizi kvůli stylu jakým ji vedou (nebo spíše nevedou). Jejich řešením není další pokus o reformu, která by byla „víc ve shodě s duchem DVK“, ale návrat k praxi a víře Církve, které před tím zastávala po staletí.
Námitky „konzervativců“ vůči tradicionalismu
Přestože spolu v mnoha bodech tradicionalisté a „konzervativci“ nesouhlasí, obvykle do určité míry koexistují. „Konzervativci“ napadali heretiky, kteří v amerických kostelích vystupovali jako katolíci, a tradicionalisté se zase zaměřovali na nebezpečné trendy ve vyšší církevní hierarchii. Bohužel se stává mezi „konzervativci“ stále populárnějším odsuzovat tradicionalisty jako „schizmatiky“ a jako lidi, kteří se provinili „exkomunikací“. Ať je to na internetu, v tisku, projevech nebo v programech v rádiu, tradicionalismus je očerňován jako nikdy předtím. Sám tento esej se týká útoků těch „konzervativců“, kteří si vzali za své odsuzovat názory, které jsou doprava od jejich názorů.
Je diskutabilní, zda je správnou úlohou katolíků pronásledovat, „odhalovat“ a odsuzovat jiné katolíky, které podezřívají z přehnané rigidity, neposlušnosti nebo z „materiálního schizmatu“. Zvláště, když tito „pronásledovatelé“ podporují vatikánskou ekumenickou kampaň, která oslovuje heretiky a skutečné schizmatiky jako „odloučené bratry“, Židy jako „lid smlouvy“ a muslimy jako „lid Boží“. To je součástí celkové rozporuplnosti (nebo nedůslednosti), která prostupuje mentalitu „konzervativců“. Mnoho „konzervativců“ jde pod záminkou věrnosti ke všemu, co vychází od Svatého stolce, daleko za postoje sdílené vůdčími církevními osobnostmi a dokonce i za to, co jsou jejich vlastní postoje. Exkomunikace na Havaji (Jde o narážku na případ, kdy zde v roce 1991 nový progresivistický biskup Ferrario schválil exkomunikaci šesti příznivců FSSPX, kteří ho kritizovali. Tento krok byl později kardinálem Ratzingerem revidován. – pozn. překl.) jsou jasným příkladem, ale existují další. „Konzervativci“ pranýřují jako „schizmatiky“ všechny, kdo vkročí do kaplí FSSPX, zatímco Vatikán se objímá se schizmatiky v Číně (narážka na čínskou vlasteneckou katolickou asociaci – pozn. překl.). Jestliže papež oslavuje velikost a dopad změn DVK, „konzervativci“ hned odmítají jakoukoliv změnu DVK. „Konzervativci“ usilují o obrácení východních „pravoslavných“, i když Vatikán slibuje, že je nebude „obracet na víru“. „Konzervativci“ se vysmívají americkým biskupům, zatímco papež tytéž jmenuje do funkcí a povyšuje je.
Prolilo se hodně inkoustu (nebo čehokoliv, co je jeho elektronickým ekvivalentem) při rostoucích snahách odsoudit tradicionalisty, přičemž některé písemné polemiky si vyžádaly stovky stran, než se dostaly k pointě (je-li tradicionalismus tak jasně špatný a Církvi škodlivý, proč je potřeba takové délky?). Následující esej se stručně zabývá nejobvyklejšími námitkami vůči tradicionalismu. Nenapadám, ani neobraňuji žádné konkrétní jednotlivce, abych si zachoval odstup (což bude zajisté ignorováno). Proberu množství námitek, které se liší významem a stupněm, a netvrdím, že všichni „konzervativci“ sdílí všechny tyto postoje, stejně jako se neopovažuji ve své obraně vyjadřovat názory všech tradicionalistů.
1) „Tradicionalisté kritizují vůdčí církevní osobnosti, především papeže. Tato kritika je známkou neloajálnosti. Takovou kritiku navíc mohou vznášet pouze kvalifikovaní teologové za velmi ojedinělých okolností.“
Tato námitka se týká základní motivace kritiky. Kritika sama o sobě není špatná věc, ale může se jí stát v závislosti na povaze a záměru. Například kritika provedená neuctivým způsobem, se stává útokem nebo urážkou. Bohužel se zdá, že „konzervativci“ polemizují s jakoukoliv kritikou nebo nesouhlasem v záležitostech, které se netýkají nauky, bez ohledu na její povahu nebo předpokládaný úmysl. Jim se zdá, že samotný akt kritiky je známkou nedostatku loajality nebo poslušnosti. Takový názor však neměl sv. Tomáš Akvinský.
„Existuje-li bezprostřední nebezpečí pro víru, vůdčí církevní činitelé musí být svými podřízenými zpochybňováni, dokonce i veřejně..“ (1)
Proč by tradicionalisté marnili tolik času diskutováním o jednání papeže z prosté zášti ke svrchovanému pontifikovi? Tradicionalisté jsou naopak katolíky, kterým velmi záleží na stavu Církve a jsou nuceni, bez ohledu na křesťanskou lásku, projevit tyto své obavy. Nemělo by být pochyb o tom, že ti, kteří nabízí korektní kritiku, dokonce prokazují hlubší lásku, než ti, kteří zůstávají v bezvýhradném mlčení.
Jestliže by někdo napsal dopis prezidentu Bushovi, kde by kritizoval rozhodnutí povolit pokusy na kmenových buňkách lidských embryí, byl by pisatel vnímán jako neloajální ke své zemi? Mělo by být jasné, že má takový zájem o svou zemi, že nechce, aby trpěla jen kvůli nedostatku soudnosti. Připouštím, že Církev není demokracií, ale platí zde stejné principy. Dominikánský teolog Melchior Cano tvrdí obecně známou věc:
„Petr nepotřebuje naše lži nebo pochlebování. Ti, kdo slepě a bez rozlišování brání každé rozhodnutí svrchovaného papeže, jsou přesně těmi, kdo činí nejvíc pro oslabení autority Svatého stolce – oni ničí, nikoliv posilují jeho základy.“
Od doby, kdy byla na Prvním vatikánském koncilu vyhlášena papežská neomylnost, existuje do určité míry falešný dojem, že papež je ve velkém rozsahu bezchybný a je chráněn před většinou omylů – ne jen ve věcech víry a mravů, ale v jakémkoliv mluveném projevu a činech. Takový názor není katolický a nebezpečně se blíží zbožštění člověka (papolatrie), což je porušením prvního přikázání. Neomylnost je definována ve velmi přesných mezích. Ne každý papež požívá auru neomylnosti nebo je všeobecně uchráněn před nerozvážností – jen se zeptejte jednoho ze synů papeže Alexandra VI.
Kritika papeže není kritikou katolické Církve nebo kritikou její nepomíjejícnosti, ale je kritikou rozhodnutí člověka, který zaujímá Petrův stolec. Podle Johna Henryho Newmana:
„Není v žádném smyslu věroučně mylné, že papež, jako soukromý učitel, a tím spíš biskupové, když nepředkládají oficiální učení, se mohou mýlit, což se, jak zjišťujeme, ve 4. století dělo.“
„A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ – Mt 16:18
Svrchovaný pontifik si skutečně zasluhuje, aby měl užitek i z toho, že je zpochybňován a jeho učení si zasluhuje, aby bylo „interně připomínkováno“ (kromě případů, kdy není co připomínkovat s ohledem na neomylné prohlášení ex cathedra nebo pro zřejmý rozpor s předešlým učením). Ačkoliv se tohoto připomínkování Církvi od 60. let 20. století (zvláště v Americe) nedostává, je extrémně nebezpečné a přehnané reagovat na tento stav tím, že se trvá na papežské bezchybnosti.
Přestože byl Petr „vládcem apoštolů“ a hlavou Církve, nebyl Kristem. Mnohé části Písma sv. se zaobírají Petrovými chybami a nerozvážnostmi, a to víc než u jakéhokoliv jiného apoštola. Od jeho zřeknutí se Krista až po jeho zacházení s pohany. První papež byl zpodobněn jako člověk s lidskými chybami, který nebyl v žádném případě dokonalý, nebo si zasluhoval „slepou poslušnost“.
Někteří „konzervativci“ souhlasí s kritikou, ale ne s jejím tónem. Příklady dřívějších světců (např. sv. Kateřiny Sienské) se dávají jako příklady „správného“ a „uctivého“ způsobu, jak vyjadřovat pochybnosti ohledně autorit. Prostý nesouhlas ohledně způsobu komunikace se především dá jen zřídka považovat za něco, co tvoří onen obrovský rozdíl mezi loajalitou a neposlušností neboli katolíkem a schizmatikem. Za druhé, nastane-li stav nouze, musí se přizpůsobit i vyjadřování. Tradicionalisté nevyjadřují nesouhlas jen ohledně jedné ojedinělé věci v jinak silné a impozantní Církvi. Není doba, kdy jde jen o prosté upomenutí nebo o žádost, aby byl vyjasněn nějaký nepodstatný problém. Už dávno se vše vyhrotilo tak, že jde o naprosté bití na poplach. Církev za posledních 35 let prošla tak všeobjímajícím zpustošením, že by byl div, kdyby kdokoliv reagoval jinak. V době zmatení a zkázy je nezbytné silné ujištění o katolických pravdách a jednoznačná kritika opozice.
2) „Tradicionalisté nedůvěřují vůdčím činitelům a předpokládají jen to nejhorší.“
„Konzervativci“ přirovnávají tradicionalisty k apoštolům, kteří byli na lodi znepokojeni, že Kristus spí, když kolem nich zuřila bouře. Myslím, že se taková analogie nehodí. Opakuji, Petr není Kristus, a zatímco „konzervativci“ shledávají jako morálně přijatelné zůstat zticha a „důvěřovat“, že tohle vše je Božím plánem, většina katolíků nemůže být tiše svědky takového zneužití Kristovy nevěsty.
Dějiny jsou plné „obránců víry“, kteří nebyli ochotni vidět, že je Církev sebemenším způsobem („menším“ alespoň podle dnešních měřítek) sužována. To, že ji brány pekelné nepřemohou, ještě neznamená, že útok na duše, který v mezičase probíhá, by měl být pasivně ignorován a měla se tím pomýleně předstírat víra. Protože co má katolík dělat, když heretici jako Hans Küng mohou beztrestně publikovat lži? Když se s globalisty a zastánci masových potratů jako je Gorbačov jedná ve Vatikánu jako s čestnými hosty? Když se se schizmatickými skupinami, heretickými sektami a falešnými náboženstvími jedná na stejné úrovni, jako s jedinou svatou a apoštolskou Církví? Když jsou biskupové, kteří odmítají pro spásu nutnost obrácení (Walter Kasper) a obhajují pomoc ženám při zajištění potratu (Karl Lehman), odměňováni kardinálským kloboukem? Když tradicionalističtí biskupové a kněží jsou vystaveni extrémnímu a nepřiměřenému pronásledování, zatímco heretici užívají velké moci a vlivu? Když Svatý Otec lichotí nepopiratelně špatné čínské vládě jako instituci, jejíž cíle nejsou „v opozici“ ke katolické Církvi? Jakou „důvěru“ si tyto aktivity zasluhují? Jaká je správná katolická odpověď? Co by udělal sv. Pavel?
„Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!“ (Ga 1:8)
Nepomíjejícnost není příslibem, že křesťanství ve svých dějinách bude zažívat jen skvělé časy. Ariánská hereze jistě nebyla zlatým věkem Církve. Jak napsal sv. Jeroným, celý svět se „probudil se zaúpěním, když shledal, že je ariánským,“ přesto Církev neodpadla. Víru udrželi především laici vedení několika statečnými jedinci, když se zjistilo, že většina kněží a biskupů upadla do hereze.
Hans Küng
„Každá instituce, i ta nejposvátnější, každý druh organizace může při dějinném procesu formování a deformování potřebovat obnovu, a musí pak být reformována a obnovena. Vskutku, čím posvátnější instituce, tím větší újma, a tím naléhavější obnova.“
Během historie existovalo mnoho zkažených papežů, kardinálů, biskupů a kněží, ale Církev šla dál a po každé zkoušce povstala silnější než předtím. Zatímco „konzervativci“ se možná spokojí s pasivním čekáním na další vítězství Církve, někteří katolíci upírají své pohledy o kousek dál a mají starost o ztrátu duší, které by se vítězství nemusely dočkat.
Také kritika tradicionalistů v tom, že „nedůvěřují“ vůdčím činitelům, je více než jen trochu pokrytecká. Ukazuje klasickou mentalitu „konzervativců“ – skryté přiznání, že všechny tyto problémy sice možná existují, ale my bychom měli tiše sedět vzadu a sledovat, jak ti, kteří jsou vyvolení vládnout Církvi, činí to, co považují za vhodné. Aby však byli „konzervativci“ důslední, museli by přestat se svými útoky na americké kardinály, kteří si přece na základě svého úřadu zasluhují podobnou „důvěru“. Tato námitka „konzervativců“ také poukazuje na nedostatek jejich „důvěry“ v předešlé papeže a jejich úsilí v tak nedávné době jakou je začátek 20. století. Někteří „konzervativci“ tvrdí, že všechny současné kroky papeže jsou zcela konzistentní s kroky jeho předchůdců a že DVK je zcela v souladu s dějinami Církve, zatímco papež a kardinálové prohlašují a oslavují opak. Proč by papež Pius X. věnoval tolik času a energie boji za vykořenění modernismu, pokud by jasně nechápal jeho sílu a schopnost infiltrovat nejvyšší patra Církve? Mnoho lidí se vysmívalo jeho „křížovému tažení“ a myslelo si, že reaguje přehnaně, ale historie už dávno prokázala prorockou povahu jeho slov. Proč bylo tolik kněží a teologů, kteří později vystoupali do vlivných pozic v Církvi, v 50. letech 20. století vážně vyšetřováno kvůli modernismu? Garantuje dosažený post v hierarchii dokonalou moudrost a pravověrnost? Ještě jednou: Jakou „důvěru“ si tohle zaslouží?
3) „Tradicionalisté se vzpírají Magisteriu Církve.“
Nikoliv. Magisterium není vše, co se papež nebo kardinál může rozhodnout vykonávat (jako například vykonat ekumenickou seanci), ale je to oficiální učitelská autorita Církve, ať už řádná nebo mimořádná. Stejně jako u neomylnosti, rozšiřují „konzervativci“ význam Magisteria tak, že zahrnuje činy kohokoliv z vyšší hierarchie Církve, nebo kohokoliv se současným sídlem ve Vatikánu.
Tradicionalisté zpochybnili některé nedávné učení řádného Magisteria (nikoliv, že se mu vzepřeli nebo jej odmítli) kvůli zřejmému rozporu s předešlým učením. Nejde o to, že by tradicionalisté jen něco upřednostňovali nebo o to, že by příliš arogantně užívali „vlastní úsudek“. Tradicionalisté zastávají postoj, že to, co bylo pravdivé pro jejich rodiče a prarodiče, je stejně tak pravdivé pro ně. Odmítají sdílet optimismus nových idejí a metod slibujících „obnovit“ Církev. Takový naivní optimismus mohl být omluvitelný před čtyřiceti lety – ale teď už ne.
Podezřením ohledně učení řádného Magisteria, která nejsou neomylná, se budu více zabývat níže. Toto podezření se zakládá na víře v absolutně platné pravdy v objektivním řádu. Jen proto, že záležitosti církevní kázně nejsou na stejné úrovni jako slavnostní prohlášení ve věcech mravů, neznamená to, že argumenty, které je podporují, přestaly platit. Když bylo Římem zakázáno přijímání na ruku a „ministrantky“, „konzervativci“ vedli křížové tažení proti odpůrcům tohoto rozhodnutí a byli prvními, kdo tyto odpůrce prohlašoval za špatné. Když Řím ustoupil tlaku a začal považovat obě tyto úchylky za přijatelné, tak se to, co kdysi bylo pro „konzervativce“ naprosto špatné, náhle stalo „správným“.
I za předpokladu, že by v tomto případě šlo „jen“ o záležitost kázně, je katolický postoj ten, který novoty a změny považuje za podezřelé bez ohledu na jejich odůvodnění. Jestliže tento podivný druh „důvěřování“ vede ke slepé nečinnosti, kdy člověk není schopen rozpoznat omyl, jestliže se už tento omyl provrtal až do srdce Církve, mělo by se na toto „důvěřování“ pohlížet jako na prokletou nectnost. Jestliže se termínem „integristé“ označují lidé, kteří chrání Církev před nebezpečnými novotami s horlivostí, kterou povzbudil sv. Pius X., pak není toto označení ničím jiným než odznakem cti.
Papež Alexandr VI. a Girolamo Savonarola.
Bez ohledu na své nedostatky byl Savonarola jedním z mála, kdo promluvil proti protřelosti, excesům a humanismu, které vzrůstaly mezi duchovními a zvláště u papeže: „V dnešní době jsou preláti a kazatelé připoutáni k zemi láskou k pozemským věcem. Péče o duše je už víc nezajímá. Jsou spokojení s výpisy příjmů. Kazatelé kážou, aby potěšili vladaře a byli jimi velebeni. Učinili ještě hůř. Nejen, že zničili Církev Boží. Vybudovali novou Církev podle vlastního tlachání. Jeďte do Říma a podívejte se! ... Nevíš-li, co bych ti řekl! Co učiníš, ach Pane! Povstaň a přijď vzít svou Církev z rukou ďáblů, z rukou tyranů, z rukou nemorálních prelátů.“
4) „Tradicionalisté vnímají dokumenty a encykliky posledních let jako pochybné nebo jako takové, které se liší od dokumentů vydaných předešlými Církevními vůdčími osobnostmi.“
Není potřeba mít doktorát z teologie, aby člověk poznal, že jazyk dokumentů od doby DVK je naprosto jasně odlišný od jazyka dřívějších let. To, co bylo kdysi jasné a přesné a ponechávalo málo prostoru na alternativní interpretace, je nyní vágní a nejisté. V dřívějších dobách by výrok, který byl ve zřejmém rozporu k předešlému učení, obsahoval vysvětlení, jak má být uveden do souladu s dřívějším učením, ačkoliv je to nepovinné. Tak už tomu dnes není a nesrovnalosti jsou buď ignorovány, nebo se řekne, že předešlé učení „už dál neplatí“. Tradicionalisté si kladou otázku „proč?“. Proč se katolíkům dluží vysvětlení, proč se učení zcela převrací před jejich očima?
A proč jsou „konzervativci“ jedinými, kdo brání tyto dokumenty? Proč skuteční autoři dokumentů z řad hierarchie neposkytnou vysvětlení? Zatímco mnoho „konzervativců“ okamžitě brání nový jazyk v Ut Unum Sint nebo Dominus Iesus jako naprosto pravověrný, není taková obrana běžná a nepřichází ze strany Vatikánu. A (stejně jako s Novus Ordo) odkdy něco, co je „dokonale pravověrné“, vůbec potřebuje obhajobu?
Vyvstává námitka, že katolíci by měli pokládat jazyk těchto dokumentů za pravověrný a mít za to, že jakýkoliv zdánlivý rozpor je jen nedostatkem v jejich vlastním neškoleném chápání, nikoliv v dokumentu samotném. Ale jestliže je to tak, co je pak primárně smyslem dokumentu, jestliže ne jasné poučení? Tyto dokumenty se nepíší pro „elitní“ teology, ale pro všechny katolíky. Tyto dokumenty bývaly psány v jasném jednoznačném jazyce, který nepřipouštěl žádné možnosti, co se týče špatného pochopení. Doktoři teologie a „konzervativní“ obránci nebyli potřební k odhalení „správného“ významu, a ani dnes by neměli být. Jen fakt, že současné encykliky ponechávají nějaký prostor pro inteligentní věřící k debatě o významu, je sám o sobě vážnou kritikou.
5) „Tradicionalisté vnímají Druhý vatikánský koncil jako významnou změnu ve směřování Církve.“
Tvrzení, že DVK představuje velmi nepatrnou nebo nevýznamnou změnu, je jednou ze dvou záhadných námitek, kterými se zabývám v tomto eseji (druhou je, že nový mešní řád se o moc neliší od svého předchůdce). Tato námitka je záhadná, protože přesně toto tvrdili všichni (liberálové i konzervativci), když ony změny přišly. Vcelku panovala shoda, co se týká rozsahu změn, existoval jen rozdíl v obezřetnosti, zda je učinit.
Skutečnost, že dochází ke změnám, byla zřejmým faktem na všech stranách. Liberální dominikánský „teolog“ Yves Congar oslavoval změny, které pomáhal uskutečňovat, a pak plísnil katolíky, že „nikdo vám nikdy neslíbil Církev, se kterou se budete cítit v pohodě“. Při svém zvolení papež Jan Pavel II. velebil koncil pro jeho revoluční povahu a (s výjimkou Písma sv.) jej takřka výlučně cituje ve svých encyklikách a dopisech. Ve skutečnosti více než 90% odkazů v novém katechismu se vztahuje k dokumentům DVK. V Ecclesia Dei papež Jan Pavel II. dokonce připustil:
„Skutečně rozsah a hloubka učení Druhého vatikánského koncilu volá po novém odhodlání ke hlubšímu studiu, aby byla jasně odhalena kontinuita koncilu s tradicí, zvláště ve věroučných bodech, které, snad proto, že jsou nové, nejsou ještě dobře pochopeny některými částmi Církve.“ (2)
Zda byly nebo nebyly tyto změny prospěšné je diskutabilní, ale zda nastala nebo nenastala změna ve směřování katolické Církve je jasná, uznávaná skutečnost, kterou připouští všichni.
