Papež v Singapuru a jeho omyl ohledně rovnosti náboženství (2024)
Roberto de Mattei
15. září 2024
Mezi nejzávažnějšími omyly naší doby, a to i v katolických kruzích, je ten, podle kterého si jsou všechna náboženství rovnocenná, protože všechna uctívají jednoho Boha. Tento omyl je nejzávažnější, protože ve své podstatě popírá vnitřní pravdu katolické Církve. Výroky papeže Františka na katolické střední škole v Singapuru 13. září 2024 se bohužel nesou v tomto duchu a při vší úctě k papeži jsou objektivně skandální.
Oficiální vatikánský web doslova cituje tyto Františkovy výroky: „Všechna náboženství jsou cestou k Bohu. Učiním příměr, jsou jako různé jazyky, různé jazykové formy, jak se tam dostat. Ale Bůh je Bohem pro všechny. A protože Bůh je Bohem pro všechny, jsme všichni dětmi Božími. »Můj Bůh je však důležitější než ten tvůj!« Je to pravda? Existuje jen jeden Bůh a my, naše náboženství jsou jazyky, cesty, jak se dostat k Bohu. Některé jsou sikhské, některé muslimské, některé hinduistické, některé křesťanské, ale jsou to různé cesty. Rozumíte?“ Rozumíme?
Naše bezprostřední odpověď je: Ne, Svatý otče, nerozumíme a nemůžeme rozumět. Naše náboženství a také historie Tovaryšstva Ježíšova, do nějž patříte, nás učí něco jiného.
Singapurská diecéze, kde jste tyto výroky pronesl, má význačného jezuitského zakladatele, sv. Františka Xaverského, který dorazil do Malakky, což je starobylý název této oblasti, v roce 1545. V roce 1558 bylo toto území povýšeno na diecézi, sufragán indické Goy.
František Xaverský se narodil urozeným rodičům v roce 1506 v Navaře, studoval pařížskou univerzitu, kde měl za spolubydlícího Ignáce z Loyoly, který tohoto mladého muže přeměnil ze vzorného studenta na bojovníka za Evangelium. 24. června 1537 byl vysvěcen na kněze a na jaře 1539 byl mezi prvními zakladateli Tovaryšstva Ježíšova. Když král Jan III. Portugalský následujícího roku požádal o misionáře pro portugalské provincie, poslal ho papež do Indie s titulem „apoštolského nuncia“.
Po dlouhé strastiplné cestě dorazil v roce 1542 do Goy. Dva roky chodil pěšky nebo cestoval na nepohodlných člunech od vesnice k vesnici, vystavoval se tisícům nebezpečí, křtil, zakládal kostely a školy, obracel tisíce obyvatel a všude ho vítali jako světce a divotvůrce. V roce 1549 odjel z Goy do Japonska, kde zasadil semínka katolické víry. 17. dubna 1552 se vydal uskutečnit svůj poslední projekt: přinést Evangelium do Číny. Během této dobrodružné plavby se vylodil na ostrově Šang-čchuan, který sloužil jako úkryt pro piráty a pašeráky, kde onemocněl zápalem plic a zbaven veškeré péče zemřel v chatrči 3. prosince téhož roku poté, co několikrát opakoval: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Ó Panno, Matko Boží, pamatuj na mě!“
Jeho neporušené tělo bylo o dva roky později převezeno nejprve do Malakky a pak do Goy, kde je uctíváno v bazilice Dobrého Ježíše. V chrámě Il Gesú v Římě se vedle hrobky sv. Ignáce uchovává jedna z jeho paží, odňatá k uctívání. Papež Pavel V. ho blahořečil v roce 1619 a papež Řehoř XV. ho v roce 1622 svatořečil. Církev stanovila jeho liturgický svátek na 3. prosince a prohlásila jej za patrona misií.
Sv. František Xaverský převedl do živého křesťanství slova, která Ježíš adresoval apoštolům: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření! Kdo uvěří a dá se pokřtíti, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mk 16:15–16) Slova Našeho Pána jsou jasná: mimo Kristovo jméno není spása. Odhaduje se, že tento svatý misionář pokřtil asi čtyřicet tisíc pohanů a otevřel jim brány ráje.
V proslulém dopise z 15. ledna 1544 píše sv. František Xaverský z Goy:
„A tak jsem si od chvíle, kdy jsem sem přišel, vůbec neodpočinul: Vytrvale jsem chodil po vesnicích a všechny dosud nepokřtěné děti jsem omýval posvátnou křestní vodou. Křtem jsem tak očistil ohromné množství dětí, které takřka nerozeznaly pravou ruku od levé. Ty děti mě však nenechaly ani pomodlit breviář, dokonce ani najíst a vyspat, dokud jsem je nenaučil nějakou modlitbu. A tu jsem pochopil, že právě oni jsou těmi, kterým patří nebeské království. (...) Z mnoha lidí se v této oblasti nestanou křesťané jen proto, že prostě není, kdo by z nich křesťany udělal. A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: »Jak strašné je množství těch, kdo se vaší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel!« Kéž by oněm lidem ležela tato starost na srdci aspoň tak jako pěstování vědy, aby jednou mohli Bohu složit účty nejen ze vzdělanosti, ale ze všech svěřených hřiven! A kéž by opravdu co nejvíce z nich bylo touto myšlenkou natolik vyvedeno z klidu, aby se oddali rozjímání o Božích věcech a popřáli sluchu hlasu, kterým v nich promlouvá Pán: aby nechali stranou vlastní touhy a věci lidské a šli bez výhrad za hlasem Božím a Boží vůlí. A z celého srdce aby zvolali: »Pane, tady mě máš, co mám dělat? Pošli mě, kam je ti libo, třebas až do Indie.«“ (Český překlad dopisu převzat z missio.cz.)
Sv. František Xaverský nám také zanechal „Akt Víry“, který si zaslouží, abychom ho v této zmatené době recitovali na kolenou a hluboce o něm rozjímali:
„Celým svým srdcem věřím všemu, co mi svatá katolická, apoštolská, římská Církev přikazuje, abych o Tobě věřil, ó můj Bože! Jeden Bože ve třech osobách.
Věřím všemu, co Církev věří a učí o věčném Synu Otce, který je Bohem jako On, a který se kvůli mně stal člověkem, trpěl, zemřel, vstal z mrtvých a kraluje v nebi s Otcem a Duchem Svatým.
Konečně věřím všemu, co mi svatá Církev, naše matka, přikazuje věřit. Jsem pevně rozhodnut ztratit vše, vytrpět vše, raději dát svou krev i svůj život, než abych se vzdal jediného bodu své víry, v níž chci žít i zemřít.
Až nadejde moje poslední hodina, má chladná ústa možná nebudou schopna zopakovat vyjádření mé víry; vyznávám však už nyní pro okamžik své smrti, že Tě, ó Spasiteli Ježíši, uznávám za Syna Božího! Věřím v Tebe, zasvěcuji Ti své srdce, svou duši, svůj život, sebe celého. Amen.“
Zdroj: Rorate Caeli
Překlad: D. Grof