Dopis rektora semináře – Syndrom padesátých let ve srovnání s Anglií před reformací (1998)
Biskup Richard Williamson
Winona, 3. srpna 1998
poté, co jsem v tomto dopise minulý měsíc zmínil „syndrom padesátých let“, jeden čtenář se oprávněně zeptal, co to je, a jestli si o něm může někde přečíst. Vzhledem k tomu, že je syndrom padesátých let vážnou hrozbou pro „tradiční“ katolíky, a protože o něm, pokud je mi známo, bylo napsáno jen málo, pokusme se ho prozkoumat zde.
„Syndrom padesátých let“ je pojmenování označující ten typ katolicismu, který se všeobecně praktikoval v 50. letech 20. století, mezi druhou světovou válkou a Druhým vatikánským koncilem. Mnoha katolíkům, kteří si tu dobu pamatují, se 50. léta zdají jako zlatý věk Církve, protože ještě fungovaly všechny typy katolických systémů, které se o pár let později rozpadly. Na druhou stranu právě proto, že se tolik katolických systémů v 60. a 70. letech rozpadlo, ne všechno mohlo být s Církví v oněch 50. letech v pořádku. Muselo být „něco shnilého ve státě dánském“.
Například úžasná budova, kde nyní sídlí seminář ve Winoně, byla počátkem 50. let postavena dominikány, kteří nešetřili na nákladech, jen aby ji v roce 1970 opustili a lacino prodali. A tento noviciát pro střední provincii Spojených států byl jen jedním z tisíců katolických institutů po celém světě, které následovaly tuto cestu od bohatství k chudobě. Mohla být 50. léta skutečně takovým zlatým věkem, jak se zdají?
Syndrom padesátých let je tedy termín označující to, co bylo špatné vedle – nebo uvnitř – všeho, co bylo v praxi katolicismu v 50. letech správné. Církevní struktury se tyčily vysoko, ale termiti se zakousávali dovnitř, takže díky jednomu silnému zatlačení ze strany Druhého vatikánského koncilu byly všechny struktury připravené se zhroutit. Tradiční katolíci dnes se musí zamyslet, aby se vyvarovali znovuvybudování Církve z 50. let, která bude opět připravena se zhroutit.
Abychom si názorně ukázali, co bylo dobré i špatné v katolicismu 50. let, zamysleme se nad katolicismem v Anglii v 20. letech 16. století, těsně před reformací v 30. a 40. letech 16. století.
Anglie ve 20. letech 16. století vypadala jako naprosto katolický národ, což je ta dobrá stránka. Byla katolická skoro tisíc let, takže tehdy pro Angličana být katolíkem bylo nejnormálnější a nejprostší věcí na světě. Mladý král Jindřich VIII. byl tak katolický, že ho Řím ocenil titulem „Obránce víry“ za jeho vyvrácení Lutherových omylů! Pokud jde o anglický národ, před pár lety byla sepsána vědecká kniha, která měla prokázat, jak velmi byl stále katolický, jako by reformace vůbec nebyla jeho vinou.
Co však byla ta špatná stránka? Jaké byly plody tohoto katolicismu 20. let 16. století? Od konce 50. let 16. století byli katolíci pronásledováni a královna Alžběta I. dovedně a bezohledně vedla Anglii k národní apostazi, kdy zůstat katolíkem byl slavný, ale velmi nebezpečný životní úděl. Katoličtí kněží byli pronásledováni její tajnou policií, věšeni, natahováni a čtvrceni jako zrádci, takže zatímco musel mít anglický kněz v 60. letech 16. století tutéž katolickou Víru a kněžství jako ve 20. letech 16. století, za změněných okolností byl povolán stát se zcela novým druhem kněze. Odtud „starý a nový“ jezuitský řád.
Co se stalo? Katolicismus anglických katolíků z 20. let 16. století byl Pánem Bohem přezkoušen a shledán nedostatečným. Jak prokázaly události 30. a 40. let 16. století, jejich katolicismus, který bychom mohli nazvat „syndromem dvacátých let“, byl příliš klamnou hrou. Klérus „postrádal milost“ (Tomáš More). Pokud jde o lid, ten vzdoroval, například při Pouti milosti, ale ne dostatečně. Bůh tedy potrestal anglický syndrom dvacátých let tím, že ho nechal proměnit v trvalou klamnou hru anglikánství (známou v USA jako episkopalismus), založenou na Alžbětině anglikánském zřízení.
Představte si teď jezuitského kněze v Anglii v 60. letech 16. století, jak malým kongregacím svého věrného zbytku říká: „Moji drazí, vše se změnilo, zcela změnilo, zrodila se děsivá krása. Už žádný syndrom dvacátých let!“ A pochopíte, proč by tradiční kněz v 90. letech 20. století řekl: „Už žádný syndrom padesátých let!“
Je třeba anglickým katolíkům z 20. let 16. století přiznat, že jejich problém s touto klamnou hrou se budoval po mnoho generací před nimi a neznamenalo to, že každý anglický katolík ztrácel nebo ztratil Víru, protože zde samozřejmě byla slavná první žeň mučedníků za vlády Jindřicha VIII. a druhá za vlády Alžběty I.
Podobně je potřeba syndromu padesátých let v naší vlastní době přiznat, že předkoncilní klamná hra byla konečným výtvorem 150 let liberálního katolicismu, který mísil Církev se světem, a pokoušel se zkombinovat hodnoty Víry s hodnotami revoluce, a ne každý katolík z 50. let 20. století byl ve skutečnosti oddán světu, protože podobně jako při reformaci v Anglii a díky Boží milosti se věrný zbytek přenesl přes Druhý vatikánský koncil, aby zachoval otřesený, ale úžasný zbytek tridentské Církve, známý nám jako „Tradice“ nebo „tradicionalisté“!
V jádru syndromu padesátých let je tedy v naší době to, že zatímco vnějškově se Víra v 50. letech 20. století zdála být živá, praktikovaná a bráněná, a mše byla mší svatou všech časů, vnitřně přesto mnoho katolických srdcí kráčelo se světem. Pak bylo prostě jen otázkou času, kdy všichni ti striktní kněží, kteří přesně a detailně slavili starobylou liturgii, odhodí birety a uchýlí se k eucharistickým piknikům, které se improvizovaly z okamžiku na okamžik. Američané, kteří jsou dost staří, si pamatují, jak náhle tato změna mohla nastat – takřka přes noc. Vnitřek byl prohnilý. Mnozí katolíci předstírali, že milují Boha, ale ve skutečnosti milovali svět. Bůh je na Druhém vatikánském koncilu vyvrhnul ze svých úst. [srov. Zj 3, 16]
Proč ale v 50. letech 20. století tolik katolíků vnitřně milovalo svět? Protože moderní industrializovaný a suburbanizovaný svět je příliš silně přítomen mezi námi – naprosto okouzlující, mocný a svůdný. Neboť i když chce člověk se svou rodinou zůstat katolický, stále je tvorem, který má tři vrstvy, nejen individuální a rodinnou, ale také společenskou, a všechny tyto tři vrstvy jsou propojené. Proto společnost na katolíky vyvíjí obrovský protikatolický tlak, když je, jako v našem případě, posledních 200 let z velké části v sevření zednářských revolucí.
Abychom názorně ukázali syndrom padesátých let zde v USA (neboť většina čtenářů tohoto dopisu jsou Američané, ale syndrom padesátých let byl samozřejmě celosvětový, stejně jako Druhý vatikánský koncil), ocitujme tři protikatolické principy, v něž pevně věřilo mnoho amerických katolíků padesátých (a devadesátých?) let 20. století. – jeden je společenský, jeden rodinný a jeden individuální, mezi mnoha dalšími.
Falešný společenský princip: Odluka Církve od státu. Tento smrtící omyl znamená, že Ježíš Kristus už není Králem společnosti, je Králem pouze sakristie. Společnost údajně může konat, jak se jí zlíbí, a náš Pán nemá co říct! Naopak si v Písmu svatém přečtěte historii Božího lidu od Abrahama a Mojžíše přes Davida, Šalamouna a Ezru, abyste viděli, jestli Boží náboženství ukazuje lidem, co jako lidé musí činit!
Falešný rodinný princip: Koedukace. Bůh zamýšlel, aby kluci byli zcela jiní než holky, protože chce, aby v životě hráli zcela jiné úlohy. Katolická Církev tedy vždy věděla a učila, že od co nejranějšího věku, jak jen je to možné – řekněme nejpozději od sedmi či osmi let – by se měli vzdělávat odlišně a odděleně. Přesto si mnoho „katolíků“ v USA v 50. letech 20. století uvyklo na koedukaci a nevidí v tom problém ani v 90. letech? Dokonce ani v nejprimitivnějších kmenech nenajdete koedukaci! Mají příliš důvtipu!
Falešný individuální princip: Oddělení „náboženského“ života od reálného života. Pro kolik „katolíků“ v 50. letech 20. století bylo „náboženství“ tím, co člověk dělal v neděli ráno, zatímco v reálném životě byl svět zachraňován například před komunismem prostřednictvím americké ústavy, svobodného podnikání atd.? Ve Víru se nepochybně věřilo, v každý její článek, ale kolik „katolíků“ nechalo tuto Víru formovat svou povahu a definovat svůj pohled na svět? Kolik „tradicionalistů“ do dneška skutečně skládá svou důvěru v našeho Pána Ježíše Krista, že vyřeší problémy v domácnosti, politice, ve výchově, ekonomice, umění atd.? A kolik si jich naopak „užívá“ svět co nejvíc, aby měli všechnu možnou „zábavu“ a přitom se vyhnuli těžkému hříchu? To je čistý syndrom padesátých let a bude mít stejné katastrofální následky.
Co je tedy teď řešením syndromu padesátých let? Není to složité. Problém spočívá v tom, že se předstírá, že se Bůh klade na první místo, ale ve skutečnosti se to nedělá. Řešení spočívá v tom, že budeme poslušní prvního přikázání Desatera, že budeme milovat Pána Boha – Ježíše Krista – celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí, a že nebudeme klást žádné jiné bohy či řešení před Něj. Ani to není nemožné. Svět, tělo a ďábel mohou vládnout našemu okolí jako nikdy v celé historii, ale Bůh zůstává Bohem a my zůstáváme dětmi Jeho Matky.
Mocným a praktickým prostředkem, který nám od svého Syna obstarala, abychom první přikázání znovu uvedli na své místo, jsou duchovní cvičení sv. Ignáce. Letos se v semináři prováděla pouze dvakrát, ale přinesla mnoho svědectví, z nichž ocitujeme příští měsíc, abychom vás povzbudili využít jeden ze tří exercičních domů Bratrstva v USA. Jděte na exercicie, kde uslyšíte, jak účastníci opravdu procházejí tvrdým, intenzivním procvičováním. To jsou ta, kde se odehrává skutečná akce!
A kéž nás všechny náš Pán vytrhne zpět ze světa, těla a ďábla dřív, než nás Jeho trest zastihne stále v syndromu padesátých let, připravené pro peklo!
Upřímně váš v Jeho Svatém Srdci
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof