"Předal jsem, co jsem přijal"

„Předal jsem, co jsem přijal“

John Vennari

29. listopadu 2005 uplynulo 100 let od narození Marcela Lefebvra.

„Doslova mě popadli pod krkem a řekli: ´Něco se pro tyto seminaristy musí udělat!´ Bylo zbytečné říkat, že mi je 65 let a jsem v důchodu, nebo že je bláznovstvím začínat něco, v čem nebudu moci pokračovat, pokud bych měl za pár let zemřít ... Nepochopili by to.“ (1)

Psal se rok 1969. Arcibiskupovi Marcelu Lefebvrovi bylo 65 let a byl v důchodu. Absolvoval bouřlivé bitvy Druhého vatikánského koncilu a právě rezignoval na funkci generálního představeného Otců Sv. Ducha. Na vinici Páně strávil více než 40 let. Prozřetelnost však měla jiné plány.

V té době byla hrstka seminaristů nespokojená s kněžským formováním, kterého se jim dostávalo – formováním liberálním a uvolněným. Pouhé čtyři roky po skončení koncilu již byly semináře prodchnuty duchem Druhého vatikánského koncilu: každotýdenní liturgické experimenty, seminaristé tvořící si vlastní liturgii, seminaristé vycházející ven ze semináře v noci, špatná teologická výuka, žádná pravidla pro život, žádné sutany, žádná latina, žádná kázeň, pohrdání tradicí, úplný kolaps.

Znepokojeným seminaristům poradili, aby hledali radu u arcibiskupa Lefebvra, který teď žil v tichosti v Římě. Arcibiskup mladým mužům poradil, aby zkusili seminář ve Fribourgu ve Švýcarsku, ale ten se ukázal být stejně neuspokojivý, jako vše s čím se již setkali. Arcibiskup se poté porozhlížel po dalším semináři ve Švýcarsku, ale nalezl tam jen další nepořádek, více aggiornamenta, více „ducha Druhého vatikánského koncilu“. Seminaristé byli osiřelí, neměli kam jít. V seminářích „nového jara“ snášeli výsměch pro své tradicionalistické postoje. Co pro ně bylo možné udělat?

4. června 1969 se profesor Bernard Fay, otec Marie-Dominique, O.P., Dom Bernard Kaul, otec d´Hauterive a profesor Jean-Francois Braillard setkali k této vážné otázce s arcibiskupem Lefebvrem. Popadli stárnoucího biskupa „pod krkem“ a trvali na tom, že „se něco pro tyto seminaristy musí udělat!“ Tím „něčím“, co měli na mysli, bylo, aby arcibiskup Lefebvre založil seminář.

Arcibiskup Lefebvre souhlasil s tím, že udělá, co bude moci, pokud obdrží znamení, že je to vůle Boží. O dva dny později, 6. června 1969, se s povolením biskupa Charriera z Fribourgu zrodil seminář arcibiskupa Lefebvra. Původně se jmenoval Sdružení sv. Pia X. pro výchovu kněží a v říjnu téhož roku přivítal prvních jedenáct studentů.

Jedním z těchto studentů byl mladý Bernard Tissier de Mallerais, který později těsně spolupracoval s arcibiskupem Lefebvrem, byl prvotním svědkem formování Kněžského bratrstva sv. Pia X., byl vysvěcen na kněze v roce 1975, sdílel post generálního sekretáře Bratrstva a byl v roce 1988 arcibiskupem vybrán k biskupskému svěcení. Také napsal doposud odborně nejlepší biografii arcibiskupa Lefebvra.

Začněme od počátku

Biografie Marcela Lefebvra je rozdělena do čtyř částí:

Část I: Dědic (od klukovských let po misii v Africe);

 Část II: Misionář (misionář, biskup, apoštolský delegát v Africe);

Část III: Bojovník (návrat do Francie, Druhý vatikánský koncil, Ottavianiho intervence);

Část IV: Obnovitel (od založení Kněžského bratrstva sv. Pia X. do smrti).

Prvním pokušením čtenáře, který knihu dostane do ruky, je otevřít ji uprostřed – na části týkající se Druhého vatikánského koncilu – a začít odsud. To znamená od místa, kde to začíná jiskřit. Je to ta část příběhu, která se patrně týká většiny z nás.

Čtenář se tomuto pokušení musí ubránit a musí začít od počátku knihy.

Neexistuje způsob, jak opravdu porozumět arcibiskupu Lefebvrovi a jeho boji, který vedl pro tradici, jestliže si člověk nepřečte o arcibiskupových raných letech – o jeho pozoruhodném životě před Druhým vatikánským koncilem a o událostech, které z něj učinily to, čím byl.  Dozvíme se zde, jak byl tento člověk velmi pravděpodobně tvarován Boží Prozřetelností, aby vedl odpor, který vzal na svá bedra po koncilu. Zvláště se dozvíme o jeho důkladném tomistickém formování, které se stalo základem každé kněžské akce.

Jeho dřívější život také obsahuje cenná ponaučení: důvěřování a podřízení se plánům Prozřetelnosti, i když byly v rozporu s jeho vlastními přirozenými sklony, důležitost solidního teologického vzdělání, neochvějný antiliberalismus, oddanost Neposkvrněnému srdci Panny Marie, prostota, tvrdá práce a věrnost katolické tradici ať se děje, co se děje.

Marcel Lefebvre se narodil jako třetí z devíti dětí do zbožné domácnosti, která byla díky poctivým tvrdě pracujícím rodičům požehnaná. Prozřetelnost tomu chtěla, že byl jedním z prvních, kteří měli prospěch z toho, že papež Pius X. svým nařízením v roce 1910 snížil věk dětí pro první Svaté přijímání. Šestiletý Marcel obdržel své první Svaté přijímání na Vánoce 1911.

Byl člověkem, na němž by se daly vyučovat dějiny minulého století. Tím či oním způsobem se jeho život křížil s hlavními událostmi 20. století: první světovou válkou (německá armáda vtrhla do jeho města, když byl klukem a viděl, jak shromažďují mladé lidi, aby je pak odvlekli), vzestupem neomodernismu v Církvi po pontifikátu papeže Pia X. (epizoda s otcem Le Flochem), druhou světovou válkou (jeho otec zemřel v koncentračním táboře v Německu), dekolonizací v Africe, komunismem (mnozí z jeho misionářů Sv. Ducha byli zavražděni komunisty), Druhým vatikánským koncilem, s novým anti antimodernismem koncilové hierarchie a s kontrarevolucí po Druhém vatikánském koncilu, jejíž byl ústřední postavou.

To vše zažil. O tom všem mohl vyprávět osobní příběhy. Nejdůležitější je, že na každé křižovatce zůstal na straně andělů. Je to proto, že své postoje a činy vždy řídil podle stálého učení papežů. Vždy za toto rozvážné vnímání světa děkoval milovanému otci Le Flochovi, rektorovi francouzského semináře v Římě.

Marcel jede do Říma

Když Marcel v roce 1919 oznámil svůj úmysl stát se knězem, varoval jej jeho otec před studiem v domovské diecézi v Lille. Biskup Liénart, místní ordinář, vykazoval progresivistický způsob myšlení a Marcelův otec byl znepokojen duchem diecézního semináře. A tak na radu renomovaného otce Collinse následoval Marcel svého staršího bratra Reného do francouzského semináře v Římě. To byl rozhodující moment při formování Marcela Lefebvra, protože právě tady se dostal pod vliv otce Le Flocha.

Otec Henri Le Floch byl učitelem, od nějž se člověk ochotně nechal formovat. Byl zcela katolický, naprosto oddaný scholastice sv. Tomáše Akvinského, naprostý antiliberál a antimodernista, plně prodchnutý římskou teologickou školou a měl schopnost tyto pravdy předávat tak, že se pro člověka staly ústředním bodem. A takto otec Le Floch své žáky vyučoval. Arcibiskup Lefebvre ochotně připouštěl, že kdyby neobdržel solidní formaci od otce Le Flocha, možná by také podlehl plíživému liberalismu doby.

Při svém jubilantském kázání 23. září 1979 arcibiskup řekl: „Nikdy Bohu dostatečně nepoděkuji za to, že mi dovolil poznat tohoto mimořádného člověka.“  O otci Le Flochovi řekl:

„On byl tím, kdo nás učil o tom, co pro svět a Církev znamenali papežové, co století a půl učili proti liberalismu, modernismu a komunismu, učil nás celou nauku Církve vzhledem k těmto tématům. Naučil nás skutečně chápat boj papežů za záchranu světa a Církve před těmito pohromami, které nás dnes zamořují, a naučil nás podílet se na něm. Bylo to pro mě zjevení.“

Arcibiskup Lefebvre pokračoval:

 „Poslouchal jsem, o čem mluvili starší studenti. Poslouchal jsem jejich reakce a zvláště jsem poslouchal, co mě naši profesoři a náš představený učili. A uvědomil jsem si, že jsem vlastně sdílel jen několik mylných myšlenek... Byl jsem velmi rád, že jsem se mohl dozvědět pravdu, byl jsem šťastný, že jsem se mohl dozvědět, že jsem se mýlil, že musím změnit svůj způsob myšlení o určitých věcech, zvláště při studiu papežských encyklik, které nám ukázaly všechny omyly modernismu, oněch skvělých encyklik papežů po Pia X. a Pia XI.

„...Bylo to pro mě naprosté zjevení. A tak se tiše zrodila touha přizpůsobit náš úsudek úsudku těchto papežů. Říkávali jsme si: jak tito papežové posuzovali tyto události, myšlenky, lidi a dobu? A P. Le Floch nám jasně ukázal myšlení různých papežů: vždy bylo stejné, přesně stejné v jejich encyklikách. To nám ukázalo... jak bychom měli na dějiny pohlížet ...  A proto jsme se toho drželi.“ (2)

Na jiném místě arcibiskup řekl, že díky otci Le Flochovi „jsme byli mobilizováni proti tomuto děsivému liberalismu“. (3)

„Myslet s Církví“

Otec Le Floch vštípil studentům klíčový princip „Sentire cum Ecclesia“ – Myslet s Církví. Myslet jako myslí Církev, posuzovat jako posuzují papežové, ve světle sv. Tomáše Akvinského „ponechat stranou všechny osobní myšlenky, abychom si osvojili myšlení Církve.“

V tomto prostředí se Marcel učil prostřednictvím skvělého učení papežů 19. a počátku 20. století, kteří odsoudili zednářský moderní svět zrozený z Francouzské revoluce. Naučil se, že špatné principy, je jedno jak svůdně uzpůsobené, jsou pořád špatné. Tyto principy způsobují zkázu duší, zničení společnosti a olupují Našeho Pána o Jeho práva Krále a Vykupitele.

Marcel měl tu výsadu, že mohl v semináři navštěvovat „přednášky sv. Tomáše“. Ty byly naplánované tak, že u studentů podněcovaly filozofickou a teologickou chuť studovat současné otázky („posuzovat je jako je posuzuje Církev“) ve světle sv. Tomáše Akvinského a papežů.

Při jedné takové přednášce otec George Michel, za přítomnosti arcibiskupa Cholleta z Cambrai, rozebral zednářskou Deklaraci práv člověka. Po tomto vynikajícím vystoupení arcibiskup Chollet shrnul: „Bůh sám je čistým právem ... my nemáme prvotně nic víc než dluhy: máme práva právě jen na to, aby nám pomohla splatit naše dluhy.“ Biografie to komentuje takto: „Toto nádherně vyjádřilo objektivní povahu práva a znovu potvrdilo primát obecného dobra – obojí to byly myšlenky, které revoluční liberální individualismus ignoroval.“

Protirevoluční výchova seminaristů neunikla pozornosti evropských vlád. Následoval tragický konflikt, který otřásl mladým Marcelem a již v mladém věku mu ukázal zášť liberálů.

Sekyra dopadá na otce Le Flocha

Z francouzského semináře vycházelo respekt budící katolické duchovenstvo, které se stavělo na odpor liberálnímu duchu doby. Mnozí z těch, kteří byli vychováni ve francouzském semináři v Římě, se mohli stát biskupy. Poslední věc, kterou však zednářská vláda ve Francii chtěla, byla armáda biskupů a kněží strhávajících jí masku zednářské liberální zástěrky. To by mohlo rozložit celý jejich svět. Mohlo by to vše zničit. Něco se muselo udělat.

Francouzská vláda již i tak dělala povyk kvůli francouzskému semináři, kde „vzkvétají politické ideje, které jdou proti zákonům republiky.“ 10. března 1925 francouzští kardinálové a biskupové vydali dekret o nespravedlnosti sekulárních zákonů a o „krocích, které je proti nim třeba podniknout“. Poté byla 20. března tato deklarace ve francouzském Národním shromáždění odsouzena s tím, že „přichází přímo z francouzského semináře v Římě“. Francouzští politici se znechucením citovali výňatek z tomistické přednášky otce George Michela: „Stát má povinnost uznávat katolické náboženství jako výhradní, pravou formu uctívání Boha ... a veřejně ji vyznávat“ a chránit ji, „bude-li to nutné, i ozbrojenými silami“. To u zde přítomných vyvolávalo výkřiky zděšení. S podobným odporem bylo citováno vyjádření otce Luciena Lefebvra (4): „Stát nemá nad vzděláváním žádná práva.“ Politici zuřili. Jeden z nich řekl: „Takovouto úctu mají k sekulárním zákonům“.

Krátce poté vyvinula francouzská vláda tlak na papeže Pia XI., aby „zmírnil“ protirevoluční program francouzského semináře. Pius XI. ustoupil a v jednom ze svých nejhorších rozhodnutí – spolu s omezením Padre Pia a s rozhodnutím, které vedlo k vraždění mexických Cristeros – odvolal otce Le Flocha, přestože ten byl od roku 1904 vzorovým rektorem a navzdory skutečnosti, že byl velice ctěn studenty a bývalými studenty, kteří nyní byli ve význačných církevních pozicích, a také navzdory skutečnosti, že nezávislé vyšetřování ukázalo, že otec Le Floch je bezvýhradně věrný katolické nauce. (5) To se událo ve stejné době, kdy Pius XI. odsoudil Action Francaise, antiliberální organizaci, kterou obdivoval papež Pius X. (6) a kterou se pokoušel neúspěšně vzkřísit papež Pius XII. (7).

V době utrpení otce Le Flocha nebyl Marcel v semináři. Protože vykonával povinnou vojenskou službu, dozvěděl se o detailech až ze srdcervoucích dopisů spolužáků. Když se vrátil, shledal, že se atmosféra ve francouzském semináři změnila. Otec Le Floch byl pryč. Seminaristy již nikdo dále nepřipravoval na boj proti modernímu světu, ale spíš je připravovali v duchu „zmírňování napětí“. To bylo poprvé, kdy Marcel zakusil opozici vůči katolickým principům v rámci Církve.

Prozřetelnost to nicméně uspořádala tak, že Marcel studoval ve francouzském semináři ve správné době. Vychováván zde byl v posledních letech za vedení otce Le Flocha. Obdržel pevné katolické principy, které jej vedly po zbytek života, a připravily jej na budoucí bitvy, o kterých se mu jako mladému seminaristovi ani nesnilo.

„Tyto úkoly se mi nezamlouvaly“

Než se k těmto bitvám dostaneme, Biografie nás provede přes Marcelovo kněžské svěcení, jeho práci farního kaplana v roce 1930, jeho rozhodnutí stát se misionářem (krok, kterému se dlouho bránil navzdory neustálým prosbám svého bratra Reného, aby přijel do Afriky), jeho vstup do kongregace Otců Sv. Ducha a jeho umístění do Afriky v roce 1932.

Ke svému překvapení a proti své vůli byl hned po příjezdu do Gabonu v západní Africe ustanoven profesorem semináře. Již tehdy si jej Prozřetelnost tvarovala v někoho, kdo měl strávit svůj život formováním kněží. Také byl zaměstnán tím, jak přežít navzdory těžkostem a strádáním vzkvétajícího misijního apoštolátu. Vyučoval víru a bojoval proti pohanství. Postavil se kmenům, které provozovaly lidské oběti. Vzal také mačetu na pohanský fetiš v domě katechumena. Africká léta ukazují „zahradnický talent“ Marcela Lefebvra pro vzrůstající katolicismus. Byl zbožným knězem, horlivým misionářem, talentovaným organizátorem a schopným pracovníkem, kterého lid hluboce miloval. Jeho práce v tomto období byla prací neustálého rozvoje Církve.

Po dvanácti letech „afrického křováka“ byl otec Lefebvre v roce 1945 poslán zpět do Francie a byl jmenován rektorem v semináři v Mortain. Předával seminaristům pevnou nauku a antiliberalismus po vzoru výchovy, kterou obdržel od otce Le Flocha. V seminárním refektáři nechával číst oficiální církevní učení včetně dopisů Lva XIII. kardinálu Gibbonsovi týkajících se [hereze] amerikanismu, encykliku Pascendi sv. Pia X. proti modernismu a dopis Pia X. ohledně hnutí Sillon, který odsuzoval společenský modernismus. Seminaristé jej milovali jako otce.

Pak přišel překvapivý telefonát: „Zdravím, otče, ... pevně se držte. Právě jste byl jmenován apoštolským vikářem Dakaru.“

Prozřetelnost koná

Otec Lefebvre nechtěl odjet do Dakaru bezpodmínečně. Na rozdíl od Gabonu to bylo území, které znal. Co bylo horší, mělo 9 a půl milionu obyvatel, z nichž 9 milionů bylo muslimů. Povinnosti se však podvolil.

Na biskupa byl konsekrován 18. září 1947. Během obřadu nově konsekrovaný arcibiskup Lefebvre v přítomnosti liberálního kardinála Liénarta veřejně poděkoval otci Le Flochovi za pevnou výchovu, kterou obdržel. „Děkuji mu z hlouby svého srdce, protože nám ukázal cestu k pravdě.“ Kardinál Liénart byl při zmínce o otci Le Flochovi zděšen a okamžitě spěchal informovat o této strašné věci apoštolského delegáta ve Francii – dalšího progresivistu, který se také otřásl při zmínce jména otce Le Flocha – kardinála Angela Roncalliho. (8).

Tím byl Marcel Lefebvre v očích progresivistů, kteří získávali kontrolu nad Církví v Evropě, ocejchován.

Přijel do Dakaru a pustil se do své práce biskupa. Pak byl jmenován – opět proti své vůli – za apoštolského delegáta pro francouzsky mluvící Afriku.

Kapitoly, které pokrývají toto období, mají názvy „Arcibiskup Dakaru“, „Apoštolský delegát“ a „Africká šarvátka“ a jsou poučné a povznášející. Za arcibiskupa Lefebvra na tomto území katolicismus dosáhl značný vzrůst. Počty křtů a počty katechumenů stabilně rostly. Arcibiskup založil nové farnosti, nové kostely, nové školy. Jeho pastorační dopisy z této doby dýchají čistotou víry a neochvějným odporem vůči současnému sekularismu. Přesvědčil náboženské řády, které předtím nevykazovaly žádný zájem o misionářskou práci, aby přišly do Afriky. Založil pravděpodobně první karmelitánskou nadaci na africké půdě. Seminář byl jeho perlou a napomohl k ustavení domorodého duchovenstva a hierarchie v této oblasti. Mezi jeho povinnosti apoštolského delegáta patřilo doporučování biskupů, přičemž vždy trval na tom, aby to byli muži „důslední v nauce a morálně pevní“.

Vatikánský kardinál Tisserant po návštěvě diecéze dakarského arcibiskupa Lefebvra řekl, že byl „ohromen“ tím, co jej viděl konat. Ale největší pocta přišla ze rtů papeže Pia XII.: „Arcibiskup Lefebvre je jistě nejschopnější a nejkvalifikovanější z apoštolských delegátů.“ (9)

Nejzajímavější na stálé vzrůstající důležitosti arcibiskupa Lefebvra je to, že vystoupal z řadové pozice naprosto zaslouženě. Nešel cestou kariéristických kněží. Nebyl vychován v jejich diplomatických školách. Neexistuje žádný náznak, že by kdy kalkuloval tak, aby pomohl své kariéře, že by se stavěl do středu pozornosti, že by politikařil kvůli služebnímu postupu.

Vlastně všechna povýšení obdržel proti své vůli. Když sídlil v Gabonu, nechtěl se vrátit do Evropy. Když byl ustanoven rektorem v Mortain, nechtěl jet do Dakaru. Přesto v plánech Prozřetelnosti byla každá fáze nejen požehnáním pro Církev té doby, ale také jej připravovala pro jeho práci v budoucnu. Už věděl, jak vychovávat kněze. Jako biskup je teď mohl světit. Mezi jeho povinnosti apoštolského delegáta patřilo cestování do Říma na návštěvu papeže a vatikánských dikasterií. To mu přineslo detailní znalost práce římské Kurie. Proto když přišel čas zpochybnit katastrofální reformy koncilu, nebyly pro něj vatikánské chodby neznámým územím. A přestože byl uctivý, nenechal se zastrašit vysokými funkcemi. Zdá se, že Prozřetelnost připravila vše.

Nový typ papeže

Krátce po volbě papeže Jana XXIII. v roce 1958 – nového typu papeže, v něhož progresivisté vkládali víru, že bude nakloněn jejich věci (10) – byl arcibiskup Lefebvre odvolán ze své pozice apoštolského delegáta, ačkoliv si podržel post dakarského arcibiskupa. V roce 1961 byl povolán zpět do Francie a byla mu svěřena malá diecéze Tulle.

Proč malá diecéze? Jako jeden z nejúspěšnějších a nejváženějších arcibiskupů své doby, jako bývalý apoštolský delegát, by měl obdržet prestižní arcidiecézi. Měl být čekatelem na kardinálský klobouk.

Ale, jak jsme již poznamenali, byl ocejchován. Francouzští biskupové o něm věděli, že je zuřivě antiliberální. Věděli o jeho podpoře kontrarevoluční [tradicionalistické organizace] Cité Catholique Jeana Ousseta. Věděli, že arcibiskup nečiní kompromisy se současným světem. Věděli, že nemá pochopení pro modernistickou novou teologii Congarů, Rahnerů, de Lubaců a Ratzingerů, která byla posledním výkřikem módy.

Francouzští biskupové by mu nedovolili jakoukoliv mocnou nebo vlivnou pozici ve francouzské hierarchii. Když se dozvěděli, že se arcibiskup Lefebvre vrací do Francie, sestavili podmínky, které Jan XXIII., ke své hanbě, přijal. Za prvé, že arcibiskup Lefebvre nebude členem shromáždění kardinálů a arcibiskupů. Za druhé, že mu bude dána pouze malá diecéze, nikoliv arcidiecéze.

Arcibiskup Lefebvre nechoval žádnou hořkost. Věděl, že jejich nepřátelství v podstatě není namířeno proti němu, ale proti neměnné katolické pravdě, kterou ztělesňoval. Bezpochyby si vzpomněl na otce Le Flocha, nejproslulejšího zastánce papežského učení, kterého odsoudili a vyhostili jako „příliš antiliberálního“. Již tehdy viděl arcibiskup zášť liberálů a poznal, jaká je.

Nevzrušeně vykonával dál své povinnosti. Péče o duše byla pro něj na prvním místě. Řekl: „Lidé nevidí nic, než kariérní postup: povýšení za povýšením. To jsou ale jen lidská kritéria. Nezasloužíme si mít zodpovědnost ani za jedinou duši. Jak to říká sv. František Saleský, jedna duše sama je celou diecézí. Budu mít 220 tisíc duší. To je velká diecéze.“ (11)

Přijal své místo v Tulle – kde víra ochladla – a okamžitě začal se znovuoživováním regionu. To činí z kapitoly s názvem „Mezidobí v Tulle“ jednu z nejúchvatnějších v celé knize. Jeho léta v Africe jej naučila budovat z ničeho. Začal vdechovat život do umírající oblasti. Navštěvoval kněze, z nichž mnozí se nechali odradit, a dával jim naději. Ale jeho pobyt v Tulle byl skutečně jen mezidobím.  O šest měsíců později si sbalil svá zavazadla a stěhoval se do Říma. Byl zvolen generálním představeným Otců Sv. Ducha.

„V koncilní vřavě“

Mezitím byl jmenován do Ústřední přípravné komise Druhého vatikánského koncilu. Biografie detailně jako ještě nikdy předtím rozebírá boj Mezinárodní skupiny otců proti liberální rýnské skupině teologů a biskupů, kteří se od prvního dne zmocnili koncilu. Mezinárodní otcové se navzdory všemu pokusili uchránit Druhý vatikánský koncil před tím, aby se stal katastrofou, kterou se však nakonec přesto stal.

Arcibiskup Lefebvre byl klíčovou postavou a organizátorem této konzervativní skupiny a Biografie líčí mnohé zákulisní události, které byly dříve neznámé. Kapitoly o Druhém vatikánském koncilu jsou strhující a zaslouží si být přečteny více než jednou. Stejně jako jinde v knize, kapitoly pouze nevyprávějí příběh toho, co se událo, ale podávají čtenáři katolické principy, jak tyto události soudit. Každá kapitola knihy Biografie nejen vypráví příběh, ale v mnoha ohledech také vyučuje teologii.

Zvláštní pozornost je věnována důsledkům nového koncilního učení o náboženské svobodě, které arcibiskup Lefebvre předpovídal. Řekl: „Náboženská svoboda vzbudí pohoršení,“ protože přináší občanská práva k šíření náboženského omylu a jeho mravních důsledků. Z těchto důsledků upozornil arcibiskup Lefebvre na následující:

• Nemorálnost: „Svoboda všech náboženských společenství ve společnosti zmíněná v čl. 20 nemůže být ustanovena, aniž by těmto společenstvím současně nebyla zaručena mravní svoboda: mravy a náboženství jsou však velmi těsně spjaté, například náboženství islámu a polygamie.“
• Zánik katolických států: „Již nebude existovat společnost obdařená katolickou legislativou.“
• „Naukový relativismus a praktický indiferentismus.“
• „Vymizení misijního ducha v Církvi k obracení duší.“ (12)

Arcibiskup mluvil prorocky, přestože se nespoléhal na mimořádné mystické dary. Prostě jen aplikoval principy, které se naučil za otce Le Flocha: „Myslet s Církví.“ a „Posuzovat jako posuzuje papež.“ A papežové minulosti trvale posuzovali a odsuzovali liberální principy zakotvené [později] v Dignitatis Humanae.

Následky, které arcibiskup předpovídal, se v důsledku nového koncilního programu náboženské svobody naplnily. Podobně kardinál Ottaviani předpovídal, že koncilní koncept náboženské svobody bude mít v jižní Americe za následek nárůst protestantismu. I jeho předpověď se prokázala jako správná.

Nejpřesvědčivější obžaloba koncilního konceptu náboženské svobody přišla ze samotné synagogy Satanovy. Arcibiskup Lefebvre poznamenal:

„Přesně v tomto roce [1965] zednář Yves Marsaudon publikoval knihu L’oecumenisme vu par un franc-macon de tradition (Ekumenismus očima tradičního zednáře).  V ní tento autor vyjadřuje naději zednářů, že náš koncil slavnostně vyhlásí náboženskou svobodu ... Jaké další informace potřebujeme?“ (13)

Pravá škola vs. nová škola

Arcibiskup Lefebvre na koncilu varoval před novým ekumenismem:

„Existuje zde duch nekatolického nebo racionalistického ekumenismu, který se v neznámých rukách stal beranidlem k překroucení nauky.“ (14)

Kritizoval moderní kolegialitu, novou nauku o důstojnosti lidské osoby a novou koncilní definici Církve, která tvrdila, v rozporu s katolickou pravdou a výslovným učením papeže Pia XII., že Kristova Církev je nějak větší než katolická Církev. Toto nové heretické učení prosazoval modernistický peritus (poradce – pozn. překl.) Druhého vatikánského koncilu jménem Joseph Ratzinger. (15)

Bude poučné zde uvést komentáře arcibiskupa Lefebvra k původním koncilním schématům v kontrastu ke komentářům otce Ratzingera. Arcibiskup Lefebvre o původních koncilních schématech řekl:

„Byl jsem papežem jmenován členem Ústřední přípravné komise a svědomitě a nadšeně jsem se po dva roky účastnil její práce. Ústřední komise byla zodpovědná za kontrolu a přezkoumání všech přípravných schémat, která přišla z odborných komisí ... Tuto práci jsme konali velice svědomitě a pečlivě. Stále vlastním oněch dvacet sedm přípravných schémat. V nich je nauka Církve naprosto pravověrná. Jistým způsobem byly uzpůsobeny naší době, ale s velkou umírněností a zdrženlivostí.

„Vše bylo připraveno k ohlášenému datu 11. října 1962. Otcové zaujali svá místa v chrámové lodi Svatopeterské baziliky v Římě. Ale pak se udála věc, kterou Svatý stolec nepředvídal. Od prvních dní byl koncil v obležení progresivistických sil ... patnáct dní po zahájení prvních sezení nezůstalo ani jedno z dvaceti sedmi schémat. Vše bylo posláno zpět, odmítnuto, vyhozeno do koše.“ (16)

Nad čím arcibiskup Lefebvre běduje, to otec Ratzinger oslavuje. Ve své knize Theological Highlights of Vatican II z roku 1966 se otec Ratzinger vysmívá původnímu koncilnímu schématu o Božím zjevení:

„Tento text byl, lze-li použít takové nálepky, naprostým výplodem „protimodernistického“ způsobu myšlení, který se zformoval na přelomu [19. a 20.] století. Text byl sepsán v duchu odsouzení a odmítání, které ... mělo chladné a dokonce i urážlivé vyznění pro mnoho koncilních otců. A to navzdory skutečnosti, že obsah tohoto textu nebyl pro nikoho nový. Byl přesně stejný jako tucty učebnic známých biskupům z doby, kdy byli v semináři: a v některých případech byli jejich bývalí profesoři skutečně odpovědní i za texty, které jim teď byly představeny.“ (17)

Otec Ratzinger, až do dnešních dnů příznivec nové teologie, je zděšený z vyhlídky, že by koncil vlastně potvrdil trvalé učení Církve všech časů, zděšený z toho, že by koncil mohl mít protimodernistické vyznění. To nemůže být ve větším protikladu k duchu otce Le Flocha a duchu papežů dřívějších staletí, zvláště papeže sv. Pia X., který vydal Protimodernistickou přísahu. Ratzinger pokračuje:

„... Skutečnou otázku v pozadí této diskuze lze položit takto: Mělo se v intelektuálním postoji ´protimodernismu´ - staré politice exkluzivity, odsuzování a obrany vedoucí takřka k neurotickému odmítání všeho nového – pokračovat? Nebo měla Církev, poté, co podnikla všechna nezbytná preventivní opatření k obraně víry, obrátit nový list a posunout se k novému a pozitivnímu střetávání se se svými vlastními původními zdroji, se svými bratry a se světem dneška?“ (18)

Ratzinger pokračuje dál a říká, že většina se rozhodla pro druhou variantu – pro jistý druh anti antimodernistického přístupu a radovala se, že to je „nový začátek“. Hodnocení koncilu z roku 1964 ze strany arcibiskupa Lefebvra, jak je vylíčené v Biografii, bylo mnohem výstižnější, mnohem katoličtější:

„Koncil nepochopitelným způsobem podpořil šíření liberálních omylů. Víra, mravy a církevní kázeň jsou otřeseny v základech, jak [dřívější] papežové předpovídali. Zničení Církve postupuje rychle.“ (19)

Koncil skončil a vzešel z něj chaos a tento chaos se přehnal přes řeholní řády. Otcové Sv. Ducha, kam patřil arcibiskup Lefebvre, nebyli žádnou výjimkou. Ďábelské zmatení aggiornamenta převzalo vládu a Vatikán Pavla VI. nepodpořil tradiční představené, kteří se snažili znovu nastolit pořádek.

4. října 1968 se arcibiskup Lefebvre setkal s biskupem Antoniem Maurem z Posvátné kongregace řeholních řádů (předchůdkyně dnešní Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života – pozn. překl.). Arcibiskup Lefebvre vysvětlil, že v jeho řádu probíhá revoluce a že on prakticky nemá žádnou autoritu i když je generálním představeným.

Odpověď nebyla povzbudivá. „Pochopte, po koncilu, musíte pochopit...“ koktal Msgr. Mauro, „Dám vám radu, kterou jsem právě dal jinému generálnímu představenému, který za mnou přišel ve stejné věci. ´Pokračujte,´ řekl jsem mu, ´udělejte si malý výlet do Spojených států. To vám udělá dobře.´ Co se týká současného chodu kapituly nebo i kongregace, přenechte ji svým asistentům!“ (20)

Tato neslaná nemastná odpověď arcibiskupu Lefebvrovi objasnila, že pomoci od Kongregace řeholních řádů se nedočká. Po ještě jednom posledním pokusu napravit svůj nezvladatelný řeholní řád, rezignoval arcibiskup dne 28. října 1968 na post generálního představeného. Řád Otců Sv. Ducha se, jak to líčí Biografie, stal po arcibiskupově odchodu ještě chaotičtějším. To je příkladem toho, jak velké misijní řády upadly.

Nová mše, osiřelí seminaristé, FSSPX

Biografie dále popisuje vytvoření Bugniniho Novus Ordo a ústřední roli, kterou hrál arcibiskup Lefebvre v Ottavianiho intervenci, „Kritické studii“ proti nové mši. V této době se setkáváme s osiřelými seminaristy, jimž arcibiskup Lefebvre radí, což nakonec vede k založení Bratrstva sv. Pia X. Jak jej práce v Africe vychovala, začal arcibiskup Lefebvre znovu z ničeho.  A to, co nyní započal, začalo vyvolávat vlny úleku v evropské hierarchii.

Bratrstvo bylo založeno s plným církevním schválením., ale bylo nezákonně potlačeno kvůli svému nekompromisnímu přilnutí k tradici. Kapitola s názvem „Lnu k věčnému Římu“ je jednou z nejpoutavějších částí knihy. Líčí rozhodující konfrontaci arcibiskupa Lefebvra s Vatikánem papeže Pavla VI. v půlce 70. let. Opět se setkáváme se všemi dávnými hráči včetně kardinála Jeana Villota a arcibiskupa Giovanniho Benelliho, kteří byli rozhodnuti zničit pevnost tradice v Ecône.

Tady se vlastně odehrála skutečná bitva za Bratrstvo sv. Pia X. Vše, co následovalo, včetně biskupských svěcení v roce 1988, bylo logickým zakončením patové situace mezi arcibiskupem Lefebvrem a papežem Montinim. Pavel VI. vnímal Ecône jako hrozbu své koncilní reformě, přestože tato reforma byla zřejmou katastrofou.

Ačkoliv jej Biografie neobsahuje, je případ otce Lina Popiana poučný a vrhá světlo na ďábelské zmatení ve Vatikánu Pavla VI. Linus Popian a ještě jeden seminarista v komunistickém Rumunsku byli členy pravoslavné církve, ale došli k přesvědčení, že Římskokatolická církev je jedinou pravou Církví. Kdyby konvertovali ke katolicismu v Rumunsku, byli by pronásledováni a možná posláni na Sibiř. Riskovali proto své životy, aby utekli z komunistického Rumunska a podstoupili nebezpečnou cestu do Vatikánu.

Tito dva seminaristé řekli kardinálu Villotovi a kardinálu Philippemu, že chtějí konvertovat ke katolicismu. Kardinálové byli zděšeni. Tito hierarchové slíbili věrnost ekumenismu a Ostpolitice Druhého vatikánského koncilu. Řekli Linu Popianovi a jeho kolegovi, že neměli utíkat z komunismu. Kardinálové jim také řekli, aby nekonvertovali ke katolicismu, ale aby zůstali ve schizmatické rumunské církvi. Seminaristé přesto konvertovali ke katolicismu, ale kardinál Villot prostřednictvím arcibiskupa Casaroliho zablokoval jejich svěcení na kněze. Casaroli řekl, že by svěcení těchto dvou mladých mužů poškodilo vztahy Vatikánu s komunistickou vládou Rumunska a zapříčinilo by potíže při ekumenickém dialogu s rumunským pravoslavím. Seminaristé nebyli až do smrti Pavla VI. vysvěceni a byli vysvěceni až v období sedevacante před zvolením Jana Pavla II. (21) Tato epizoda odhaluje myšlení v nejvyšších kruzích Vatikánu v době, kdy byl pronásledován arcibiskup Lefebvre a vedla se válka proti Ecône.

Arcibiskup Lefebvre pokračoval ve svém díle navzdory nezákonným sankcím, které na něj uvrhli. V nauce, v liturgii, v katolických principech společenské vlády Ježíše Krista zůstal věrný papežům všech časů, zatímco papež Pavel VI., papež Jan Pavel II. a nynější papež Benedikt XVI. se rozhodli vzít si za svůj „dům postavený na písku“, modernistický „nový počátek“ Druhého vatikánského koncilu, o němž otec Ratzinger tak nenuceně hovořil.

Biografie detailně pokrývá život arcibiskupa Lefebvra po Druhém vatikánském koncilu. Zaznamenává vzrůst Bratrstva sv. Pia X., mimořádný příspěvek Ecône, založení FSSPX v Americe, arcibiskupovu reakci na pohoršení v Assisi v roce 1986, biskupská svěcení v roce 1988 a mnohé další věci.

Část knihy, která se týká jednání mezi arcibiskupem a kardinálem Ratzingerem v roce 1988 si zaslouží zvláště přečíst ve světle Ratzingerova vyzdvižení na post papeže. Dokonce i dnes, kdy se zdá, že Řím podává olivovou ratolest, nesmí starostlivý katolík nikdy zapomenout na opovržení kardinála Ratzingera vůči tradicionalistům, jak jej publikoval. V Principech katolické teologie kardinál Ratzinger napsal:

„Byl koncil špatnou cestou, po níž se musíme vrátit zpět, pokud máme zachránit Církev? Hlasy těch, kteří říkají, že to tak je, jsou stále hlasitější a jeho stoupenci stále početnější. Mezi nejočividnější fenomény posledních let se musí započítat vzrůstající počet integralistických [tradicionalistických] skupin, v nichž touha po zbožnosti, po smyslu tajemství, nalézá zadostiučinění. Musíme se mít na pozoru a minimalizovat tato hnutí. Nepochybně představují horlivý sektářský fanatismus, který je antitezí katolicity. Musíme jim vzdorovat více než silně.“ (22)

V roce 1988 kardinál Ratzinger obdobně řekl:

„Je to nepřípustné. Nedá se akceptovat, že by v Církvi existovaly skupiny katolíků, kteří nenásledují všeobecný způsob myšlení biskupů světa.“ (23)

Mějte se tedy skutečně na pozoru, vyjednávači!

Ti, kdo jej znali

Biografie má unikátní hodnotu, protože autor obrátil svou pozornost k rozsáhlému rezervoáru primárních zdrojů v Evropě, což znamená, že v knize je mnohé, s čím se anglicky mluvící čtenáři setkají poprvé.

Zvláštní kouzlo má závěrečná kapitola, která ukazuje arcibiskupovu laskavost a dobrou povahu. Jsou zde příběhy od rodin a přátel a část nazvaná „Jak jej viděli jeho řidiči“. Jeden krátký příběh zní takto:

„On (arcibiskup Lefebvre) byl ochoten strávit noc v hotelu, jen aby nerušil priorát v pozdní hodinu nebo kvůli tomu, aby všichni, kdo s ním cestovali, měli ubytování. A nikdy nešel spát dříve, než zkontroloval pokoj svého řidiče, a bylo-li to nezbytné, vyměnil si jej s ním se slovy: ´Vy jste řidič a potřebujete klidný pokoj. A kromě toho, já jsem hluchý.´“ (24)

Knihu biskupa Tissiera de Mallerais lze doporučit, protože sesbíral ohromné množství rešerší, poznámek a dokumentů včetně rozhovorů se studenty a známými, kteří znali arcibiskupa ještě před koncilem. To spolu s těmito a dalšími zdroji představuje dobře utříděnou a čtivou biografii. Nebyl to snadný úkol a byl vykonán zručně.

Kniha dává čtenáři vyčerpávající přehled o současné krizi víry. Vysvětluje kořeny krize a nástroje legitimního odporu. To vše je prezentováno v kontextu příběhu života a díla arcibiskupa Marcela Lefebvra, pozoruhodného muže, který stál prakticky osamocen jako ztělesnění katolické pravdy, který odmítal ustoupit tváří v tvář všeprostupujícímu modernismu. Cenných poučení je v knize obsaženo mnoho. Bohatý poznámkový aparát a kompletní index činí z knihy vynikající referenční materiál. Kniha si zaslouží být v každé knihovně v každé domácnosti.

Originál

Před lety jsem měl pracovní jednání s agentem tajných služeb Spojených států, který dopadl tiskaře, kteří padělali peníze. (25) Zeptal jsem se ho: „Jak poznáte padělek?“ Odpověděl: „Musíme detailně znát originál. Když opravdu znáte originální dolar, snadno poznáte padělek.“

Arcibiskup Lefebvre je nenáviděn, protože je originálem. Jeho život, jeho dílo, jeho učení je životem, dílem a učením opravdového katolického biskupa. Aniž by se o to snažil, odhaluje členy pokoncilní hierarchie jako padělky v tom, co učí a jak vládnou. V porovnání s arcibiskupem Lefbevrem dokonce i „nejkonzervativnější“ Novus Ordo biskup čpí pachem liberalismu.

Během ariánské krize ve 4. století, když většina hierarchie upadla do této hereze, putovali ariánští biskupové do Konstantinopole požádat sv. Bazila Velikého, aby se přidal k jejich věci. Byli vyvedení z míry tím, že patřil mezi jediné biskupy na světě, kteří nebyli na jejich straně. Svatý Bazil odpověděl: „Asi jste nikdy předtím nepotkali katolického biskupa.“

V Biografii Marcela Lefebvra nám Tissier de Mallerais představuje skutečného katolického biskupa. Poznejme ho detailně. Když se nám to podaří, uvědomíme si, že nekompromisní postoj arcibiskupa Lefebvra pro tradici a pro obnovu tridentské mše je, kromě poselství Panny Marie z Fatimy, hlavním světlem naděje, které nám Prozřetelnost v pokoncilní bouři dala.

Biografie Marcela Lefebvra je k dostání v anglické verzi na Angelus Press.   

Poznámky:

1. Z Biografie Marcela Lefebvra (dále jen „BML“); Bernard Tissier de Mallerais (Kansas City: Angelus Press, 2004) str. 411.

2. BML, str. 36.

3. tamtéž, str. 39

4. Nemá nic společného s Marcelem Lefebvrem.

5. Detaily, včetně podvratných akci proti otci Le Flochovi, jsou uvedeny v BML str. 47 – 54. Arcibiskup si uctivě stěžoval na papeže Pia XI.: „Papež Pius XI. byl velmi inteligentní muž, který měl velkou víru a sepsal skvělé encykliky. Bohužel však ve vládnutí jako takovém byl slabý – velmi slabý – a určitým způsobem byl přitahován k tomu, aby byl spřízněn se světem. Nejenže odvolal otce Le Flocha, ale také kardinála Billota, který byl význačným a mimořádným profesorem Gregoriánské univerzity. The Little Story of My Long Life, arcibiskup Marcel Lefebvre [Brownville: Sestry Bratrstva sv. Pia X., 2002], str. 30.

6. Na papeže sv. Pia X. naléhali, aby odsoudil Action Francaise, protože ačkoliv byla kontrarevoluční, byla to sekulární nekatolická organizace. Pius X. ji odmítnul odsoudit. „Dělají příliš mnoho dobrého,“ řekl Pius X., „brání principy autority. Brání řád.“ BML, str. 48.

7. Arcibiskup Lefebvre řekl: „Action Francaise nebyla striktně katolickým hnutím [ale] byla hnutím proti nepořádku, který zednářství vnášelo do Francie. Hájila jasnou, určitou reakci, návrat k řádu, kázni, mravnímu kodexu, křesťanské morálce. Vláda byla tímto hnutím popuzena a trvala na tom, aby jej papež Pius XI. odsoudil. Action Francais byla vytvořena z nejlepších katolíků, kteří se snažili vrátit Francii zpět na správnou cestu. A přesto ji papež Pius XI. odsoudil. Nejlepším důkazem toho, že jeho úsudek byl nesprávný, je to, že když umřel, jeho státní sekretář, nový papež Pius XII. odsouzení tohoto hnutí zrušil. Bylo ale příliš pozdě! Zlo se již stalo. Action Francaise byla zruinována. Bylo to děsivé a mělo to nesmírné následky. „The Little Story of My Long Life“, str. 32.

8. To bylo přesným opakem papeže Pia XII. Při audienci v roce 1948 se papež Pius XII. vyptával arcibiskupa Lefebvra na jeho studia v Římě. Když se dozvěděl o otci Le Flochovi, řekl Pius XII. vřele: „Ach, drahý otec Le Floch“. BML, str. 163.

9. BML, str. 231.

10. Freemasonry and the Vatican, Vicomte Leon de Poncins, str. 14.

11. BML, str. 254.

12. tamtéž, str. 329

13. tamtéž, str. 328

14. tamtéž, str. 330

15. tamtéž, str. 323

16. Open Letter to Confused Catholics, arcibiskup Marcel Lefebvre, [Kansas City: Angelus, 1992], str. 102. Zvýraznění autor článku.

17. Theological Highlights of Vatican II, Otec Joseph Ratzinger [New York: Paulist Press, 1966], str. 20.

18. tamtéž, str. 22

19. BML, str. 335

20. tamtéž, str. 373

21. Viz článek „Vatican Says, ‘You Must Not Become Catholic’,” John Vennari, Catholic Family News, prosinec 2001.

22. Principles of Catholic Theology, Joseph Ratzinger, [San Francisco: Ignatius Press, 1987] str. 389. Zvýraznění autor článku.

23. Archbishop Lefebvre and the Vatican, Otec Francois Laisney [Kansas City: Angelus Press, 1999], str. 222. Zvýraznění autor článku.

24. BML, str. 597.

25. Chtěl jsem si pořídit jeden z tiskařských strojů, které zkonfiskoval – stále je na něm zelený inkoust.

  

Zdroj: Catholic Family News 

Překlad: D. Grof