Výňatky z rozhovoru Taylora Marshalla s abp. Viganem (2024)
9. srpna 2024
Myslíte si, že verze třetího fatimského tajemství zveřejněná Vatikánem v roce 2000 je pravá?
Text třetí části fatimského tajemství předala sestra Lucie biskupovi z Leiry v roce 1944. Odkazuje na vidění, které měli tři dětští pasáčci v roce 1917, a o němž Panna Maria výslovně prohlásila, že bude odkryto v roce 1960. V roce 1957 za vlády Pia XII. bylo předáno Svatému oficiu. Jan XXIII. jej četl v roce 1959 a rozhodl se jej nezveřejnit. Pavel VI. udělal totéž v roce 1967. Jan Pavel II. jej četl v roce 1978 nebo možná v roce 1981. V roce 2000, u příležitosti jubilea, nařídil jeho zveřejnění a nechal lidi věřit, že se jedná o úplný text s tím, že vize zasaženého papeže se vztahuje k němu, přesněji k útoku, který utrpěl na Svatopetrském náměstí 13. května 1981. Podezření, že text tajemství byl zmanipulován, je více než opodstatněné. Kromě odchylek a technických nesrovnalostí – jako je formát papíru použitého sestrou Lucií – se mi zdá jasné, že „odkrytý“ obsah byl cenzurován, aby se nepotvrdilo to, co tam je, a všichni to vidí: rozklad katolické Církve zevnitř a odpadnutí od víry prostřednictvím „špatného koncilu“ a „špatné mše“. Rozhodnutí neohrozit revoluční výsledky Druhého vatikánského koncilu vedlo Roncalliho k rozhodnutí neodkrýt třetí tajemství. Montini jednal podobně také proto, že se koncilní revoluce mezitím rozšířila na liturgickou reformu. Na druhou stranu nepřekvapuje, že hierarchie, která falšuje Písmo svaté a Magisterium, může také zajít tak daleko, že cenzuruje slova Nejsvětější Panny Marie v kontextu zjevení uznaných Církví.
...
Kdo jsou právě teď nejnebezpečnější muži ve Vatikánu?
Po Bergogliovi jsou nejnebezpečnější Fernández, Hollerich, Roche, Peña Parra... Tito muži spolu se státním sekretářem Parolinem jsou všichni spolupachateli na katastrofálním řízení Vatikánu a celé Církve. Jen tak mimochodem připomínám, že Parolin byl členem sítě druhé sekce Státního sekretariátu, kterou v té době vedl zednář Silvestrini, přední člen sanktgallenské mafie, kterému vděčí za svůj vzestup.
Co by měli katoličtí laici udělat, pokud Vatikán zakáže tradiční latinskou mši?
Tridentská mše je pro svatou Církev pokladem nevyčíslitelné hodnoty. Byla „kanonizována“ svým staletí trvajícím používáním, v němž se projevuje hlas posvátné Tradice. Pokud hierarchie zneužívá svou moc proti účelu, který jí Pán dal, a brání slavení starobylé mše, dopouští se zneužití a tento zákaz je neplatný.
Kněží a biskupové by měli ukázat víc odvahy a nadále slavit starobylý ritus a odmítnout slavit Novus Ordo. Pravděpodobně by jim hrozily sankce z Vatikánu, ale měli by si položit otázku, jaké sankce je čekají, až se budou muset zodpovídat před Božím soudem za to, že nesplnili svou povinnost a dali přednost servilní poslušnosti mocným před poslušností Bohu.
Laici by se měli organizovat do malých komunit, kupovat kostely, které jsou nyní na prodej, nebo zakládat domácí kaple a vyhledávat kněze ochotné sloužit pro ně mši a vysluhovat svátosti podle apoštolského ritu a materiálně jim pomáhat při výkonu jejich kněžské služby.
Co si myslíte o Bratrstvu sv. Petra (FSSP), Institutu Krista Krále Nejvyššího Kněze (ICKSP) a o Bratrstvu sv. Pia X. (FSSPX)? Povzbuzujete lidi, aby chodili na jejich mše?
Bývalé instituty Ecclesia Dei se zrodily ze záměru Vatikánu oslabit po biskupských svěceních v roce 1988 Bratrstvo sv. Pia X., které díky apoštolské posloupnosti mohlo pokračovat ve svém apoštolátu i po smrti arcibiskupa Marcela Lefebvra. „Povolení“ pro sloužení tridentské liturgie – která byla do té doby zcela vyloučena – mělo a stále má podmínku přijmout „pokoncilní magisterium“ a legitimnost Novus Ordo. Tato premisa je zcela nepřijatelná, protože redukuje slavení tradiční latinské mše na ceremoniální otázku, zatímco je naopak zřejmé, že tridentský ritus v sobě shrnuje celou nauku a spiritualitu katolické Víry v protikladu k protestantskému ritu Pavla VI., který tuto Víru ekumenicky umlčuje. Každý kdo slaví mši sv. Pia V., nemůže přijímat Druhý vatikánský koncil. Ve skutečnosti od počátku mnozí kněží, kteří opustili Bratrstvo založené arcibiskupem Lefebvrem a přidali se k institutům Ecclesia Dei, nadále měli silné výhrady a takříkajíc fungovali na základě mlčenlivého souhlasu, kdy Vatikán sám nepožadoval, aby ho výslovně vyjádřili.
V roce 2007 Benedikt XVI. uznal legitimitu tradiční liturgie a deklaroval, že tradiční latinská mše je „mimořádnou formou“ římského ritu společně s „řádnou formou“ Novus Ordo. Motu Proprio Summorum Pontificum odhaluje Ratzingerův hegeliánský přístup, který v koexistenci dvou forem téhož ritu usiloval o vytvoření synteze mezi tezí tradiční mše a antitezí montiniánského ritu. Ale i v tomto případě byl ideologický základ Motu proprio ve skutečnosti zmírněn praxí, a tak byl konečný výsledek Summorum pontificum relativně pozitivní, přinejmenším v rozšíření slavení tradiční latinské mše, kterou dnešní mladé generace nikdy nezažily. Mladí kněží a mnozí věřící přijali apoštolský ritus a objevili jeho krásu a vnitřní soudržnost s katolickou Vírou. Motu Proprio Traditionis Custodes tváří v tvář úspěchu mše všech časů drasticky omezilo uvolnění, které přineslo Summorum Pontificum, a deklarovalo, že právo každého kněze sloužit tradiční mši bylo zrušeno a vyhradilo jej pouze bývalým institutům Ecclesia Dei. Tak se vytvořila „indiánská rezervace“ více či méně konzervativních duchovních, kteří závisejí na Bergogliovi, a po kterých se požaduje, aby vyznávali koncilní víru tím, že alespoň jednou ročně koncelebrují nový ritus, což je něco, co jsou prakticky všichni kněží těchto institutů přinuceni ochotně či neochotně učinit. Na druhou stranu se mi nezdá, že biskupové a kardinálové, kteří je podporují, vyjádřili jakékoliv výhrady ohledně koncilu nebo věroučných, mravních a liturgických odchylek v pokoncilním období a ohledně Bergoglia samotného. Od podřízených lze těžko očekávat bojovnost, kterou významní preláti nikdy neprokázali.
Tyto instituty jsou proto vydírány. Jestliže bylo se Summorum Pontificum možné uvažovat o pokusu o liturgický smír, který by ponechal konzervativcům možnost svobodně si zvolit ritus, který preferují (ve vizi takříkajíc liberální), s Traditionis Custodes jsou duchovní, kteří slaví, a věřící, kteří navštěvují tradiční latinskou mši, zatíženi církevním stigmatem zaostalosti, odmítání Druhého vatikánského koncilu a stigmatem předkoncilní rigidity. V tomto případě synodalita a parrhesia ustupují autoritářství Bergoglia, který však říká nepříjemnou pravdu: starobylý obřad zpochybňuje ekleziologii a teologii Druhého vatikánského koncilu a jako takový nereprezentuje koncilní církev. Iluze liturgického smíru se tak žalostně rozbila tváří v tvář důkazům o neslučitelnosti těchto dvou ritů, které se navzájem „exkomunikují“, stejně jako dvě církve – katolická Církev a synodální církev – jejichž jsou kultickým vyjádřením.
V případě Institut Krista Krále Nejvyššího Kněze se zdá, že rituální a ceremoniální otázka převládá nad věroučnou, a není náhoda, že uprostřed všeobecného rozkladu, který existuje, kanovníci z Gricigliana se zdají být vyňati z opozice a ostrakizace: nepředstavují problém, protože nový kurz ani v nejmenším nezpochybňují a ve svých konstitucích skutečně rozsáhle citují koncilní dokumenty. Ostatní instituty také přežívají, ale teprve uvidíme, jak zamýšlejí reagovat na restrikce v nadcházející budoucnosti.
Bratrstvo sv. Pia X. po padesáti letech činnosti vykazuje známky únavy a někdy se zdá, že jeho mlčení k hrůzám ze Santa Marty je motivováno tichou dohodou o neútočení, snad v naději, že se bude moci stát sběratelem konzervatismu a části katolického tradicionalismu, jakmile Bergoglio zlikviduje „konkurenci“ bývalých institutů Ecclesia Dei. Obávám se, že tato naděje nakonec povede k ratifikaci faktického schizmatu, které již v Církvi existuje, a donutí katolíky opustit oficiální církev, jako by se ve stavu schizmatu nacházeli oni, a nikoli římská hierarchie. Po odstranění kritických hlasů se Bergoglio ocitne ve „své“ heretické církvi, z níž byli vyhnáni kněží a věřící, kteří nesouhlasí s permanentní revolucí.
Co se týká věřících, jsem přesvědčen, že je nutné chápat situaci velké dezorientace a anarchie, která v Církvi existuje. Mnozí katolíci, kteří objevili tradiční latinskou mši, již nejsou schopni navštěvovat montiniánský ritus a je pochopitelné, že se, abych tak řekl, „spokojí“ s tridentskými mšemi slouženými bývalými instituty Ecclesia Dei, aniž by však přijali kompromisy, které jsou vyžadovány od jejich kněží. Je to však situace, která se dříve či později bude muset vyjasnit, zejména pokud se přijetí koncilních a synodálních omylů stává podmínkou sine qua non pro užívání tradiční latinské mše. V tom případě musejí věřící jednat promyšleně a najít si kněze, kteří nedělají kompromisy se synodální církví. Hrůzy tohoto „pontifikátu“ v každém případě narušují shodu kléru ohledně Bergoglia – tradiční frakce by se mohla rozhodnout ho nenásledovat na neúspěšné cestě, kterou nastoupil.
Co byste řekl laikům, kteří nemají přístup k tradiční latinské mši?
Chápu muka, která mnozí cítí, když nemohou navštěvovat tridentskou mši. Je to jako být připraven o samotnou Přítomnost Pána a o milosti, které Svatá oběť šíří v duších a v Církvi. Musíme však mít na paměti, že v průběhu dějin se mnoho katolíků ve vzdálených zemích, kam se misionáři ještě nedostali, a také v dobách pronásledování nemohlo až na výjimky zúčastnit mše svaté. Katolík může přežít bez mše, ale ne bez Víry. Je-li tedy Víra nepostradatelná pro spásu, je důležité, aby každý katolík živil své náboženské vzdělávání tím, že si znovu osvojí tridentský katechismus a bude živit intelekt a srdce tak, aby odolal nákaze Novus Ordo a jeho degeneracím. Musíme se modlit, aby Pán poslal dělníky pro Svou sklizeň a musíme podporovat těch několik kněží, kteří jsou stále věrní.
....
Kdyby byl Bergoglio antipapež, nebyli by jeho kardinálové antikardinálové a neplatní? Jak by mohlo proběhnout konkláve? Četl jste kvůli vyřešení tohoto problému „cassiciáckou tezi“ Guérarda des Laurierse? Souhlasíte s jeho argumentem „materiálního papežství“?
Kardinálské kolegium je z velké části složeno ze zkompromitovaných a zkorumpovaných osobností. Navíc Bergogliova nelegitimita (také pro porušení toho, co je předepsáno v apoštolské konstituci Universi Dominici Gregis, což činí [jeho] volbu neplatnou) ruší všechny jeho vládní akty, a tudíž jsou neplatná také všechna jeho jmenování do posvátného kolegia. Pokud by kardinálové jmenovaní jeho předchůdcem uznali, že Bergoglio není papežem a svolali konkláve, pak by také měli mít odvahu nejen odsoudit současné důsledky, ale také jejich příčiny, které všechny sahají až k Druhému vatikánskému koncilu.
Takzvaná „cassiciácká teze“ se jmenuje podle města v Lombardii, které se dnes nazývá Cassago Brianza, kam se v roce 387 uchýlil sv. Augustin se svou matkou, aby se zde modlil, než přijme křest. Tato teze, kterou v roce 1978 formuloval otec Guérard des Lauriers, O.P., identifikuje u pokoncilních papežů – od Montiniho po Bergoglia – vnější přijetí papežství, které je [však] poznamenáno vnitřní překážkou (vůlí prosazovat nová paradigmata Druhého vatikánského koncilu, která jsou v rozporu s trvalým Magisteriem Církve) – překážkou, která brání předání charismatu od Boha, jež normálně náleží Kristovu náměstkovi. Bez této „objektivní a obvyklé intence zajišťovat a uskutečňovat dobro a cíl Církve“ by tedy pokoncilní papežové byli papeži pouze materiálně, protože byli jen kanonicky zvoleni, a tudíž nejsou „náležitými papeži“.
Cílem koncilní revoluce, jejímž nesmiřitelným vykonavatelem je Bergoglio, je rozpuštění římského katolicismu ve falešné náboženství bez dogmat, které je inspirováno zednářstvím, a to prostřednictvím parlamentarizace Církve podle vzoru občanských institucí. To vyžaduje zredukování papežství a zánik apoštolské posloupnosti spolu s radikálním převratem ve služebném kněžství. Z tohoto důvodu, i když je v tuto chvíli vhodné pozastavit definitivní soud ohledně koncilních papežů, je třeba dát vše, co vytvořili, takříkajíc „do závorky“ – zejména katechismus a nauku, reformu mše a svátostí a mezi nimi i obřad kněžského svěcení.
Co mohu říci, je, že pokud jde o teze sedesvakantismu nebo sedeprivacionismu – které mají také prvky, jež lze teoreticky sdílet –, není možné věřit, že Pán dopustil, aby jeho Církev zůstala po více než šedesát let zastíněna a zbavena běžných prostředků milosti – svátostí – s neplatně vysvěcenými biskupy a kněžími, a tedy s neplatnými mšemi a svátostmi. Mysterium iniquitatis nemůže znamenat selhání pomoci, kterou Kristus Církvi slíbil – Ecce ego vobiscum sum usque ad consummationem saeculi (Mt 28:19). Z naší strany je však naléhavě nutné obnovit celistvost Depositum fidei (Lex credendi) a jeho modlitebního vyjádření (Lex orandi), aby ji brány pekla nepřemohly.
+ Carlo Maria Viganò, arcibiskup
Zdroj: Exsurge Domine
Překlad: D. Grof