Židovsko-katolický dialog proti katolické Víře (2003)
P. Michael Beaumont
Dialog mezi Židy a katolíky v posledních čtyřiceti letech se zakládá na vážných teologických omylech, jež přímo ohrožují katolickou Víru, zvláště pak jedinečnost Ježíše Krista a závaznost spásy skrze Něj… Pouze návrat k Písmu svatému a k tradiční nauce Otců Církve, teologů a k Magisteriu v této věci nám umožní vidět tuto záležitost jasně a zůstat věrní Zjevení. Naším úmyslem je prozkoumat tento dialog, jak je dnes široce praktikován, a protestovat proti němu. Abychom se však vyhnuli jakékoliv dvojznačnosti, musíme prvně konstatovat, co není předmětem diskuze.
Nemáme žádný úmysl pouštět se do politických otázek jako je současný stát Izrael. Dalo by se říct mnoho zajímavých věcí, zvláště o diplomatických vztazích mezi Vatikánem a Izraelem, stejně jako o současné politické situaci v Izraeli… Ani se nedotkneme těch bodů ohledně judaismu, u nichž se shodujeme s koncilními katolíky více či méně nakloněnými „dialogu“. Předmětem našich úvah budou pouze ty body, které jsou naprosto nepřijatelné ve světle pravé Víry.
Židé a smlouva
Prvním dokumentem v současném dialogu mezi Židy a katolíky je deklarace Druhého vatikánského koncilu Nostra Aetate. Tato deklarace, v několika bodech již i tak problematická, však byla ještě značně zhoršena následnými deklaracemi na vysoké úrovni.
V jádru omylů dialogu mezi katolíky a Židy nacházíme toto ústřední tvrzení: „Židé dneška žijí v Boží smlouvě.“ Z toho logicky vyplývají další tvrzení. Jestliže je smlouva se Židy stále v platnosti, je logické, že je pro ně spásná. Bylo by pak logické, že židovský výklad Bible by byl uznán jako legitimní; bylo by také logické, aby Židé čekající na Mesiáše byli uznáni za legitimní atd. Toto ústřední tvrzení je však zásadně mylné svou hlubokou, úmyslnou nejednoznačností. Jednoduchá anekdota tento bod názorně doloží před tím, než se pustíme do jakýchkoliv teologických úvah:
Během prusko-francouzské války v roce 1870 vláda Národní obrany ustoupila do Tours ve Francii a tábořila v biskupově rezidenci. Jednoho dne byli u stolu přítomni arcibiskup Msgr. Guibert i ministr spravedlnosti, židovský právník jménem Adolphe Cremieux. Když se Cremieux ohlašoval před uvedením arcibiskupa, vtipně prohlásil: „Zde jsou stará i nová smlouva [závěť]. Otázkou je, která je dobrá.“ Msgr. Guibert taktéž vtipně opáčil: „Pane ministře spravedlnosti, jste právník. Proto víte, že když existují dvě smlouvy [závěti], pouze ta poslední je platná.“
Nová a věčná smlouva
V protiargumentu Msgr. Guiberta je obdivuhodně shrnuta celá tato otázka. Jestliže náš Pán v noc, kdy byl zrazen, uvedl v život „novou a věčnou smlouvu“, pak ta neodvolatelně zrušila starou smlouvu, starou úmluvu.
Vykupitel prohlásil, že nové víno se nedává do starých měchů, a že jestliže Židé legitimně uctívali Boha v Jeruzalémě („spása je ze Židů“), je blízko čas, kdy bude nutné uctívat Jej „v duchu a v pravdě“. Chrámová opona, která se ve chvíli vrcholné oběti na Kalvárii slavně roztrhla, manifestovala nejjasnějším způsobem v jádru samotného symbolu mosaické bohoslužby, že tento ritus, tato první, přípravná smlouva přestala existovat. Stará smlouva byla právě zrušena, ačkoliv neměla být vymazána, zapomenuta nebo zavržena, protože byla z Božího a nadpřirozeného ustanovení. Spíše měla být absorbována, vyjasněna, pohlcena novou smlouvou, tou, kterou ustanovil Vykupitel, slíbenou Adamovi a Evě, vyhlášenou Mesiášem, kterého předpověděli proroci: naším Pánem Ježíšem Kristem. Stará smlouva, zrušená, pokud jde o literu, měla, pokud jde o ducha, odteď plně žít v jádru nové smlouvy.
Duch a litera
Jak učili apoštolové, zvláště na Jeruzalémském koncilu (L.P. 49), vše, co mělo ve Starém zákoně trvalou platnost, například Boží desatero, zůstalo stále v platnosti jakožto součást Božího Zjevení. Na druhou stranu ty vnější akty, které byly výlučně určeny k přípravě duší na příchod přislíbeného Spasitele, jako je obřízka, zvířecí oběti, velikonoční beránek atd., zůstaly pouze jako symboly. Tyto obřady již dále nemohly být legitimně praktikovány (po krátké pauze, jak obdivuhodně vysvětlil sv. Augustin), protože jinak by znamenaly protiklad k pravdě: že Spasitel má teprve přijít, když už přišel.
Dvojznačnost termínu „judaismus“
Jak došli příznivci židovsko-katolického dialogu k tak zjevnému omylu? Došli k němu kvůli mylnému předpokladu, který je v pozadí celého židovsko-katolického diskurzu, a který je v pozadí hlavní dvojznačnosti ve smlouvě či úmluvě, tj. potvrzení, že moderní judaismus, judaismus po Kristu, je pouhopouhým „judaismem“. To je obrovský omyl, jehož jediný důsledek stačí, aby ukázal jeho falešnost. Podle této hypotézy by bylo nutné potvrdit, že Pán Ježíš, Blahoslavená Panna Maria a apoštolové nebyli ani Židy, ani zástupci autentické pravdy mosaického Zjevení.
Judaismus Starého zákona byl pravým Božím náboženstvím, pravým nadpřirozeným zjevením připravujícím na příchod Mesiáše. Když v plnosti času Mesiáš poslaný Bohem přišel, nahradil (jejím obsažením) první, prozatímní smlouvu novou a věčnou smlouvou. Od nynějška se obrací nejen ke konkrétnímu lidskému plemenu, ale ke všem lidem dobré vůle. Děti vyvoleného lidu, Izraelité, zjevně měly své místo, význačné místo, v novém univerzálním Božím lidu, v katolické Církvi. A toto místo ve skutečnosti zaujal Sám Pán Ježíš skrze Svou svatou Matku, apoštoly, učedníky a skrze všechny děti Izraele, které v průběhu staletí v Ježíšovi rozpoznaly Mesiáše přislíbeného Písmem svatým.
Část tohoto lidu však pod vlivem špatných vůdců (jako pod vlivem špatných králů, kdy se natolik odcizila Bohu, že byla potrestána babylonským zajetím) nechtěla uznat svého Spasitele:
„Jerusaleme, Jerusaleme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kteří jsou k tobě posláni! Kolikrát jsem chtěl shromážditi tvé děti, jako slepice shromažďuje svá kuřátka pod křídla, a nechtěl jsi!“ (Mt 23:37)
Tito vůdci uvedli do pohybu špatné sklony, jež se již dostaly do popředí v proudu farizejství, který Ježíš odsoudil, a vytvořily nový „judaismus“, judaismus odmítnutí, judaismus, jehož hlavním vyznáním je Talmud. Tento nový „judaismus“ – tento moderní judaismus – na rozdíl od starého náboženství praktikovaného naším Pánem Ježíšem Kristem a apoštoly, není pravým náboženstvím. Je to spíše zkažení, které odvrací své adepty od autentického Božího Zjevení, protože jeho základem je právě odmítnutí Božího plánu spásy ohlášeného ve Starém zákoně a realizovaném v Novém zákoně.
Dvojznačnost smlouvy [nebo zákona]
Vraťme se k našemu zásadně dvojznačnému tvrzení „Židé dneška žijí v Boží smlouvě.“, abychom provedli nezbytné rozlišení, které vyjasní tuto debatu. Židé starého judaismu – Abrahám, Mojžíš, David, Ezdráš, Juda Makabejský, Jan Křtitel atd. – měli smlouvu s Bohem. Toto je naprosto pravdivé tvrzení nedílné s katolickou Vírou. Židé moderního judaismu, judaismu, který odmítl Mesiáše, mají smlouvu s Bohem. Toto je naprosto mylné tvrzení, které odporuje katolické Víře. „Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16:16)
Bůh neželí toho, co daroval
Bude se namítat: „Vždyť Bůh neželí toho, co daroval.“ (Ř 11:29) Protože Bůh uzavřel smlouvu s židovským lidem, tato smlouva trvá navzdory nevěrnosti tohoto vzpurného lidu. Tato námitka je skutečně pravdivá. Ano, Boží smlouva s židovským lidem trvá. Ale (a toto je základní rozlišení) trvá ve svém současném stavu, což je ve formě nové a věčné smlouvy v Ježíši Kristu, kterou Bůh ustanovil jako pokračování a náhradu první, prozatímní smlouvy. Každý Žid je proto povolán k této smlouvě, k této spáse, a to zvláštním způsobem, odlišným od způsobu, jakým je povolán Nežid, protože je volán nejen jako jednotlivec, ale také jako člen národa, vzhledem k tomu, že to byl jeho národ, jemuž byla první část Zjevení očividně adresována. Na tuto hlavní dvojznačnost a ústřední omyl židovsko-křesťanského dialogu (tj. „Židé mají legitimní, spásnou smlouvu s Bohem, souběžnou s novou smlouvou“ atd.), musí člověk odpovědět katolickou teologií, kterou trvale učí Magisterium, a která se zakládá přímo na Písmu svatém.
Ježíš Kristus je jediný Spasitel, závazný pro všechny, Židy i Nežidy, v rámci nové a věčné smlouvy. „A není v nikom jiném spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni.“ (Skutky 4:12) Tento nevyhnutelný, Boží, absolutní závazek jít skrze Ježíše, platí pro Židy dokonce víc než pro Nežidy, protože historicky jsou to Židé „jimž patří přijetí za syny, sláva, úmluva, dání zákona, bohoslužba i zaslíbení; jejich jsou otcové a z nich je podle těla Kristus. Ten je nade všechno, Bůh velebený na věky.“ (Ř 9:4–5)
Zdroj: Angelus online
Překlad: D. Grof