Druhý vatikánský koncil.
„Máme dojem, že jistými trhlinami ve zdi vniknul satanův kouř do chrámu Božího: ... pochyby, nejistota, zpochybňování, nespokojenost, konflikty ... Mysleli jsme si, že po koncilu nadejde pro dějiny Církve slunečný den. To, co místo něj nadešlo, byl oblačný den a bouřky - temnot, hledání a nejistot.“ – papež Pavel VI. (29. června 1972)
6) „Tradicionalisté odmítají neomylnost dokumentů Druhého vatikánského koncilu, které jsou automaticky neomylné, protože je vyhlásil ekumenický koncil.“
Kanonický status dokumentů DVK by byl na zbytečně dlouhou debatu. Jednoduše řečeno, to, že ekumenický koncil může uplatňovat neomylnost, neznamená, že ji uplatňovat bude. Ačkoliv je „orgánem neomylnosti“, nepožívá ekumenický koncil tuto výsadu jen na základě toho, že byl zahájen. To byli nuceni připustit dokonce i liberální teologové jako Karl Rahner. Nesčetné citace biskupů, kněží a teologů mohou dosvědčit skutečnost, že neomylnost nebyla během koncilu ani žádným tématem. Mělo by však postačovat svědectví papeže Pavla VI.:
„Vzhledem ke své pastorační povaze, se koncil vyhnul jakýmkoliv mimořádným vyhlášením dogmat majících punc neomylnosti...“ (3)
Ekumenické koncily se obvykle svolávaly, aby se zabývaly věroučnými tématy a vyhlašovaly slavné definice. DVK byl od počátku uváděn jako „pastorační“ (jako protiklad k „věroučnému“ nebo „dogmatickému“) koncilu. To bylo biskupům při několika příležitostech opakováno, když byla vznesena obava ohledně pravověrnosti a autority některých dokumentů.
V dopise kardinála Ratzingera arcibiskupovi Marcelu Lefebvrovi z 20. července 1983 kardinál prohlašuje, že:
„Je nutno poznamenat, že protože koncilní texty mají různou autoritu, není zakázaná kritika jistých vyjádření v nich, v souladu s obecnými pravidly respektování Magisteria. Stejně tak můžete vyjádřit přání po jasném objasnění nebo vysvětlení různých bodů. ... Také osobně nemusíte chápat, jak jsou slučitelné /s Magisteriem/ a můžete žádat Svatý stolec o vysvětlení.“ (4)
Není možné, aby se neomylné texty „lišily v autoritě“. Taktéž není „zakázána“ kritika vyjádření a žádost o vyjasnění, co se týká nauky, která je podle všeho rozporuplná. (5)
Samozřejmě deklarace ekumenického koncilu, které nejsou neomylné, potřebují interní souhlas, ale ne, když tyto dokumenty nevytváří formální definice nebo se zdá, že jsou v rozporu s předešlým učením (např. Dignitatis Humanae). Jak vysvětluje Katolická encyklopedie:
„Věřící má právo být si jist, že zmíněné učení je definitivní, než s ním vysloví souhlas (protože pouze definitivní učení je neomylné)...“ (6)
Byl to sám kardinál Joseph Ratzinger, prefekt Kongregace pro nauku víry, kdo připustil, že takové rozpory jsou zřejmé:
„Jestliže je žádoucí nabídnout analýzu textu jako celku, můžeme říci, že (spolu s texty o náboženské svobodě a světových náboženstvích) je (Gaudium et spes) revizí Syllabu Pia IX., jistým druhem antiSyllabu ... Spokojme se s tím, že zde řekneme, že text slouží jako antiSyllabus a jako takový představuje ze strany Církve pokus oficiálně se smířit s novým obdobím započatým rokem 1789...“ (7)
Povaha takových „zřejmých rozporů“ je diskutabilní, stejně jako vhodné metody pro diskuzi a vyjasnění, ale všechno zkoumání věci by nemělo ustat jen kvůli tomu, že se trvá na neomylnosti, která nikdy neexistovala. Kdybychom se zkoumáním přestali, byla by to odměna pro ty, kteří chtějí mít výhodu z pomyslné neomylnosti a přisuzují novotářským idejím autoritu ekumenického koncilu.
„Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte.“ – Mt 7:15-16
Aby se zabránilo v této věci zmatkům, byla uložena velmi jasná omezení, co lze považovat za neomylné. Neomylnost se vztahuje pouze na formální definice papeže nebo ekumenického koncilu ve věcech víry a mravu závazných pro celou Církev. Nevztahuje se automaticky na vše, co vychází z koncilu nebo dokonce ani na všechny části dokumentů vytvářejících neomylné definice. Heslo „Neomylnost“ v Katolické encyklopedii prohlašuje, že:
„Zde je jen potřeba dodat, že ne vše v koncilních nebo papežských vyhlášeních, v nichž je definovaná nějaká nauka, má být považováno za definitivní a neomylné. Například ve zdlouhavé bule Pia IX., která definuje Neposkvrněné početí, je striktně definitivní a neomylná část tvořena jednou nebo dvěma větami. A totéž platí v mnoha případech, pokud jde o koncilní rozhodnutí. Sporná a neodůvodněná prohlášení včleněná v definitivních soudech, jakkoliv tyto mohou být autoritativní, nemají záruku neomylnosti, která se váže na striktně definitivní věty – pokud skutečně jejich neomylnost nebyla předtím nebo následně uznána nezávislým rozhodnutím.“ (8)
Co by mohlo být jasnější? To, co je vyhrazeno určitým jednotlivým větám nemůže být všeobecně aplikováno na celou sbírku dokumentů. Prohlášení, která nejsou definitivní, nemohou být bezděčně stvrzena jako neomylná jen proto, že byla přijata během koncilu. Nezáleží na tom, kolikrát byl DVK chválen současnými biskupy a dokonce papežem, neomylnost nelze aplikovat se zpětnou platností. Jestliže nebyla nárokována tehdy, nemůže se nárokovat teď nebo v budoucnu.
7) „Tradicionalisté vnímají současnou krizi Církve, která nastala od 60. let tak, že ji nějak zapříčinil Druhý vatikánský koncil nebo nová mše nebo činy vůdčích církevních osobností. To je absurdní a je to totéž jako tvrdit, že encyklika Humanae Vitae zapříčinila současnou krizi.“
Tohle už se blíží podstatě tradicionalistického postoje. Tradicionalisté mají sklon klást „vinu“ za mnoho současných problémů Druhému vatikánskému koncilu a nové mši (a také způsobu vedení Církve, které může být nahlíženo jako „ekumenismus“ a „kolegialita“ v rozšířeném koncilním stylu).
„Konzervativci“ rádi tvrdí, že jelikož takováto vazba „příčina - účinek“ se nedá „dokázat“, klást jakoukoliv vinu DVK nebo pokoušet se prokazatelně doložit, jak mohlo jedno vést k druhému, je zcela nesmyslné. Citují základní princip vědeckého výzkumu, že korelace nedemonstruje souvislost mezi příčinou a následkem. Naneštěstí pro „konzervativce“, taková precizní příčinnost se nedá určovat mimo experimentální prostředí, a proto má jen malý vztah ke zkoumání historie. Politologové budou vždy debatovat, zda se Amerika dostala z Velké hospodářské krize díky politice New Dealu nebo díky druhé světové válce, ale ani jedno se nedá vědecky „prokázat“ jako příčina. Protože jedna příčina se nedá dokázat, druhá se nedá přehlížet – zvláště taková, která má opodstatněnou logickou oporu. Tradicionalisté přesvědčivě odůvodňují roli, kterou sehrává koncilní „obnova“ v současné krizi. Nebrat v úvahu takový argument jen proto, že nelze doložit nereálný „důkaz“, je intelektuálně nepoctivé.
Papež Pius IX. a První vatikánský koncil.
„Duch Svatý nebyl přislíben Petrovým následovníkům, aby Jeho zjevením mohli oznamovat novou nauku, ale aby s Jeho pomocí mohli neporušeně zachovat a věrně vykládat zjevení předávané apoštoly a poklad víry předávaný jim po staletí.“
Tradicionalisté věří, že je DVK pro Církev škodlivý. Stejně jako kritizování papeže to ale nepředstavuje odmítnutí nepomíjejícnosti Církve. Jen proto, že je svolán ekumenický koncil, nezaručuje to, že bude úspěšný nebo pro Církev dobrý.
„Je zcela možné, že ekumenický koncil může prostě neuspět, pokud jde o vyhlášený cíl. Basilejský koncil (podle dalších měst jednání označovaný také jako basilejsko-ferrarsko-florentský koncil – pozn. překl.) v 15. století neuspěl při dosažení trvalého smíření s pravoslavím. Druhý konstantinopolský koncil, který se konal v roce 553, nejspíš jen ještě víc zmátl lidi, pokud jde o kontroverzi kolem monofyzitismu. Sv. Isidor ze Sevilly věřil, že Církev by byla šťastnější, kdyby nebyl nikdy svolán.“ (9)
Tím se neříká, že všechny vůdčí postavy této nové pastorační orientace, která započala s DVK, byly špatné nebo, že to byli rozvratníci. Mnozí (ale ne všichni) zajisté byli lidmi s dobrými úmysly, kteří se podíleli na myšlence „obnovy“ Církve, jež by měla „lepší“ postoj ke světu. Ale s danými výsledky, jichž jsme všichni svědky, už takový optimismus není opodstatněný. Dokonce i kardinál Ratzinger přiznává, že:
„Opakuji zde, co jsem řekl 10 let po skončení koncilní práce: je nesporné, že toto období (po Druhém vatikánském koncilu) bylo pro katolickou Církev rozhodně nepříznivé.“ (10)
Dojít k takovému závěru netrvalo dlouho. Výsledky byly viditelné hned po koncilu. V roce 1968 papež Pavel VI. bědoval:
„Těšili jsme se na rozmach a poklidné rozšíření myšlenek, které dozrály na velkých shromážděních koncilu. ... (Na místo toho) je to, jako by Církev ničila sama sebe.“ (11)
A další rok P. Louis Bouyer napsal:
„Pokud nejsme slepí, musíme upřímně říct, že to, co vidíme, nevypadá jako ona vytoužená obnova katolicismu, ale spíše jako jeho zrychlený rozklad.“ (12)
Církvi nebylo nikdy zaručeno, že si vybere nejmoudřejší a nejrozumnější cestu. Neomylnost ve věcech víry a mravů se nevztahuje na každé rozhodnutí a pastorační postup, jež církevní vůdčí osobnosti mohou vyzkoušet. Jak nám připomíná Dr. Woods:
„... (jak může člověk) dojít k závěru, že samotné směřování je učením Magisteria? Jak může být směřování ´správné´ nebo ´špatné´? Může být pouze moudré nebo nerozumné, plodné nebo nepřínosné. Proto pokud by papež prohlásil, že pastorační experiment zavedený Druhým vatikánským koncilem, který způsobil víc rozkolu a zmatení, než ryzích plodů, se má opustit ve prospěch tradičního církevního postoje, bylo by to zcela jeho přednostním právem. Jestliže návrhy Druhého vatikánského koncilu nenaplní očekávání, mohou být Církví revidovány nebo odmítnuty. Například hned po začátku Tridentského koncilu, a s ohledem na protestantskou vzpouru, Církev vyhověla žádosti některých svých členů, aby věřící mohli přijímat pod obojí. Po nějakém čase se projevilo, že tato praxe vytváří více zmatení než zbožnosti – někteří laici se jednoduše nedali odvrátit od pověrečné představy, že člověk získává více milosti tím, že přijímá pod obojí – a tak sami duchovní, kteří původně žádali Svatý stolec o povolení pro tento experiment, nakonec požádali, aby byl obnoven předešlý řád.“ (13)
Což naprosto dokonale souhlasí s Dietrichem von Hildebrand, jehož papež Pius XII. chválil jako „Učitele Církve ve 20. století“:
„V případě praktické, na rozdíl od teoretické, autority, která se samozřejmě týká papežských výnosů, není ochrana od Ducha Svatého přislíbena stejným způsobem. Výnosy mohou být nešťastné, nedomyšlené, dokonce i katastrofální a takových bylo v dějinách Církve mnoho. Zde Roma locuta, causa finita (Řím promluvil, kauza je uzavřena. – pozn. překl.) neplatí. Věřící nemají povinnost pokládat všechny výnosy za dobré a žádoucí. Mohou jich litovat a modlit se, aby byly vzaty zpět, a mohou skutečně, se vší úctou, která papeži přísluší, pracovat za jejich odstranění.“
Jiná teorie „konzervativců“ o příčinnosti (to jest, že by současná situace stejně nastala kvůli nevyhnutelným změnám v sociálních poměrech) je možná, ale zdá se z několika důvodů nepravděpodobná. Aniž by to bylo doložené, vidíme, že katolické nelatinské rity a východní schizmatické církve nezaznamenaly stejný pokles a masový exodus věřících. Také vidíme prudký vzrůst popularity islámu v západní civilizaci, zvláště ve Velké Británii a Spojených státech. Člověk by očekával, že oslabující společenské podmínky postihnout různé „náboženské skupiny“ stejně (a nebo alespoň do jisté míry úměrně).
