Dopis rektora semináře – Odpověď biskupa Thomase na dopis rozeslaný FSSPX ve Francii (1999)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. září 1999
nestává se často, že se někdo vysoce postavený v oficiální Církvi pustí do debaty s Bratrstvem sv. Pia X., ale pokud ano, je to odhalující. Pokaždé to navzdory zbožným nadějím a nebezpečným iluzím odhalí, jak vzdálené jsou si ve svém myšlení Bratrstvo a mainstreamová Církev. Podívejme se na argument mainstreamového biskupa, který se na začátku tohoto roku pokusil utkat s Bratrstvem na jeho „vlastním hřišti“ – na poli katolické Tradici.
Biskup Jean-Charles Thomas z diecéze Versailles poblíž Paříže odpovídal na oběžník rozeslaný distriktem Bratrstva ve Francii zhruba 20 tisícům Novus ordo kněží (přesto biskup Bratrstvo obvinil, že je uzavřené samo v sobě). Zde je podstata jeho odpovědi:
Začíná tím, že uznává, že všichni, kněží i laici, jsou „hluboce přesvědčeni“, že Druhý vatikánský koncil byl „bodem zlomu“ či „změnou“ v Církvi. Jedinou otázkou je, zda je tato změna „zradou Církve“, jak tvrdí Bratrstvo, nebo „návratem k větší věrnosti Tradici“, jak (podle něj) tvrdí mainstreamoví duchovní. A odpověď na tuto otázku závisí na zvoleném referenčním rámci.
Referenční rámec Bratrstva je jasný, jsou to spisy papežů mezi lety 1850 až 1950, které tvoří „stručný, omezený a nedávný pramen“ katolické Tradice, trvající pouze 100 let, na jehož základě je změna Druhého vatikánského koncilu odsuzována. Naopak referenčním rámcem oficiálních duchovních je celé Písmo svaté, Starý i Nový zákon, zejména Boží zjevení skrze Krista, které je neustále obnovováno působením Ducha Svatého v „živé Tradici, která je nyní stará 20 století“.
Tyto dva referenční rámce podle biskupa Thomase vytvářejí dvě velmi odlišné verze katolicismu. Na základě své stoleté Tradice Bratrstvo opomíjí Písmo svaté, církevní Otce a rané koncily. Zahrnuje jen málo duší a pouze jejich osobní spásu. Vynechává lidstvo a spásu světa a oslavuje papeže a kněze na úkor biskupů a laiků. Tradice dvaceti století Druhého vatikánského koncilu naopak znamená, že se celému lidstvu předkládají „radostné zvěsti o spáse“, což znamená znovu napojení na Bibli, církevní Otce a rané koncily a zahrnuje to všechny lidi bez výjimky i spásu světa ve stopách všech velkých církevních zakladatelů řeholních řádů a v souladu s Duchem Svatým, „který obnovuje tvář země“ až do konce časů.
Biskup Thomas dochází k závěru, že zatímco katolicismus Bratrstva je omezený, uzavřený do sebe, odtržený od dnešního světa a odsuzující, Druhý vatikánský koncil je doširoka otevřený, apoštolský, současný a spásný, neboli usiluje o spásu lidí místo jejich odsuzování. Vítá tedy ekumenismus Druhého vatikánského koncilu s jeho radostnou vyhlídkou sjednocování „dětí Božích, které jsou v současnosti tak rozdělené“!
Stručně řečeno, biskup Thomas chce tradicionalistům vzít slovo „Tradice“ na základě toho, že je to Druhý vatikánský koncil, nikoliv arcibiskup Lefebvre nebo Bratrstvo sv. Pia X., který je v souladu s prvními 1800 lety církevní nauky a historie. Porovnejme tento argument s fakty a s katolickou věroukou.
Za prvé, pokud jde o fakta, je snadné odmítnout biskupovu karikaturu katolicismu Bratrstva a jeho růžový obraz náboženství Druhého vatikánského koncilu. Byl například arcibiskup Lefebvre „omezený“, když kvůli vybudování Bratrstva cestoval po celém světě na návštěvy, biřmování a svěcení kněží? Byl „uzavřený v sobě“, když od roku 1970 do roku 1988 stále jezdil do Říma, aby prosil za Církev, aniž by byl vyslyšen? Byl „odtržený od dnešního světa“, když měl na svých biskupských svěceních v roce 1988 tři sta novinářů padajících přes sebe a snažících se získat výhled a napsat reportáž? A byl „odsuzující“, když takto vyčerpal svůj pokročilý věk, aby zachránil duše? Pokud jde o Bratrstvo, jeho relativně mladí učedníci možná nedosahují jeho úrovně, kdo však může popřít, že dělají, co mohou, aby napodobili jeho celosvětové úsilí o záchranu duší?
Také při porovnání s fakty je biskupův okouzlující portrét Druhého vatikánského koncilu prostě nereálný. Toto náboženství lidem nepředkládá Kristovu spásu, která vyžaduje pokání, křest a život vedoucí k smrti ve stavu milosti, ale starý omyl univerzální spásy, kdy je spasen každý, bez ohledu na své náboženství či způsob života (viz čtyři svazky knihy profesora Dormanna „Theological Journey of John-Paul II to the Prayer Meeting of Religions in Assisi“ [„Teologická cesta papeže Jana Pavla II. k modlitebnímu setkání náboženství v Assisi“]). Stejným způsobem náboženství Druhého vatikánského koncilu falzifikuje Bibli, církevní Otce atd. Nenásleduje ani velké zakladatele katolických řeholních řádů – nedávno se nám připomnělo, jak Padre Pio ve jménu sv. Františka křičel na modernizované františkány, kteří ho chtěli získat pro revolucionizaci jejich řádu. A kdo může bez rouhání připsat Duchu Svatému plody Druhého vatikánského koncilu – zhroucení návštěvnosti mše svaté, rozklad rodin, prázdné semináře a kláštery, uzavřené školy, zdecimované diecéze atd.!?
Je pravda, že v katolické Církvi v 50. letech 20. století těsně před Druhým vatikánským koncilem existoval vážný problém, stejně jako v 20. letech 16. století těsně před reformací – katolicismus příliš mnoha katolíků se stal prázdným a povrchním, jako skořápka bez jádra. Ale tehdy stejně jako nyní nebylo řešením to, co udělal Luther, Druhý vatikánský koncil a biskup Thomas, totiž odhodit i skořápku. Skutečným řešením bylo řešení velkých světců protireformace – obnovit vnitřní jádro a vnést energický život zpět do skořápky, což arcibiskup Lefebvre dělal, nakolik v naší době mohl.
Bohužel má Druhý vatikánský koncil veškerou moc snu očarovat lidské myšlení a učinit takové modernisty jako je biskup Thomas neschopnými rozeznat fakta. Přesvědčí ho množství ruin, že Druhý vatikánský koncil byl selháním? O tom lze pochybovat. O nic reálnější není ani pokud jde o katolickou věrouku, kterou také staví do služby svého snu. Podívejme se na jeho argument o Tradici.
Uznává, že katolická Tradice se nemůže měnit, protože je pokladem Víry, který náš Pán Ježíš Kristus svěřil Církvi, aby jej neporušený zachovávala až do konce času. Připouští však – což je pro liberála nebezpečné přiznání –, že Druhý vatikánský koncil byl změnou oproti tomu, co mu předcházelo. Proto aby se vyhnul přiznání, že se Druhý vatikánský koncil rozešel s Tradicí, musí tvrdit, že to, co koncilu předcházelo, se již dříve rozešlo s Tradicí, takže pak může prohlašovat – což dělá –, že koncil byl změnou zpět k Tradici. Tento údajný předešlý rozchod přirozeně posouvá co nejblíže do současnosti, aby mohl velkým antiliberálním encyklikám předkoncilních papežů dát co nejmenší váhu. A tak předpokládá, že k tomuto rozchodu došlo kolem roku 1850.
Ve skutečnosti řada těchto encyklik začala nejpozději v roce 1832 encyklikou Řehoře XVI. „Mirari vos“, nebo dokonce v roce 1791, kdy Pius VI. autoritativně odsoudil principy Francouzské revoluce z roku 1789. Tento detail však ponechme stranou. Problémem pro biskupa Thomase je, že tyto papežské dokumenty slavnostně odsoudily – padesát až sto let před Druhým vatikánským koncilem – liberální principy, které jsou jádrem koncilní „změny“. Proto je biskup Thomas nucen tvrdit, že tyto encykliky nejsou v souladu s veškerou předchozí naukou Církve, aby mohl tvrdit, že on je tím, kdo je věrný Tradici.
Biskup Thomas ale skáče „z deště pod okap“. Protože i nejkratší studium oněch encyklik, zejména „Quanta cura“ a „Syllabus“ Pia IX. a „Pascendi“ a „Lamentabili“ Pia X., ukazuje, že tito papežové nejen deklarovali, že je jejich antiliberální věrouka v okolnostech 19. a 20. století nejčistším pokračováním církevní nauky předešlých osmnácti století, ale svou plnou papežskou autoritou podporují tuto antiliberální věrouku jako pokračování neměnné nauky Církve (viz přiložený leták ke „Quanta cura“). Když pak biskup Thomas tvrdí, že jsou tyto antiliberální encykliky vně Tradice, musí mimo jiné tvrdit, že Pius IX. a Pius X. – vyhlášený sluha Boží a kanonizovaný světec – nevěděli, o čem mluví. Proč by však v takovém případě měl jakýkoliv katolický papež, včetně papežů Druhého vatikánského koncilu, vědět, o čem mluví? Proč potom být katolíkem?
Jinak řečeno, buď měli papežové Pius IX. a Pius X. pravdu, a v tom případě se Druhý vatikánský koncil mýlil a člověk musí následovat katolickou Tradici v pravém smyslu arcibiskupa Lefebvra a nikoliv ve falešném smyslu biskupa Thomase, nebo se papežové Pius IX. a Pius X. mýlili, když tvrdili, že jejich encykliky obsahují neměnnou a nezměnitelnou katolickou nauku, a v tom případě se papežové Pavel VI. a Jan Pavel II. mohou stejně snadno mýlit v čemkoliv, co tvrdí, a pak neexistuje žádný důvod být katolíkem. Stručně řečeno, jde o volbu mezi katolicismem arcibiskupa Lefebvra (který samozřejmě není jeho) a rozkladem Církve. Není tato alternativa tím, co se všude kolem nás formuje?
Řešení (pro liberály) tohoto problému oněch antiliberálních encyklik, se kterým přišel kardinál Ratzinger, bylo označit je za „podstatná ukotvení“ v církevní nauce a historii. Jinak řečeno, byly to dobré (podstatné) nauky ve své vlastní době, ale Petrova bárka s nimi nemohla zůstat navždy v kotvišti, protože se nečeká, že nějaká loď zůstane v jednom kotvišti navždy. Nové století, nová kotviště, nové věroučné encykliky. Ani to však neřeší problém, protože Pius IX. a Pius X. slavnostně deklarovali, že neučí pravdy podstatné pouze pro svou dobu, ale nauku nezměnitelně pravdivou pro všechny časy. Pokud měli pravdu, Druhý vatikánský koncil se mýlí. Pokud se mýlili, pak se jako katolíci rozpadáme. Rafinovaný kardinál ale říká, že měli na půl pravdu a na půl se mýlili. Proto ho vnímáme jako napůl katolického a napůl se rozpadajícího!
Pravda o těchto encyklikách je taková, že když příchod protestantismu na počátku 16. století vytvořil pro Církev nové okolnosti, bylo třeba přeformulovat, nikoliv změnit, katolickou věrouku. Tento úkol plnili noví učitelé, jako byl sv. Robert Bellarmin, aby se vyrovnali s novými omyly. Od té doby nikdo nemohl odmítat jeho učení (kromě drobností či novot) a stále se považovat za katolíka. Podobně přeměna protestantismu do liberalismu okolo počátku 19. století, v důsledku Francouzské revoluce, vyžadovala od papežů nové encykliky. Ty měly přeformulovat v nových okolnostech nezměněnou katolickou věrouku. Všichni, kdo, jako kardinál Ratzinger nebo biskup Thomas, tyto encykliky odmítají, se sami obžalovávají jako liberálové a nemohou tvrdit, že jsou katolíky. Odmítají ukotvení absolutní pravdy. Jejich myšlení je nakonec nestálé, jako na moři. Nakonec nemají vůbec představu o tom, co znamená být katolíkem. A takoví lidé jsou ve vedení struktur Církve!
Drazí čtenáři, modlete se, aby myšlení kněží (a biskupů!) Bratrstva nikdy neztratilo ukotvení, dokud Bůh neobnoví papeže a Řím – nikoliv nutně v Římě! A podle možností studujte ty encykliky, které arcibiskup Lefebvre miloval a vyučoval, přesně ze stejného důvodu, proč je biskup Thomas odmítá – jsou nejstručnějším, nejhlubším a nejautoritativnějším vyvrácením omylů, které v současnosti ničí katolickou Církev. Na dalším letáku semináře se podívejte na inzerované audio a videozáznamy věroučných přednášek konaných zde od roku 1995 do roku 1997 právě o těchto encyklikách („Pascendi“ v roce 1996, „Quanta Cura“ v roce 1997). Na rozdíl od toho, co si myslí biskup Thomas, považujeme jejich nauku za nezbytnou nejen pro naši vlastní spásu, ale i pro spásu celého světa.
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof