Rozhovor s generálním představeným FSSPX ignoruje skutečný problém (2026)
Nejzřetelnější skutečností je, že Řím byl infiltrován zastánci a členy hierarchie, kteří jsou spojeni s náboženstvím cizím katolicismu.
5. února 2026
Lidé stojící za blogem Unam Sanctam Catholicam mě včera pobavili svým příspěvkem na Facebooku, který končil prorockým postřehem týkajícím se ohlášených biskupských svěcení FSSPX:
„…jediná věc, která je naprosto jistá, je, že budeme muset vydržet měsíce poslouchat retardované názory úplně každého na tuto věc.“
A tak, moji milí přátelé, je zde několik mých vlastních „retardovaných názorů“ na rozhovor P. Pagliaraniho, generálního představeného FSSPX, který byl zveřejněn dnes ráno (5. února) na webu FSSPX News.
Tento rozhovor zahrnuje několik velmi potřebných pravd, je v něm však také mnoho problematických tvrzení a argumentů, které jen zdůrazňují problémy, které jsem rozebíral ve svých předešlých článcích i během svého rozhovoru pro web Kokx News. Objevují se zde vítaná potvrzení pravd, které byly po desetiletí zatemňovány, ale také zde přetrvává touha zůstat srozumitelný, přijatelný a schopný usmíření s odpadlým Římem, jenž se zjevně nachází v otevřené válce s Tradicí.
Výsledkem je text, který obsahuje skutečně jasné věci vedle znepokojivých dvojznačností.
Co je v rozhovoru správně
Nejprve je třeba přiznat zásluhy tam, kde je to na místě.
Generální představený hovoří rozhodně a přesně o stavu nouze v Církvi. Jeho diagnóza je správná a dávno potřebná. Je viditelnou skutečností, že běžné farnosti už spolehlivě neposkytují integrální katolickou nauku, mravní učení či svátosti, jak je Církev vždy vysluhovala. To, že P. Pagliarani zdůrazňuje, že jsou duše zbavovány toho, co potřebují pro spásu, jde k podstatě krize a on správně odkazuje na suprema lex, salus animarum jako na řídící zásadu.
Stejně chvályhodné je jeho jednoznačné odsouzení deklarace z Abú Zabí, kterou jasně identifikuje jako neslučitelnou s prvním přikázáním a Vyznáním víry. Jasně říct, že je takové prohlášení nemyslitelné, rozvratné pro společenství a že je něčím, čemu by měl katolík raději čelit mučednictvím, než aby to přijal, je ten druh katolicismu, který chceme od našich prelátů slyšet.
Jeho kritika synodality, kerygmatické redukce nauky [tj. zjednodušení nauky na pouhé základní poselství – pozn. překl.] a manipulace Duchem Svatým jako ospravedlnění svévolných rozhodnutí je rovněž pronikavá. Rozhovor odhaluje metodu stojící za dnešním šílenstvím – nauka vyprázdněná ve prospěch „zkušenosti“, Tradice překlasifikovaná na pouhý doplněk a pravda nahrazená procesem. V těchto bodech hovoří generální představený s obdivuhodnou jasností.
Jeho rozbor liturgické otázky je také z velké části přesvědčivý. Správně rozpoznává, že koexistence dvou neslučitelných ritů není neutrálním pastoračním uspořádáním, ale projevem dvou konkurenčních teologií. Jeho identifikace Novus Ordo jako vnitřně neschopného formovat duše, nikoliv pouze jako špatně slouženého, by měla „v hledišti“ vyvolávat pokřiky „bravo!“.
A nakonec má Pagliarani zcela pravdu, když trvá na tom, že jsou pro posvěcování duší potřeba kněží a biskupové, nikoliv influenceři a komentátoři.
Kde rozhovor selhává
Navzdory všem svým silným stránkám zůstává rozhovor omezen jazykem a postojem, které se vzhledem k současné realitě jeví jako nedostatečné. Nejzřetelnější skutečností je, že Řím byl infiltrován zastánci a členy hierarchie, kteří jsou spojeni s náboženstvím cizím katolicismu.
Nejnápadnější slabinou je stále trvající tendence Bratrstva rámovat své kroky jako žádost o toleranci, pragmatismus nebo otcovské pochopení ze strany Říma, který se odklonil od katolicismu. Opakované oslovování papeže jako „otce“, schopného rozpoznat dobré úmysly, jemně naznačuje, že problém je spíše v tom, že nepochopil nebo nemá dostatek informací. To však už neodpovídá realitě.
To vede k dalšímu znepokojivému bodu, a sice k používání pojmů „nepravidelný kanonický status“ a „společenství s hierarchií“. Společenství je – jak sám generální představený jinde uznává – založeno na katolické víře. Je-li tomu tak, pak se musíme řídit logikou – ti, kdo veřejně propagují nauky v rozporu s touto vírou, jsou už v jádru v roztržce se společenstvím, bez ohledu na to, jaké kanonické struktury nadále zastávají. Arcibiskup Lefebvre varoval – parafrázuji –, že o kompromis s Římem by se mělo usilovat pouze, pokud se Řím obrátí.
Nelze neurčitě tvrdit, že společenství v zásadě existuje, a přitom připustit, že jeho věroučné základy se v praxi zhroutily.
Jak jsem poukázal dříve v tomto týdnu, existuje velký problém s tím, že rozhovor vyjadřuje implicitní naději, že biskupská svěcení mohou být Římem tolerována, přijata nebo později ospravedlněna stejně jako v minulosti byla zpětně schválena nepovolená svěcení v Číně. Takové přirovnání se může zdát rozumné na povrchu, ale odhaluje hlubší problém. Naznačuje, že legitimita stále plyne právě od těch autorit, jejichž kroky krizi způsobily. Pagliarani a FSSPX by se měli zeptat sami sebe, zda chtějí být ve společenství s falešnými komunistickými biskupy v Číně, nebo s jakoukoliv jinou ohavností, která se v současnosti odehrává v Římě.
Zdá se také rozporné tvrdit, že svěcení jsou skutečně ospravedlnitelná nouzí – což jsou – a zároveň tvrdit, že jejich legitimita závisí na schválení Říma. Buď krize tato svěcení ospravedlňuje, nebo ne. Tvrdit, že svěcení budou legitimizována nelegitimními autoritami, které krizi způsobily, nedává smysl.
Nevyřčená otázka
Rozhovor se opakovaně točí kolem otázky, jíž se však nikdy nepokouší postavit:
Pokud jsou Druhý vatikánský koncil a jeho plody jádrem krize, proč usilovat o uznání ze strany těch, kteří se tímto koncilem definují?
Generální představený výmluvně hovoří o zachovávání Tradice pro papeže a Církev, dokud nebude pochopena, to však předpokládá kontinuitu víry a úmyslu, která již neexistuje na úrovni řízení.
Když se v rozhovoru Tradice nadále prezentuje jako něco, co se zachovává v rámci abnormální struktury, spíše než něco, co stojí proti falešnému náboženství, posiluje to iluzi, která krizi dovoluje přetrvávat. Podporuje to představu, že pokoncilní náboženství je stále katolické, jen zmatené. Není katolické.
Pokud se mají provést biskupská svěcení, jak mají, nesmí být rámována jako prosba o toleranci ani jako dočasná iregularita čekající na budoucí smíření. [FSSPX] musí – stejně jako to udělal arcibiskup Lefebvre v roce 1988 – jasně vyznačit hranici mezi katolicismem a falešným náboženstvím, které vytvořil Druhý vatikánský koncil
Panno Maria, Spoluvykupitelko, oroduj za nás…
Panna Maria, Prostřednice všech milostí, oroduj za nás...
Viva Cristo Rey!
Zdroj: Radical Fidelity
Překlad: D. Grof