Dietrich von Hildebrand
„Pokud by jednomu z ďáblů v knize C. S. Lewise Rady zkušeného ďábla bylo svěřeno zničit liturgii, nedokázal by to lépe.“
Ale hlavní důvod proč nebrat v úvahu domněnku, „že by současná situace stejně nastala“, je, že DVK a nová mše byly velmi patrné a zásadní změny – pokud ne podstatou, pak vnějškově. Takové události (nebo nehody) nejsou bezvýznamné detaily, ale vždy byly považovány za důležité. O následcích takové změny se nemusí teoretizovat. Dají se vidět na statistickém poklesu v konverzích, svěceních, počtu praktikujících katolíků a na každém dalším životně důležitém znaku, který člověk bude chtít zkoumat. Také to je slyšet ve slovech zmatených katolíků:
„Jestliže se teď zdá, že spása může být dosažena i v jiných náboženstvích, proč bych měl zůstat katolíkem?“
„Jestliže se kdokoliv může na liturgii podílet „aktivně“, proč být knězem?“
„Proč je teď mše velmi podobná (v modlitbách, hudbě, struktuře) heretickým mším dříve zavrhovaným?“
„Jestliže se mše a Církev mohou tak moc změnit, proč by se nemohly změnit dle mých potřeb?“
„Když to, co bylo dříve zavrhováno, je nyní přijatelné a „stará“ Církev se mýlila nebo byla „mimo“, jak můžeme vědět, že současná Církev není také taková a nebude v nějakém bodě v budoucnu posuzována tak, že byla „mimo“?“
Všechno to jsou pochopitelné obavy – obavy, které neměly žádný reálný základ v předkoncilních časech. Teď ho mají.
Což nás přivádí k velmi ohlašovanému „Duchu druhého vatikánského koncilu“, který se užívá k ospravedlnění úplně každé úchylky nebo hereze. Ať už to chápete jako zneužití koncilu nebo výsledek jeho logického vývoje, který spustil, (přikláním se k tomu druhému), takové novoty by bez koncilu nebyly omluvitelné a laici by je jen stěží přijali. Novoty mnohem menšího rozsahu se objevovaly i před koncilem, ale získaly velmi omezenou podporu a byly jasně vnímané jako to, čím byly.
Arcidiecéze v Seattlu prošla katastrofálním obdobím v 80. letech 20. století pod arcibiskupem Raymondem Hunthausenem. Vše, od „ministrantek“ přes laiky vedenou „liturgii“ přes pohanskou architekturu až po záležitosti neplatných svátostí, bylo ospravedlňováno souladem s těžko identifikovatelným „duchem Druhého vatikánského koncilu“. Co kdyby žádný takový koncil nešlo využít pro taková zneužití? Možná by si našli nějakou jinou výmluvu, ale šance na úspěch by byla mnohem menší a jistě v menším rozsahu.
Kdyby byl modernismus a liberalismus rozhodně odsouzen z nejvyšších pater Církve, kdyby se po kněžích žádalo, aby skládali protimodernistickou přísahu, kdyby diecézní rady byly povzbuzovány, aby vykořenily tyto omyly, taková věc by nikdy nebyla ospravedlnitelná, ani by se neuskutečnila. Když se boj proti těmto silám změnil na skrytý (nebo zjevný) souhlas s nimi, a takové viditelné změny mohli katolíci pozorovat každý týden, stala se katolická Církev úrodnou půdou pro revoluci. Když vládne zmatek, jsou přijaty věci, které by normálně zapříčinily masové protesty.
Všechno toto je obhajováno jako nutná cena za „obnovu“. Nezáleží na tom, jak nadšený je papež ohledně současné Církve a DVK, žádná „obnova“ se nekoná. Nikde se nedá najít důkaz toho fantastického „jara“, s výjimkou malých oblastí milosti, v nichž se ocitají věřící, kteří znovuobjevují tradiční učení, praxi a obřady katolické víry.
Pokud jde o argument „Humanae Vitae“, který klade rovnítko mezi významnou změnu v orientaci Církve ke světu (provázenou změnou bohoslužby, kterou zakouší každý týden každý člen západního ritu) a jednotlivou encykliku, která obhajuje katolické učení, argument, který odmítá brát v úvahu možnost, že ani jedno nemá významný dopad na Církev, je při nejlepším lehkomyslný. Zdá se, že „konzervativní“ katolíci zoufale hledají nějaké vysvětlení toho, co se děje, a jsou přesvědčeni, že to není ani koncilem, ani ničím, co udělaly vůdčí církevní osobnosti. Proč by nebylo?
Někteří zašli tak daleko, že tvrdí, že skoro všechny současné problémy, počínaje nízkou návštěvností mší až po nedostatek povolání, byly „zapříčiněny“ odklonem od Humanae Vitae. (14) A že „nákaza“ nesouhlasu dostala Církev na kolena tím, že „se rozšířila“ a odradila kněze a konvertity a zanechala papeže a biskupy naprosto bezmocné. Opět, pokud věříte tomuhle, proč nepřikládáte význam tomu, že významné změny velkého rozsahu učiněné Církví samou mají negativní účinky?
„Konzervativci“ čelí dalšímu problému, když začínají dávat vinu za současnou krizi jistým opozičním biskupům a kněžím, kteří šíří hereze, odpor a pomluvy. Pokud někoho viní, tak by měli vinit i jejich nadřízené. Kdo je zodpovědný za vedení biskupů a kněží? Kdo má zodpovědnost za to, držet je pod kontrolou? Jestliže místní policista začne vzpouru, můžete se vsadit, že za to bude hnán k odpovědnosti policejní šéf a starosta. Když palestinští sebevražední atentátníci zaútočí na Izrael, hnán k odpovědnosti bude jistě Arafat. Když firma čelí bankrotu a ztrátám, musí nést zodpovědnost výkonný ředitel. Vezměte si jakoukoliv organizační analogii, kteroukoliv chcete – učitele, rodiče, sportovní družstva, školy, podnikání, organizace, společnosti – výsledek je týž. Stav domácnosti, která je v troskách, má co dělat s její hlavou – ať kvůli mylným krokům, nebo protože nedostatečně reagovala.
Každý útok proti liberálnímu kardinálovi nebo opozičnímu biskupovi tedy v sobě zahrnuje také našeho Svatého Otce. Kdo má právo kárat heretiky? I když omluvíte papeže, že je „příliš zaneprázdněný“ nebo budete tvrdit, že „má svázané ruce“, kdo má moc jmenovat biskupy? Proč papež učinil biskupy z Thomase Gumbletona a Matthewa Clarka? Proč jsou Francis George a Roger Mahony jmenováni kardinály a voliteli papeže? Jen potud můžete předstírat, že papež si není vědom toho, „co se opravdu děje“. Jan Pavel II. byl dobře obeznámen s „názory“ Karla Lehmanna a Waltera Kaspera, když byli minulý rok jmenováni kardinály. Je skutečnou loajalitou zůstat zticha nebo, ještě mnohem hůř, vymýšlet omluvy? Nebo je správnou katolickou reakcí zpochybnění toho, co se děje?
Ještě poslední vysvětlení: většina tradicionalistů nechápe DVK a Novus Ordo jako formální „příčiny“ současné krize, ale jako katalyzátory, které umožnily mnoha modernistům dostat se do popředí a podsunout své ideje a hereze Církvi pod pláštíkem „obnovy“. Oboje znamená svého druhu „vítězství“ liberálních, zednářských a modernistických ideálů v rámci struktury Církve. Není zcela nepřesné prohlásit, že:
„To, co byla Francouzská revoluce pro Francii, byl Druhý vatikánský koncil pro katolickou Církev.“
8) „Tradicionalisté vnímají mši papeže Pavla VI. jako značně odlišnou od tridentské mše.
Přicházíme k druhé „záhadné námitce“. Tradicionalisté jsou obviňováni za postoj, který částečně nebo úplně sdílí tytéž církevní vůdčí osobnosti, k nimž jsou údajně neloajální. Je dobře známé, že jedním z hlavních cílů při „revizi“ římského ritu, byl „ekumenický“ cíl. Měla se odstranit jedna z hlavních odlišností mezi protestantskými formami bohoslužby a Svatou mešní obětí. Zatímco o platnosti svátosti by se nemělo debatovat, lze zpochybňovat prozíravost rozhodnutí, která podpořila revizi Římského misálu (revoluci), zvláště pokud jde o jeden z cílů revize. Když člověk protestuje proti současnému ekumenickému směřování a praxi, které tupí katolickou víru a dochází ke ztrátě nesčetných duší, proč by měl mít Novus Ordo před kritikou imunitu?
Význam takové změny je dán jejím cílem. Kdyby mše podstoupila „přirozený“ vývoj, trvalo by to staletí a nenaplnilo by to „ekumenické“ cíle, protože by ji protestanti nevnímali jako nijak odlišnou od předešlé katolické mše. Stupeň změny byl samozřejmě podstatný a stvrdili jej ti, kdo příslušeli k samotnému Konziliu odpovědnému za její revizi. Expert Konzilia Joseph Gelineau, S. J. uvedl:
„Řekněme to upřímně: římský ritus, který jsme doposud znali, již neexistuje. Byl zničen.“ (15)
To znova zopakoval pověřenec Konzilia P. Louis Bouyer:
„V Církvi prakticky neexistuje žádná liturgie hodná toho jména.“
Msgr. Klaus Gamber, jeden z nejváženějších a nejrespektovanějších liturgiků 20. století a tajemník papeže Pavla VI., silně kritizoval povahu, s jakou byla tato „reforma“ provedena. Jak kardinál Joseph Ratzinger napsal v předmluvě k jedné z Gamberových knih:
„...namísto liturgie jako plodu vývoje přišla uměle vytvořená liturgie. Opustili jsme organický, živoucí proces růstu a nahradili ho...umělým výtvorem, banálním momentálním produktem. Gamber...protestoval proti této falzifikaci a díky svému neuvěřitelně bohatému vědění nás neúnavně učil o živoucí plnosti pravé liturgie.“ (16)
Jak Gamber názorně ukázal, byla to ve vývoji mše „revize“ nikdy předtím nevídaná. Nebyl to prostě další organický vývoj, ale snaha stvořit „novou“ mši kvůli konkrétním cílům. Výsledek byl zcela šokující, dokonce i pro Ratzingerova předchůdce ve funkci hlavy Svatého officia kardinála Alfreda Ottavianiho:
„...Novus Ordo Missae...představuje jako celek i v jednotlivostech, nápadnou odchylku od katolické teologie mše. ... Opustit liturgickou tradici, která po staletí stála jako znamení a závazek jednoty v bohoslužbě, a nahradit ji jinou liturgií, která kvůli nesčetným svobodám, jež nepřímo schvaluje, nemůže být ničím jiným než znamením rozdělení – liturgie, která je plná náznaků nebo zřejmých omylů proti integritě katolické víry – je, což se cítíme vázáni svědomím prohlásit, nedozírný omyl.“ (17)
Na závěr: Novus Ordo si vyžádal dodatečnou předmluvu publikovanou o rok později, která odůvodňovala věroučnou pravověrnost mše. Existence tohoto „odůvodnění“ je nejvíce odsouzeníhodným aspektem ze všech. Proč je potřebné takové odůvodnění, jestliže pravověrnost mše je tak jasná? A stejně jako u všech ostatních výmluv a obrany tohoto nového směřování, sama skutečnost, že existují, je nepřímým uznáním oprávněnosti kritiky.
9) „Tradicionalisté jsou na cestě, která vede lidi k neposlušnosti a schizmatu a nejsou o nic lepší než liberální opozičníci na levici.“
Je povzbudivé, že někteří „konzervativci“ si uvědomují, že nemohou prohlásit někoho za „schizmatika“ jen proto, že nesouhlasí s názory „konzervativců“ na úspěšnost pastoračních metod. Není to ale o moc lepší, když se snaží využít pomyslný „kluzký svah“.
Je politováníhodné, že názory tradicionalistů (stejné názory, jaké katolíci všeobecně sdíleli před několika desetiletími) jsou nyní na „okraji hlavního proudu“ Církve, ale není to nezvratné. Není to místo, kam sami tradicionalisté doputovali, ale místo, kam byli zatlačeni ve světle současné Církevní orientace. Různí světci v historii se sami dostali do sporu s populárními názory, které sdíleli duchovní, ale nezměnili se, aby se tak nedostali do většího omylu – do kompromisu. Sv. Atanáš se dá použít pro ospravedlnění příliš mnoha věcí, ale člověk nemůže popřít, že Atanáš udělal lépe, když zůstal ve sporu s většinou lidí „uvnitř“ Církve, než aby popřel svou víru.
Jít s populárními názory jen proto, že jsou populární, je významný omyl, zvláště když se jedná o katolickou víru a spásu duší. Říci, že ony modernistické ideje zavržené jako heretické a nebezpečné na počátku 20. století, jsou nyní přijatelné, protože se zdá, že papež „to řekl“, je kapitulace založená na podivné výmluvě. To, že by pravda a omyl mohly být určeny veřejným míněním, není katolicismus, a je to naprosto ohavné.
Kromě toho srovnávat „katolické“ liberály (podstatou protestanty a heretiky), kteří vedou kampaň za to, aby Církev „přijala“ vraždění dětí a „svěcení“ žen, s tradicionalisty, kteří obhajují stálou pravdu katolické Církve, je krajně urážlivé a nesprávné. Je to jako rozdíl mezi dnem a nocí, černou a bílou.
Liberálové odmítají encykliky, které nejsou v souladu s jejich „volbou životního stylu“; tradicionalisté žádají vyjasnění pouze v těch záležitostech, které očividně odporují minulému učení.
Liberálové odmítají duchovní a morální autoritu Církve; tradicionalisté ji prosazují a brání.
Liberálové chtějí prosazovat osobní nebo politickou agendu; tradicionalisté toto v Církvi nechtějí.
Liberálové prosazují nová přesvědčení, přístupy, filozofie, praktiky a obřady; tradicionalisté chrání ty staré, které posilovaly Církev po tisíce let.
Liberálové vidí Církev jako staromódní diskriminační instituci, za kterou se stydí; tradicionalisté by při její obraně položili život.
Liberálové Církev rychle opouštějí pro módní alternativu, jestliže se jim nevyjde vstříc; tradicionalisté setrvávají do konce časů.
Jen proto, že naši současní vůdci mají méně pochopení pro tradicionalistická katolická přesvědčení a praxi, nestaví nás to na stejnou úroveň s těmi, kteří by „obnovili“ Církev podle svých humanistických a ďábelských tužeb. Základní odlišnost je zřejmá.
Opozičníci na levici, kterých jsme se právem stranili před půl stoletím, vidí, jak jejich ideje (náboženské svobody, kolegiality, ekumenismu) získávají velkou měrou podporu ve Vatikánu. Získají opozičníci dneška, kteří vyhlašují nové kauzy („svěcení“ žen, „svobodu volby“, antikoncepci) nějakou míru oficiální podpory za padesát nebo sto let ode dneška? Církev, která by učinila jakýkoliv ústupek v těchto „kauzách“, se zdá nepředstavitelná, ale nikdo by si před osmdesáti lety nikdy nepomyslel, že ekumenický koncil by vydal dokument stvrzující „právo“ jednotlivce veřejně vyznávat falešné náboženství. Nikdo si nemyslel, že by Vatikán podpořil nebo uznal globální, ateistickou, člověkem vytvořenou instituci, která agresivně šíří potraty a antikoncepci do všech zemí světa. Nikdo si nikdy nepomyslel, že by byla komunistická vláda tolik tolerovaná, a tím spíš ne vychvalovaná za pokus o „dialog“.
Samozřejmě, že je Církev nepomíjející, ale může být ovlivňována zlými silami a navenek se jevit jako zhroucená. Následkem této krize je, že věrní katolíci prosazující tradiční přesvědčení, jsou vnímáni jako „extrémisté“. Jak si sv. Bazil během ariánské hereze postěžoval:
„Dnes je důrazně trestán jediný přestupek – přesné dodržování tradic našich otců. Za tuto věc jsou zbožní vyháněni ze svých zemí a odváženi do pouště.“ (18)
Jak tomu bývá během každé rozsáhlé krize Církve, ti, kdo se pevně drží katolické víry, jsou předmětem zesměšňování a pronásledování. Tradicionalisté neočekávají nic menšího.
Závěr
Tradicionalisté dneška byli konzervativci před padesáti lety. Jejich postoj se nezměnil – Církev kolem nich ano. Výsledky může vidět každý. „Konzervativci“ se domáhají toho, aby se více „důvěřovalo“ církevním vůdčím osobnostem, jejichž názory a kroky však prochází neúprosnou kritikou díky prorockým slovům bývalých papežů.
Samozřejmě, že se po cestě „důvěry“ cestuje snadněji. Při pomyšlení na absurdní stav Církve v Americe je přirozené přilnout k nadějné myšlence, že v Římě existují spojenci, kteří jsou „na vaší straně“. A kdyby ti vůdci jen věděli, co se děje nebo nebyli příliš zaneprázdnění mnohem důležitějšími záležitostmi, jistě by přispěchali na pomoc. Že ano?
„Konzervativci“ by se děsili toho padnout každý večer na kolena v obavě, co papež udělá nebo řekne příště; nebo kolik potenciálních konvertitů jsme ztratili kvůli ekumenickým vylomeninám; nebo jak pravověrný kněz může vůbec projít seminářem bez toho, že by ho vyloučili jako příliš katolického; nebo jakého člověka zvolí kolegium kardinálů, v němž jsou i Mahony a Kasper, jako následníka Jana Pavla II.
Já, sám za sebe, bych rád poklidně spal každou noc s pohodlným pocitem, že jakkoliv zlé mohou věci v mé farnosti nebo diecézi být, většina Církve (a zvláště jejího vedení) je složena z dokonale moudrých a svatých osobností neschopných omylu. Ale tak to není – a zachovávat si takovou pomýlenou „důvěru“ není poctivé.
Církev bojující, teď víc než kdy jindy, potřebuje silné bojovníky. Musíme zareagovat na výzvu sv. Atanáše:
„Naše kánony a naše formy nedostala Církev dnes, ale byly nám moudře a bezpečně předány našimi předky. Ani naše víra neměla počátek v této době, ale dospěla k nám od Pána skrze jeho učedníky. Proto tedy nařízení, která se zachovávala v Církvi od dávných dob až do nynějška, nesmí být v naší době ztracena, a ani důvěra, která nám byla propůjčena do našich rukou; vzbuďte se, bratři, jako služebníci tajemství Božích, když vidíte, jak se jich chopili vetřelci.“ (19)
Sv. Atanáš
„Kdokoliv chce být spasen, musí se především držet katolické víry; pokud ji nezachová celou a neporušenou, bezpochyby zhyne ve věčnosti.“ – Atanášovo krédo
A dbejte slov papeže Pia XI.:
„Dva protivné tábory jsou dnes jasně vidět; každý člověk si musí zvolit svůj vlastní. Lidé dobré vůle a lidé zlé vůle si čelí navzájem. Nezúčastnění a zbabělci jsou konfrontováni se svou strašlivou odpovědností. Jejich jména se změní, pokud nezmění své chování: budou nazýváni zrádci.“
Je naprosto podivné bojovat proti ničení budovy katedrály a nevšímat si současné Církve ve stavu zkázy. Je směšné sdílet vatikánskou iluzi „jara Druhého vatikánského koncilu“, když všechno, co oko vidí, je zpustošená vinice.
Katolíci nesmí nikdy ustoupit a učinit kompromis nebo být lhostejní k omylu jen pro falešný pocit loajality. Musíme se vyhnout omylům těch, kteří upadají do relativismu, tj. „konzervativců“, ze strachu před „osobním úsudkem“. Náš Sensus Catholicus nemůže být opuštěn nebo potlačen v době, kdy je ho nejvíc potřeba!
„Zlé je zlé, i když to konají všichni. Správné je správné, i když to nikdo nekoná.“ – sv. Augustin
Poznámky:
(1) Sv. Tomáš Akvinský, "Summa Theologica" II, II, q. 33, a . 4
(2) Papež Jan Pavel II., "Ecclesia Dei", (7. 2. 1988)
(3) Papež Pavel VI., Generální Audience, (12. 1. 1966)
(4) M. Davies, "The Second Vatican Council and Religious Liberty", Neumann (1992)
(5) Abych nebyl obviněn, že cituji vytrženě z kontextu, kardinál Ratzinger v onom dopise také říká: „Nemůžete však tvrdit, že koncilní texty, které jsou texty učitelskými, nejsou slučitelné s Magisteriem a tradicí.“ Což má malý vliv na diskuzi o neomylnosti, ale vstupuje to do hry, když tradicionalisté činí silácká prohlášení a obvinění (i když tak opakovaně činil Ottaviani) spíše, než aby poukázali na nesrovnalosti a žádali vyjasnění.
(6) Catholic Encyclopedia, "Infallibility" (1910)
(7) J. Ratzinger, "Principles of Catholic Theology" Ignatius Press (1987)
(8) Catholic Encyclopedia, "Infallibility" (1910)
(9) Dr. T. Woods, The Remnant (2000)
(10) J. Ratzinger (12/1984) (
(11) Papež Pavel VI., "Address to Lombard College" 7. 12. 1968)
(12) P. Louis Bouyer, "The Decomposition of Catholicism", str. 3, Franciscan Herald Press (1969)
(13) Dr. T. Woods, The Remnant (2000)
(14) New Oxford Review (9/2001)
(15) Joseph Gelineau, S.J., Demain la liturgie, Ed. du Cerf, Paris, 1979, str. 10
(16) J. Ratzinger, K. Gamber, "The Reform of The Roman Liturgy"
(17) A. Ottaviani, "The Ottaviani Intervention"
(18) Sv. Basileios (376)
(19) Sv. Atanáš (340)
Zdroj: Seattle Catholic
Překlad: D. Grof