Dopis rektora semináře – Jubilejní rok: odpustky a ekumenické oslavy (2000)
Biskup Richard Williamson
Winona, 6. února 2000
na kalendářní rok 2000 Řím organizuje jak Jubilejní svatý rok, který je katolický, tak řadu ekumenických oslav, které nejsou katolické. Na počátek srpna organizuje Bratrstvo sv. Pia X. pouť tradice do Říma na toto jubileum, nikoliv na ekumenické oslavy! Podívejme se na Starý zákon, abychom se zamysleli nad tím, co Bratrstvo dělá.
Slovo „jubileum“ pochází z hebrejského „jovel“, což znamená beraní roh [na který se troubilo]. Mezi zákony, které dal Hospodin Izraelitům ve Starém zákoně a předal je Mojžíš (Lv XXV), byl příkaz, že každý sedmý rok bude pro Izraelity sabatickým rokem, v němž budou odpuštěny všechny dluhy a bude zakázána veškerá práce na poli, přičemž přirozené plody půdy patřily všem a postačovaly pro všechny. Po sedmi takových sabatických letech měl být každý padesátý rok ohlášen troubením na beraní rohy jako rok zvláštního odpuštění: kromě všech dluhů, jež byly zrušeny, se veškerý majetek, který byl prodán od minulého jubilea, vracel původnímu vlastníkovi (takže všechny prodeje majetku musely být jako pronájem a klesaly na ceně, když se blížil další Jubilejní rok), a všichni Izraelité, kteří byli od posledního jubilea prodáni do otroctví, znovu získali svobodu.
Na první pohled se tyto jubilejní zákony Starého zákona můžou modernímu způsobu myšlení zdát šokující. Ale stejně jako všechny Mojžíšovy zákony byly vnuknuty Bohem, aby Jeho lid připravily na příchod Mesiáše, byly pro Izraelity nejen materiálně prozíravé, ale tato materiální prozíravost také poukazovala na duchovní význam jubileí v období Nového zákona. Promysleme tuto Mojžíšovu prozíravost, pokud jde o otroctví, dluhy a reálné vlastnictví.
Co se týká otroctví, moderní myšlení nebude mít problém pochopit prozíravost v tom, že jeho pouta byla přerušována každých padesát let. Možná se někteří takto osvobození otroci okamžitě prodali zpět do otroctví, stejně jako někteří propuštění vězni dnes okamžitě jednají tak, aby se znovu dostali do vězení. Ale pokud se chtěl někdo dostat z otroctví, alespoň nehrozila beznadějná vyhlídka, že v něm bude uvězněn navždy. Hospodin stanovil omezení lidského otroctví, aby lidé nezapomněli, že „jsouť synové Israelovi, které jsem vyvedl z Egypta, moji služebníci.“ (Lv XXV, 55) Boží děti nemají být v okovech.
Ale dluhy a lichva jsou dalším způsobem, jak uvrhnout lidi do otroctví. Kolik manželství a domácností dnes může být rozvráceno tím, že jeden z manželů obviní druhého, že nechal rodinu upadnout do dluhové pasti – například díky oněm svůdným kreditním kartám a jejich lichvářským úrokům. Ne všechny dluhy jsou však nespravedlivé, ale často se používají jako prostředek k zotročení bližních (nebo celých národů!). Tím, že pravidelně rušil všechny dluhy, lámal Mojžíšův sabatický zákon takové okovy, a pokud si někdo myslí, že je takový zákon nespravedlivý, stačí si všimnout, že dnešní bankrotové soudy nicméně plní obdobnou funkci.
Mojžíšův jubilejní zákon konečně rušil i zotročení půdy penězi jaké máme všude dnes. V moderních městech nikdo nemá stálé prostředí, kdykoliv se dá vydělat víc peněz tím, že se bourají městské budovy. A na venkově peníze vykoření farmáře, které lze více či méně nahradit jedovatými chemikáliemi a stroji. Mojžíšův zákon uvolnil toto škrcení ze strany peněz a vrátil lidi zpět na jejich půdu, kde je chtěl Bůh mít, protože „má jest [půda]“ (Lv XXV, 23).
