Arcibiskup Lefebvre: „Neváhám udělovat podmínečné biřmování, když jsem o to požádán.“ (2025)
Arcibiskup Marcel Lefebvre napsal v roce 1988 dopis P. Françoisovi Pivertovi a vysvětlil v něm své důvody a ochotu bez omezení udělovat podmínečné biřmování v zájmu věřících.
16. června 2025
Biskup Richard Williamson, jeden ze čtyř biskupů vysvěcených arcibiskupem Lefebvrem speciálně za účelem zajištění svátostné jistoty, při obřadu biřmování v roce 1991.
Poznámka vydavatele
Níže naleznete krátký dopis arcibiskupa Marcela Lefebvra P. Françoisovi Pivertovi z 25. dubna 1988, který se týká jeho dlouholeté a velmi napadané praxe podmínečného opakování svátosti biřmování pro ty, kdo byli dříve biřmováni v obřadu Novus Ordo, reformovaném za Pavla VI.
P. Pivert poskytl francouzskou verzi dopisu (kterou uvádíme v poznámkách) a potvrdil její pravost.
Tento text ukazuje postoj arcibiskupa Lefebvra ke svátostným obřadům Novus Ordo a jeho pastorační péči o věřící. Stejný postoj je patrný v dalším dopise z téhož roku adresovaném jistému panu Wilsonovi, který se týkal nutnosti podmínečně světit muže, kteří předtím byli vysvěceni na kněze či biskupy v nových obřadech.
Důvody k pochybnostem
Arcibiskup Lefebvre uvádí několik závažných a objektivních důvodů pochybností týkajících se biřmování: Nejednoznačnost překladu formy do národního jazyka, modernistické zkomolení svátostné intence a odklon od tradiční materie olivového oleje.
Analýza, kterou jsme publikovali dříve, nachází komplexnější důvody k pochybnostem, které mají základ v teologických zásadách, jimiž se tento dopis nezabývá. Pokud jde o novou formu biřmování, i když je velmi podobná, není totožná s formou používanou v některých východních ritech, navíc okolnosti reforem Druhého vatikánského koncilu ztěžují (ne-li znemožňují) s určitostí dospět k závěru, že je tato nová forma dostatečná pro platnost.
A to nemluvíme o dalších důvodech k obavám, včetně těch, které se týkají svěcení udělovaných v nových obřadech. (1)
Pastorační praxe arcibiskupa Lefebvra
Dopis je nicméně velmi poučný. Ukazuje to, co jsme obhajovali jinde, totiž že svátostná disciplína arcibiskupa Lefebvra byla v zásadě pastorační. Ačkoliv nepovažuje nový obřad za automaticky neplatný, uznává obavy věřících a reaguje na ně s rozvahou a pastorační láskou.
Už v 70. letech 20. století arcibiskup Lefebvre tuto praxi hájil a říkal:
„Tito rodiče mají právo být si jistí, že jejich děti přijímají milost biřmování. To je konec konců pro rodiče velká zodpovědnost. Je to milost, která udržuje duši při životě.“ (2)
Podobných výroků je celá řada.
Opakuje v tomto ohledu normy stanovené moralisty McHughem a Callanem, podle nichž je podmínečné opakování biřmování:
• „zákonné“, když existuje „rozumná pochybnost“ o platnosti;
• „vážně povinné“, pokud existuje „důvodná obava“ o platnost, „pokud láska, spravedlnost nebo náboženství vyžadují opakování a nesnáze nebudou příliš velké“. (3)
Nic v jejich pojednání nenaznačuje, že by kněz, který svátost podmínečně opakuje, musel být sám přesvědčen, že svátost je pochybná. Člověk může uznat hodnotu argumentů, objektivní stav pochybnosti nebo nutnost obecného dobra, aniž by sám osobně přijal pochybnost nebo závěr o neplatnosti. Jak dodávají McHugh a Callan:
„Svátosti jsou pro lidi, a proto, pokud člověk utrpí značnou ztrátu tím, že kněz zanedbá jejich opakování, je povinnost opakování jasná.“
Ačkoliv arcibiskup Lefebvre dále říká, že „by bylo na rodičích, aby případně napsali diecézím“, neprojevuje o to velké obavy – ani se to v minulosti od těch, kdo žádali podmínečné biřmování, neočekávalo. (4)
Naopak se zdá, že arcibiskup Lefebvre za to odmítal vlastní odpovědnost, a zároveň uznával, že řešení těchto věcí prostřednictvím šetření je obtížným úkolem, který nelze očekávat od věřících. Obtížnost je výrazně složitější po více než 35 let od napsání dopisu a zhoršují ji obavy o platnost svěcení udělených v prostředí Novus Ordo.
