Liturgie svátosti manželství (1941)
P. Antonín Čala, O.P.
S hlediska theologického svátost manželství se velmi liší od šesti předešlých svátostí. Jiné svátosti musí udělovat kněz nebo biskup spojením látky [materie] a tvaru [formy]. Látka, jíž bývá voda, mazání olejem nebo vkládání rukou, je blíže vymezena nějakou formulí, jež dává tomu úkonu určitý duchovní smysl. Nic takového není ve svátosti manželství. Svátost manželství neuděluje kněz. Ti, kteří uzavírají manželství, si ji udělují sami vzájemným dáním a přijetím souhlasu. Musí při něm ovšem býti přítomen kněz, ale jenom aby dosvědčil jejich vzájemný souhlas a aby mu požehnal. Látka a tvar této svátosti je vzájemné dání a přijetí souhlasu, vyjádřené buď slovy nebo nějakým znamením.
Proto také s hlediska liturgického svátost manželství se značně liší od ostatních svátostí. Jakmile si snoubenci dají před knězem vzájemný souhlas, svátost manželství je udělena. Během staletí však Církev vytvořila obřady, modlitby a žehnání, jež mají doprovázet udělování této svátosti. Jako Kristus ustanovil svátost manželství tím, že přirozený souhlas snoubenců povýšil na svátost, tak Církev vytvořila obřady této svátosti tím, že světské obřady, obvyklé při uzavírání sňatků, povznesla a posvětila a učinila z nich posvátné obřady.
Nebudeme zde pojednávat o svátosti manželství s hlediska dogmatického ani morálního ani právního, nýbrž jen z hlediska liturgického. Chceme ukázat, že nynější obřady svátosti manželství jsou velmi staré, plné hlubokého symbolismu.
I. Vznik obřadů při uzavírání manželství
Vznik a vývoj obřadů při uzavírání křesťanského manželství úzce souvisí s právním nazíráním na podstatu manželské smlouvy, která pro velký význam manželství již u pohanských národů byla vždy doprovázena náboženskými slavnostmi.
1. V římské říši, v níž křesťanství vzniklo, bylo zásadou, že „souhlas tvoří sňatek“. Souhlas, jímž se uzavíral sňatek, býval pravidelně provázen náboženskými slavnostmi. Přípravou k uzavření sňatku bylo už u Římanů zasnoubení, v němž byl obsažen příslib, že později bude uzavřeno manželství. Už zasnoubení bývalo spojeno s jakousi okázalostí: snoubenec dával své snoubence prsten na znamení vykonaného zasnoubení; v pozdější době císařské bývalo hned při zasnoubení stanoveno věno. V den sňatku už časně zrána kněží zkoumali vůli bohů auspiciemi a haruspiciemi. Pak se scházeli svatební hosté, jimž augurové sdělovali budoucnost snoubenců podle letu ptactva. Snoubenci měli na hlavách květinové věnce, nevěsta pak kromě toho ještě závoj ohnivé barvy (flammeum). Potom si snoubenci dali manželský slib před svědky, kněžími a pozvanými hosty, načež družka nevěstina spojila ruce snoubenců. Pak byla konána oběť, kterou při slavných svatbách přinášel sám velekněz. Závěr svatebních slavností tvořila svatební hostina a slavný průvod s nevěstou do domu ženichova.
I Církev uznávala zásadu římského práva, že podstatou manželství jest jedině souhlas snoubenců. Na tom nic nezměnila. Nemohlo jí však býti lhostejno, jak její členové uzavírají sňatky. Od svého Zakladatele dostala rozkaz učiti všecky národy, aby zachovávaly všecko, co on přikázal. A k tomu patří také nauka o božském původu manželství, o jednotě a nerozlučitelnosti křesťanského manželství. Aby se však poznalo, zdali zamýšlený sňatek se shoduje s křesťanskými zásadami, proto od počátku žádala, aby snoubenci už před uzavřením sňatku se poradili s Církví. Už sv. Ignác Antiošský, nástupce sv. Petra, praví: „Sluší se, aby snoubenci uzavírali sňatek se souhlasem biskupovým, aby to bylo manželství podle vůle Boží, a ne podle smyslové žádosti.“(1) Na počátku 3. stol. Tertulián píše: „Je nebezpečí, že tajné sňatky, t.j. takové, které nebyly učiněny napřed u Církve, budou posuzovány jako smilstvo.“(2)
První souvislý popis starobylých křesťanských obřadů při oddavkách podle římského ritu se nám zachoval v „Odpovědích na dotazy Bulharů“ papeže Mikuláše I. (+ 867). „Po zasnoubení,“ praví tento papež, „které je příslibem budoucího sňatku a které se vykoná souhlasem těch, kteří je uzavírají, a těch, v jejichž moci jsou, a když si ženich zasnoubil nevěstu tím, že jí dal na prst prsten věrnosti, a když jí před pozvanými s obou stran odevzdá písemnou smlouvu o věně, které je slíbeno oběma, buď brzo nebo ve vhodnou dobu, aby totiž se neopovážili něco takového konat před dobou zákonem stanovenou, oba jsou přivedeni k manželské smlouvě. Nejprve ovšem jsou rukou kněze postaveni v chrámě Páně s oběťmi, jež mají přinésti Bohu, a tak konečně přijmou požehnání a nebeský závoj, jak kdysi Pán prvním lidem v ráji požehnal, řka: »Rosťte a množte se« atd. Tak i o Tobiášovi je psáno, že dříve, než se sešel s manželkou, modlil se s ní k Pánu. Onen závoj však nedostane, kdo vstupuje do manželství podruhé. Potom však vyšedše z chrámu, nesou na hlavě věnce, jež bývají vždy uchovávány v chrámě.“
Přípravou k uzavření sňatku bylo zasnoubení. Při něm pravidelně nebýval přítomen zástupce Církve. Jen výjimečně se udělovalo církevní požehnání hned při zasnoubení. Bylo však všeobecným zvykem, že zasnoubení se konalo před více svědky.
Zasnoubení pak bylo potvrzeno tím, že snoubenec navlékl snoubence na prst svatební prsten. Už Tertulián se o něm zmiňuje. (3) Isidor Sevilský zaznamenává zvyk, že snoubenka nosí prsten na čtvrtém prstě, „protože prý na něm je jakási žíla spojená přímo se srdcem“. – Pak byla sepsána zásnubní smlouva.
Po zasnoubení následovalo „ve vhodnou dobu“ uzavření manželského svazku. Středem oddavkových slavností byla mše svatá, při níž snoubenci obdrželi požehnání, „oddavkový závoj“, a byli ozdobeni věnci.
Tak tedy Církev zachovala nedotčenou podstatu a převzala staré pohanské obřady, vžité při uzavírání sňatků (zasnoubení, snubní prsten, přinášení oběti, závoj, věnce), ale pokřesťanštila je.
2. Když přijaly víru germánské národy, Církev uznávala také manželství uzavřená podle jejich práva. Podle německého práva se též rozlišuje zasnoubení a uzavření sňatku. Ale podle něho za snoubenku dával souhlas její otec, po případě poručník; nevěsta byla totiž od něho ženichu odevzdána čili oddávána (odtud název oddavky). Tato smlouva byla původně věcnou smlouvou (nevěsta byla téměř prodávána); když se později změnily právní názory, změnila se ve smlouvu osobní, která se uzavírala s použitím symbolických obřadů, k nimž patřilo zvláště odevzdání prstenů.
Změnil se názor na naprosté poddanství žen pod moc otce nebo poručníka, a tak nevěsta se mohla sama i zasnoubiti i vdáti, t.j. odevzdati se svému budoucímu manželu jako pánu. Při takové smlouvě pak poručníka zastupoval zástupce, jejž si zvolili sami snoubenci, a který s počátku nemusel býti ani kněz. Obyčejně však byl k tomuto úkonu pozván od snoubenců kněz a Církev sama to schvalovala a zakazovala laické sňatky, t.j. bez účasti kněze. Sněm trevírský r. 1227 ustanovuje: „Zapovídáme, aby laici, ať jsou jakékoli hodnosti, neopovažovali se uzavírati sňatky sami bez kněze.“ Podobně ustanovuje i pražský sněm r. 1350 a magdeburský sněm r. 1370.
Než i přes opětovné církevní i státní zákazy byly po celý středověk uzavírány též tajné, neohlášené sňatky (matr. claudestina). To mělo ovšem neblahé následky a způsobilo celou řadu zmatků. Dlouho se volalo po nápravě. Konečně sněm tridentský vykonal nápravu. Dekretem Tametsi prohlásil za platná pouze taková manželství, která byla uzavřena před farářem a dvěma svědky. Ustanovil jako zákon, aby vlastní farář se tázal obou snoubenců na jejich vzájemný souhlas, a potom jim požehnal. Tím se Církev nijak nedotkla podstaty této svátosti, totiž manželského souhlasu; jen stanovila jisté podmínky k platnosti tohoto souhlasu.
Tridentský dekret byl ještě doplněn dekretem Ne temere z r. 1907, jehož znění přešlo pak i do nového církevního zákoníku (can. 1094–1099).
Účast kněze při sňatku byla tedy různá v různých stupních církevního obřadu. Všeobecně lze rozlišit tři stupně vývoje. Nejprve se uzavírá sňatek před Církví, při čemž kněz je pouze zástupcem Církve. Potom se uzavírá sňatek prostřednictvím Církve, při čemž kněz sám už vykonává oddavkový obřad a přejímá úkol onoho poručníka, odevzdávajícího snoubenku snoubenci. A konečně na třetím stupni vývoje přestává ono odevzdávání nevěsty, takže sňatek je spíše vzájemným odevzdáváním a přijímáním souhlasu, na jehož zajištění se klade nyní největší váha. Tento souhlas, jenž byl původně dáván při zasnoubení, Církev zjišťuje bezprostředně před uzavřením sňatku; tím obřady zasnoubení přešly do oddavkových obřadů. A tak i původně zásnubní prsten se stal prstenem oddavkovým. Podle toho i oddavky se skládají ze dvou částí: z otázek, kladených ke zjištění souhlasu a z vlastního sňatku, ze vzájemného odevzdání se snoubenců. (5)
Poznámky:
1) Ep. ad Polyc. c. 6
2) De pudic. c. 4
3) Apolog. c. 6
4) De eccl. off. II, 19
5) Sr. L. Eisenhofer: Hnadbuch der katholischen Liturgik. Freiburg i. Br. 1933, str. 413
Zdroj: Na hlubinu, ročník XVI, číslo 9
Zpracoval: D. Grof