Stručně řečeno, mosaické jubileum lámalo různé okovy, jimiž vždy lidé budou mít sklon zotročovat jeden druhého materiálně. Stejně jako tehdy Starý zákon ukazoval na Nový zákon, který jej dalece překonává, tak podstata katolického jubilea spočívá v tom, že láme různé okovy hříchu, jimiž se lidé zotročují duchovně. Neboť pokud může odpuštění materiálních dluhů, možná nesmyslně nebo neúmyslně vzniklých, být úlevou pro lidskou mysl, jako nový začátek života, ohromnou přirozenou úlevou, o kolik větší bude úleva nadpřirozená, pokud je správně pochopena, když se z člověka zdvihne tíha duchovního života – tíha v podobě očekávání veškerého časného trestu, který mu ještě náleží v očistci za jeho hříchy, trestu, který téměř nemá šanci splatit v tomto životě!
Proto katolíci po všechna křesťanská staletí podnikali kající poutě k hrobům svatého Petra a svatého Pavla v Římě. V roce 1300 papež Bonifác VIII. tuto praxi ustanovil jako pravidelnou, když tento rok vyhlásil jubilejním rokem. Jinak řečeno, vyhlásil, že ze své moci jako papež otevírá pokladnici zásluh a milostí Církve, aby všem poutníkům, kteří při své pouti splní určité podmínky, zpřístupnil plné odpuštění, neboli plnomocné odpustky, všech trestů v očistci, které ještě zbývají za jejich hříchy poté, co jim platná svátostná zpověď získala odpuštění věčného trestu v pekle.
Papežové po Bonifácovi VIII. vyhlašovali jubilea v různých intervalech až do roku 1475, a od té doby je papežové katolíkům poskytovali každé čtvrt století. Papež Pavel VI. a papež Jan Pavel II. tedy byli v souladu s katolickou Tradicí, když vyhlásili jubilea pro roky 1975 a 2000. V roce 1975 vedl arcibiskup Lefebvre všechny své seminaristy z Écône do Říma, aby se zúčastnili jubilea, ačkoliv nám Řím, který se změnil na neomodernistický, přichystal chladné přivítání. V srpnu 2000 povede biskup Fellay všechny členy Bratrstva, kteří budou moci a budou chtít, do Říma, ačkoliv existuje riziko, že Řím, který má za sebou 35 let od koncilu, nám připraví ještě chladnější uvítání.
Je tomu tak proto, že noví církevní představitelé, kteří toto mileniové jubileum organizují, činí, co mohou, aby naředili a zkreslili jeho katolický charakter. Toto naředění se dosahuje způsobem typickým pro „reformy“ následující po Druhém vatikánském koncilu – ke klasickým kázeňským požadavkům jubilea jsou přidány podmínky tak uvolněné a nepřesné, že nemůžou znamenat takřka nic.
A tak v dekretu Apoštolské penitenciárie ze dne 29. listopadu 1998, který stanoví, jaké skutky musí člověk vykonat, aby obdržel jubilejní odpustky, první dvě části předepisují pro jubileum obvyklé návštěvy jedné ze čtyř patriarchálních bazilik v Římě, k nimž jsou přidány ještě dvě další baziliky, jedna svatyně, katakomby poblíž Říma a tři baziliky ve Svaté zemi. Tyto dvě části jasně určují místa, která se mají navštívit, a modlitby či skutky zbožnosti, které se tam mají vykonat. Potud je vše v pořádku.
Třetí část je volnější a méně náročná. V každé katolické diecézi na světě bude diecézní katedrála sloužit stejnému účelu jako baziliky zmíněné výše a stejně tak jakýkoliv jiný diecézní chrám nebo svatyně určené k tomuto účelu diecézním biskupem. Také nyní stačí kromě modlitby Pater noster, Ave Maria a Vyznání víry vykonat „po jistou dobu zbožné rozjímání“. Takto rozšířené podmínky pro jubileum jsou však stále tradiční.
Co však tradiční není, je čtvrtá část. Kdekoliv na světě bude stačit navštívit bratra v nouzi či potížích jako například „vězně, nemocné, staré lidi, postižené atd.“! Obvyklé podmínky, jimiž je zpověď, Svaté přijímání a modlitby, jsou sice stále zmiňovány, ale kající povaha pouti mizí. Jako by to mělo být vyváženo, je poslední odstavec kající, ale pak je ještě volnější! – jubilejní odpustek lze získat pouze tím, že se jeden den zdržíte všeho zbytečného, například tabáku nebo alkoholu, nebo že jeden den budete držet půst či se něčeho zdržíte, nebo dáte nějakou „úměrnou“ almužnu chudým atd. Ale co zde znamená „úměrnou“? Může to znamenat všechno nebo nic. Taková neurčitost ničí zákon. Rozpouští snad Svatá penitenciárie odpustek?
Co se týče zkreslení jubilea Novocírkví, jde samozřejmě o ekumenismus. Zde jsou tři příklady.
Na konci tohoto měsíce organizují „Studijní kongres k naplňování Druhého vatikánského koncilu“. Jinak řečeno, jak do praxe uvést ještě více revolučních principů, které Církev ničí posledních 35 let.
Na Popeleční středu dne 8. března chtějí v Koloseu pořádat obřad s názvem „Žádost o prominutí“, na němž se sám papež (pokud to jeho zdraví dovolí?) omluví celému světu za katolické rysy minulosti Církve jako například za inkvizici, odsouzení Galilea nebo odsouzení synagogy. Inkvizice však západní civilizaci (tehdy zvané křesťanstvo) poskytla mimořádné služby tím, že odhalovala ty heretiky, kteří byli jejími nejhoršími nepřáteli. Odsouzení Galilea bylo zamýšleno nikoliv k zablokování vědecké pravdy, ale k zamezení jeho osobní domýšlivosti ve jménu vědy, což od té doby dává „vědě“ špatné jméno. A odsouzení synagogy, která není náboženstvím Abraháma a Mojžíše, ale Anáše a Kaifáše, bylo základní sebeobranou ze strany katolické Církve, protože duchovní potomci těchto dvou justičních vrahů Ježíše Krista už dva tisíce let pokračují v jejich díle nenávisti vůči Mystickému Tělu Krista – katolické Církvi.
Tento papež to může myslet dobře, Bůh ví. Vypadá to tak. Ale ztratil svou katolickou hlavu, když ji podle svých slov „objevil“ na Druhém vatikánském koncilu!
A nakonec nám pro Svatý rok slibují v neděli 7. května v Římě „Ekumenickou bohoslužbu za ‘nové mučedníky’“. Média nám říkají, že to má zahrnovat i početné nekatolíky. Podstatou mučednictví v pravém smyslu však je, že mučedník je zabit kvůli své katolické Víře. „Mučedník“ v řečtině znamená svědek. Svědčí o Víře svědectvím své smrti. Pokud nemá Víru, jak o ní může jeho smrt svědčit? Šílenství! Tito muži Novocírkve rozkládají katolickou Víru!
Katolíci se však nemusí spokojit s uvolněnými podmínkami rozmělňujícími Jubileum, ani nemusí navštěvovat ekumenické akce, které ho zkreslují. Bratrstvo sv. Pia X. pořádá pouť Tradice k hrobům svatého Petra a svatého Pavla v Římě, aby se modlilo za Církev (a za papeže), získalo jubilejní odpustky obvyklým způsobem, přimknulo se pevněji k věčnému Římu a vydalo svědectví o pravé Víře. Navzdory našim selháním jsme my i všichni, kdo sdílejí naši Víru, římskými katolíky. Navzdory jejich ctnostem jsou představitelé Novocírkve římskými protestanty. Řím, jeho baziliky a jeho jubilea patří nám, nikoliv jim. […]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof