Dopis rektora semináře – Papežova omluva na přelomu milénia (2000)
Biskup Richard Williamson
Winona, 2. dubna 2000

obřad 12. března [2000] v Římě – mnohým z vás známý z médií –, kdy se papež omluvil za všechny druhy minulých hříchů katolické Církve, je tak matoucí, že bude potřeba delší dopis, aby se pokusil toto zmatení vyjasnit.
Tento dopis je rozdělený do tří hlavních částí. Za prvé, obecné zásady, které určují, jak by se katolíci měli nebo neměli omlouvat. Tyto zásady byly při obřadu 12. března téměř ignorovány. Za druhé, matoucí způsob, jakým se Jan Pavel II. a ti, kdo myslí podobně jako on, vyjadřují, a proč se takto vyjadřují. Za třetí, matoucí obsah jejich myšlenek, protože se snaží přimět Církev myslet jako svět, namísto toho, aby přiměli svět myslet jako Církev.
Pro snadnější čtení opět použijeme formu otázek a odpovědí.
Za prvé, můžeme přejít přímo k tomu, co se stalo v Římě 12. března?
Vatikán před časem oznámil, že mezi jeho plány pro církevní oslavy tohoto jubilejního roku bude nový obřad, při němž se papež s vysokými církevními představiteli bude modlit k Bohu za odpuštění různých hříchů Církve. Tento obřad se odehrál na první postní neděli v rámci slavné mše svaté koncelebrované papežem a kardinály v bazilice sv. Petra v Římě.
Ve svém kázání na této mši papež řekl: „Jako nástupce sv. Petra jsem v tomto (jubilejním) roce milosrdenství žádal, aby Církev … poklekla před Bohem a prosila o odpuštění za minulé i současné hříchy svých dětí.“ Následně pět kardinálů a dva arcibiskupové postupně představili sedm kategorií hříchů katolíků, za něž papež následně přednesl modlitbu k Bohu a prosil o odpuštění. Kantor a shromáždění pokaždé zazpívali trojí Kyrie eleison a před krucifixem byla zapálena lampa. Obřad byl zakončen obecnou modlitbou papeže a políbením krucifixu. Nás zde samozřejmě zajímá text těchto sedmi modliteb za odpuštění, které specifikovaly těchto sedm domnělých kategorií hříchů.
PRVNÍ ČÁST: ZÁSADY KATOLICKÉ OMLUVY
Co je špatného na omluvě? Katolíci jsou slušní lidé. Cožpak není slušné a čestné uznat své minulé chyby a připustit je veřejně?
Omluvit se je čestné, ale za splnění tří podmínek. Za prvé, pro úplně každého platí, že to musí být skutečný, a nikoliv smyšlený omyl či hřích. Některé hříchy, za něž se církevní představitelé 12. března omlouvali, jsou velmi módní, ale značně nejasné, např. „antisemitismus“, „rasismus“ a „sexismus“. Omlouvat se za ně podporuje nejasnost, tj. zmatení.
Za druhé, pro každého, kdo má autoritu, platí, že se nesmí omlouvat tak, aby to podkopalo jeho vlastní autoritu, protože tato autorita neexistuje k jeho vlastnímu prospěch, ale – když se správně vykonává – ke prospěchu všech, kdo jeho autoritě podléhají. Když papež Jan Pavel II. dne 12. března nepřímo odsoudil mnohé své předchůdce (například když se nepřímo odkazoval na to, že schvalovali inkvizici), nepřímo podkopal papežství i sám sebe. Pokud nemusíme poslouchat předešlé papeže, proč bychom měli poslouchat jeho?
Za třetí, pro každého katolíka platí, že se může omlouvat za lidskou hříšnost v Církvi (za dvou výše uvedených podmínek), ale naprosto se nemůže omlouvat za cokoliv Božského v Církvi, protože to znamená nepřímo kritizovat či odsuzovat Boha, což je rouhání. Katolík, který se tedy omlouvá za hříchy katolíků, musí být mimořádně opatrný, aby to nikdo nemohl považovat za omluvu za některé z mnoha Božských věcí v katolické Církvi, například za to, že je v průběhu věků vedena Duchem Svatým. Každý, kdo však poslouchal omluvy dne 12. března, by si snadno mohl myslet, že principy a praxe Církve byly po staletí špatné.
Katolická Církev je ale lidská instituce plná lidí, kteří mohou dělat lidské chyby, a ty jistě všechny vyžadují omluvu.
Je pravda, že katolická Církev je lidská, existuje pouze v lidech, a tyto lidi Bůh ponechává schopné hřešit. Katolická Církev je však, jako jediná mezi lidskými institucemi, také Božská.
Proč?
Protože katolická Církev je instituce ustavená mezi lidmi naším Božským Pánem, aby pokračovala v Jeho Vtělení mezi lidmi ve svém poslání spásy duší až do konce světa. Jako byl náš Pán prorokem, králem a knězem, tak i Jeho Církev zachraňuje duše tím, že učí (prorok), vládne (král) a posvěcuje (kněz). A jako náš Pán byl a je pravým Bohem, tak i Jeho Církev je skutečně Božská svou neomylností v učení, svou autoritou ve vládnutí a svou nadpřirozenou mocí v posvěcování, zejména prostřednictvím sedmi svátostí.
Všichni lidé však chybují a církevní představitelé zůstávají lidmi. Jak může být taková Církev neomylná?
Je nabíledni, že vlastní Boží Církev, katolická Církev, musí být neomylná. Neboť jestliže Bůh tvoří duše se svobodnou vůlí a přikazuje jim pod trestem věčného zatracení (Mk XVI, 16) tuto svobodnou vůli správně používat, jak by jim neposkytl zdroj jisté, neboli neomylné, pravdy o tom, jak tuto svobodnou vůli správně používat? Buď neexistuje žádný Bůh, který takovou věc nařizuje, nebo, pokud existuje, pak někde – a jasně rozpoznatelně – musí existovat dostupný a naprosto spolehlivý zdroj, kde si mohu být jistý, že najdu tyto pravdy, na nichž záleží věčná spása či zatracení mojí duše.
Každý však ví, jak se církevní představitelé vždy zajímají o církevní politiku. Jak mohou mít takoví lidé Božskou autoritu vládnout?
Opět je nabíledni, že vlastní Boží Církev – a žádná jiná – musí být obdařena plnou autoritou přikazovat takové jednání, na němž závisí spása či zatracení. Zástupy v době našeho Pána si všimly, že je učil „jako ten, jenž má moc, a ne jako jejich zákoníci a farizeové“ (Mt VII, 29). Jak často (zejména v Evangeliu sv. Jana) náš Pán říkal Židům, aby ho neposlouchali jen jako člověka, ale aby uvěřili i jeho zázrakům a přijali, že mluví jménem Svého Otce v nebi. Podobně katolická Církev musí hlásat Boží pravdu a činit tak s Boží autoritou. Pokud před dušemi předstírá, že mluví jen s lidskou autoritou, zrazuje tyto duše.
Tedy snad Božskou autoritu – ale jak mohou pouzí lidé, kteří tvoří Církev, mít Božskou moc posvěcovat?
Nemají ji sami od sebe, protože svatost je od Boha, takže posvěcování musí pocházet od Boha. Bůh však dává Své katolické Církvi sedm svátostí, které musí duchovní (ve většině případů) vysluhovat. V těchto svátostech je Jeho vlastní posvěcující milost, a zejména ve svaté Eucharistii je tajemným způsobem sám Bůh – Tělo, Krev, Duše a Božství – skutečně, opravdově a podstatně přítomen. Lidé vysluhují. Bůh posvěcuje, ale obvykle skrze lidi.
Pokud je katolická Církev tak Božská, jak říkáte, jak může být také lidská?
Stejně jako byl náš Pán pravým Bohem i pravým člověkem – a popřít některou z těchto pravd vede k velkým omylům –, tak ani katolická Církev není pouze Božská ve svém původu, uspořádání, založení, poslání a vlohách, jak bylo řečeno výše, ale je také skutečně lidská, a popřít kterýkoliv z těchto aspektů Církve, znamená vystavit se vážnému nebezpečí omylu. Církev je skutečně lidská, protože sestává ze společenství lidí (nenachází se nikde, kde nejsou lidé), a tito lidé, dokonce i ti, kteří byli vybráni Bohem a povoláni být vůdci v Jeho Církvi, zůstávají hříšníky se svobodnou vůlí a hříšnými sklony až do své smrti. Myslíme na Petra, prvního papeže, kterého náš Pán jednou nazval „Satanem“ (Mt XVI, 23), který svého Mistra třikrát zapřel (Mt XXVI, 74) a který, dokonce už jako papež, musel být napomenut svým bratrem Pavlem ve věci zásadní důležitosti pro budoucnost Církve (Gal II, 11–14).
Ale jestliže je katolická Církev tak naplněna Božskými věcmi, jak říkáte, jak je mohl Bůh zanechat v tak hříšných rukách?
To je tajemství, ale tak si to Bůh zvolil. Zeptejte se však sami sebe: Pokud náš Pán nebyl skutečně člověkem, mohl by přitáhnout lidi, aby Ho následovali, tak jako to učinil? Pokud by Církev byla spravována anděli a nikoliv lidmi, cítili by lidé, že je taková Církev pro ně? Bůh koná prostřednictvím dobrých církevních představitelů a s nimi, a odměňuje je. A koná prostřednictvím špatných církevních představitelů, a navzdory nim, a neuniknou Jeho trestu.
Božská a lidská, lidská a Božská – je to vše dost matoucí!
V katolické Církvi, stejně jako v našem Pánu, není lidské a Božské nikdy odděleno, ale vždy je to odlišné. A při uvažování o našem Pánu nebo Jeho Církvi oddělovat Božské a lidské, nebo je správně nerozlišovat, vede rovněž k omylu. Pokud jasně nerozlišuji, buď mám sklon připisovat lidskému omylu Božskou neomylnost, jako mnozí katolíci v současnosti, kteří slepě následují omyly neomodernistického Říma, nebo riskuji, že zavrhnu spolu s lidskou hříšností i Božskou instituci, což se lze domnívat, že činí sedesvakantisté, kteří říkají, že tito liberální papeži jsou příliš hříšní na to, aby byli papeži. Nebo se mohu dopustit obou chyb zároveň! (Sedesvakantisté jsou liberálům blíž, než si myslí!)
Jak se to vše vztahuje na omluvu Říma z 12. března?
Především je každému, kdo má katolickou Víru, tak jasné, jak jen může být, že pokud na sebe vezmu omluvu za minulé omyly Církve, nemohu se v žádném případě omlouvat za nic, co je v Církvi Božské. Mohu se omlouvat pouze za to, co je lidské a hříšné, jako byla chyba sv. Petra zmíněná výše, když projevil přílišnou úctu k náboženství Synagogy poté, co zaniklo smrtí našeho Pána na kříži.
Ale 12. března se zdálo, že se papež omlouvá za katolíky, že mají příliš málo úcty k Židům a jejich Smlouvě, tj. k náboženství Synagogy!
Přesně. Namísto toho, aby vedl jasnou hranici mezi lidskou hříšností a Božskou katolickou Církví, která odsuzuje všechna ostatní náboženství, působí Jan Pavel II. dojmem, že tuto hranici vede mezi starou „odsuzující“ Církví, za níž je nutné se omluvit, a pokoncilní Novocírkví, která toleruje a vítá všechna ostatní náboženství. Katolíci vždy jednoduše říkávali: „Věčné (které známe jako staré) je dobré, nové je špatné.“ Zdá se, že omluva Jan Pavla II. říká: „Ta stará katolická věc je špatná, ta nová je dobrá.“ Tím obrací Církev vzhůru nohama.
DRUHÁ ČÁST: ZPŮSOB VYJÁDŘENÍ OMLUVY
Proč ale říkáte, že Jan Pavel II. „působí dojmem, že tuto hranici vede“? Cožpak média celkem jasně nepochopila, co tím myslel?
Zde narážíme na zásadní problém, se kterým bychom se měli vypořádat dříve, než se podíváme na papežova vlastní slova. Jsou skoro vždy dvojznačná, tj. můžou znamenat dvě věci zároveň.
Proč?
Protože Jan Pavel II. věří nejen v Novocírkev, ale TAKÉ ve „starou“ Církev.
To je ale nemožné! Novocírkev, jak jste řekl, všechno ve „staré“ Církvi převrací vzhůru nohama. Tyto dvě si ve všem odporují!
Když chtějí mít lidé dvě neslučitelné věci najednou, mají pozoruhodnou schopnost žít v rozporu. Když chtějí tančit s ďáblem a být zadobře s Bohem, dokážou se svou myslí pozoruhodné věci. Stejně jako Pavel VI. chce i Jan Pavel II. být zároveň moderní i katolický. Žije mezi katolicismem a modernitou, a tak je prostoupen dvojznačností a rozpory, a proto instinktivně nachází dvojznačná slova, jimiž vyjadřuje to, co žije a čím je prostoupen.
To je absurdní! Jak může být cokoliv dvojznačného katolické? Neříká Pán Bůh, že nenávidí dvojí jazyk?
To skutečně říká (Př VIII, 13). Ale zkuste z textů, ze kterých budeme argumentovat, tvrdit, že papež převrací Církev vzhůru nohama, a zjistíte, že například „konzervativní“ katolíci, aby svého papeže obhájili, téměř vždy dokážou najít v jeho slovech katolickou únikovou cestu, takže je lze vyložit v katolickém smyslu.
Ano, katolický smysl rozhodně není to, co v jeho slovech média nacházejí. Mohou obsahovat únikové cesty, ale celkové jádro jejich smyslu je moderní.
Jan Pavel II. instinktivně i záměrně volí slova tak, aby je konzervativci mohli obhájit a zároveň aby těšila moderní liberály. Instinktivně, protože sám žije dvojí život a je jím prostoupen. Záměrně, protože chce celou Církev modernizovat, aniž by se odtrhl od jejích kořenů, jak je sám chápe.
Z toho, jak říkáte, vstávají vlasy na hlavě! Můžete uvést nějaké příklady?
Začněme slovy samotného Jana Pavla II. z jeho kázání ze dne 12. března, těsně před obřadem omluvy. Řekl například: „Prosíme o odpuštění (1) za rozdělení, která vyvstala mezi křesťany, (2) za uchylování se některých křesťanů k násilí ve službě pravdě a (3) za postoje nedůvěry a nepřátelství, které byly někdy prokazovány vůči stoupencům jiných náboženství.“
(1) Když prosí o odpuštění „za rozdělení“, myslí tím v souladu s myšlením Církve všechny hříchy katolíků, kteří přispěli k oněm rozdělením, nebo tím s Novocírkví myslí, že všechna ta hnutí, která se odtrhla od katolické Církve, například pravoslaví a protestantismus, nikdy neměla být odsouzena? Obáváme se, že myslí při obhajobě to druhé, ale vyhýbá se tomu, aby to řekl otevřeně.
