Christopher A. Ferrara
2. září 2011
2. září 2011
Zachoval si víru, když ji miliony lidí opustily. Ale byl v plném společenství?
Poté, co byl v roce 1970 publikován Novus Ordo Missae, vatikánští byrokraté pod vedením Annibale Bugniniho, hlavního osnovatele katastrofické „liturgické reformy“ vytrvale propagovali podvod, že tradiční latinská mše byla zakázána: zrušena, vyrušena, zcenzurována, vymýcena, zavržena, vsazena do klatby. Prostě vše. V odezvě na šílené tvrzení, že přijatý a schválený římský ritus je nyní nelegální, se mnozí katolíci promptně odebrali do nezávislých kaplí nebo do kaplí Bratrstva sv. Pia X., aby zde vyčkali dne, kdy přijde Vatikán zase k rozumu.
Trvalo skoro čtyřicet let než se tak konečně stalo. Nakonec 7. 7. 2007 papež Benedikt XVI. poprvé od doby, kdy liturgická katastrofa začala, prohlásil směrem k univerzální Církvi otevřeně, co jsme my tradiční katolíci o našem misálu vždy věděli: „tento misál nebyl právně zrušen a v důsledku toho byl v zásadě vždy dovolený.“
Co se týká Bugniniho, trvalo to mnohem méně než čtyřicet let, než ohledně něj a jeho „díla“ přišel Vatikán k rozumu, i když zhoubné následky ponechal netknuté. V roce 1975 papež Pavel VI. několik dní poté, co si přečetl Bugniniho složku, která se dostala na jeho stůl, propustil z funkce tohoto „Pána pohrom“, rozpustil jeho kongregaci a poslal ho jako papežského nuncia do Íránu. Bugnini, hovořící o sobě ve třetí osobě, připustil, že složka údajně „prokázala, že arcibiskup Bugnini je svobodný zednář“ (Bugnini, Reforma Liturgie, str. 91). Ať už složka prokázala cokoliv, sám Bugnini potvrdil historickou skutečnost: papež si přečetl složku o Bugninim a Bugnini byl následně vyhozen. Bugnini dále připustil, že k náhlému ukončení jeho kariéry Velkého reformátora nemohlo dojít na základě „materiálu obyčejné administrativní povahy. Muselo zde být něco mnohem zásadnějšího.“ (tamtéž)
Desetiletí za desetiletím nás propagátoři pokoncilní korektnosti – vy víte, kdo jste – zbožně ujišťovali, že „poslušnost papeži“ po nás vyžaduje, abychom věřili tomu, že papež tradiční mši zakázal a chovali se tak. Nyní sám papež prohlásil, že to je nesmysl. V módě ale zůstává jiné nesmyslné tvrzení pokoncilní korektnosti: totiž, že Bratrstvo sv. Pia X. není v „plném společenství“ s Církví, přestože jeho biskupové již nejsou považováni za exkomunikované.
Poctivost si zde žádá, abych poznamenal, že to byl také papež Benedikt, který prohlásil (třebaže to bylo mimochodem), že jeho úmyslem při snětí exkomunikace ze čtyř biskupů FSSPX „bylo odstranit překážku, která by mohla ztěžovat otevření dveří k dialogu a pozvat tak čtyři biskupy Bratrstva sv. Pia X., aby znovu nalezli cestu k plnému společenství s Církví.“
Papež sám tedy užil tuto frázi. Ale co znamená? Zamyslete se nad jazykem dekretu, kterým byly sňaty exkomunikace, a který z pravomoci papeže Benedikta vydal kardinál Re z Kongregace pro biskupy 21. ledna 2009:
Na základě fakult, které mi výslovně udělil Svatý otec Benedikt XVI., tedy tímto dekretem snímám trest exkomunikace latae sententiae, prohlášený touto Kongregací 1. července 1988 z biskupů Bernarda Fellaye, Bernarda Tissiera de Mallerais, Richarda Williamsona a Alfonsa de Galaretta a zároveň, počínaje dneškem, prohlašuji dřívější dekret za neúčinný.
Neúčinný! A co je nyní u exkomunikace právně „neúčinné“? Podle Kodexu kanonického práva z roku 1983:
Kán. 1331 §1. Exkomunikovanému se zakazuje:
1. jakákoliv účast formou služby při mši a všech ostatních bohoslužbách;
2. udělovat svátosti a svátostiny a přijímat svátosti;
3. zastávat kterýkoliv církevní úřad, službu, úkol nebo konat úkony z moci řízení.
To znamená, že účinky exkomunikace jsou v podstatě tři: (1) zákaz udělovat svátosti, (2) zákaz přijímat svátosti, (3) zákaz zastávat kterýkoliv církevní úřad nebo službu v Církvi. Z čehož vyplývá, že snětí exkomunikací ze čtyř biskupů Bratrstva by mělo znamenat – pokud mají slova zachován svůj význam – že tito čtyři biskupové mohou udělovat a přijímat svátosti a zastávat církevní úřad a službu. Stejně jako kněží Bratrstva, kteří však především nikdy exkomunikováni nebyli.
Co je tedy za problém? Zde si musíme velice pečlivě přečíst klíčovou pasáž z papežova dopisu biskupům světa ohledně snětí exkomunikací:
„Skutečnost, že Bratrstvo sv. Pia X. nemá v církvi žádné kanonické postavení, se ovšem nezakládá na důvodech kázeňských, ale naukových. Dokud Bratrstvo nemá v církvi žádné kanonické postavení, ani jeho kněží, nevykonávají v církvi žádný právoplatný úkon ze svátostí. Je tedy třeba rozlišovat mezi kázeňskou rovinou, týkající se osob jako takových a mezi rovinou naukovou, na níž se jedná o otázku úřadu a jeho ustanovení. Abych to ještě jednou upřesnil: pokud nejsou vyjasněny otázky nauky, nemá Bratrstvo v církvi žádný kanonický status a jeho duchovní, přestože byli zbaveni církevního trestu, nevykonávají právoplatně žádný svátostný úkon v církvi.“
Papež zde dosti překvapivě říká, že jediná překážka kanonickému statutu je nauková a že předpokládaná nauková překážka nezahrnuje herezi nebo nesouhlas s naukou, která není definovaná jako dogma, ale s otázkami, které se musí vyjasnit. Prohlášení také, vcelku okázale, specifikuje, že jako osoby jako takové nejsou již kněží a biskupové Bratrstva pod kanonickým trestem, který by jim zabraňoval ve výkonu své duchovní služby jakožto kněží a biskupů. Jedinou překážkou je blíže nespecifikované vyjasnění blíže nespecifikovaných naukových otázek.
Přiznám se, že nemám po přečtení tohoto prohlášení žádnou představu toho, co přesně Bratrstvo musí udělat, aby dosáhlo „plného společenství“ a získalo tak „kanonický status“ a způsobilost „vykonávat duchovní službu“ v Církvi. Jestliže již klerici Bratrstva jako jednotlivé osoby nejsou nijak kanonicky nezpůsobilí, co je pak základem pro kolektivní překážku u Bratrstva, která spočívá v naukových otázkách, jež musí být vyjasněny? Žádná z těchto otázek není zřejmá. Je zcela zjevné, že Církev dnes je naplněna duchovními a laiky, jejichž nauka zoufale potřebuje vyjasnění v základních bodech víry a mravů, jako je například antikoncepce. Přesto neexistují žádná prohlášení Vatikánu o nezpůsobilosti těchto lidí udělovat nebo přijímat svátosti, vykonávat duchovní službu nebo dokonce zastávat v Církvi úřad dokud nebude jejich nauka vyjasněna.
Je poctivé se zeptat: Byla tato překážka v podobě nutného vyjasnění naukových otázek – což samozřejmě znamená otázek týkajících se Druhého vatikánského koncilu a ničeho jiného – vznesena ad hoc kvůli Bratrstvu a pouze kvůli Bratrstvu? Nepotřebuje sama tato překážka vyjasnění? Co konkrétně musí Bratrstvo prohlásit, aby zdolalo tuto nejasnou překážku nutného naukového vyjasnění? Nejde, vcelku doslovně, o překážku v podobě Druhého vatikánského koncilu, ať už to znamená cokoliv? Základní otázkou je: má toto [prohlášení] vůbec nějaký skutečný význam?
Právě jsme obdrželi náznak toho, že odpověď je negativní. Katolický blog Rorate Caeli přinesl 28. května 2011 zprávu, že otec Daniel Couture, představený Asijského distriktu FSSPX, byl biskupem Fellayem pověřen, aby přijal řeholní sliby matky Marie Micaeli, která přešla z Kongregace sester dominikánek na Novém Zélandu, což je Novus Ordo kongregace, k Sestrám dominikánkám ve Wanganui, což je kongregace ustavená biskupem Fellayem. Zpráva říká, že matka Marie „k tomu měla zvláštní povolení [vatikánské] Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.“
Je evidentní, že souhlas s tímto přestupem nepřímo uznává úřad biskupa Fellaye, který ustavil společenství Dominikánských sester ve Wangui, a úřad otce Coutura při přijetí slibů řádové Novus Ordo sestry, která přešla do tohoto [tradičního] řádu, a kanonickou službu Bratrstva všeobecně skrze to, že jeden z jeho kněží byl pověřen jedním z biskupů Bratrstva přijmout řádovou sestru do řádu, který je spojen s Bratrstvem, a jehož představeným je biskup Fellay.
Naukové rozhovory mezi Bratrstvem a Vatikánem ohledně vyjasnění naukových otázek týkajících se Druhého vatikánského koncilu jsou uzavřeny a my čteme zprávy, že biskup Fellay a jeho dva zástupci byli pozváni do Vatikánu na schůzku dne 14. září 2011, tj. na výročí zveřejnění Summora Pontifica, s oficiálně udávaným důvodem předání konečného stanoviska Bratrstva k rozhovorům. Bude překážka v podobě Druhého vatikánského koncilu odstraněna? Skončí tato překážka stejně, jako onen nesmysl jakým byl zákaz tradiční mše, v popelnici koncilní mytologie? Připustí Vatikán nakonec, že koncil nic nezměnil a po katolících nic nepožaduje, pokud jde o to, čemu musí věřit a co musí praktikovat, aby byli v „plném společenství“ s Církví?
Zdálo by se, že s ohledem na vývoj ve věci Sester dominikánek ve Wanganui, byly tyto otázky již zodpovězeny kladně. Samozřejmě, že budou dříve či později zodpovězeny kladně, stejně jako jsme vždy věděli, že je jen otázkou času, než sám papež uzná, že tradiční mše nebyla nikdy zrušena a byla vždy dovolená.
Tolik nesmyslů již bylo během tohoto pontifikátu rozptýleno. Novokatolická polemika ohledně „schizmatu“ tradičních katolíků je dnes v troskách. Co z novokatolického postoje zůstane, až bude Bratrstvo nakonec „regularizováno“ de jure – de facto už totiž regularizováno je, kdo si tedy z koho dělá legraci? Nezůstane z ní nic. A když z novokatolicismu nic nezůstane a jeho nárok na to být mravním a teologickým mravokárcem bude zhašen, pak může všude dojít k obnově Církve. Doufejme, že dnem zániku bude 14. září 2011.
Zdroj: The Remnant
Překlad: D. Grof