Jak mi zázračná medailka změnila život (2026)
24. října 2026
Jedním z nejnezapomenutelnějších zážitků, které jsem kdy prožil, byla zkušenost se zázračnou medailkou! Změnila mi život.
Na podzim 1948, rok po mém kněžském svěcení, jsem absolvoval takzvanou třetí probaci. Jde o třetí rok řeholní formace před složením posledních řeholních slibů.
V říjnu téhož roku přijel jeden vincentínský kněz, aby promluvil k nám mladým jezuitským kněžím. Pobízel nás, abychom zapisovali lidi do Konfraternity zázračné medailky. Mimo jiné řekl: „Otcové, zázračná medailka funguje. Naše Paní prostřednictvím zázračné medailky vykonala zázraky.“
To, co ten vincentínský kněz říkal, na mě neudělalo dojem. Nebyl jsem člověk, který by nosil medailky, a určitě jsem zázračnou medailku neměl. Ale pomyslel jsem si: „Nic to nestojí.“ A tak jsem požádal o zaslání čtyřstránkového letáku od vincentínů, který obsahoval tehdejší latinskou formuli pro požehnání zázračných medailek a pro přijímání lidí do Konfraternity zázračné medailky. Asi o dva týdny později jsem leták s formulí pro požehnání a přijetí do Konfraternity dostal, vložil jsem ho do knihy, kterou jsem měl v kanceláři, a zapomněl jsem na něj.
V únoru následujícího roku jsem byl poslán vypomáhat kaplanovi nemocnice St. Alexis Hospital v Clevelandu. Měl jsem tam dva týdny vypomáhat stálému nemocničnímu kaplanovi.
Každé ráno jsem dostal seznam všech pacientů přijatých do nemocnice předešlého dne. Mezi nově přijatými pacienty bylo tolik katolíků, že jsem je nemohl všechny navštívit hned po přijetí.
Mezi přijatými pacienty byl i chlapec, kterému bylo asi devět let. Sáňkoval ze svahu, ztratil kontrolu nad sáňkami a čelně narazil do stromu. Utrpěl frakturu lebky a na rentgenu se ukázalo, že má vážné poškození mozku.
Když jsem konečně navštívil jeho nemocniční pokoj, byl už deset dní v kómatu – nemluvil a nevykonával žádné volní pohyby těla. Jeho stav byl takový, že jedinou otázkou bylo, zda bude žít. Neřešilo se zotavení z toho, co bylo diagnostikováno jako trvalé a neoperovatelné poškození mozku.
Poté, co jsem chlapci požehnal a utěšil jeho rodiče, jsem se chystal opustit nemocniční pokoj. Pak mě napadla myšlenka: „Ten vincentínský kněz říkal: ‘Zázračná medailka funguje.’ Tak teď se ukáže, zda má skutečně údajnou zázračnou moc!“
Neměl jsem vlastní zázračnou medailku a ani nikdo z těch, kterých jsem se v nemocnici ptal. Ale já jsem vytrval a nakonec jedna sestra na noční směně jednu našla.
Zjistil jsem, že medailku nestačí jen posvětit, ale že se posvěcená medailka musí zavěsit člověku na krk na řetízku nebo stužce. A tak sestra našla modrou stužku na medailku a já jsem si připadal hloupě. Co dělám s medailkou a modrou stužkou?
Medailku jsem nicméně posvětil a požádal jsem jeho otce, aby podržel leták s obřadem přijetí do Konfraternity zázračné medailky. Potom jsem odříkal slova obřadu přijetí. Sotva jsem dokončil modlitbu za přijetí chlapce do Konfraternity, poprvé za dva týdny otevřel oči. Uviděl svou matku a řekl: „Mami, chtěl bych nějakou zmrzlinu.“ Do té doby dostával jen nitrožilní výživu.
Pak pokračoval v hovoru s otcem i matkou. Po několika minutách udiveného mlčení byl přivolán lékař. Ten chlapce vyšetřil a řekl jeho rodičům, že mu mohou dát něco k jídlu.
Dalšího dne začala řada vyšetření chlapcova stavu. Rentgen ukázal, že poškození mozku zmizelo! Pak ještě další testy. Po třech dnech, když všechna vyšetření ukázala, že došlo k úplnému uzdravení, byl chlapec propuštěn z nemocnice.
Tato zkušenost tak změnila můj život, že jsem od té doby nebyl stejný. Moje víra v Boha – víra v Jeho moc konat zázraky – byla posílena tak, že se to nedá popsat.
Od té doby samozřejmě propaguji úctu k Panně Marii a používání zázračné medailky.
Zdroj: The Fatima Center
Překlad: D. Grof