Dopis rektora semináře – Biskup Bruskewitz hrozí exkomunikací liberálů a FSSPX (1996)
Biskup Richard Williamson
Winona, 7. května 1996
ubohý Řím! Nedokáže ani spolknout, ani vyplivnout Bratrstvo sv. Pia X., jak se právě dozvídá další americký biskup. Bůh Svou Církev dobře zbudoval!
Budou to už téměř dva měsíce, co biskup Fabian Bruskewitz z nebraské diecéze Lincoln v polovině května pohrozil exkomunikací katolíků, kteří stále patří do některé z dvanácti různých organizací, z nichž deset je liberálních a dvě z nich představují FSSPX a jeho místní kapli v Lincolnu. Z oněch liberálních skupin je pět zednářských, dvě podporují potraty, jedna eutanázii a dvě prosazují ženské kněžky a ženatý klérus atd.
Když však tento biskup přidal na svůj seznam deseti liberálních skupin dvě tzv. tradičně katolické organizace, nemohl ho už nikdo myslící brát vážně. Jeho šokující prohlášení tedy od počátku vyšumělo naprázdno jako vlhká petarda.
Cyničtí obyvatelé Nebrasky tvrdí, že mu od počátku šlo jen o publicitu a přízeň Říma… Jiní Nebrasčané říkají, že je upřímný. Odborníci na koncilní taktiku můžou říct, že napodobuje Pavla VI. tím, že odsoudil liberály spolu s antiliberály, aby zachoval koncilní rovnováhu. Všechny takové spekulace ohledně osobnosti nebo motivace biskupa Bruskewitze však mají pouze druhořadý význam. To, na čem skutečně záleží, jsou zastávané principy. Katolická Církev stojí na principech, nikoliv na osobnostech, protože právě principy formují katolické osobnosti, což si uvědomuje jen nemnoho katolíků.
Není to tedy ani jen otázka FSSPX. Pokud biskup Bruskewitz svou vlastní iniciativu oslabil tím, že do svého odsouzení zahrnul FSSPX a jeho místní přidružené organizace, není to proto, že Bratrstvo má nějaký význam samo o sobě, ani proto, že sestává ze světců a moudrých mužů (Prosím, nesmějte se. Děkuji za pochopení.), ale protože členové Bratrstva – se všemi jejich hříchy a nedostatky – jsou přesto členy Bratrstva proto, že vyznávají ony principy, na nichž jedině může být katolická exkomunikace založena. Když tedy biskup zahrnul členy Bratrstva do své hrozby a odsoudil tak jejich principy, podlomil sám sobě základy. To je potřeba dokázat.
Jak biskup Bruskewitz napsal jednomu našemu příteli, zahrnul do svého odsouzení FSSPX, protože je „neposlušné“ vůči Římu a vůči jemu samému, zatímco on je nepochybně „poslušný“. Co však charakterizuje onen Řím, jemuž je „poslušný“ a který Bratrstvo „neposlouchá“? Nepochybně Druhý vatikánský koncil, bez nějž by Bratrstvo nikdy nepovstalo, aby vzdorovalo. Co je však v samotném jádru tohoto koncilu a činí rozdíl mezi Bratrstvem a Římem? Zvláště otázka náboženské svobody. Kdyby se totiž Řím měl vrátit od koncilního principu svobody pro falešná náboženství ke starému principu tolerance vůči nim, se vším, co by takový návrat obnášel, Bratrstvo by ze značné části ztratilo důvod své existence. Naproti tomu, pokud by Řím opustil mnohé další koncilní myšlenky, ale nikoliv náboženskou svobodu, Bratrstvo by si i tak uchovalo podstatný důvod k existenci. Jaký je tedy vztah mezi náboženskou svobodou a exkomunikací?
Koncilní princip náboženské svobody vyhlašuje, že stát nemá žádné právo nutit lidi ve věcech náboženství. Před koncilem katolická Církev vždy učila, že stát se může zdržet donucování lidí ve věcech náboženství, ale má vždy právo prozíravě použít svou moc k ochraně katolického náboženství a k potlačení veřejného praktikování falešných náboženství. Rozdíl mezi těmito dvěma postoji se může zdát malý, ale ve skutečnosti je zásadní – jako rozdíl mezi tím, že Bůh je Bohem, a tím, že člověk je Bohem. Což je třeba doložit.
Jestliže je Bůh Pánem všeho stvořeného, pak je i Bohem státu, který nestojí vně stvoření. Jestliže je Bůh Pánem státu, pak Ho i ten jakožto stát musí uctívat a poslouchat. Jinak řečeno, státní autority musí jakožto státní autority chránit a moudře podporovat Jeho uctívání prostřednictvím Jeho jediného pravého náboženství jako součást povinnosti všeho stvoření prokazovat svému Stvořiteli, co Mu náleží. Proto má každý stát na zemi jako takový povinnost používat všechny moudré prostředky – včetně síly, kterou má k dispozici – ve prospěch katolického náboženství. Bůh je Bůh, a katolicismus je – od chvíle, kdy Ježíš Kristus zemřel na Kříži – Jeho jediná a pravá bohopocta.
Na druhou stranu, pokud stát, jak prohlásil Druhý vatikánský koncil, je povinen respektovat důstojnost lidské osoby tím, že nechává lidi ve státě svobodně veřejně praktikovat falešná náboženství, jak se jim zachce, pak je první státní povinností svoboda člověka, a teprve potom následuje jakákoliv povinnost vůči Bohu pravého náboženství. Jinak řečeno, takový stát už není pod Bohem veškerého stvoření, ani už Bůh není Pánem všeho stvoření. Pokud existuje pravé náboženství, už se neukládá lidem, ale přichází jako nějaký podřízený žádat jejich panské svolení, na stejné úrovni se všemi falešnými náboženstvími. Ve skutečnosti je člověk Bohem a „Bůh“ se stává jakýmsi kňourajícím slabochem.
Moderní člověk, zrozený a vychovaný v liberalismu, může mít zvláštní potíž pochopit, že existují skutečné důsledky této náboženské svobody, na níž jsou jeho národy prakticky založeny, protože je oslněn svou vlastní důstojností. Ve skutečnosti se nedá srovnávat Bůh Starého zákona a „Bůh“ Druhého vatikánského koncilu – a Bůh Nového zákona je totožný s tím prvním, nikoliv s tím druhým! A tak tento pravý Bůh, který zahřměl na hoře Sinaj, který vyhnal penězoměnce z Chrámu a který vyžaduje, aby lidé praktikovali Jeho jediné náboženství a aby jej stát podle toho podporoval, je zjevně schopen vypudit ze Své pravé Církve falešné členy. Naprosto dává smysl, že tento Bůh exkomunikuje špatné katolíky.
Ale jak může tento „Bůh“, který z úcty k lidské důstojnosti nevznesl žádný požadavek, aby stát vyvíjel nátlak na člověka při volbě mezi pravdou a omylem, najednou vyžadovat, aby tento nátlak vyvíjela Jeho Církev? Je to přece tentýž člověk se stejnou důstojností, který čelí téže volbě mezi touž pravdou a tímtéž omylem. Pokud stát – a „Bůh“ stojící za tímto státem – musí pokorně žádat takového člověka o souhlas s Pravdou, jak by pak tento „Bůh“ a jeho „Církev“ mohli dělat něco jiného než stejně pokorně žádat? Jak může tento kňourající „Bůh“, který nemá žádné blesky, které by seslal na stát, najednou nějaké mít pro svou „Církev“?
Hluboko uvnitř liberálové nemají ponětí o pravém Bohu, ani o pravé Církvi, protože ztratili chápání Pravdy. „Co je Pravda?“ ptá se Pontius Pilát a staví Barabáše vedle Ježíše. Podobně biskup Bruskewitz staví ty, kteří věří v jednu Pravdu, mezi zednáře, potratáře, podporovatele eutanázie a ženské kněžky. Jak může být překvapen, že ho neberou vážné ani inteligentní katolíci, ani inteligentní liberálové?
Protože pokud si Bratrstvo zaslouží být potrestáno za svůj postoj, pak neexistuje žádná Pravda a žádný pravý Bůh, ale pouze ubohá náhražka, která pak nemůže mít žádné blesky na zednáře, ženské kněžky nebo na kohokoliv jiného. Na druhou stranu, pokud si potrat a eutanázie zasluhují rozdrcení, pak musí existovat Pravda a pravý Bůh, který občas používá blesky, ale v tom případě si Bratrstvo – které navzdory modernímu Římu v takového Boha věří – nemůže zasluhovat exkomunikaci.
Stručně řečeno, buď je Bůh Bohem, nebo je Bohem člověk. Pokud je Bohem člověk, pak se Bratrstvo mýlí, ale pak nemůže být nic špatného na lidských aktivitách, jakými jsou eutanázie a potrat, a neexistuje žádný základ, na němž by je bylo možné odsoudit. Na druhou stranu, pokud jsou potraty a zednářství zavrženíhodné, pak musí existovat takový Bůh, jakého hlásá Bratrstvo, a v tom případě nemůže být odsouzeno ono.
Moderní Řím byl chytřejší (a také prohnanější) než biskup Bruskewitz, když si jako cíl exkomunikace vybral pouze členy Bratrstva, místo aby je ukřižoval mezi zločinci. Ale i když byli takto vyčleněni, „exkomunikace“ z července 1988 se odrazila jako od štítu, protože Bůh nepropůjčuje žádnou Svou moc opatřením, která odsuzují Jeho Pravdu nebo její – dosud, z Jeho milosti – věrné mluvčí.
Právě proto Řím za pár dní pravděpodobně biskupa Bruskewitze nechá na holičkách, a proto by bylo lépe, kdyby vůbec nic neřekl. Drahý biskupe, zkuste příště odsoudit provinilce bez Bratrstva! Tehdy budete skutečným hrdinou všech pravých katolíků a tehdy opravdu bude vaše zpráva bombou! Mezitím se musíme modlit za Řím, protože tam spočívá pravý problém biskupa Bruskewitze. Modlete se za papeže, aby ho vedl k zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. To je to, co pravý Bůh přikázal jako první nezbytný krok ke spasení Církve i světa.
Mezitím Mu děkujme za Jeho dar v podobě Bratrstva sv. Pia X., navzdory jeho lidským nedostatkům. A v přiloženém časopise VERBUM si vychutnejme veršovanou vzpomínku na obrovský čin arcibiskupa Lefebvra. Objektivně vzato, žádný jazyk nemůže být dost ušlechtilý na to, aby patřičně vyjádřil, co dokázal.
Kéž vám Bůh v průběhu května, měsíce Panny Marie, žehná. V Kristu, jejím synu
+ Richard Williamson
Zdroj: Bishop Williamson´s Letters
Překlad: D. Grof