(2) Když zmiňuje „uchylování se k násilí ve službě pravdě“, myslí tím v souladu s myšlením Církve jakékoliv hříchy křesťanů, kteří se neprávem uchýlili k násilí ve službě pravdě, nebo vyjadřuje myšlení Novocírkve, konkrétně liberální princip, podle něhož je jakékoliv a veškeré uchylování se k násilí ve službě pravdy špatné? Vše nasvědčuje tomu, že má na mysli to druhé, ale vložením slova „některých“ to stále může být vykládáno, jako by říkal to první.
(3) Když poukazuje na „postoje nedůvěry a nepřátelství, které někdy byly prokazovány vůči stoupencům jiných náboženství“, myslí tím v souladu s myšlením Církve provinilé skutky nedůvěry a nepřátelství, nebo vyjadřuje myšlení Novocírkve, v rozporu se zdravým rozumem, že staletími prověření nepřátelé Církve jsou skutečně milí lidé a nikdy se jim nemá nedůvěřovat? Bojíme se, že myslí to druhé, ale slovo „někdy“ slouží jako úniková cesta, která stále umožňuje vykládat jeho slova ve smyslu toho prvního.
V prosté češtině se tomu říká pokrytectví! Uvědomují si tito liberálové, že mají dvojí tvář?
Bůh ví, zda si to uvědomují, ale v mnoha případech se lze domnívat, že ne, protože ponořeni do moderního světa jsou mnozí z nich upřímně přesvědčeni, že katolicismus potřebuje modernizaci, jen ta modernizace musí brát ohled na staré náboženství, které bylo ve své době dobré a stále má co nabídnout.
To, čemu však říkáte „staré náboženství“, přímo odporuje Novocírkvi!
To liberální katolíci jako jsou Pavel VI. nebo Jan Pavel II. nevidí nebo nechtějí vidět. Každopádně jsou slepí.
Mohlo by však existovat něco ničivějšího pro pravou Církev než církevní vůdci, kteří to se „starým náboženstvím“ myslí dobře, ale protože ho nechápou, dělají vše, aby ho přetvořili?
Máte pravdu. Arcibiskup Lefebvre říkával, že pro Církev nemůže existovat nic horšího než liberál na Petrově stolci. Kdyby Pilát Krista nenáviděl, nechal by ho trpět méně tím, že by ho odsoudil přímo k ukřižování. Díky tomu, že byl Pilát napůl pro Krista a pokusil se ho polovičatě ušetřit, podrobil při té události Krista dodatečným mukám Herodova soudu, Barabáše, bičování na pranýři a korunování trním. „Dobře smýšlející“ liberálové páchají spoušť! Přesto to „myslí dobře“, a u mnoha koncilních katolíků se daleko nedostanete, pokud popřete, že Jan Pavel II. to se starým náboženstvím myslí dobře. Pak bych raději kolem sebe nikdy nechtěl nikoho, kdo by to „myslel dobře“! Správně. Než se však podíváme na samotný text omluvy, bylo nutné nejprve pochopit, jak může způsobit zničení Církve, i když jej někteří interpretují tak, že ničení popírají.
TŘETÍ ČÁST: OBSAH OMLUVY
Co text obsahuje?
Dne 12. března v Římě po papežově kázání následovala „univerzální modlitba přiznání hříchů a prosby o odpuštění“, v níž mezi papežovým stručným úvodem a závěrem pět kardinálů a dva arcibiskupové představili sedm kategorií hříchů, za které se oni i papež následně modlili za odpuštění.
Jaká byla první kategorie?
„Hříchy obecně“. Byla to obecná modlitba za „očištění paměti“, což pravděpodobně znamenalo, že katolíci mají očistit svou mysl od omylů minulosti nebo od „neposlušnosti“ vůči Bohu, která „odporuje víře, kterou vyznáváme, a svatému Evangeliu“. Jaká neposlušnost? Jaké Evangelium? To dosud nebylo specifikováno.
Jaká byla druhá kategorie?
„Hříchy spáchané ve službě pravdě“. Papež se zde modlil za „pevné poznání, že pravda může zvítězit pouze ctností samotné pravdy“. Tato slova jasně naznačují falešný liberální princip, že použití síly na obranu pravdy je vždy špatné. Sv. Ludvík Francouzský však řekl, že při jednání s heretikem se s ním má argumentovat, argumentovat a argumentovat, ale pokud zůstane zatvrzelý, je třeba probodnout ho mečem. Je tomu tak proto, že existuje pouze jedno nebe a jediná pravda skrze kterou se lze dostat do nebe, takže heretici, kteří trvají na kažení této pravdy jsou zločinci vraždící věčný život duší, zatímco ve srovnání s tím dokonce i sérioví vrazi v tomto životě jen krátí pomíjivý život těla zde na zemi. To se nedá srovnávat.
Pokud věřím v jediné nebe a v jedinou pravdu, lze snadno pochopit potřebu, že civilní autorita někdy použije sílu, například proti heretikům. Pokud ale pochybuji o jediném nebi nebo jediné pravdě, pak se tento život stává vším a použití síly ve službě pravdy se stává nepochopitelným, stejně jako trest smrti. (Zdá se, že Jan Pavel II. nyní osvětluje Koloseum, aby oslavil každý národ, který se zřekne trestu smrti!)
Věří tedy v jediné nebe a v jedinou pravdu?
Podle svého jednání ne. Naznačuje to také jeho modlitba za odpuštění třetí kategorie hříchů, „které narušily jednotu Kristova Těla“. Zde mimo jiné řekl: „Věřící se stavěli jeden proti druhému, rozdělili se, vzájemně se odsuzovali a bojovali proti sobě.“
Co je na tom špatně?
Když se zamyslíme nad katolicko-pravoslavným rozkolem dokončeným v roce 1054 a nad katolicko-protestantským rozkolem z 16. století a následujících dob, je zřejmé, že katoličtí duchovní při těchto událostech prokázali různé lidské slabosti při jednání s těmi, kdo se odtrhli od katolické Církve, ale nelze srovnávat – ledaže by člověk nevěřil v pravdu – odsouzení omylu katolíky s odsouzením pravdy nekatolíky! Když pravoslavní popírají papežský primát, mýlí se. Když protestanté popírají reálnou Přítomnost, mýlí se. Vzájemná odsouzení si v žádném případě nejsou rovnocenná, jak naznačuje mlčení Jana Pavla II. o jejich odlišnosti. Tím, že očerňuje katolíky způsobem, jakým to činí, znevažuje i Boží nauku. Žádná katolická omluva za lidské hříchy katolíků nesmí v žádném případě připustit, aby se toto znevažování přeneslo i na Boží nauku, na katolickou víru a mravy.
Má tento papež alespoň tušení o absolutnosti katolické pravdy?
To je otázka. Ve čtvrté kategorii „Hříchy spáchané vůči lidu Izraele“ říká, že jsme zarmouceni všemi těmi, kdo způsobili utrpení Židům, a „chceme se zavázat k opravdovému bratrství s lidem Smlouvy“. Ale za prvé jsou katolíci lidem Nové a věčné smlouvy, která nahradila Starý zákon neboli smlouvu uzavřenou na hoře Sinaj mezi Bohem a Izraelity, neboť podstata nahrazuje stín (Žid X, 1). Židé už nejsou lidem platné Smlouvy, ve skutečnosti je od té doby, co Mesiáš přišel, jakákoliv jejich náboženská praxe této mrtvé smlouvy – protože se těší na příchod Mesiáše – alespoň objektivně smrtelným hříchem.
A za druhé, Židé se po 2000 let opakovaně snaží podkopat katolickou Církev a odstranit Krista z křesťanství. Bere papež při modlitbě za to, aby se Církev zavázala k „opravdovému bratrství“ s těmito lidmi, v potaz toto poučení dvou milénií? V této modlitbě za odpuštění se o tom nezmiňuje.
Není to proti všemu zdravému rozumu chtít se přátelit se svými nepřáteli?
Je. Ledaže byste přecházeli na stranu nepřítele…
Ví tento papež, co dělá?
O tom lze pochybovat. Lze si myslet, že ne. Lze si myslet, že je – jak moderní duchovní popisuje sestra Lucie z Fatimy – „ďábelsky zmatený“. Lze si myslet, že chce sloužit Církvi, ale je beznadějně – nebo záměrně – zmatený ohledně toho, jak to dělat. Bůh ví.
Co dál po proslulém hříchu „antisemitismu“?
Rasismus! „Hříchy spáchané ve skutcích proti lásce, míru, lidským právům a úctě k jiným kulturám a náboženstvím.“ Papež zde říká: „Křesťané často porušovali práva etnických skupin a národů a opovrhovali jejich kulturami a náboženskými tradicemi.“ Jak však lidstvo zacházelo například s černou Afrikou před příchodem katolických misionářů do vnitrozemí? Jako se zásobárnou otroků! Všechny „rasistické“ hříchy katolíků blednou ve srovnání s tím, co matka Církev, tj. katolíci, udělala pro Afričany a pro všechny rasy. Co se týče pohrdání etnickými kulturami, máme předpokládat, že před příchodem Španělů slabší národy mohly být rády, že jsou kulturou Aztéků přinášeny jako lidské oběti? Kde by sám Jan Pavel II. byl, kdyby katoličtí misionáři před mnoha lety nikdy nešli do pohanského Polska a nezničili jeho modloslužbu?
A předpokládám, že po „antisemitismu“ a „rasismu“ se omluví za „sexismus“?
Jak jste to uhodl? Šestou kategorií jsou „Hříchy proti důstojnosti ženy a jednotě lidské rasy“. Papež zde řekl, že „někdy nebyla uznávána rovnost vašich (tj. Božích) synů a dcer“, protože ženy jsou „příliš často ponižovány a odsouvány stranou“. Ale znovu, která instituce na světě se může vzdáleně srovnávat s katolickou Církví, pokud jde o skutečnou (nikoli falešnou) čest a slávu, kterou dává ženství, zejména skrze Pannu Marii, ale také skrze všechny světice? Pouze katolická Církev pozvedla ženu na úroveň Marie z úrovně Evy, kam by jinak nutně spadla, a dnes – podle toho, jak je Církev opovrhována – opět padá.
Ale papež si nepochybně myslí, že podporuje ženy, když takto zdůrazňuje „sexismus“ „některých“ katolíků.
Viní však lidské hříchy nebo církevní nauku? Rozhodně se snaží, aby církevní nauka odpovídala šíleným moderním pojmům „genderové rovnosti“. Samozřejmě, že jsou si muž a žena rovni před Bohem a věčností, což je jediné, na čem záleží, ale nejsou si rovni v tomto životě, kdy dokonce i předtím, než Adam a Eva padli, měl být Adam hlavou a Eva tak blízká jeho srdci jako žebro. Moderní člověk zoufale potřebuje být znovu poučen, nikoliv odnaučen, jaké jsou rozdíly mezi pohlavími.
Jaká byla papežova poslední kategorie hříchů, za kterou žádal o odpuštění?
„Hříchy ve vztahu k základním právům člověka.“ Papež obviňuje křesťany, že často nepoznávali Krista v „hladových, žíznivých, nahých, pronásledovaných, uvězněných“ a nenarozených. Kdo však naučil lidstvo starat se o všechny tyto „maličké, tak blízké Bohu“, pokud ne katolická Církev, tj. katolíci? Dosavadní bilance katolíků při vytváření samotného pojmu lidských práv (s výjimkou těch, která odporují Bohu) je, díky Církvi, bezkonkurenční. Místo toho, aby papež myslel jako dítě Církve, hrdé na její nesrovnatelnou slávu, pokouší se přizpůsobit myšlení světa, které zvrhle obviňuje Církev za všechny druhy vymyšlených, ale módních hříchů, jako jsou například antisemitismus, rasismus, sexismus atd.
Jaká je katolická nauka, pokud jde o tyto otázky?
Od dob Evy Bůh zamýšlel, aby muži vedli ženy (Gen III, 16). Od dob Noeho mají synové Jafeta – obecně řečeno a s mnoha výjimkami – vést syny Chama a obývat stany Sema (Gen IX, 27). Synové Sema, Semité, založili katolickou Církev, Bůh jim žehnej na věky, ale téměř všichni, kdo po tomto počátku přišli a po dva tisíce let budovali Církev po celém světě, byli pohané (synové Jafeta). Problém dnešního světa není v tom, že jej vedou bělošští pohanští muži, ale v tom, že jej nevedou v katolické víře, jak mají činit, protože svou víru ztratili, a jako spravedlivý trest za své odpadnutí jsou bičováni povstáním nebělochů, nepohanů a nemužů, které zradili.
Uvědomujete si, že nejste příliš „politicky korektní“?
Politická korektnost je pro imbecily. Snaha katolických duchovních učinit Církev „politicky korektní“ je pohromou prvního řádu. Svět je za to bude krátce milovat, ale tato láska se brzy změní na opovržení. Papež už je možná zklamaný zjevně nízkou účastí na jeho bezprecedentních omluvách. Katolická sůl, která ztratí svou chuť, je brzy pošlapána.
Má tento papež katolickou víru?
Zdá se, že si je jistý, že ji má. Bůh ví. Ježíš Kristus pro něj ale není Pravdou, která odsuzuje všechny omyly. Pro něj je Kristova Církev jen nejplatnějším ze všech ostatních více či méně platných náboženství. Pokud papež věří v katolickou víru, nechápe to, čemu věří.
Je tedy opravdovým papežem?
Takové pohoršení, jako je jeho omluva z 12. března, je tak velké, že může být člověk v pokušení si takovou otázku položit. Tato „omluva“ však jenom rozvíjí zlo, které už bylo obsaženo ve Druhém vatikánském koncilu před 35 lety. Arcibiskup Lefebvre o něm tehdy věděl vše (viz jeho kniha „Obviňuji koncil“), ale nikdy neřekl, že tito poslední papeži nejsou skutečnými papeži. Vždy říkal, že jsou liberálové. Podle jeho plodů v této krizi je jeho soud nejspolehlivější.
Jak mohu do hloubky pochopit liberalismus?
Prostřednictvím papežských encyklik od počátku 19. století až do 50. let 20. století. […]
Jak se matka Církev dostane z tohoto neuvěřitelného problému?
Prostřednictvím přímluvy Blahoslavené Panny Marie. To, co Církev potřebuje, je papež, který se postaví modernímu světu a co nejmilejším způsobem řekne: „Všichni z vás jste lháři a jdete do pekla.“ „My vás za to zabijeme!“ „Zabijte mě, ale pokud své cesty nezměníte, nemohu říct nic jiného.“ A kdyby zde bylo dost takových papežů, jeden za druhým, kteří by se nechali zabít za Pravdu, nakonec by Pravda zvítězila.
Takto byla katolická Církev vybudována na prvním místě, prostřednictvím dlouhé řady papežů mučedníků. A tak musí být dnes znovu vybudována, a pokud někdo rozumně argumentuje, že stav lidstva v současnosti takovou věc znemožňuje, pak k napravení lidstva zůstává pouze Trest.
Buďme tedy před úsvitem připraveni na ještě temnější hodiny, a mezitím – jak nám náš Pán říká – „svou vytrvalostí získáme své duše“ (Lk XXI, 19). A jak Panna Maria řekla dětem ve Fatimě, modleme se za papeže a za všechny svedené duchovní, zejména v Římě.
Drazí čtenáři, znovu přichází jaro a blíží se léto. Bůh se nemění a je k nám nadále dobrý.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof