Liberální sofisma a diplomacie Církve (1884)
Dr. Don Félix Sardá Y Salvany
Liberálové často trvají jako na námitce proti ultramontánní horlivosti na skutečnosti, že sama Církev vstupuje do přátelských vztahů s liberálními vládami a osobnostmi nebo, což je totéž, s liberalismem samotným.
Jestliže může takový postoj zaujímat Církev, pak jistě mohou ultramontáni, na něž se pohlíží jako na předvoj Církve, nalézt v této její politice vhodnou nápodobu.
Odpovídáme. Tyto vztahy máme považovat za oficiální přátelské vztahy a nic víc. V žádném případě nepředpokládají jakékoliv zvláštní sympatie k osobám, které jsou jejich předmětem, tím méně pak schvalování jejich činů a ještě méně jakoukoliv náklonnost k jejich naukám nebo jejich schvalování.
Na prvním místě si musíme pamatovat, že v Církvi Boží existují dvě služby: jedna, kterou můžeme nazvat apoštolskou, související s propagací Víry a spásou duší; a druhá, kterou můžeme velice příhodně označit jako diplomatickou a která má za svůj předmět lidské vztahy s mocnostmi světa.
Ta první je nejvznešenější; správně řečeno, je to hlavní a základní služba. Ta druhá je nižší a podřízená té první, k níž je pouze přidružená. V první je Církev netolerantní a nekompromisní; v ní jde přímo ke svému cíli a láme spíše než ohýbá: frangi non flecti. V tomto ohledu se podívejte na pronásledování, jež vytrpěla. Jde-li o otázku Božích práv a Božích povinností, není možné ani oslabování, ani kompromis.
V té druhé službě je Církev shovívavá, laskavá a plná trpělivosti. Diskutuje, snaží se získat, vyjednává, chválí, aby mohla obměkčit tvrdé; někdy mlčí, aby mohla lépe uspět; zdá se ustupovat, aby mohla lépe postoupit a brzy získat lepší postavení. V tomto řádu vztahů může jejím mottem být: flecti non frangi [ohýbat nikoliv lámat]. Je-li to jen otázkou pouze lidských vztahů, počíná si s jistou pružností a připouští použití zvláštních prostředků.
V této oblasti je vše, co není prohlášeno za zlé a zakázané zákonem obvyklým v normálních vztazích lidí, zákonné a vhodné.
Otevřeněji řečeno, Církev soudí, že může náležitě využít všechny prostředky čestné diplomacie.
Kdo by se odvažoval jí vyčítat to, že akredituje velvyslance u špatných a dokonce i ateistických vlád, a na druhou stranu, že od nich přijímá velvyslance; za to, že svými zdvořilostmi vyznamenává jejich vznešené a uznávané rodiny a že vylepšuje jejich veřejné oslavy přítomností svých legátů?
„Proč byste však,“ přerušují liberálové, „měli projevovat takový odpor k liberalismu a tak úporně bojovat proti liberálním vládám, když s nimi papež takto vyjednává, uznává je a dokonce jim propůjčuje pocty?“ Tento pošetilý výpad můžeme nejlépe zodpovědět přirovnáním.
Budeme předpokládat, že jste otec rodiny. Máte pět nebo šest dcer, jež jste vychovali v nanejvýš zásadové a přísné počestnosti. Představme si, že naproti vašemu domu, nebo možná ve vedlejších dveřích, žijí nějací sousedé s problematickou reputací. Vy svým dcerám bez ustání přikazujete, aby za žádných okolností neměly cokoliv do činění s těmito lidmi. Ony vás striktně poslouchají. Teď ale předpokládejte, že vyvstane nějaká společná záležitost ve vztahu k vašemu zájmu i zájmu vašeho souseda, jako je vydláždění ulice, položení vodovodního potrubí atd. To vám ukládá za povinnost konzultovat a radit se s vašimi sousedy, pokud jde o tento společný zájem. Ve vašem styku s nimi jednáte s obvyklou společenskou zdvořilostí a pokoušíte se předmětnou záležitost uzavřít přátelským způsobem. Mohly by tudíž vaše dcery oprávněně prohlásit, že když jste vy jako jejich otec vstoupil do určitého vztahu s těmito sousedy a rozšířil na ně obvyklou společenskou zdvořilost, mělo by se i jim dovolit se s nimi stýkat; když jste vy, jejich otec, s nimi takto vešel ve vztah, mají ony právo usoudit, že jsou to lidé dobrých mravů? Církev je domovem dobrých lidí (nebo těch, kteří by jimi měli být a chtějí být), je však obklopena více či méně zkaženými, nebo dokonce zcela zkaženými, vládami. Ona svým dětem říká: „Ošklivte si mravní zásady těchto vlád; bojujte proti těmto mravním zásadám; jejich nauka je mylná; jejich zákony jsou nespravedlivé.“ Zároveň v otázkách, kdy jsou dotčeny její zájmy a někdy i jejich zájmy, cítí povinnost jednat s hlavami nebo zástupci těchto vlád, a skutečně s nimi i jedná, přijímá jejich pocty a používá s ohledem na ně ve všech zemích formulace vybroušené diplomacie; vyjednává s nimi ve vztahu k věcem obecného zájmu a snaží se uprostřed takových sousedů z této situace vyzískat to nejlepší. Když takto jedná, dělá něco špatného? V žádném případě. Není tedy směšné, aby nějaký katolík využíval takový příklad tak, aby jej líčil jako schvalování nauk, jež Církev nikdy nepřestala odsuzovat, a jako souhlas s linií jednání, proti němuž vždy bojovala?
Schvaluje Církev Korán, když vstupuje do dvoustranných jednání se sektáři Koránu? Schvaluje polygamii, protože přijímá dary a velvyslance z Turecka? Takovýmto způsobem Církev „schvaluje“ liberalismus, když vyznamenává jeho krále nebo jeho ministry, když posílá svá požehnání, prosté formule křesťanské zdvořilosti, jež papež rozšiřuje dokonce i na protestanty. Je sofizmatem předstírat, že Církev takovými akty schvaluje to, co vždy svými jinými akty odsuzovala. Její diplomatická služba nikdy nemůže mařit její apoštolskou službu, a v onom posledně zmíněném musíme hledat zdánlivé rozpory její diplomatické dráhy.
Zdroj: Liberalism is a Sin, Dr. Don Félix Sardá Y Salvany, kapitola 24
Překlad: D. Grof