Dopis rektora semináře – Titanic a seberealizace jako náhradní náboženství (1998)
Biskup Richard Williamson
Winona, 1. května 1998
před několika měsíci byl ve Spojených státech amerických uveden film, který se ukázal jako největší kasovní trhák všech dob: „Titanic“. Samotný film může být nezajímavý, ale jeho úspěch musí být znamením doby. Jaké doby? Doby, která obrací Boží směrovky, aby ukazovaly přesně opačným směrem!
Hlavní osou filmu je fiktivní příběh lásky zasazený do skutečného dramatu potopení proslulé lodi Titanic při její první plavbě z Evropy do New Yorku v roce 1912. Ten příběh je dobře známý. Za klidné, ale temné jarní noci ze 14. na 15. dubna najel tento největší a nejluxusnější transatlantický parník, jaký kdy byl postaven a měl nálepku „nepotopitelnosti“, ve 23:40 na ledovec ve vodách severního Atlantiku a ve 2:20. se potopil.
To je životní lekce! V jednu chvíli byl Titanic pýchou západní technologie a slávou loďstva britského impéria, a v další se potopil do hluboké temnoty tři kilometry ke dnu oceánu! V jednu chvíli byli pasažéři první třídy, kteří představovali výkvět anglosaské vyšší společnosti a židovského finančnictví, pány stvoření, a v další byli jako všichni ostatní a bezmocně očekávali svůj osud uprostřed oceánu s malou šancí uniknout mrazivé, chladné smrti.
Potopení totiž přežilo pouze 705 z celkem 2207 lidí na palubě, když Titanic vyplouval na moře. Za úsvitu byli vyzvednuti ze svých záchranných člunů. Záchranné vesty zachránily před utonutím mnoho stovek dalších, ale ti nemohli dlouho přežít ve vodách ledového oceánu.
A proč nebylo na palubě dost záchranných člunů pro všechny lidi? Právě proto, že byl tento plovoucí palác všeobecně považován za nepotopitelný. Jeho obrovský dvouplášťový ocelový trup byl rozdělen do šestnácti oddílů, z nichž každý bylo možné od ostatních hermeticky oddělit vodotěsnými přepážkami – takže i kdyby se několik z nich zaplavilo, loď by se přesto udržela na hladině. „Ani sám Bůh by tu loď nepotopil,“ chlubil se příznačně jeden z námořníků.
Bůh ji nemusel potopit. Byli to lidé, kdo ji navrhli a postavili; lidé, kdo ji poslali na severní trasu plnou ledovců, protože je – stejně jako pro letadla – nejkratší mezi Evropou a New Yorkem; lidé, kdo hnali Titanic mezi ledovci, aby ukázali, co dokáže; lidé, kdo spatřili osudný ledovec právě včas na to, aby stočili příď doleva natolik, že ledovec při nárazu pod čarou ponoru rozřízl bok jako otvírák na konzervy, čímž fatálně poškodil předních pět z celkem šestnácti oddílů. Kdyby ledoborec do ledovce narazil přímo, možná by se nepotopil. Kdyby byly proraženy pouze čtyři přední oddíly, možná by se udržel na hladině. Jakmile však bylo zaplaveno pět předních, loď se na přídi nachýlila natolik, že se voda z pátého oddílu přelila přes vršek přepážky do šestého, a tak dál – až se loď musela potopit.
Protože však původně ledovec neporušil víc než pět oddílů, proces potopení nějakou dobu trval. Právě proto jde o nesrovnatelné drama skutečného života, které od té doby uchvacuje představivost celého světa: 2207 duší uvězněných na zasažené lodi, z nichž jen menšina měla vážnou naději uniknout kruté smrti, kterou mohli vidět přicházet dvě hodiny, když se příď této velké lodi neúprosně nakláněla stále níž pod hladinu. Nakonec, když se celá záď zvedla nad hladinu, nevídaný tlak rozlomil loď ve dví. Přední dvě třetiny lodi se okamžitě potopily, zádní třetina na chvíli prudce dopadla zpět, vyrovnala se na hladině, ale rychle se zaplavila, naklonila dopředu do svislé polohy a vzápětí zmizela pod vlnami. Z domnělé pýchy a slávy západního průmyslu nezbylo viditelné nic víc než několik roztříštěných trosek, hrstka pohupujících se záchranných člunů a stovky plovoucích záchranných vest – zpočátku s výkřiky volajícími o pomoc, které však postupně utichaly, jak se přibližoval chlad a smrt.
To je scéna! To je Boží směrovka! To je připomínka, že „člověk míní, Pán Bůh mění“! V roce 1912, po století „míru“ a „pokroku“ si v zápalu Eduardovského období lidé, zvláště Anglosasové, mysleli, že mají díky svým liberálním zásadám svět pod kontrolou. První světová válka, která vypukla v roce 1914, ukázala, jak se mýlili. Potopení Titaniku pak jistě bylo předběžným Božím varováním celému 20. století, že moderní člověk není pánem svého osudu, jak si namlouvá. Chce se však z toho poučit?
Zdá se, že jediné, co tento hollywoodský film z roku 1997 chce od legendárního potopení, je dramatické pozadí, na němž vynikne románek o „osvobození“. Film „Titanic“ nemá zájem o žádné hlubší životní poučení, které je jistě zodpovědné za to, že si tato pohroma získala svůj legendární status. Ve filmu je osud lodi jen technickou záležitostí – koho vinit? Odpověď: pošetilé vlastníky a lodní důstojníky, kteří jsou součástí celého společenského systému a establishmentu, od nichž se jednotlivci, zejména mladí, musí osvobodit, aby mohli vést svůj vlastní život a být pány svého osudu! Skutečné poučení je tak potlačeno a nahrazeno nerealistickou fantazií.
Hrdina filmu, Jack, je svobodná duše, mladý umělec ze zapadlé části Wisconsinu bez závazků a citových pout, který v poslední chvíli hazarduje na palubě Titaniku v nejnižší třídě ubytování a bere život i lidi tak, jak přicházejí. Hrdinka Rose je naopak dívka z vysoké společnosti, která se cítí naprosto uvězněná ve svém zasnoubení s dominantním mladým plutokratem z vyšší třídy, který ji přes oceán veze zpět, aby si ji v jejím rodném městě Filadelfii vzal.
Hrdina a hrdinka se setkávají na palubě, když se Rose v zoufalství chystá vrhnout do oceánu. Jack ji před tím chytře a odvážně zachrání, za což si od jejích společníků z vyšší třídy získá jen málo uznání či odměny. Ale tím, že neustále odporuje nedemokratickým třídním rozdílům, které jim byly vnuceny a které jsou dány strukturou lodi, ji vede k postupnému osvobození od omezení její společnosti, rodiny a Boha, když popořadě zahazuje zasnoubení, svou matku a pouhé hodiny před tím, než loď narazí do ledovce, i své oblečení při scénách, které jsou nafilmované s takovou mírou zdrženlivosti, aby se film vyhnul hodnocení „nepřístupný“, což by mohlo být špatné pro tržby. Nakonec, když loď klesá ke dnu, ona ho zachrání z podlého uvěznění svými společníky, a když už je ve vodě, Jack Rose zachrání na plovoucích dveřích, kde je místo jen pro jednoho.
Jack má ještě dost sil na to, aby jí naposledy kázal evangelium sebenaplnění (starý Tennysonův verš: „Usilovat, hledat, nalézat a nepoddávat se“), než zmrzne a ponoří se do ledových hlubin. Ale Rose na tohoto zachránce, který se pro ni obětoval, nezapomene. Film ukazuje, že zbytek svého života prožila v souladu s Jackovým poselstvím osvobození. Byl to naplněný život, a když se ve stáří ohlíží zpět, s vážností prohlašuje, že ji Jack zachránil „ve všech ohledech, v jakých může být člověk zachráněn“!
Jde o rouhání! Vědomé či nevědomé ze strany filmařů? Bůh ví. Jisté je, že náš Pán se nikde ve filmu neobjevuje, snad jen v osobě katolického kněze, kterého vidíme, jak se neúčinně modlí na palubě lodi v jejích posledních chvílích, zatímco Jack se účinně snaží zachránit Rose. Toto světské sebenaplnění je povýšeno na úroveň náhradního náboženství. Veškerá potřeba lidského srdce po lásce, po oběti z lásky, je uspokojena; jeho potřeba rytíře, který přicválá na záchranu dámy v nesnázích a rytíře povýšeného na úroveň náboženského spasitele, zatímco všech deset přikázání lze bezpečně ignorovat – je toto klíčem úspěchu tohoto filmu?
Ubohá mládež, která hromadně chodí na tento film! Není v něm ani zdání, ani nejmenší zdání, že totéž lidské srdce bylo stvořeno Boží láskou pro nic menšího, než aby Boha milovalo, a to především zachováváním oněch přikázání, jejichž porušování nevede k naplnění, ale jen k hříchu a zatracení. Kdo dá naší mládeži katolickou Víru, jediný základ pravé lásky k pravému Bohu, která je jediným skutečným naplněním každého lidského srdce?
Nikoliv liberalismus, který dnes ve velkém rozřeďuje a kontaminuje Víru svým systematickým přitakáním nezávislosti člověka na jakékoliv pravdě nebo zákonu, jemuž by se měl podřídit. Arcibiskup Lefebvre vždy říkával, že jednou z velkých protilátek proti liberalismu jsou encykliky adresované katolickým biskupům světa, které papežové psali mezi lety 1800 až 1958. Nakladatelství Angelus Press právě vydalo studijní sadu deseti těchto papežských encyklik, které arcibiskup sám vybral pro své seminaristy k výuce antiliberalismu….
[…]
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof