čtvrtek 20. října 2011

Konference arcibiskupa Lefebvra - Long Island,New York (1983)


Konference arcibiskupa Lefebvra - Long Island, New York
5. listopadu 1983
Původně otištěno ve vydání časopisu The Angelus v prosinci 1983.
Myslím si, že tak jako ostatní tradiční katolíci, byste teď rádi slyšeli, jak se věci mají, v jakém bodě jsou vztahy mezi Kněžským bratrstvem sv. Pia X. a Vatikánem. Proto vám podám rychlý souhrn.
Proč udržuji vztahy s Římem? Proč dál jezdím do Říma? Protože si myslím, že Řím je centrem katolicismu, protože si myslím, že bez Říma nemůže existovat žádná katolická Církev. Jestliže je naším záměrem nalézt způsob, jak by se Církev znovu napravila, musíme se obracet k Římu a možná, díky milosti Boží, se nám podaří situaci napravit. Nemůže to být žádný jednotlivý biskup, jako jsem já, kdo může napravit situaci v katolické Církvi. Proto se snažím dál jezdit do Říma a obhajovat věc tradice. Protože jsem přesvědčen, že skrze tradici katolická Církev znovu získá pozici, jakou měla před Druhým vatikánským koncilem a získá prostředky pro skutečný pokrok. Za prvé vám musím říci, že nemám žádné iluze – situace v Římě je velmi vážná, velmi vážná. Shrnu celou situaci, jak se vyvinula na koncilu a jak bohužel existuje do dneška, tak, že ve skutečnosti došlo k trojí zradě Církve. Církev svatá byla zrazena trojím způsobem, velice přímým a konkrétním způsobem.
První zradou byla zrada se zednáři, druhou zrada s protestanty a třetí zrada s komunisty.
Před koncilem a během koncilu existovala shoda mezi lidmi, kteří byli pověření Církví, a stali se nástroji této zrady. Jmenovitě šlo o Sekretariát pro jednotu křesťanů, který byl k tomu speciálně utvořen a byl řízen kardinálem Beou jakožto jeho viceprezidentem, Msgr. de Smedtem, biskupem z Brug, a sekretářem Msgr. Willebrandsem, který se stal holandským kardinálem. Toto byly osoby, které se staly nástrojem zrady. Existovaly přímé kontakty mezi kardinálem Beou a zednářskou lóží zde v New Yorku a židovskou lóží B´nai B´rith ve Washingtonu, která má 75 000 členů, a s lóžemi po celém světě.
Proč tyto kontakty existovaly? Proč se kardinál Bea jménem Vatikánu, jménem Říma setkal se zednáři? Proto, aby koncil uznal „práva člověka“. Jak jsme je mohli uznat? Tím, že jsme uznali náboženskou svobodu, která je jedním z „práv člověka“. Uznat náboženskou svobodu tedy znamenalo v principu uznat „práva člověka“ v Církvi. Církev ale vždy dříve tyto deklarace „práv člověka“, které byly vzneseny proti Boží autoritě, odsuzovala.
Druhou zradou byla zrada s protestanty. Byl to Msgr. Willebrands, komu bylo především svěřeno pěstovat vztahy s Ekumenickou radou církví v Ženevě. Jel do Ženevy, aby se usmířil s protestanty a protestanti mu řekli: můžeme se s vámi usmířit, můžeme se sjednotit a pracovat společně, ale musíte z církevní liturgie a z konceptu Církve odstranit vše, co není ve shodě s protestantskými principy. Proto musela být celá liturgie a celá struktura Církve pozměněna a musel přijít nový Kodex kanonického práva, aby zavedl tuto novou strukturu Církve, demokratickou strukturu, a uvedl ji do praxe. Toho dosáhl Msgr. Willebrands.
Třetí zrada proběhla také skrze Msgr. Willebrandse a kardinála Beu a jejich schůzky v Konstantinopoli s vyslanci Moskvy a také v Řecku se zástupci pravoslavné církve, s pravoslavným patriarchou Pimenem, kterého delegovala Moskva. Co jsme měli udělat, abychom se zavděčili komunistům? Komunisté žádali za prvé, aby na koncilu nezaznělo žádné odsouzení komunismu, za druhé, aby všichni biskupové v opozici ke komunistickému režimu byli zabaveni funkce a byli nahrazeni kolaborujícími biskupy. Nu, tyto rozličné požadavky: náboženská svoboda požadovaná zednáři, změna celé podstaty a založení Církve a liturgie kvůli protestantům, neodsouzení komunismu a změna biskupů kvůli komunistům – s tím vším Církev souhlasila a zaručila to. Církev řekla ano, to je v pořádku, uznáme náboženskou svobodu, a byl to Msgr. de Smedt, viceprezident Sekretariátu pro křesťanskou jednotu, kdo byl předkladatelem schématu o náboženské svobodě na koncilu spolu s kardinálem Beou, který stál za ním a který jej podporoval. Pětkrát proběhl pokus schéma zamítnout, pětkrát jej přinesli zpět a nakonec uspěli a náboženská svoboda byla schválena.
To znamená, že všechny katolické státy byly laicizovány, což je velmi vážné, nanejvýš vážné. Protestanti také dostali, co chtěli, a bylo je vidět při liturgické reformě. Byli tam: šest protestantských duchovních bylo při liturgické reformě a oni se zeptali těchto protestantských duchovních, co se jim nelíbí na katolické Církvi. A papež Pavel VI. udělal vše, aby byli spokojení. Změnili tudíž naší mši, aby potěšili protestanty, a tomu říkají „ekumenismus“. A komunistům slíbili, že komunismus nebude na koncilu odsouzen a na koncilu odsouzen nebyl. Já sám jsem přinesl do sekretariátu koncilu 450 podpisů za odsouzení komunismu. Já sám! Čtyřistapadesát podpisů biskupů bylo uloženo do zásuvky a v tichosti pohřbeno, zatímco jindy se popřálo sluchu žádosti jediného biskupa. V tomto případě bylo 450 biskupů ignorováno. Zásuvku zavřeli a řekli nám: ne, ne, o tom nic nevíme, žádné odsouzení komunismu nebude. A vyměnili antikomunistické biskupy: kardinála Mindszentyho nahradil kardinál Lekai, kardinála Berana v Československu nahradil kardinál Tomášek. Totéž se stalo v Litvě a Československu, všichni biskupové se stali kněžími mírového hnutí, kolaboranty s komunistickým režimem. V knize nazvané Moskva a Vatikán si můžete přečíst, jak litevští kněží napsali svým biskupům dopis, v němž se říká: „Už to nechápeme. Předtím nás naši biskupové podporovali v boji proti komunismu a umírali jako mučedníci, mnozí jsou stále vězněni, jiní jsou mrtví, byli umučeni, protože nás podporovali proti komunistům, aby splnili svou kněžskou povinnost, a nyní jste to vy, biskupové, kteří nás odsuzujete, jste to vy, kdo nám říkáte, že nemáme právo vzdorovat, plnit svůj apoštolát, protože je to v rozporu s komunistickými zákony, je to v opozici vůči vládě.“
Jak je tohle možné? Taková je situace v Církvi. Toto je skutečně zrada, která se stala!
Takže jistě chápete, že když jedu do Říma a odmítám princip náboženské svobody vyhlášený na koncilu, říkají mi: „musíte uznat koncil, musíte přijmout liturgické reformy.“ A já pak odmítnu. To nejsou nicotnosti. Náboženská svoboda neprošla na koncilu zase tak snadno. Je to celý program. Proto posledních šest let jezdím do Říma a vždy chci, aby reformovali koncil, aby všechna koncilní schémata, která nejsou dobrá, reformovali – taková schémata jako je schéma o náboženské svobodě. Zjevně se setkávám s nepřetržitým odmítáním ze strany Vatikánu, ačkoliv, když jsem se na konci roku 1978 setkal s papežem, souhlasil s tím, že jmenuje prostředníka mezi sebou a mnou, kardinála Šepera.  Pak kardinál Šeper umřel a papež jmenoval kardinála Ratzingera. Ale pořád se potýkáme se stejnými problémy. V posledním dopise, který jsem obdržel z Říma, papež nadále lituje, že nejsem ochoten uznat všechny kroky koncilu, že nejsem ochoten přijmout liturgické reformy ve Svaté církvi. Ale to se nedá obejít. A popravdě, existuje další překážka, jíž je nový Kodex kanonického práva, který byl vytvořen ve stejném duchu, o němž jsem vám teď říkal, v duchu koncilu, zlém duchu. Z tohoto důvodu jsem se očividně dostal do velkých problémů. Ale dokud jsou ochotní si sednout a diskutovat, kdož ví? Všemohoucí Bůh může cokoliv – a tak si říkám, že když bude Dobrý Pán chtít, aby pochopili, když jim bude jednoho dne chtít dát zvláštní osvícení, možná se nám jednoho dne podaří, aby přijali korekci koncilu, vrátili se k tradici v liturgii a vrátili se k tradici v Církvi. Jsem si vědom, že je to velice obtížné, protože už teď za tímto účelem jezdím do Říma šest nebo sedm let a přesto jsme stále v bodě, kde jsme začali. Proto, když říkají, že hledám kompromis s Římem, není to pro mě otázka kompromisu s Římem naprosto v ničem – prostě jen žádám návrat k tradici, což je jediný způsob, jak Církev může skutečně obnovit svou dokonalost a svou svatost.
Situace je nyní jaká je a já musím připustit, že v tuto chvíli nevidím žádnou velkou naději. Jediným malým úspěchem, který je možná na cestě, je onen proslulý a s napětím očekávaný dekret, i když se stále odsouvá, dekret umožňující všem kněžím sloužit starou mši, dekret, který jim má dát svobodu a už je nepronásledovat. Tento dekret se měl objevit, ale hovoří se o něm už tři roky a za tři roky nebyl stále vydán. Musíte si proto uvědomit, že v tuto chvíli je situace v Římě velice obtížná. Modernismus v Římě je stále všemocný. Modernističtí a progresivističtí kardinálové mají stále většinu, a tak i když jsou zde jeden nebo dva kardinálové, kteří jsou více či méně tradicionalističtí a kteří alespoň mají touhu vrátit se k tradici, nu, jsou stále zastavováni pěti nebo šesti kardinály, kteří mají všechnu moc a kteří vyvíjejí na Svatého otce tlak, aby zastavil jakýkoliv návrat k tradici. Jsou to oni, kdo zabraňuje vydání tohoto dekretu. Říkají papeži: „Jestliže se tento dekret objeví, jestliže uvolníte starou mši, tradiční mši, pak je naprosto po všem, co jsme od koncilu vykonali.“
V Římě pokračuje boj mezi několika tradicionalistickými kardinály – kardinálem Oddim, kardinálem Pallazinim na jedné straně a všemi progresivistickými kardinály na druhé: kardinálem Casarolim, kardinálem Pironiem, kardinálem Baggiem a všemi těmi, kdo jsou v Kongregaci obřadů: kardinálem Casoriem a Msgr. Virgiliem Noem a pak v Kongregaci pro nauku víry: dominikánem Msgr. Hamerem. Všichni jsou to modernisté a pokaždé, když navštíví papeže, říkají: „Především žádný návrat zpět, žádný návrat k tradici, to je mimo debatu!“
Papež nemá silnou vůli. Působí jako silný muž, ale není silný muž, je slabý. Sám jsem to viděl na audienci u něj. Byl připraven podepsat papír, který by mi dal svobodu a který by říkal, že já a Kněžské bratrstvo můžeme slavit tridentskou mši. „Ach, to není nic závažného, dáváte přednost oné mši, ach, jestliže to chcete, není to závažné. Je to disciplinární otázka.“ A pak povolal kardinála Šepera, aby mu řekl, že bude prostředníkem mezi papežem a mnou, a když řekl kardinálu Šeperovi: „Nakonec, neexistuje mnoho obtíží v případě Msgr. Lefebvra. Mohli bychom mu zaručit právo slavit tridentskou mši s Bratrstvem.“ „Ach, ne!,“ zvolal kardinál Šeper, „Ach, ne, Svatý otče! Oni si z této mše dělají svoji bojovou zástavu! S tím se nemůžeme smířit!“ A pak byl Svatý otec jako malé zlobivé dítě přistižené při činu, zdálo se, že se polekal a řekl: „Dobře, dobře. Poslyšte, vy promluvte s monsignorem, já mám spoustu práce. Kardinál Baggio na mě čeká. On má moc práce.“ A pak Svatý otec odešel. Takhle se nechová skutečný papež! Papež, který ví, co dělá, měl kardinálu Šeperovi říci: „Poslyšte, já jsem hlava, já vím, co dělám, a já si přeji podepsat takový dokument pro Msgr. Lefebvra, mám plnou svobodu to učinit!“
Toto je důvod, proč jsem si vždy myslel, že musím jezdit do Říma, že musím psát, že musím navštěvovat tyto kardinály, aby nemohli říci, že nic neděláme nebo že už je neuznáváme nebo, že si nepřejeme být s nimi v kontaktu. Nemohou říci, že jsem neudělal vše, co je v mých silách, abych se pokusil zůstat s nimi v kontaktu. Myslím si však, že to, co se počítá mnohem víc než slova a psaní, jsou fakta, dokonce i v Římě. Jaká jsou fakta v náš prospěch? Semináře! Výchova kněží! Výchova tradičních kněží, kněží pro tradici, výchova dobrých a svatých kněží v našich seminářích. To je dílo, ve kterém musíme pokračovat, dílo, které se v Římě počítá. Proč mě Řím ještě vůbec přijímá? Proč se mnou ještě jednají s určitým respektem? Protože vědí, že mám semináře, že jsem od roku 1970 vysvětil takřka 200 kněží a že mám 250 seminaristů ve svých seminářích. Vědí to velice dobře a tohle je to, co se v Římě počítá. Oni už nemají semináře. Jejich semináře jsou prázdné, nebo jsou to modernistické semináře. Oni teď vědí, že v Écône, v Ridgefieldu a v Buenos Aires formujeme skutečné kněze. Oni to vědí moc dobře a obdivují naše mladé kněze. Takže toto je tím, co na ně dělá dojem daleko větší než moje slova, psaní nebo schůzky. Oni si dobře uvědomují, že letos jsem vysvětil třicet kněží. Myslím si tedy, že tím to je. A oni si perfektně uvědomují, že se naši kněží po světě šíří. Oni vědí o existenci našich tradičních skupin po světě. Usilujeme o to, abychom se rozšiřovali. Oni vědí, že máme mnoho priorátů v Evropě, ve všech /západoevropských/ zemích. Navíc vědí, že existují další tradiční kněží, že nejsme sami, že podporujeme jiné tradiční kněze v jejich práci. A to vše je trochu děsí. Jsou nuceni s námi počítat. A tohle je to, proč si myslím, že jednoho dne uspějeme a přesvědčíme Řím, že se musí vrátit k tradici. Oni řeknou: už dále nemůžeme ignorovat tyto semináře, tyto kněze, nejen kněze Bratrstva, ale také všechny tradicionalistické kněze. Už je nemůžeme ignorovat. To je úkol, který před námi leží a který jsem nikdy nezměnil!
A proto ještě řeknu pár slov, což musím, o smutné situaci, v jaké se Bratrstvo nalezlo tento rok v severním distriktu ve Spojených státech. Nu! Obvinili mě, že jsem provedl změny. Změny čeho? Mše, kterou slavím, mše, kterou před chvílí slavil P. Schmidberger, je tridentská mše! Je to tradiční mše! Nikdy jsem nic nezměnil! Je to tatáž mše, kterou navštěvovali nešťastní kněží, kteří nás opustili: P. Kelly, P. Sanborn a další, když byli v Écône. A jak dlouho byli v Écône? P. Kelly strávil ve Švýcarsku dva roky, P. Sanborn tři nebo možná čtyři, P. Dolan totéž, P. Collins byl také v Écône a vždy zde měli tutéž mši – tu, kterou slavíme dnes. (Zde arcibiskup Lefebvre mluví o 9 členech Bratrstva, kteří FSSPX v té době opustili. Dnes jsou všichni z nich sedesvakantisté. – pozn. překl.) Takže jsme nezměnili nic. Jak mohou říkat: „Arcibiskup provedl změny“? Cože? Co měním? Oni dobře vědí – strávili léta v Écône – že tam měli liturgii, kterou máme i teď, že jsme nezměnili ani čárku, ani jedinou věc. Jsou to oni, kdo chtěl změny, kdo se chtěl vrátit zpět k ještě starší liturgii nebo starší praxi. Oni jsou to, kdo chtěl změnu. My jsme nechtěli změnit nic, ani jedinou věc. My jsme neuzavřeli žádný kompromis s Římem. Toto obvinění je nepravdivé. Je tedy velmi smutné, že by se tito kněží, které jsem já sám vysvětil a kteří přese všechno, co bylo řečeno a uděláno, obdrželi v Écône a od Bratrstva vše, měli teď obrátit proti Bratrstvu. Proč? Oni říkají, že děláme kompromisy, říkají, že brzy přijmeme novou mši, říkají takovéto věci, které jsou naprosto nepravdivé. Sami se o tom můžete přesvědčit.
Myslím si tedy, že zdravý rozum věřících zvítězí, a že věřící pomaličku pochopí, že určitý počet našich kněží přijal postoj, který není normální. Vlastně jsou to děti, které se bouří proti svým rodičům. Jejich otcem v kněžství jsem já. Bouří se proti mně, přičemž já jsem nezměnil nic, nic, nic. Tento postoj je nepřijatelný, naprosto nepřijatelný. A nejen, že se bouří, jak vidíte, ale také jsem to byl samozřejmě já, kdo je požádal o to, aby zde ve Spojených státech dohlíželi na rozvoj Bratrstva. Následně jsme skrze ně získali budovu v Oyster Bay Cove a pořídili Ridgefield, Armadu a jiné další kaple a na tom všem jsme se dohodli – my jsme jim dali nutná oprávnění. A oni teď říkají: „Všechen tento majetek je náš.“ Nejen, že se bouří, ale také požadují majetek, majetek, na nějž jsem v případě Ridgefieldu poslal peníze ze Švýcarska! Poslal jsem 500 000 dolarů ze Švýcarska na nákup Ridgefieldu! A teď by měl patřit jim? To je nemyslitelné! To je čistá loupež! To je nereálné, neuvěřitelné!  Žádal jsem je, aby do správních rad použili obvyklá jména jako všude jinde v Bratrstvu: generálního představeného atd. Opravdu, mé jméno tam vepsali, ale moje jméno je v nich jediné Namísto dalších jmen, která jsme tam chtěli mít, tam vepsali svá vlastní jména a stále nám tvrdili: „Ach, monsignore, změníme to, uděláme, co chcete“... ale nikdy to neudělali. A teď si mysleli, že jsou dost silní, aby se od nás odtrhli, a tak teď říkají: „Majetek je náš.“ Slyšeli jste někdy něco podobného: Je to opravdu neuvěřitelné. Je skutečně smutné pomyslet si, že kněží, které jsme formovali, dospěli až do tohoto bodu. V naší době však jsou bohužel zkoušky stále častější. Evidentně žijeme v době zmatení v Církvi a musíme si na takové zkoušky zvyknout. Doufám však, že se situace srovná a že se možná někteří z nich vrátí a opět se k nám připojí, že se někteří z nich zamyslí a Bůh je osvítí.
V každém případě děkuji vám všem zde, že jste nám zůstali věrní a my zůstaneme věrní vám. Budeme dál pokračovat v tom, co jste již v Bratrstvu viděli. Dnes jsem uděloval svátosti biřmování v Oyster Bay Cove, v Armadě a všude, ve všech střediscích. Nezměnil jsem nic. Věřím tedy, že zůstanete věrní a že budeme moci pokračovat ve společné práci pro větší dobro Církve, protože neexistuje nic hroznějšího, dokonce i s ohledem na Řím, než tato rozdělení, protože tato rozdělení nás oslabují a oslabují náš boj za tradici. Modleme se tedy, aby se vše vyřešilo.
Já osobně nechci ublížit těmto kněžím – ať je soudí Bůh! A žádám vás, abyste se nepouštěli do polemik, ale prostě nás následovali. Máte zde nyní nádhernou kapli. Přijďte, navštěvujte mši v této kapli s kněžími Bratrstva a v různých střediscích a pomáhejte věřícím se nově seskupit a zůstat s Bratrstvem, aby si udrželi pouto s Římem a s Církví. Je velice důležité, aby vždy existovalo pouto s Římem, pokud chceme zůstat katolíky, i přestože nesouhlasíme se vším, co se v Římě děje. Myslím, že toto pouto je naprosto nepostradatelné.
To jsem si přál vám říci. Vřele vám děkuji za vaši pozornost a za vaši podporu. Gratuluji vám ke všemu, co se vám zde podařilo – je to malý zázrak. Říkal jsem totiž P. Kellymu posledních deset let, že musíme mít kapli v New Yorku, a nyní v průběhu několika měsíců kaple existuje a nakonec máme kapli v oblasti New Yorku. A tak děkuji Dobrému Pánu, děkuji vám všem a věřím, že tato kaple bude prostředkem návratu k ryzí tradici.
Zdroj: SSPX USA
Překlad: D. Grof