Závěr: Důležitost biřmování
Viděli jsme už komentáře arcibiskupa Lefebvra o právu rodičů na jistotu ohledně platnosti biřmování jejich dětí. Je pravda, že se biřmování obvykle zařazuje do kategorie „užitečná“ svátost (spíše než „nutná“ nebo „důležitější“), ale z dopisu je také patrné, jak arcibiskup Lefebvre vysoce hodnotí jeho důležitost, zejména vzhledem ke krizi v Církvi.
„Tato svátost je příliš důležitá – zejména dnes – nato, aby se opomíjela.“
Právě zajištění platného udílení svátosti biřmování bylo jedním z důvodů biskupských svěcení v roce 1988 – jak napsal v dopise čtyřem kandidátům na biskupský úřad v roce 1987:
„Hlavním cílem mého předání biskupského úřadu je, aby pokračovala milost kněžského svěcení, aby pokračovala pravá Oběť mše svaté a aby byla udělována milost svátosti biřmování dětem a věřícím, kteří vás o ni požádají.“ (5)
Obecný cíl zajistit věřícím jistě platné svátosti potvrdil při několika příležitostech před 30. červnem 1988 a v den samotných biskupských svěcení řekl:
„Dobře víte, drazí bratři, že bez biskupů nemůžou existovat žádní kněží. Až mě Bůh povolá – což jistě nebude trvat dlouho – od koho by tito seminaristé obdrželi kněžské svěcení? Od koncilních biskupů, kteří kvůli svým pochybným intencím udělují pochybné svátosti? To není možné. […]
„A oni přišli do našich seminářů navzdory všem těžkostem, se kterými se setkali, aby přijali pravé kněžské svěcení, aby sloužili pravou kalvárskou Oběť, pravou mešní Oběť a aby vám poskytovali pravé svátosti, pravou nauku, pravý katechismus. To je cílem těchto seminářů.“
„Nemohu tedy s čistým svědomím zanechat tyto seminaristy osiřelé. Ani vás nemohu opustit jako sirotky, když zemřu, aniž bych se postaral o budoucnost. To není možné. Bylo by to v rozporu s mou povinností.“ (6) [Zdůraznění přidáno.]
Ačkoliv se zde arcibiskup Lefebvre zaměřuje na poněkud odlišnou problematiku, než o jaké jsme psali dříve – v našem stanovisku se podrobněji rozvádí důsledky jím uvedených principů –, závěr je stejný a v zásadě podporuje stejnou obecnou tezi, jakou zde předkládáme:
Můžeme přijímat pochybně platné svátosti?
Děkujeme P. Pivertovi za svolení ke zveřejnění tohoto dopisu. Jeho webové stránky jsou dostupné zde.
Dopis arcibiskupa Marcela Lefebvra P. Françoisovi Pivertovi o podmínečném opakování biřmování
Écône, 25. dubna 1988
Milý otče Piverte,
svátost biřmování je skutečně svátostí, která v současnosti představuje asi největší problém, pokud jde o její platnost.
V Římě nám vyčítají, že udělujeme podmínečná biřmování, na což odpovídáme, že chápeme pochybnosti rodičů:
1. Kvůli pochybné platnosti překladu nové latinské formy, která zní „accipe sigillum Spiritus Sancti“ („Přijmi pečeť daru Ducha Svatého.“ [česká pokoncilní verze – pozn. překl.]) Důležité je „sigillum“ („pečeť“). Jak se překládá? Překládá se vždy? „Přijmout znamení“ by bylo jasnější než „být poznamenán“. Někdy se však stává, že se prostě řekne: „Přijmi Ducha Svatého“, což je jistě neplatné. Kdyby se „sigillum“ překládalo dobře, nebylo by pochyb o formě. (7) V opačném případě existuje pochybnost.
Nyní je zde také otázka intence. Biskup Bontemps ve svém Semaine religieuse de Chambéry uvedl: „Biřmování nedává Ducha Svatého, ale dává člověku poznat Ducha Svatého přijatého při křtu.“ Jeho biřmování [tedy] nejsou platná. (8)
Je mnoho těch, kteří takto uvažují?
2. Materie je také důvodem k obavám. Tradice olivového oleje je taková, že lze skutečně pochybovat o platnosti jakéhokoliv jiného rostlinného oleje. Dvacet století používání, výtky Říma vůči jiným olejům, konsekrační modlitby vytvořené pro olivový olej, obecná shoda moralistů, katechismus Tridentského koncilu, to vše nás nutí věřit, že tato materie je z Božského ustanovení a tvoří součást podstaty svátosti.
Je možné, i když ne jisté, že mnozí biskupové používají olivový olej, zejména v zemích, kde roste olivovník.
Zde je tedy mnoho důvodů k pochybnostem – a jsou obtížně ověřitelné, ledaže by člověk napsal diecézím, aby se zeptal, jaká je forma a jaká je materie svátosti biřmování.
Proto neváhám udělovat podmínečné biřmování, když jsem o to požádán. Tato svátost je příliš důležitá – zejména dnes – nato, aby se opomíjela.
Bylo by na rodičích, aby případně napsali diecézím.
Doufám, že jsem vám odpověděl dostatečně.
S pozdravem v Kristu a Marii
+ Marcel Lefebvre
[Francouzský originál dopisu viz poznámky níže, bod č. 9. – pozn. překl.]
Poznámky
1) V roce 2014 publikoval P. Álvaro Calderón studii o novém obřadu biskupského svěcení a dochází k závěru, že „pozitivní a objektivní vady“ nového obřadu „znemožňují mít jistotu o jeho platnosti“ a proto „odůvodňují a činí nezbytným podmínečné přesvěcení kněží vysvěcených novými biskupy, případně podmínečné přesvěcení těchto biskupů“. Jak říká Calderón, je tomu tak proto, že „v tom, co je samotným zdrojem svátostí, nelze takovouto nejistotu strpět“.
Navíc i hojně citovaná studie P. Pierra-Marie Kergorlaye, OP, která zamýšlí dokázat platnost tohoto nového obřadu biskupského svěcení, tvrdí, že tento důkaz se vztahuje pouze na latinskou formu „jak byla vydána Vatikánem“ a nikoliv na „různé překlady a úpravy oficiálního obřadu“. Pierre-Marie hovoří o prošetření každého jednotlivého případu a uznává, že „obtížnost věci“ znamená, že podmínečné svěcení je „prozíravým opatřením“, které „se zdá mezi tradicionalisty převládat“.
Jako takové zůstávají námitky proti platnosti nového obřadu svěcení, které nebyly zodpovězeny, natožpak s morální jistotou, proto pochybnosti o biřmování založené na těchto obavách nejsou negativními pochybami, i když chybí důkazy u konkrétního duchovního.
2) Lefebvre, „The Holy Sacrifice of the Mass“, Proslov přednesený Jeho Milostí: Ottawa, Kanada listopadr 1975. http://www.sspxasia.com/Documents/Archbishop-Lefebvre/The-Holy-Sacrifice-of-the-Mass.htm
3) Opakování svátosti z důvodu neplatného udělení.
a)
Je nedovolené, pokud je obava z její neplatnosti bezdůvodná a nerozumná; neboť
opakovat obřad bez důvodu je těžkou neúctou vůči svátosti a pohoršením pro
ostatní. Skrupulózní osoby však někdy nejsou vinné těžkým hříchem, protože při
opakování jednají s dobrým úmyslem a za své obavy nenesou odpovědnost.
b)
Je dovolené, ale není povinné, pokud existuje opodstatněná nejistota ohledně
svátosti, která není nezbytná ke spáse (biřmování, manželství, poslední
pomazání nemocného, který je při vědomí); rovněž tehdy, existuje-li slabý
právní nebo skutkový důvod k obavám o platnost svátosti, která je nutná nebo
závažnější (křest, kněžské svěcení, rozhřešení umírajícího, poslední pomazání
člověka v bezvědomí, proměnění Eucharistie). Svátosti jsou určeny pro člověka.
Pokud by však jejich neopakováním vznikla jen malá nebo málo pravděpodobná
újma, nelze trvat na povinnosti jejich opakování.
c)
Je těžce povinné, pokud existuje rozumná obava o platnost svátosti nezbytné
nebo závažnější; je těžce nebo lehce povinné (což je třeba určit případ od
případu), pokud existuje opodstatněná obava o platnost svátosti, která není
nezbytná ke spáse, vyžaduje-li opakování láska, spravedlnost nebo náboženství a
nejsou-li s tím spojeny přílišné obtíže. V případě manželství lze podle
okolností použít konvalidaci nebo sanaci. Svátosti jsou určeny pro člověka – a
proto, pokud by mu mohlo v důsledku neprovedení opakování vzniknout podstatné
škodlivé opomenutí, je povinnost opakování zřejmá.
John A. McHugh, O.P. and Charles J. Callan, O.P., Moral Theology: A Complete Course Based on St. Thomas Aquinas and the Best Modern Authorities, n. 2682
4) Krátké období, kdy takto v roce 1983 hovořil, je určitou výjimkou, která byla vyvolána vnějšími událostmi a poté rychle opuštěna. Taková šetření se vážně neočekávala ani neprosazovala, a tento princip je silně v rozporu s obdobím před a po biskupských svěceních.
5) Bernard Tissier de Mallerais, Marcel Lefebvre: The Biography, str. 626. Překl. Brian Sudlow, Angelus Press, Kansas City MO, 2004.
6) https://sspx.org/en/1988-episcopal-consecrations-sermon-of-archbishop-lefebvre
7) Více informací o tom, proč je tento závěr problematický, najdete níže:
Are Novus Ordo sacraments valid—and how would we know?
8) Problematické může být u arcibiskupa Lefebvra i uchopení tématu intence. Tomuto tématu se věnujeme níže:
Defective ministerial intention CAN invalidate ordinations
9) Lettre de Monseigneur Marcel Lefebvre à l’abbé François Pivert
Sur la Répétition Conditionnelle de la Confirmation
+ Ecône, le 25 avril 1988
Cher Monsieur l’abbé Pivert,
En effet, le sacrement de la Confirmation est peut-être celui qui pose le plus de problèmes actuellement, en ce qui concerne sa validité.
A Rome on nous reproche les confirmations sous condition, ce à quoi nous répondons que nous comprenons les doutes des parents :
1° pour la validité douteuse de la traduction de la forme nouvelle latine qui est « accipe sigillum Spiritus Sancti ». Ce qui importe, c’est le « sigillum ». Comment est-il traduit ? Est-il toujours traduit ? « Reçois la marque » serait plus clair que « sois marqué ». Mais il arrive qu’il est tout simplement dit : « Reçois le Saint-Esprit », ce qui est certainement invalide. Si « sigillum » est bien traduit, il n’y aurait pas de doute sur la forme. Autrement il y a doute.
Il y a aussi désormais l’intention. Mgr Bontemps 1 a affirmé dans sa Semaine religieuse de Chambéry : « La confirmation ne donne pas le Saint-Esprit, mais fait prendre conscience du Saint-Esprit reçu au baptême. » Ses confirmations ne sont pas valides. Sont-ils nombreux à penser cela désormais ?
2° La matière est aussi un sujet d’inquiétude. La tradition de l’huile d’olive est telle qu’on peut vraiment douter de la validité d’une autre huile végétale. Vingt siècles d’usage – les réprimandes de Rome contre les autres huiles – les prières de la consécration toutes rédigées pour l’huile d’olive, le consensus général des moralistes, du Catéchisme du concile de Trente – nous obligent à penser que cette matière est d’intention divine et fait partie de la substance du sacrement.
Il est possible, mais non certain, que beaucoup d’évêques utilisent de l’huile d’olive, surtout dans les pays où pousse l’olivier.
Voilà bien des sujets de doute et difficilement contrôlables, sauf à écrire aux évêchés pour demander quelle est la forme et quelle est la matière du sacrement de confirmation.
C’est pourquoi je n’hésite pas à confirmer sous condition lorsqu’on me le demande. Le sacrement est trop important, aujourd’hui surtout, pour qu’on le néglige.
Ce serait aux parents d’écrire éventuellement aux évêchés.
J’espère vous avoir répondu suffisamment.
Bien vôtre in Christo et Maria,
+ Marcel Lefebvre.
Zdroj: The WM Review
Překlad: D. Grof