Srovnání seminární přípravy před Druhým vatikánským koncilem a po něm (2023)
Dr. Carol Byrneová
27. října 2023
Po 400 let od reformy seminářů, kterou provedl Tridentský koncil, byl život vyššího seminaristy na celém světě stejný: přísně strukturovaný denní řád, který zahrnoval časné vstávání, mši svatou, breviář, růženec, navštěvování Nejsvětější svátosti, předepsané studium (včetně scholastické metafyziky), rozjímání, duchovní četbu, asketické praktiky, přísný řád oblékání, čas na zotavení a velké mlčení před odchodem na odpočinek na konci dne.
Seminaristé newarské diecéze v roce 1900 – striktní řád a serióznost.
Striktní režim připomínal přísně uzavřenou mnišskou komunitu (samozřejmě předkoncilní), protože vyžadoval oddělení od žen, nedoporučoval navazovat blízká přátelství s ostatními seminaristy, omezoval studenty na půdě semináře a zakazoval jim mimo jiné navštěvovat zábavní podniky. Nižší svěcení a stupeň podjáhna byly před vysvěcením na kněze povinné.
Právě tento pevně daný řád seminárního života, podporovaný požadavky církevního práva, označili progresivističtí reformátoři hanlivě za „rigiditu“.
Zcela jim však unikla podstata. Z tohoto seznamu je zjevné, že zásady, na nichž se život v semináři zakládal, vzešel z touhy vést život, který byl duchovnější, zbožnější a prostší, a že spása duší byla tím cílem, kterého se mělo dosáhnout.
Symbolika „hortus conclusus“ (uzavřené zahrady)
Ideou předkoncilního semináře – často uzavřeného v odloučené oblasti a obklopeného zdí – bylo oddělení od světa, aby se studenti vyhnuli pokušení v zájmu vyššího povolání k celibátu. Když Druhý vatikánský koncil podpořil neomezenou otevřenost světským hodnotám a podle toho nově pojímal roli kněze, model semináře jako „světa odděleného“ od běžného života byl progresivisty považován za pošetilý a nepraktický.
Uzavřený svět – seminář sv. Josefa v anglickém Uphollandu.
Ti, kdo se rozhodli pohroužit do světského způsobu života, který koncil podporoval, nedokázali docenit to, že bohatá náboženská symbolika „uzavřené zahrady“, která měla původ v Písni písní (4:12), je pro seminář zcela vhodným modelem. To je zřejmé z následujících analogií.
Za prvé, zahrada (v kontrastu s rájem) byla církevními Otci vykládána jako alegorie manželského svazku mezi Kristem (Ženichem) a Církví (Nevěstou). Z toho vyplývá, že mladí muži, kteří usilují o kněžství, aby se jako náš Pán stali výlučně zasnoubenými s Církví, musí žít v podmínkách, které podporují věrnost. Nejvhodnější podmínky byly v předkoncilních seminářích, kde byli studenti odděleni od světských vztahů, zejména se ženami, které by je mohly odlákat od rozjímání o celibátním životě.
Panna Maria v uzavřené zahradě (Jan van Eyck).
Za druhé, biblický obraz hortus conclusus se také vztahoval na věčné panenství Naší Paní, neboť zahrada jejího lůna, která byla v okamžiku Vtělení přístupná pouze Duchu Svatému, byla uzavřena všem ostatním. Toto mariánské učení, kterému Církev věřila od nejstarších dob, poeticky vyjádřil v roce 1633 P. Henry Hawkins SJ:
Panna byla zahradou všude posetou
růžemi, liliemi a líbeznými fialkami,
kam libé vůně bez urážky hříchu
zvaly BOHA Syna, aby vstoupil. (1)
P. Hawkins také zmiňoval, že Vtělení bylo způsobeno konáním „Ducha Svatého“ působícího „jako jemný vítr“ – tak jemný, že narození Spasitele ponechalo Mariino panenství neporušené.
Pro ty, kdo zamýšleli vést život v celibátu v napodobování čistoty Blahoslavené Panny, nebylo možné vymyslet lepší životní uspořádání než ochranné zdi semináře. Kvůli slabosti padlé přirozenosti byly tyto zdi považovány za nezbytné, aby se co nejvíc vyloučily vlivy moderního světa. O to nezbytnější jsou v současnosti, kdy je společnost zaplavená materialismem, hédonismem a erotismem.
A za třetí, odloučená zahrada, posvátný prostor modlitby a klidu oddělený od vnějšího světa, byla považována za obraz vnitřního života.
Ať už byly tyto argumenty na podporu dřívějšího rozhodnutí Církve budovat semináře v oblastech vzdálených od světských vlivů a udržovat studenty z řad duchovních odděleně od laiků jakkoliv platné, na progresivistické reformátory ve vedení pokoncilních seminářů neměly žádný vliv. Důvod tohoto odmítnutí tradičních seminářů není těžké najít.
Po Druhém vatikánském koncilu se do seminářů dostal ležérní a světský přístup.
Druhý vatikánský koncil překroutil cíle kněžství a Církve tím, že bagatelizoval jejich v podstatě nadpřirozenou povahu a zároveň kladl mnohem více důrazu na světské aktivity a humanitární cíle, o něž se spolu se všemi obyvateli světa mělo usilovat. Tento cíl pokrokářů zaznamenal jeden z koncilních otců, řezenský biskup Rudolf Graber, který je obvinil, že jejich cílem je „zbavit Církev její nadpřirozené povahy, sloučit ji se světem... a připravit tak cestu pro standardizované světové náboženství v centralizovaném světovém státě“. (2)
V tomto zednářském plánu se seminaristům předložily nové cíle – budování společenství v tomto světě –, k čemuž budou potřebovat nové dovednosti – dialog, naslouchání, solidaritu, smíření, shromažďování atd. Ty se však hodí k prosazování přirozených cílů, jak vidíme z toho, že je potřebuje například každý obchodní zástupce nebo odborový pracovník ve světě práce. Očekávalo se, že seminaristé se budou svobodně a společensky mísit s laiky a připojí se k jejich úsilí „vybudovat lepší svět“ pro lidstvo.
A tak se seminář, který, jak naznačuje jeho jméno, měl být semeništěm povolání v nadpřirozené oblasti, stává staveništěm, kde se kněží praktikanti školí pro naturalistické, zednářské projekty. Tímto způsobem se účel hortus conclusus stává zbytečným.
Revoluční Základní plán kněžské formace
Porovnejme nyní tradiční způsob výchovy kněží s metodami založenými na novém pojetí kněžství, které předložil Druhý vatikánský koncil. V březnu 1970 vydala Kongregace pro katolickou výchovu (která tehdy byla zodpovědná za semináře) obecné pokyny, které měly být implementovány různými biskupskými konferencemi po celém světě. Následující body Základního plánu kněžské formace zdůrazňují, co se požaduje:
• „Větší úcta k člověku“ (tzn. musí se vyhovět individuálním přáním).
• Odstranění všeho, co je důvodem neoprávněné „konvence“ (tzn. žádná práva přiznaná Tradici).
• Mezi všemi stranami musí být navázán skutečný dialog (tzn. žádné příkazy „shora“).
• Je třeba podporovat častější kontakty se světem (tzn. světský život nemá být považován za nebezpečí pro kněžská povolání a lze upustit od opatrnosti).
• Všechno, co je předepsáno nebo požadováno, by mělo vykazovat důvody, na nichž se to zakládá, a mělo by být prováděno svobodně (tzn. nikdo nesmí být nucen k poslušnosti). (3)
Tato nová kritéria kněžské výchovy ukazují, že v reakci na Druhý vatikánský koncil došlo k antropocentrické revoluci. Je to opak toho, co se dělo v dějinách seminářů od jejich založení Tridentským koncilem.
Celá náplň výukového programu prozrazuje jeho subjektivistický základ, protože prioritu před objektivní pravdou mají osobní přání subjektu, což podporuje egoismus a nakonec i jistý druh sebezbožštění. Základní plán kněžské formace je příkladem nového náboženství „personalismu“, které pod pláštíkem „důstojnosti člověka“ představil Druhý vatikánský koncil.
To vše ukazuje, že pojetí řídící autority, kterou uplatňuje nadřízený, se změnilo na setkání v bratrském vztahu mezi sobě rovnými. Nový druh poslušnosti je nesprávný název, protože nezahrnuje podřízení vůle jednoho člověka vůli druhého, ale pouze vzájemnou dohodu, která je výsledkem dialogu.
Je zřejmé, že katolické pojetí autority (která má být uposlechnuta, protože pochází od Boha) je zde zavrženo ve prospěch autonomie člověka, který se rozhoduje podle svých vlastních přání, zda poslechne, či nikoliv. Cíl kněžství tak ztratil své transcendentní zaměření a je teď primárně službou člověku.
Aby se Základní plán kněžské formace stal skutečností, vypracoval v roce 1973 poradce Americké biskupské konference P. John J. Harrington C.M. seznam požadavků, které byly následně přijaty v amerických seminářích:
• Častá a dlouhotrvající setkání „jeden na jednoho“ s jinými seminaristy, při nichž se obě strany projevují spíše totálně a sdělují si vzájemnou úctu.
• Častá neformální setkání seminaristů, která mohou zabrat mnoho času během pracovního dne.
Seminaristé ze semináře Nejsvětější Trojice v texaském Irvingu pohroužení v moderním světě.
• Liturgické slavnosti, při nichž je často kladen důraz na společné zbavení se zábran, což má zkratkou vést k „pocitu jednoty s Pánem a mezi sebou navzájem“.
• Apoštolát pro dospívající, kde se přijetí snadno získává i dává.
• Vyvarování se oblečení či chování, které by ho [seminaristu] odlišovaly od jeho vrstevníků, a tím mu případně ztěžovaly přijetí ze strany ostatních.
• Kurzy a výuka, které mu okamžitě pomohou v jeho problému „sounáležitosti“. (4)
Mravní důsledky tohoto programu jsou pro Církev zničující. Nejenže podporuje nepatřičné vztahy mezi mladými muži, ale umožňuje také zcela otevřené praktikování neřestí prostřednictvím systému bez odpovědnosti. Spojitost mezi opuštěním dřívější „rigidity“ seminárního života a pokoncilním úpadkem katolických mravů nemůže být zjevnější. Přesto se za všechny neduhy Církve po koncilu viní dřívější „rigidita“.
Takto vyjádřil svůj kritický názor na „starou gardu“ seminárních profesorů kněz irského původu, P. Hugh Behan, vysvěcený v roce 1964:
P. Hugh Behan v roce 1960 (vlevo) a v současnosti, kdy je obviněn ze zneužívání nezletilých (vpravo).
„Byli vězni systému negativní teologie a kultury, která byla destruktivní a vytvořila krizi, jíž dnes čelíme. Proto se zdůrazňovala podezíravost vůči přátelství i mezi osobami stejného pohlaví v seminářích a klášterech a nebezpečnost přátelství s laiky, a téměř se nemluvilo o kráse, síle a významu Boží lásky, která se pro nás zpřítomňuje v životě druhých osob.“ (5)
Případ P. Behana ilustruje důsledky falešného optimismu ohledně lidské přirozenosti, který byl ústřední myšlenkou Druhého vatikánského koncilu a „nové evangelizace“. Reformátoři se pustili do ničení podmínek, které byly podle odvěké moudrosti Církve považovány za nezbytné pro pěstování svatosti seminaristů – striktní kázně, důrazu na pokání a askezi a tradiční liturgie seminářů svázanou pravidly.
To vše bylo opuštěno v zájmu větší svobody a sebeurčení, jak je vidět z výše uvedeného seznamu. S uvolněním mravů, které povzbudil Druhý vatikánský koncil, nepřekvapí, že v 70. letech 20. stol. vypukla krize kněžského zneužívání a Církev od té doby trpí jejími důsledky.
Není bez významu, že poté, co P. Behan kritizoval předkoncilní nauku za to, že klade „příliš velký důraz na vinu, zejména na sexuální hříchy“ (6), byl v roce 1999 sám odvolán ze služby biskupem diecéze Jefferson City kvůli obviněním ze sexuálních deliktů, které se táhnou mnoho let do minulosti.
Poznámky
1) Henry Hawkins SJ, Partheneia sacra, or, The mysterious and delicious garden of the sacred Parthenes: symbolically set forth and enriched with pious devises and emblemes for the entertainment of devout soules, contrived all to the honour of the incomparable Virgin Marie, Mother of God, for the pleasure and devotion especially of the Parthenian Sodalitie of her Immaculate Conception, Rouen: John Cousturier, 1633, str. 13.
2) Rudolph Graber, Athanasius and the Church of Our Times, London: Van Duren, 1974, str. 37.
3) The Congregation for Catholic Education, The Basic Plan for Priestly Formation, Introduction § 2, National Conference of Bishops, Washington, 1970.
4) John J. Harrington CM, „Ten Years of Seminary Renewal“, American Ecclesiastical Review, November 1973, sv. 167, č. 9, str. 589
5) P. Hugh Behan, „Whatever became of Adolphe Tanquerey?“, The Furrow, sv. 28, č. 3, březen 1977, str. 169
6) P. Hugh Behan, vydavatel The Catholic Missourian, novinového listu diecéze Jefferson City, „The Faithful Departing“, The Furrow, sv. 49, č. 4, duben 1998, str. 244
Zdroj: Tradition In Action
Překlad: D. Grof